Ahoj všem. Nějaké články se snažím přidat už od pátku, ale blog.cz stávkuje a neustále mi hází hlášky ve stylu, že text článku je prázdný nebo příliš dlouhý... Jsem celkem naštvaná, jelikož nemám času nazbyt a když si konečně udělám chvíli na přidání článku, tak to nejde.
Dlouze jsem přemýšlela nad článkem s vánoční tematikou. Říkala jsem si, že jsme tu pěkně dlouho neměli povídku a předvánoční program v podobě Harryho Pottera tomu hezky nahrával. Ale nakonec nebyl čas, chuť ani pořádný nápad.
A pak mi to došlo. Cizímu neštěstí se směje nejlépe. I na Vánoce. Chcete slyšet, jak to bylo? Tak se hezky usaďte a čtěte.
Na úvod jedna velmi důležitá instrukce. Znáte písničku od Pokáče - Mám doma kočku? Pokud ano, je to dobře. Pokud ne, tak si ji nyní poslechněte, protože je to velmi důležité.
Jak známo zvířata obohacují nás život. Jenže ona to není jen radost, ale také velká starost a povinnost, která vám bude na krku viset pěkných pár let. Ke zvířatům mám kladný vztah a často prosazuji nápad nějaké si pořídit. Kupodivu nikdo moje volání po žirafě, mravenečníkovi, gepardovi nebo psu pralesním nechce vyslyšet.
Psa a kočku mít v bytě nesmíme. Érou chování všemožných hlodavců jsem si prošla v dětském věku, a tak dobře vím, že křeček vůbec není roztomilý zvířátko, ale bestie s ostrými zuby, která navíc v noci dělá nesnesitelný kravál. A všichni do jednoho smrdí, ať je čistíte, jak často chcete. K ptactvu nemám kladný vztah a taky vím, že vstávají brzo ráno, křičí a vyhazují z klece úplně všechno. Rybičky jsou sice fajn na koukání, ale žádné velké mazlení z toho nekouká a upřímně akvárium je taky fůra práce. Víkendové běhání s kyblíky a seškrabování řas mám pořád v živé paměti. Takže co zbývá? Hady, ještěrky, pavouci a jiná havěť. Děkuji pěkně, ale nechci. A navíc bych byla sirotek, protože mamku by na fleku trefil šlak. Tímto se zdála kauza "zvíře" uzavřena, protože žádné buď nesmíme mít anebo nechceme.
Jednou jsme zašli do zverimexu (to já mívám takové pěkné nápady) a tam bylo nenápadně vypadající terárium. A v něm? Ježek bělobřichý. To je speciální druh ježka, vyšlechtěný pro domácí chov. Je o něco menší než ježek, kterého můžete potkat na své zahradě nebo jinde v přírodě a v zimě nespí. A v tu chvíli mi začala téct slina z koutku úst a dala jsem do švitoření, jak je ježeček roztomiloučký a ty ouška, očička, čumáček a bodlinky a ťuťuťu.
No. Ze zverimexu jsem byla odtáhnuta a po několika dnech jsem na milého ježka zapomněla. Ale nezapomněl na něj můj drahý, ze kterého před blížícím se výročím vypadlo, že uvažuje o tom, že by mi ježka pořídil, ale není si tak docela jistý, co bych na to říkala, protože rozplývat se v obchodě je jedna věc a mít to zvíře doma je druhá.
A tak začalo několikaměsíční přemýšlení, desítky diskuzí, konverzace s chovateli, hledání informací a nekonečného zvažování všech pro a proti. A potom padlo rozhodnutí, že ježka chceme.
Našli jsme chovatelskou stanici, vybrali si ježka našeho srdce a vybaveni cestovním boxem pro hlodavce jsme zamířili na místo určení. Už v autě nám dal ježek, co proto a funěl tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Když jsem ho chtěla uklidnit pohlazením po bodlinách, tak jsem se potázala se zlou. Doma jsme ho uklidili do ubikace a čekali, že bude lépe a ježek si na nás zvykne a všichni budeme žít v míru a harmonii.
Teď bych své tvrzení upravila na to, že my jsme si zvykli na ježka a snažíme se ho moc neprovokovat, abychom žili v míru a harmonii. Nás večer začíná tím, že čekáme, kdy se milostpán uráčí vstávat. Občas se neuráčí vůbec a vesele chrupe. Když se uráčí, tak zhodnotí, co dostal k jídlu. Není li s kvalitou spokojen, pak se demonstrativně otáčí a leze zpátky do "postele". Při vypuštění do volného prostoru mizí rychlostí závodního auta. Žádná skulina si před ním nemůže být jistá, zkouší se nacpat i do zásuvky. Bariéry, které mu v tom mají bránit se pokouší zdolávat a to často končí pádem na čumák a následným pozorováním, jestli se panu ježečkovi nic nestalo. Nestalo, ale ví, že když bude dezorientovaně koukat, tak z toho kápne nějaká dobrota.
Ježeček neuvěřitelně rád hryže a především takové předměty, které by vůbec hryzat nemusel. Začíná to bačkorami, pokračuje to oblečením a končí nábytkem. Obzvlášť miluje tlusté ponožky (pochopitelně oblečené na něčí noze) a tkaničky od tepláků. V nestřežených okamžicích testuje, jak jsou na tom s jedlostí lidské končetiny.
Nemůžu říct, že by nebyl chytrý. Bodliny umí nejen naježit, ale také si poskočí, aby bylo popíchání co nejkvalitnější. Drápy si nechá ostříhat jen za úplatek, a ještě u toho dělá cavyky. Když člověk sedí, tak se snaží nacpat mu pod tričko nebo prolézat v tom nejtitěrnějším prostoru mezi nohami a podlahou a ještě vás neváhá popohnat bodlinami, jestliže prostor zvětšujete příliš pomalu.
Co vám budu povídat…
Kouše, škrábe, drásá, no prostě je to krása! Tváří se tak roztomile, zvlášť když se mi rejpe v žíle…
Takže šťastné a veselé, přátelé. A domácího mazlíka si radši vystřihněte z katalogu.
P.S. Kdybych se dlouho neozývala, tak ježek zjistil, že lidské maso je taky maso.
P.P.S. Nebojte. Protože je chytrý tak ví, že jakmile si sežere mě, tak už nebude nikdo, kdo by ho krmil. Takže počítám, že mě ušetří. Alespoň do doby než se o něj naučí starat další člen rodiny…
Mám doma ježka, mám ho rád, je to skvělý kamarád,
jen od tý doby, co ho znám, tak mám nohy samý šrám,
dávno už se nemazlí, žít s ním je pro zdravý fakt zlý,
každý večer projdu terorem, mám nejspíš ježka s errorem...
Autor: C.S.Lewis
