Co je nového?

September 5, 2018, 1:32 am

≫ Next: Počátek

≪ Previous: Výravské Tsunami

$

0

0

Zdravím všechny čtenáře blogu i náhodné kolemjdoucí.

Jak jsem pátrala ve svých vzpomínkách i archivu blogu, tak jsem zjistila, že články podobného charakteru nemám v "popisu práce". Svůj život dávám zlehka k nahlédnutí v Hvězdném deníku, ale jinak se zpravidla nedělím o to, co se děje kolem mě. Nicméně s blogem už to nějaký rok táhnu a proto si myslím, že je fér vám říct, co se děje a především jaký to má dopad na blog.

---

Ze zmíněného Hvězdného deníku jste nejspíš zaznamenali, že jsem získala vysokoškolský titul (tolik ke snížené aktivitě v jarních měsících). Co už se z HD zjistit nedalo je fakt, že tím pro mě studentský život skončil. Souběžně s ukončováním studia jsem nastoupila do práce a setrvávám v ní doposud (a doufám, že to ještě nějakou dobu vydrží). A tím Vám v podstatě vysvětluji proč je málo článků a ještě méně navštěvuji vaše blogy. K počítači totiž nyní usedám naprosto výjimečně; pohltil mě ten mimostudentský život, ve kterém se nečeká x hodin na další přednášku a neprokrastinuje nad otevřenými skripty. Nechci si stěžovat; práce mě baví a s osobním životem jsem rovněž spokojená. Jenom čas na blog trochu schází.

Končit s blogem nechci. Byť mu věnuji minimum času je to stále můj koníček a články píšu ráda. Chci Vám jen vysvětlit proč se tu méně objevují články a moje komentáře.

Doufám, že na mou stránku nezanevřete, budete ji nadále navštěvovat a komentovat.

Rogue :)

---

Počátek

September 9, 2018, 11:21 pm

≫ Next: Rollin´safari - Surikaty

≪ Previous: Co je nového?

$

0

0

Autor: Dan Brown

Počet stránek: 504

Anotace: Robert Langdon, harvardský profesor symbologie a náboženské ikonologie, přijede do ultramoderního Guggenheimova muzea v Bilbau, aby se zde zúčastnil významného oznámení - odhalení objevu, který "navždy změní tvář vědy". Pořadatelem společenského večera je čtyřicetiletý miliardář a futurista Edmond Kirsch, jenž se díky svým oslnivým supermoderním vynálezům a odvážným předpovědím stal celosvětově uznávanou osobností. Pečlivě naplánovaný večer se najednou promění v chaos a hrozí, že Kirschův vzácný objev bude navždy ztracen. (zdroj + moje úpravy)

---

Můj názor:

Z nejnovějšího dobrodružství profesora Langdona mám trochu rozporuplné pocity.
Objektivně vzato se knize nejspíš nedá nic vytknout; je mistrně propracovaná, tajemná, dynamicky se rozvíjející a přinášející spoustu překvapení.
Na druhé straně (a ta je spíše subjektivní) mi něco scházelo. Snad čtu Brownovy knihy příliš dlouho a vím, co se dá očekávat a chybí mi ten prvek překvapení jako když se v Šifře vykluboval z dobráckého Teabinga vyklubal ten, kdo za vším stojí a hlavním hrdinům usiluje o život. Možná je problém v tom, že stejně jako hlavní hrdina románů se jistější cítím v minulosti a jejích záhadách a proto mě téma knihy tolik neoslovilo a nemohla jsem se naplno zabrat do čtení. Uznávám, že některé technické fakty uvedené v knize zcela přesahovaly rámec mého chápání.
Objev Edmonda Kirsche mě nakonec do sedačky nijak zvlášť nezatlačil. Jeho vize budoucího světa je něco, co se dá očekávat a nemyslím si, že může otřást náboženstvím tak, jak všichni v knize předpokládali. Jestliže chci něčemu věřit, pak věřím a okolnosti si vykládám v rámci víry - tak to bylo, je a bude.
Kniha byla napínavá, plná zajímavostí, ale cosi mi v ní scházelo. Snad se Brown ve svém dalším díle vrátí k řešení prastarých tajemstvím, protože to mě baví o něco více.

Rollin´safari - Surikaty

September 14, 2018, 6:55 am

≫ Next: Addamsova rodina

≪ Previous: Počátek

$

0

0

Musím se tomu smát.

Addamsova rodina

September 17, 2018, 10:14 pm

≫ Next: Přátelé (3. série)

≪ Previous: Rollin´safari - Surikaty

$

0

0

Morticia a Gomez Addamsovi žijí spokojeně ve svém rozlehlém sídle s dvěma dětmi a věrným služebnictvem, které tvoří frankensteinovský hromotluk a uťatá ruka, zvaná Věc. Gomez se čas od času trápí roztržkou se svým starším bratrem Festerem, který před 25 lety odešel z domu. Gomez proto každoročně pořádá spiritistickou seanci, aby ztraceného sourozence kontaktoval. Zkorumpovaný Addamsův právník Tully se domluví s Abigail Cravenovou na ďábelském plánu, jak získat Gomezův majetek včetně všech pokladů, ukrytých v domě. Rozhodnou se vydávat Abigailina syna Gordona za zmizelého Festera... (zdroj + moje úpravy)

---

Můj názor:

Uvědomuji si, že nejde o nejnovější film a zřejmě také o nejlepší film. Ale já ho mám ráda. Líbí se mi herecké obsazení, všechny ty zvláštnosti Addamsovy rodinky a především notná dávka sarkasmu a humoru.

Přátelé (3. série)

September 20, 2018, 12:55 am

≫ Next: 87. diplom

≪ Previous: Addamsova rodina

$

0

0

Rachel začne pracovat u Bloomingdale's a Ross žárlí na jejího kolegu Marka. Vztah Rosse a Rachel se rozpadne, když se Ross vyspí s holkou od kopírky - Cloe. Jeho trvání na tom, že "tehdy se rozcházeli", se stalo běžícím gagem během následujících sérií. V druhé polovině série se objevují dva spory mezi hlavními protagonisty, ale nakonec dojde k usmíření. Po rozchodu Rosse a Rachel se následující epizoda nevěnuje jim, ale Chandlerovi, který, jak se ukazuje, měl těžkou ránu v dětství, když se dozvěděl o rozvodu rodičů. Phoebe, o které se ví, že nemá žádnou rodinu kromě svého dvojčete, se seznámí se svým polovičním bratrem a v závěru zjistí, že její pravá matka, která ani nevěděla, že Phoebe existuje, ještě žije. Joey se zakouká do své kolegyně herečky z divadla. Monica si začne s milionářem Pete Beckerem. (zdroj + moje úpravy)

---

Můj názor:

Třetí série má mnoho zvratů a vlivem toho v sobě nese dost smutku (rozchod Rachel a Rosse, Joyeho nešťastná láska, Monika a její "přátelení" s Richardem...), ale zároveň neztrácí nic ze svého vtipu. Postavy jsou již ustálené, víme co od jejich charakterů čekat a přesto se stále vyvíjí, nezůstávají statičtí.

Svým způsobem mě mrzelo, že Rachel opustila svou práci v kavárně, protože jako servírka byla tak roztomile nemožná, že se člověk musel smát. Gunter s Rossem také jistě litovali :D Rozchod Rosse s Rachel považuji za velmi smutnou událost, ty hudební podkresy a všechno, co je řečeno dělá z jinak vtipného seriálu slušný doják, ale na druhé straně tu je zbytek party zavřený v Moničině ložnici a jejich neodolatelné komentáře k vážně situaci.

Zbožňuju kuře a kachnu! Nechápu, jak na to tvůrci přišly, ale tihle opeřenci se do seriálu skvěle hodí a Přátelé si s nimi ještě dost užijí.

Výlet k moři v závěru série je parádní zpestření a taky jedna z mála chvil, kdy parta opustí NY.

Třetí série mám moc ráda.

87. diplom

September 24, 2018, 2:17 am

≫ Next: Jurský svět: Zánik říše

≪ Previous: Přátelé (3. série)

$

0

0

Děkuji Zuzulet :)

Jurský svět: Zánik říše

September 24, 2018, 3:00 am

≫ Next: Diskuze č. 35

≪ Previous: 87. diplom

$

0

0

Před čtyřmi lety nás dinosauři porazili. Alespoň na Isla Nublar, exotickém ostrově, kde prosperoval unikátní zábavní park Jurský svět, než se jeho exponátům podařilo utéct z klecí. Ostrov opustili poslední lidé a nechali ostrov napospas prehistorickým tvorům. Jenže teď se za nimi musí vrátit. Proč? Protože na ostrově se probudila tamní sopka a dinosaurům už podruhé v dějinách hrozí vyhynutí. Claire se z upjaté manažerky parku proměnila v aktivistku, která je chce za každou cenu zachránit. A Owena na ostrov žene touha najít a spasit Blue, inteligentního ještěra, jehož dokázal vychovat a částečně vycvičit, a po němž se po zániku parku slehla zem. Na Isla Nublar jim však nehrozí jenom sežrání, zašlápnutí či spálení tekoucí lávou. Hned po příjezdu se stanou očitými svědky a nedobrovolnými aktéry falešné hry, která v konečném důsledku může změnit život na celé planetě a vrátit ho o pár miliónů let zpátky. (zdroj + moje úpravy)

---

Můj názor:

S narůstajícím počtem dílů nutně klesá kvalita. To je vidět u předchůdců Jurského světa - Jurského parku. Zatímco první díl byl bomba s novým příběhem a dokonalými efekty ty další už jen přehrávali starou známou písničku; lidé se za určitých okolností dostanou na ostrov obydlený dinosaury a tam bojují o holý život s tvory o jejichž schopnostech nemáme nejmenší ponětí.

První díl Jurského světa tuhle písničku docela úspěšně zopakoval, avšak okořenil ji faktem, že zchátralý a zdevastovaný dinosauří park byl otevřen a prosperuje a na scénu vstupuje uměle vytvořený dinosaurus, který má svou děsivostí přitáhnout více návštěvníků a tím peněz. Pro mě to nebyl žádný trhák, ale ušlo to.

*Spoiler*

Od druhého dílu jsem neočekávala nic velkolepého, ale upřímně mohu říct, že taková slabota mi vyrazila dech. Zcela vynechám naivitu hrdinů (hodný miliardář se nabídl, že nezištně zachrání dinosaury a dokonce je převeze na bezpečné místo, které pro ně vytvořil). Film měl mnoho příběhových trhlin; odnikud se vynořuje záhadný starý pán, který měl být přítelem a spolupracovníkem Hammonda, který stál za prvním Jurským parkem a myšlenkou všeho. Pak tu je jeho vnučka, o které se později dozvíme něco šokujícího (i když je to řečeno asi ve dvou větách a já stále tápu, zda to chápu dobře). A hlavní roli má hrát nový dinosauří mutant, který je ještě zubatější, ještě drápatější a ještě prohnanější než všichni jeho předchůdci. Neříkám, že tento dinosaurus nebyl děsivý. Ale má li hrát v příběhu hlavní roli, pak to bylo poněkud málo; přišel na scénu, chvíli laškoval s hrdiny a proháněl je po rozlehlém sídle a nakonec byl přemožen. Suma sumárum strávil na scéně 20-30 minut a předtím se děj věnoval plytkým rozhovorům mezi hrdiny, soubojům v parku a cestě zpět do civilizace.

Efekty měl film dokonalé, ale to na dvouhodinovým film nestačí.

Diskuze č. 35

September 29, 2018, 12:52 pm

≫ Next: Obléknu si půlnoc

≪ Previous: Jurský svět: Zánik říše

$

0

0

V předchozí diskuzi jsme to nijak zvlášť neroztočili a proto přináším nové téma a doufám, že Vám bude bližší a rozepíšete se.

O čem se budeme bavit?

O vůních.

---

Dříve jsem si to tolik neuvědomovala, ale dnes musím říct, že vůně respektive čichový vjem tvoří podstatnou část mého vnímání a do jisté míry i nálady. Jakmile na sebe stříknu svou oblíbenou voňavku hned si vzpomenu na několik dalších příležitostí, kdy jsem ji měla na sobě, cítím se více svou, krásnější a sebejistější. Stačí slabý závan vůně a já jsem ve vzpomínkách o několik let nazpátek a vybavuje se mi maličkost, kterou dávno odvál čas, ale najednou to vidím/slyším zcela jasně a zahřeje mě to u srdce. Když si doma zapálím vonnou tyčku nebo svíčku tak je zamračený den hned o něco lepší.

Mezi moje oblíbené přírodní vůně (se kterými se ale v poslední době setkáte i v kosmetickém průmyslu nebo v rámci voňavých dekorací do bytu) jsou levandule a mateřídouška.

Levanduli jsem si oblíbila teprve před několika lety nicméně nedám na ní dopustit. Navíc ji mám spojenou se svou oblíbenou barvou fialovou.

Mateřídouška nejspíš není typickou vůní, kterou by lidé označili jako svou oblíbenou. Váže se mi k ní mnoho vzpomínek, vždycky vidím ty hebké voňavé koberce této rostlinky, které byli za chalupou a zase jsem tam malá holka ve vytahaných teplácích, která vyráží za dobrodružstvím. Vůně mateřídoušky je pro mě zvláštní kombinací lehkosti, odpočinku a slunce. Zároveň mi její vůně připadá intenzivní.

Mám ráda svěží podzimní a zimní vzduch, který v sobě má štiplavost a zároveň svěžest. Miluju vlahý letní vzduch, který slibuje další krásný den. Vůně vzduchu po děšti mě spolehlivě vrátí do táborových let, kdy doslovat slyším šustit pláštěnku a kapky bušit do stanové celky. Svět je po takové přeháňce docela jiný, svěží a čistý.

Líbí se mi vůně prádla, které schlo venku.

Zbožňuju ryzí vůni dozrátého ovoce/zeleniny.

Ráda se procházím lesem a vdechuju tu smolnou vůni borovic.

Na hradech, zámcích a jiných památkách na mě dýchá historie, stáří a nánosy vzpomínek.

Směsice vůní ze skořice, medu, hřebíčku a mandarinek mě spolehlivě přenese do období Vánoc.

Neumím slovy popsat složky vůně babiččina domova, ale vždycky jsem zpátky v dětství a je přede mnou víkend plný pohody, zážitků a výborné kuchyně.

Mám ráda čajovou vůni obchůdku Oxalis.

Ráda chodím do malých kaváren, které jsou nasycené vůní kávy a sladkých zákusků.

Nikdy nezapomenu vůni našeho psa spojené s lechtáním chlupů ve tváři.

Vůně eukalyptu mi připomene tinkturu na komáří kousnutí a léto.

Samozřejmě miluji vůni knih; ty starší mají osobitější parfém, křídové stránky mají spíše chladnější a odtažitější vůni.

A z čeho se skládá váš voňavý svět? :)

---

Obléknu si půlnoc

October 6, 2018, 4:02 am

≫ Next: Perly všedních dní

≪ Previous: Diskuze č. 35

$

0

0

Autor: Terry Pratchett

Počet stránek: 436

Anotace: Starý baron Chumfurttam, o něhož se starala, zemřel. Je třeba najít mladého barona Rolanda v Ankh-Morporku. Tonička se pro něj vydá a její osobní strážci - Nac mac Fíglové - trvají na tom, že poletí s ní. Ti si ovšem své povinnosti jako vždycky vysvětlují po svém. Pak se objeví Úskočný muž, děsivý lovec čarodějek. Tonička se rychle vrací zpět do rodného kraje, kde je třeba připravit pohřeb starého a svatbu mladého barona, ale Úskočný muž ji pronásleduje. I když není sama - kromě pomoci, se kterou všichni počítají, se objeví i pomoc, kterou by opravdu nikdo z nás nečekal -, střetnutí bude těžké. (zdroj + moje úpravy)

---

Můj názor: Tento díl mě příliš neoslovil. Trvalo mi dlouho než jsem se do děje zabrala a i poté jsem knihu často odkládala a neměla ze čtení žádný pozitivní pocit; spíš smutek.
Chyběli mi Nac Mac Fíglové (respektive jim bylo dáno málo prostoru), hluboce se mi nelíbilo, jak se ostatní chovali k Toničce a konec konců se mi v mnoho ohledech nelíbilo ani to, jak se Tonička chovala k ostatním. To hlavní oč v knize běží není dlouho vyjeveno a poté se všechno odehrává ve velkých skocích; alespoň takový pocit jsem z toho měla. Tonička zjistí, že je v nebezpečí-přemýšlí, co s tím udělá a přitom řeší mnoho dalších věcí-vítězí. A samotné vítězství se odehraje na několika málo stránkách a nejsem si docela dobře jistá, že jsem porozuměla tomu, jak se jí to povedlo.
Nicméně musím vyzvednout postavu Přestůně; ten byl opravdu skvělý. A taky jsem měla velkou radost, že se objevila Stařenka Oggová, to je moje oblíbená postava.

Předchozí díly:

Zimoděj

Klobouk s oblohou

Svobodnej národ

Perly všedních dní

October 12, 2018, 4:10 am

≫ Next: Utrejch (Divokej Bill)

≪ Previous: Obléknu si půlnoc

$

0

0

Pondělí bývá náročným dnem. Člověk se musí za pochod smiřovat s tím, že opravdu skončil víkend a sladké nicnedělání a je načase vyrazit za povinnostmi. Nastoupila jsem do trolejbusu a vyrazila do města. Už jsem měla skoro vystupovat, když trolejbusu před křižovatkou spadly troleje (či jak se u nás říká "klacky"). Nedělala jsem si s tím vrásky; to není nic nezvyklého, řidič vystoupí a rychle je nahodí zpátky a cesta pokračuje. Řidič se však podezřele dlouho nevracel.

---

Dva cestující mužského pohlaví spěšně opustili vůz a vydali se za svým cílem pěšky. Sedět jsem zůstala já a asi tři další ženy. To už se vracel řidič a oznámil nám "Potřebuju roztlačit". Myslím, že naše výrazy by stály za zdokumentování. Nicméně řidič po nás nakonec nechtěl, abychom přiložili ruku k dílu a došel do vedlejší ulice, kde naštěstí pracovala parta dělníků, kteří uvedli trolejbus zpět do pohybu. Myslela jsem, že tím mám zajímavé příhody na celý týden vybrané.

V úterý ráno jsem celá rozespalá vešla do koupelny, opláchla si obličej a sáhla po řasence, abych ve tváři vykřesala člověka. Jaké bylo mé překvapení, když jsem z tubičky nevytáhla řasenku, ale pouze tyčku. Kartáček se zjevně ulovil a zůstal uvězněný uvnitř. "A to máme teprve úterý." Poznamenala jsem optimisticky.

Že mě ve středu zasáhl do hlavy padající kaštan nebudu nijak zvlášť rozepisovat. A ano, bolí to.

Čtvrtek jsem vyhlížela s děsem ve tváři ovšem kromě toho, že se mi kráva na dni zvířat pokoušela sežrat čepici nebyl nakonec nijak strastiplný. Ubránila jsem se.

A dneska? Dneska už si chci jen zalézt do postele a prospat se do sladkého víkendu… I když ještě není večer a tak kdo ví, co mě čeká.

Utrejch (Divokej Bill)

October 16, 2018, 6:20 am

≫ Next: Trabantem do posledního dechu

≪ Previous: Perly všedních dní

$

0

0

Připomínám diskuzi! :)

Trabantem do posledního dechu

October 21, 2018, 7:03 am

≫ Next: Já, legenda

≪ Previous: Utrejch (Divokej Bill)

$

0

0

Patrně nejznámější český cestovatel současnosti Dan Přibáň podnikl svou dosud nejnáročnější expedici. Posádky dvou žlutých trabantů, polského Fiatu neboli malucha, čezety, jawy a dokonce i dvou invalidních vozíků vyrazily z australského Perthu, a během půlroční dobrodružné výpravy projely Východní Timor, Indonésii, Malajsii a Thajsko. (csfd.cz)

---

Můj názor:

Trabantí produkce po návratu vydává dvě sady: film a seriál.

Nejdříve jsem viděla seriál a musím říct, že oproti ostatním výpravám mě příliš nebavil. Bylo to totiž dost dlouhé, vláčné a nicneříkající. Minimum záběrů z cesty jako takové a míst, která navštívili. Trochu jsem měla pocit, že se to proměnilo v realitu show, kde bobtnají vztahy zatímco auta stávkují.

Film byl oproti tomu dost zkratkovitý, osekaný až příliš. Cesta trvala půl roku a film má 96 minut; určitě vidíte, že to trochu neodpovídá. Mnoho věcí bylo nevysvětlených, jen suše konstatovaných a ten, kdo neviděl seriál tápal. Proč Kuba necestoval do Thajska není vysvětlené vůbec, Marek II prakticky není představený a prostě se jen dozvíte, že je to nový člen výpravy. Upřímně jsem příliš nepochopila proč se na cestu vydala Dominika; byť je to jistě zkušená cestovatelka, tak trabantímu tempu nestačila. Neříkám, že je proto špatná, ale upřímně musela vědět, jak cestují (kolik km za den urazí apod.) a jaká trasa je čeká. Takhle to muselo být obrovské trápení pro všechny zúčastněné.

Doufám, že Velká trabantí cesta domů přinese něco lepšího.

Já, legenda

October 31, 2018, 12:50 am

≫ Next: Rockovej koncert hadr

≪ Previous: Trabantem do posledního dechu

$

0

0

Autor: Richard Matheson

Počet stránek: 176

Anotace: Svět zdevastovala hrozivá epidemie a ti, co neměli to štěstí a přežili, byli přeměněni v krvechtivé stvoření noci. Až na Roberta Nevilla. Zdá se, že pouze on byl vůči nákaze imunní, jenže krutá ironie z něj učinila vyvržence. Je legendárním monstrem, které musí být zabito, protože se odlišuje od kohokoli jiného. Matheson nás svým drsným, téměř dokumentárním stylem jako jeden z prvních přesvědčil, že zlo může číhat v místním supermarketu a působí tak mnohem hrozivěji, než kdyby se skrývalo v gotickém hradu.

---

Můj názor: Nenadchlo. Neurazilo? Nevím. Kniha je celosvětově oceňovaná a nedávná televizní repríza filmu mě přivedla k nápadu sáhnout po knize (film jsem neviděla, abych se neokradla o požitek z knihy). Čekala jsem mrazivé scifi, ale pojetí této knihy se u mě minulo s účinkem. Mrazivé to možná bylo, ale já cítila hlavně nekonečný smutek a ohromné nesympatie vůči hlavnímu hrdinovi. Ohnisku nákazy jsem dost dobře nerozuměla, ač jsem si pasáže četla mnohokrát... Závěr byl snad ještě depresivnější než všechny předchozí kapitoly dohromady.

Rockovej koncert hadr

November 5, 2018, 7:07 am

≫ Next: Králíček Petr

≪ Previous: Já, legenda

$

0

0

Možná by to do mě ostatní lidé neřekli, ale zbožňuji kapelu Čechomor. Kam až moje paměť sahá, tak mám při jejich písničkách uši nastražené, husí kůži až na čele a při obzvlášť mistrných kouscích i slzy v očích. Nevím, jak se ve mně ta láska vzala, ale je to tak.

Když se mi tedy naskytla příležitost zamířit na jejich koncert, tak jsem neváhala ani na okamžik. Měla jsem za to, že mě čeká velice kultivovaný večer, plný dech beroucích tónů houslí a hlubokého zpěvákova hlasu. Vhodně jsem se k této příležitost oblékla a s očekáváním poklidného až relaxačního poslechu jsem zamířila na místo konání.

---

Pořadatele příliš pochválit nemohu. U vstupu sice nebyla žádná fronta, ale mnohem radši bych chvíli počkala v zástupu, než se po odbavení ponořila do chaosu v sále. Židle měli zezadu na opěradlech napsaná čísla tlustým černým fixem. K našemu údivu, ale čísla nešla popořadě, zdálo se, že židle jsou seřazeny zcela náhodně a vedla čísla pět stála židle s číslem dvacet. Došli jsme tedy k názoru, že číslované jsou pouze řady, a nikoliv sedadla a požádali jsme několik lidí sedících na kraji, aby nás pustili do středu řady, kam jsme si kupovali lístky. K mému úžasu (i úděsu, protože ti lidé, co jsme je zvedli byli opravdu staří) se ukázalo, že židle mají na opěradle vepředu miniaturní papírky s číslem sedadla. S mnoha omluvami jsme tedy vycouvali a šli zkoušet štěstí z druhé strany. Pořadatelé nezvládli být věrni plánku, který byl na internetu; lístky jsme si kupovali nalevo od podia a skončili jsme napravo. Za cenu vstupenky jsem si také představovala, že budu sedět na něčem jiném než na staré, rozvrzané a dřevěné židli, která byla opravdu nepohodlná. A nakonec bych byla ráda, kdyby pořadatelé nepřeceňovali velikost místa, na kterém akci pořádají. Nejenže naše židle jako takové byli nekonečně nepohodlné, šlo také o to, že řada přede mnou mi takřka seděla na klíně a tak dále…

Ale teď už k samotnému koncertu! Hned jak spustili intro, mě to přikovalo do (té tvrdé a strašně nepohodlné) židle a přemýšlela jsem, zda je Martina Pártlová jejich hostem, který bude doprovázet jejich koncert anebo jejich předskokanem, protože takové intro bylo k Čechomoru velmi překvapují. Bylo to divoké, drsné a velmi hlasité; skoro jsem si říkala, zda neexistuje ještě jiná kapela s identickým názvem a já se teď omylem neocitla na jejich koncertě.

Čechomor byl jiný, než jak jej znám z poslechu CD. Řekla bych, že to bylo mnohem víc vohulený :D Zážitky takového typu, kdy kapela hraje takto živelně mám spíše z Jamrocku a podobných akcí a rozhodně bych to neřekla do skupiny Čechomor. Byla baskytara, elektrický kytara a dokonce bicí. Ty mi bylo trochu trnem v oku; některé písničky doplnily velmi dobře a líbilo se mi to, ale jiné bych si radši vychutnala jen v kytarovém a houslovém provedení a bubnování mi požitek kazilo. Z mých oblíbených chyběly snad jen dvě písničky, jinak zazněly všechny krásné a známé - Mezi Horami nebo Proměny. Právě při písničkách jako Proměny byla kapele pomáhat Martina Pártlová; má opravdu skvělý a silný hlas, její provedení se mi líbilo. Kapela navnadila obecenstvo také písničkami ze své nové desky a na závěr dali Velické zvony.

I když bych ráda některé věci prožila (slyšela) v trochu jiném provedení, tak jsem z koncertu odcházela nadšená a jsem šťastná, že jsem Čechomor slyšela naživo.

Králíček Petr

November 8, 2018, 6:36 am

≫ Next: Fantastická zvířata: Grindelwaldovy zločiny

≪ Previous: Rockovej koncert hadr

$

0

0

Rebelský králíček Petr žije veselý bezstarostný život spolu s ostatními zvířátky na farmě. Nový majitel statku se však o svůj životní prostor dělit nemíní - a už vůbec ne se zvířaty. A tak začíná bizarní válka o teritorium - mezi ním a obyvateli zahrady. (zdroj)

---

Můj názor:

No.

Nejsem si tak úplně jistá.

Trailer jsem viděla před nějakou dobou v kině a byla jsem úplně nadšená, říkala jsem si, že to bude obrovská legrace. A ona to legrace opravdu byla, ale v mých očích nebyla tak obří, jak jsem čekala.

Ale přeci jenom mě to úplně nenadchlo a nezaujalo. Zdálo se mi, že film rozpracovává mnoho linek a není schopen uspokojivě dořešit žádnou z nich. Docela bych se obešla bez zápletky s rodiči králíčků - nebylo to ani dojemné, obohacující nebo vysvětlující další děj, bylo to jen uměle našroubované a snažícící se vysvětlit něco, co by se dalo obejít mnohem snáz. Stejně tak mi přišlo zvláštní přátelství králíků s malířkou - vždyť by bohatě stačilo, kdyby jeden soused byl tím zlým, co chce králíky zničit a druhý by je naopak hájil. A právě na tohle přátelství byly uměle naroubované další věci ve filmu a mě to vůbec nesedělo.

Ano, některé králičí (záškodnické) kousky byly opravdu zábavné, ale pak už to bylo přehnané. Doporučila bych film ke zhlédnutí? Nejsem si jistá. Nebyl propadák jako Čapí dobrodružství. Ano, jsou pasáže, kterým se lze zasmát, ale víckrát se nepodívám.

---

Fantastická zvířata: Grindelwaldovy zločiny

November 20, 2018, 12:48 pm

≫ Next: Jedlíci čokolády

≪ Previous: Králíček Petr

$

0

0

Na konci prvního filmu KOKUSA (Kouzelnícký kongres USA) zajme s pomocí Mloka Scamandera mocného černokněžníka Gellerta Grindelwalda. Grindelwald ale splnil svou hrozbu, že uteče z vazby, a začal shromažďovat své stoupence, z nichž většina vůbec nic netušila o jeho skutečných cílech: připravit vládu čistokrevných čarodějů nad všemi nemagickými bytostmi. Ve snaze zmařit Grindelwaldovy plány, Albus Brumbál získá svého bývalého studenta Mloka Scamandera, který souhlasí s tím, že pomůže, aniž by si uvědomoval, jakému nebezpečí se tím vystavuje. Bitevní linie jsou vytyčeny a ve stále více znesvářeném světě čarodějů je podrobena zkoušce láska a loajalita, dokonce i mezi nejvěrnějšími přáteli a rodinou. (zdroj + moje úpravy)

---

Můj názor: Od jedničky jsem nic nečekala ba naopak jsem byla dost skeptická (to mi snad nemůže nikdo vyčítat po zklamání, které přineslo Prokleté dítě). A odcházela jsem z kina naprosto nadšená, šťastná, říkala si, že Rowlingová svůj um přeci jen neztratila a ráda jsem se vrátila do světa kouzel. Nebyl to Harry Potter, ale bylo to skvělé a kdo by odolal všem magickým tvorům, kteří byli navzdory své nebezpečnosti roztomilí?

Na dvojku jsem se tedy těšila a to možná byla chyba. Možná jsem tím pádem očekávala moc.

Aby bylo jasno - ono tady tolik nešlo o Fantastická zvířata jako spíše o Grindewalda. Alespoň tak to v mých očích bylo. Ano, několik tvorů se filmem pochopitelně mihlo a sehráli jsou úlohu, ale vzhledem k názvu to bylo málo.

A za další... Takřka celou dobu jsem si říkala "to už je trochu moc". Budu se muset podívat na film ještě jednou, abych si vše řádně urovnala v hlavě a nepředbíhala se svými soudy, ale nyní říkám, že mám pocit, že mnoho věcí nesedí vzhledem k tomu, co se událo v HP. Ono je vždycky těžké pustit se do tvorby díla, které má v podstatě předcházet dílu jinému; v mnoha ohledech tak máte svázané ruce a musíte se držet toho, co již bylo vyřčeno. Mám dojem, že tady se to úplně nepodařilo a některé skutečnosi si navzájem odporují.

Film se snaží ohromit, vyrazit divákovi dech a odkrýt rouškou tajemství z některých událostí v Harrym Potterovi. Ale na mě toho bylo moc; mnoho příběhů, dějových linek a osudů. Nechtělo se mi věřit, zdráhám se na ty novinky, které film přinesl přistoupit.

Určitě se podívám znova, budu o tom dále přemýšlet. Ale bez sebe radostí a štěstím ze zhlédnutí nejsem.

Jedlíci čokolády

November 24, 2018, 10:58 pm

≫ Next: Lék na duši ženy (Rybičky 48 feat Jakub Děkan)

≪ Previous: Fantastická zvířata: Grindelwaldovy zločiny

$

0

0

Uvádí: Klicperovo divadlo, Hradec Králové

Režie: David Drábek

Délka představení: 2 hodiny, 30 minut (včetně přestávky)

Slovo divadla:

Příběh tří sester, co se stavějí na vlastní nohy po smrti otce, který se v šedesáti zabil v autoškole. Nejmladší Valérie trpí agorafobií a nebyla od jeho smrti venku, Róza se projedla ke dvěma metrákům váhy a prostřední Helena jako jediná vydělává a kormidluje chod domu na předměstí. Otec v závěti odkáže Valérii svůj supermanský kostým, v němž anonymně zachraňoval lidské ztroskotance. Pomůže teď jeho vlastním dětem? Na scéně se dále objeví tři muži a několik psů. (+moje úpravy)

---

Můj názor:

Skvělé přestavení, koncert vynikajících herců - Pavly Tomicové, Isabely Smečkové Bencové, Pavlíny Štorkové, Jiřího Zapletala a Jana Vápeníka.

Úžasná podívaná plná zábavy a zároveň smutku, hra plná kontrastů a osudů. Vlivem nečekaných událostí na jevišti (například zaseklých dveří, které nešly otevírat) a hurónského smíchu P. Tomicové jsem si prodloužila život o spoustu let. Krásné představení.

Lék na duši ženy (Rybičky 48 feat Jakub Děkan)

November 27, 2018, 7:59 am

≫ Next: Přednáškovým tempem až do Jeruzaléma

≪ Previous: Jedlíci čokolády

$

0

0

Přednáškovým tempem až do Jeruzaléma

December 3, 2018, 9:13 am

≫ Next: Návod na použití mobilního telefonu na koncertě

≪ Previous: Lék na duši ženy (Rybičky 48 feat Jakub Děkan)

$

0

0

Před jistou dobou jsem si řekla, že bylo dost cestovatelských knížek Ladislava Zibury, protože hrozilo, že se mi ten žánr i autor sám zprotiví. Dobrá rada; nečtěte knihy stejného ladění ihned po sobě, i když se Vám líbí sebevíc. Začínám zjišťovat, že se to opravdu nevyplácí a jsem ne-nadšená z knihy, která by mě jistě oslovila více, kdybych nebyla nedočkavá a sáhla po ní s odstupem několika týdnů od předchozí.

---

Ale přednáška není kniha a lístky doma ležely nakoupené už dlouho předtím, než jsem došla k názoru, že jsem se jeho příběhů, humoru i celé jeho osoby nasytila. A nakonec jsem se těšila - v minulosti jsem navštívila přednášku o cestování po Arménii a Gruzii a nemohla jsem se přestat smát. A nakonec jeho knižní prvotina o cestě do Jeruzaléma je moje nejoblíbenější, a tak nebyl důvod ke smutku.

Na jednu stranu mi přednáška nic nového nepřinesla. Kdo četl knihu, tak je dobře obeznámen s průběhem cesty prince Ládíka se všemi radostmi i strastmi. Na druhou stranu je to docela jiný požitek, když neupíráte oči na stránky knihy a nečtete, ale posloucháte samotného autora, prohlížíte si fotografie z cest (které mnohdy skýtají opravdu nádherné scenérie) a díváte se na krátká (zpravidla velmi vtipná) videa. Stejně jako při čtení jsme se musela hodně zamýšlet, jestli je Zibura génius, který má navíc neuvěřitelné štěstí nebo jen poněkud nezodpovědný člověk, kterému všechno zázračně vychází. A jestli jsem našla odpověď? Nenašla.

Určitě vím, že jeho přednáška byla skvělá, zábavná a do jisté míry i poučná. Překvapení, přátelé, zajímavé zážitky a nehynoucí vzpomínky lze najít i na těch nejnepravděpodobnějších místech.

Návod na použití mobilního telefonu na koncertě

December 5, 2018, 11:44 pm

≫ Next: Přátelé (4.série)

≪ Previous: Přednáškovým tempem až do Jeruzaléma

$

0

0

Návod na použití mobilního telefonu na kulturních akcích typu koncert.

Je to prosté a jednoduché.

Přístroj vypněte.

Uložte jej do pouzdra.

A následně si jej vetkněte za klobouk.

---

Pravda je, že jsem hodlala doporučit vetknout si telefon někam docela jinam, ale to se na úvod příliš nehodí.

Z mých článků není složité vyčíst, že ráda navštěvuji koncerty. Nedávno jsem byla na Čechomoru a musím říct, že jsem byla zděšená z toho, když jsem se podívala před sebe a neviděla jsem nic jiného než záplavu modře/zeleně/červeně blikajících displejů v natažených rukou.

Lidi, upřímně? Co z toho máte?

Jasně, každý si chceme pořídit památku. Ale blýsknout si podium předtím než celá akce začne a mít tak doklad (a zřejmě nejkvalitnější fotku) není problém. Budete tam mít všechny nástroje, rozložení scény a hezky čitelné logo kapely. Všichni pochopí, kde jste byli. Jestliže toužíte zvěčnit svého idola, pak máte šanci po koncertu - málokterá kapela se vyhýbá kontaktu s fanoušky, zpravidla si dají pár minut na vzpamatování se po koncertě a už se vrhají do víru podepisování a focení. A na každé akce jsou minimálně tři fotografové, kteří mají přístup a techniku, o jaké se vám nesnilo. Oni budou mít kvalitní fotky, vy nikoliv.

Copak si nekazíte zážitek, když místo na podium koukáte do displeje v honbě za pořízením fotky? Garantuji Vám, že stejně nevyfotíte vůbec nic. Kolem vás je plno lidí, kteří do vás chtě nechtě strkají, polévají vás pivem a klepou na vás popel. Bezpochyby stojíte v řadě milion plus, takže na vašem displeji se budou pohybovat nezřetelné špendlíkové hlavičky nikoliv vaši oblíbenci s úsměvem na tváři. Před vámi stojí nespočet lidí vyšších než vy sami a tak se na vašich vymazlených záběrech vyjímá především pleš pána z páté řady a onáramkovaná ruka slečny před vámi. Koncert je doprovázen světelnou show, pod širým nebem nechybí plameny nebo ohňostroj a tak je pravděpodobný výsledek vašeho snažení mnohobarevná šmouha, ze které nikdo-nic nepozná. Včetně vás.

To samé platí o natáčení videí. Dejme tomu, že na fotografie velmi bídné kvality se někdy v budoucnu podíváte. Ale videa? Jasně, rozumím tomu, že hrají vaši oblíbenou písničku! Ale nebylo by lepší pořádně si ji vychutnat, zapařit si na ní tady a teď než lovit mobil a snažit se pořídit cosi, co zní jako válcování plechu. Videa si stejně nikdy nepustíte. Možná to zkusíte jednou, ale sami budete zklamaní a vyděšení ze zvuků, co bude vás nebohý reproduktor vydávat.

Takže lidi, prosím vás. Jednou pro vždy.

Mobily schovat. Oči upřít na stage nikoliv na displej a užívat si to, co se odehrává!

Lze aplikovat i na akce jiného typu.

Díky.