Po dlouhé době jsem si něco vysoutěžila ;)
↧
86. diplom
↧
Hej teto! (Michal Horák)
Asi je to dost ošklivý, ale já se u téhle písničky nemůžu přestat smát.
↧
↧
Čím dál tím kratší JamRock 2018
Červen znamená nejen léto v rozpuku a blížící se prázdniny či dovolené, ale také multižánrový festival JamRock, který se již jedenáct let koná v Žamberku, malebném městečku v podhůří Orlických hor. Tentokrát připadl termín konání na druhý červnový týden, tj. 7.6. - 9.6.
Prvně jsem na JamRock vyrazila autem, čemuž jsem byla velmi ráda. Tahat si vše potřebné na zádech a v rukou je ve spojení s kopcem, na kterém se akce koná poměrně náročná disciplína. O poznání náročnější už je jenom nacpat to vše do autobusu a předtím přesvědčit řidiče, že vás se všemi těmi krámy opravdu vezme. Tentokrát jsme vše naskládali do auta, mohli jsme si dovolit vzít balení vod a nemuseli několikrát během dolů do Žamberka. Trochu méně úsměvné bylo, že tento rok byl prvním, který požadoval po účastnících poplatek za parkování a stanování; brali jsme to s nadhledem. Organizátoři tento krok vysvětlovali zlepšením služeb; auta budou stát odděleně od stanového městečka a budou pod dohledem ochranky. Samotné stanové městečko bude oplocené, rovněž pod dohledem, vybavené dostatečným počtem toalet, sprchami a bufetem, který nabídne snídani. První šok nás čekal po příjezdu ke známému kopci, který vede k areálu a dál ke stanovému městečku; v cestě stála značka informující, že tento vjezd je vyhrazen kapelám a VIP účastníkům. Kudy to máme vzít my, plebejci, jsme se nedozvěděli. Rozjeli jsme se tady nazdařbůh Žamberkem a doufali, že správná cesta se sama ukáže. Po průjezdu celým městem jsme konečně našli to správné místo; u odbočky stála slečna a optala se nás, zda budeme parkovat nebo stanovat. Když jsem odvětila, že obojí, stálo mě to 200 Kč, dostala jsem nálepku na auto a stan (jako doklad zaplacení) a byli jsme vpuštěni dál. Po plotu nebylo ani památky, auta parkovala mezi stany a toalety natož sprchy jsem nikdy neviděla. Našli jsme si místo, o kterém jsme doufali, že je bezpečné, postavili náš příbytek a vydaly se k areálu. Cestou jsme potkali ono oplocené stanové městečko; cedule hlásala, že poplatek 100 Kč za postavení stanu se platí u zdejšího stánku. Proč jsem stejnou sumu zaplatila i dole my nikdo nebyl schopen říct. V tomto oploceném místě plném radosti a štěstí skutečně byly sprchy (za poplatek 50 Kč) a slibovaný stánek, kde prodávali klobásy a pivo - v ten okamžik mi ani moc nevadilo, že stanuju mezi auty. Jediné, co bych "našemu" stanovému městečku vytknula byla absence umyvadel/zdroje tekoucí vody. Po opuštění toi-toi si fakt toužíte smočit ruce.
Letos jsme mírně zazdila předprodej lístků, a proto jsem nakupovala až na místě. Stálo mě to přes 700 kč a rázem jsem se stala majitelkou černé látkové pásky na ruku, která opravňovala ke vstupu.
Na JamRock jsem mohla dorazit až v pátek, což mě mírně mrzelo, jelikož jsem tím přišla o Horkýže Slíže, kteří hráli právě ve čtvrtek.
V pátek jsme přijeli tak akorát na mou oblíbenou kapelu UDG. Musela jsem zkonstatovat, že stárnu, neboť jsem nebyla přítomna v první řadě a koncert jsem prožívala spíše pobrukováním a lehkým tanečním krokem než zběsilým skákáním. Výstup to byl pěkný, ráda jsem po dlouhé době slyšela písničku Buď a Nebe, potěšila mě Duše slečny Mai nebo Kurtizána; řekla bych, že mě přitahuje spíše jejich starší tvorba a co se týká nejnovější desky, hráli písničky, které zrovna dvakrát nemusím. Jugi skočil do publika a přizval k tomu jednu z fanynek, rovněž se pokoušel naučit nás festivalový tanec; možná bych místo tance dala další písničku. Přídavek byl tradiční, Hvězdář.
Hned po UDG nastoupila Vypsaná FiXa. Mám tu partičku celkem ráda, ale musím mít na jejich písničky náladu, rovněž nemám ráda všechny. Slyšela jsem je po opravdu dlouhé době a tehdy jejich výstup čerpal především z desky Krásný smutný den. Teď naopak sáhli po starších písničkách, po dlouhé době jsem slyšela Holku s lebkou, Kostel-biohazard, McDonald nebo Drogový večírek. Trochu mě mrzlo, že nezazněly Detaily, které mám moc ráda. Na druhou stranu jsem ráda za Antidepresivní rybičku.
Po FiXe jsme na přání mé drahé polovičky zamířili na Dymytry. Obrnila jsem se v očekávání, že tato kapela nebude mým šálkem kávy, ale nakonec můžu říct, že to nebyl špatný poslech. Sice stále nejsem cílovou skupinou této kapely, ale jednou za čas bych si je na youtube klidně pustila.
Večer zakončila kapela Divokej Bill, která pro mě byla jedním z hlavních taháků letošního JamRocku, moc jsem se na těšila. A DB se těšil na nás! ;) Kapela slaví dvacet let své existence a rozdávala nadšení z tohoto jubilea na všechny strany. Musím smeknout přes Vaškem Bláhou, který odehrál koncert i se zlomenou klíční kostí - to je u kytaristy poměrně citelná komplikace. Říkal, že má vyrobený nějaký speciální postroj, aby mohl kytaru mít a hrát, ale stále jsem opravdu daleko od podia, a tak nemohu popsat detaily; přesto počítám, že to pro něj nemohl být úplně nejlepší zážitek a on to na sobě nedal vůbec znát. Zahráli písničky ze své nejnovější desky Tsunami, ale nešetřili ani tvorbou z dřívějších let, což mě těšilo. Závěr jejich výstupu byl zpestřen ohňostrojem, to se mi líbilo. Jediné, co mě opravdu mrzelo bylo to, že nedali přídavek. Netuším, zda je tolik tlačil čas anebo sami nechtěli, ale opravdu mi to přišlo líto a pořád jsem čekala, že se alespoň pro jednu písničku vrátí.
DB pro mě zakončil páteční večer a už jsem jen pospíchala do stanu spát. Noc byla překvapivě klidná, chyběly tradiční výkřiky a hluk, lidé se vraceli jako myšky.
V sobotu ráno nás čekalo velké překvapení - už tak nepříliš zaplněná louka se ještě více vyprázdnila. Letošní ročník JamRocku opravdu nepřinesl silný program a bylo znát, že mnoho lidí přijelo pouze na pátek a zřejmě kvůli DB. Ráno také mnoho lidí balilo a bylo vidět, že to hodlají odjet někdy během soboty; tak jsme se při pohledu na program rozhodli i my. Poslední kapela, na kterou jsme skutečně chtěli jít dohrávala v devět hodin večer a poflakovat se po areálu a čekat, že nás někdo z dalších vystupujících nadchne nás dvakrát nelákalo. Složili jsme tedy stan a vydali se vstříc poslednímu festivalovému dni.
Tradičně zahajovali Na Stojáka; ač mám jejich výstupy ráda, tentokrát jsem dvakrát nadšená nebyla. Určitě to mělo svoje vtipné chvíle a hlášky, ale jako celek to bylo slabé. Jeden výstup byl naprosto zbytečně vulgární a druhý se příliš zabíral politikou; jasně, že naši zákonodárci jsou vděčným terčem vtipů, ale nejsem příznivcem toho, že se tahají do všech myslitelných (a mnohdy i nemyslitelných chvílí). Na festival přijíždím odpočívat, vypnout a relaxovat a nemám chuť o nich slyšet.
Poté jsme zamířili na únikovou hru, kterou v letošním roce areál nabízel. Motivaci představovalo mimozemské plavidlo, které během přesunu po Zemi začalo komunikovat neznámým způsobem a naším úkolem samozřejmě bylo jej deaktivovat v čase 30 minut jinak dojde k výbuchu. Únikovky nás baví, toto byl zcela jiný koncept, než známe a bylo to velmi zajímavé; nejednalo se o klasické zámečkovky (hledáte kódy a číselné kombinace, abyste odemkli zámek a dostali se k další indicii), ale vše bylo velmi interaktivní, moderní technologie, dotykové obrazovky a tak dále. A byli jsme úspěšní!
Ještě jsme stihli závěr koncertu Michala Hrůzy, který jsem si moc užila, zrovna valil jednu pecku za druhou - Napořád, Zakázané uvolnění, Bílá Velryba a Namaluj Svítání.
Poté se citelně ochladilo, bylo potřeba dojít pro převlečení, ale v mezičase jsme stihli válet se v čajovně a popíjet skvělý ledový čaj a také obsadit sedací vak v jednom ze stánků, kde jsme si výborně schrupli. Doléhala ke mně produkce kapely Krucipusk vlivem čehož se mi spalo o poznání hůře, než bych si představovala. Tady doufám, že se s kapelou více nesetkám. Po odpočinku nás čekal "maraton" několika kapel, které jsme chtěli vidět.
Jako první to byl Žlutý pes - záležitost skoro pamětnická, ale já se moc těšila. Samozřejmě jsem nejnadšenější byla z jejich profláknutých songů jako Modrá je Dobrá a Sametová, ale celkově se mi líbilo jejich pohodové tempo a pozitivní naladění.
Hned poté jsme se přemisťovali na vedlejší stage na Richarda Mullera. Už jsem ho před lety slyšela na Votvíráku a nebyl důvod se netěšit. Své nejlepší písně jako Knížek Rohan, Po schodoch nebo Štěstí si pochopitelně nechal až na konec, ale to není důvod ke stížnosti.
Poslední kapela pro nás byla broumovská partička Imodium. Jejich tvorbu mám čím dál tím radši a moc jsem se na těšila! Trochu jsem se obávala, nakolik sáhnou po své nové tvorbě z desky Element, jelikož nejsem jejím vlastníkem - před x měsíci jsem slyšela pilotní song, který poslali do světa a vůbec mě nenadchnul a desku jsem si proto nekoupila, dál jsem se o jejich nový počin nezajímala. V sobotu zahráli asi tři písničky z této nové desky a k mému velkému překvapení mě to oslovilo. Pak už do publika valili písničky především z desky Valerie - Klub 27, moje oblíbené Příběhy o synovi, samotnou Valerii, Jsou stejní-jsou silný. Nechyběli i starší kousky jako Břehy, Deset životů a přídavek Kluci nepláčou. Odcházela jsem velmi spokojená, a ještě spokojenější jsem se stala po koupi jejich CD, které mi podepsali.
Pak už jsem se jen najedli, koupili si kafe a vyrazili na bezproblémovou cestu domů. Jak bych shrnula letošní JamRock? Čím dál tím kratší-čím dál tím dražší. Nemůžu říct, že bych odjížděla nespokojená, ale docela mě mrzí, že nedokázali sáhnout po lepší náplni; vrchol festivalu, sobotní večer zůstal zcela prázdný a myslím, že se tím připravili o spoustu návštěvníků. Čistota areálu nebyla špatná, hygienické zázemí v samotném areálu bylo dobré. Pestrost stánků velmi chválím; chutně a na festivalové poměry pestře jsem se najedla, to v loňském roce opravdu nehrozilo. Doufám, že na další ročník popadne JR nový dech!
↧
Kateřina Aragonská; Pravá královna
Autor: Alison Weir
Počet stránek: 550
Anotace: Fantasticky živý portrét první ženy Jindřicha VIII. bourá mnohé mýty o této hrdé ženě. Už ji nevykresluje jako jednoznačnou oběť dějinných zvratů. Na stránkách knihy ožívá charismatická, nezlomná a odvážná hrdinka, jež na prahu stáří marně bojuje o lásku manžela a budoucnost své královské dcery. Její tragický příběh nikdy nepřestane fascinovat.(zdroj)
Můj názor: Prozatím mi žádná z knih Alison Weirové nepřinesla zklamání a nejinak tomu bylo také u tohoto titulu. Stále obdivuji, jak mistrně autorka kombinuje historickou přesnost s poutavosti a živostí svých děl, která tak čtenáře pevně uchopí na prvních stránkách knihy a pustí až v poslední větě celého díla. Samozřejmě můžeme polemizovat o tom, že ani dobová svědectví, korespondence nebo reálné místo pobytu osob v danou chvíli nám stále nevypovídá o tom, jaký byl jejich charakter a že zde opravdu pracují jen domněnky, přání nebo potřeby spisovatele, ale podání Weirové je uvěřitelné; postavy vystupující na stránkách knihy jsou skutečnými lidmi, kteří před staletími žili a dýchali stejně jako my dnes. Nejsou ani příliš romantičtí, zasnění nebo snad zlí a mstiví; jsou to zkrátka lidé a jejich povaha má své záporné i kladné stránky.
Život Kateřiny Aragonské nebyl vůbec lehký; jako mladá dívka na prahu dospělosti je vyslaná do cizí země, o které ví jen pramálo včetně dorozumívacího jazyka. Stejně jako ona rychle zjišťujeme, že představuje pouhou figurku na šachovnici moci a její důležitost klesá i stoupá závratným tempem. První šťastná léta manželství jsou rychle vystřídána absencí mužského dědice trůnu a Kateřina se stále více vzdaluje od idylické představy manželky a královny.
Po přečtení nemohu pochybovat o tom, že Kateřina byla velmi vytrvalá (snad až zatvrzelá) žena, která neochvějně stála za tím, co považovala za správné. Zda jí to bylo ke škodě či užitku se dnes můžeme pouze dohadovat. Na každý pád jsem četbou byla pohlcena na 100% ačkoliv na mě působila dost chmurně a nevesele.
Život Kateřiny Aragonské nebyl vůbec lehký; jako mladá dívka na prahu dospělosti je vyslaná do cizí země, o které ví jen pramálo včetně dorozumívacího jazyka. Stejně jako ona rychle zjišťujeme, že představuje pouhou figurku na šachovnici moci a její důležitost klesá i stoupá závratným tempem. První šťastná léta manželství jsou rychle vystřídána absencí mužského dědice trůnu a Kateřina se stále více vzdaluje od idylické představy manželky a královny.
Po přečtení nemohu pochybovat o tom, že Kateřina byla velmi vytrvalá (snad až zatvrzelá) žena, která neochvějně stála za tím, co považovala za správné. Zda jí to bylo ke škodě či užitku se dnes můžeme pouze dohadovat. Na každý pád jsem četbou byla pohlcena na 100% ačkoliv na mě působila dost chmurně a nevesele.
Od Alison Weir jsem četla:
↧
Další svíčka na dortu
Kdo uhádne oslavence? :)
(Jestli jste hádali mou maličkost, pak jsem polichocena, ale ne).
Blog my-world-is-fantasy slaví deváté narozeniny!
Sama jsem z toho překvapená a taky dojatá a už nyní přemýšlím, zda dáme tu jubilejní desítku.
A budu přát to, co vždy - milé návštěvníky, mnoho komentářů a sobě nápady na články. A taky si přeji, abych za rok psala tento článek znovu ;)
Díky, že sem chodíte. Bez Vás by to blog tak daleko nedotáhl.
Rogue
↧
↧
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Autor: Ladislav Zibura
Počet stránek: 304
Anotace: Princ Ládík putuje po těch nejzapadlejších vesnicích, aby mohl naslouchat příběhům místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a nostalgie po sovětských časech. Své zážitky z kavkazského putování líčí Zibura s humorem a ironií, pro které si získal popularitu nejen u příznivců cestopisů. Ať už je zrovna ztracený v horách, bojuje s nepřízní počasí, nebo omylem jí grilovaného ježka, vše přijímá s dokonalým nadhledem. Ziburův příběh je svědectvím o půvabu svobody a lehkosti života na cestách. O čem to je: Mladý poutník se vydá pěšky probádat Kavkaz. Očekává nenáročný výlet, situace se mu ale brzy vymkne z nohou.
Můj názor: Bylo to příjemné čtení, ale nijak zvlášť jsem unešená nebyla. Ne nadarmo se říká, že opakovaný vtip přestává být vtipem.
V podstatě jsem měla pocit, že Gruzií se autor propil - popošel "pár set metrů" a potom zakotvil u dobrých lidí, kde se zpil pod obraz a ráno pokračoval dál. Několik málo historek, které jsou zajímavé/vtipné a z tohoto konceptu vybočují mi nestačilo. Můj názor na knihu se zlepšoval úměrně s tím, jak se Ladislav blížil gruzínské hranici a nasedl na kolo; to bylo zase něco nového, nepoznaného a snad se zmenšila i spotřeba alkoholu a vyprávění zase začalo být zajímavé.
Snad nejvíce mě upoutala poslední část knihu věnovaná Náhornímu Karabachu; upřímně říkám, že jsem o této zemi neměla to nejmenší ponětí a kdyby mi ji někdo jmenoval, tak bych si myslela, že si dělá legraci nebo si spletl pouhý "kraj" s existujícím státem. Paradoxně tato "smyšlená" země zachránila můj dojem z knihy.
Zároveň musím upřímně dodat, že kdybych nenavštívila Ziburovu přednášku věnovanou právě tomuto putování, pak bych knihu zřejmě odložila. Ale jelikož přednáška byla výborná, pořád jsem totéž očekávala i od knihy a nutila se dočkat chvíle, kdy se k tomu pročtu.
Za mě to bylo odpočinkové a relativně příjemné čtení, ale očekávala jsem více.
V podstatě jsem měla pocit, že Gruzií se autor propil - popošel "pár set metrů" a potom zakotvil u dobrých lidí, kde se zpil pod obraz a ráno pokračoval dál. Několik málo historek, které jsou zajímavé/vtipné a z tohoto konceptu vybočují mi nestačilo. Můj názor na knihu se zlepšoval úměrně s tím, jak se Ladislav blížil gruzínské hranici a nasedl na kolo; to bylo zase něco nového, nepoznaného a snad se zmenšila i spotřeba alkoholu a vyprávění zase začalo být zajímavé.
Snad nejvíce mě upoutala poslední část knihu věnovaná Náhornímu Karabachu; upřímně říkám, že jsem o této zemi neměla to nejmenší ponětí a kdyby mi ji někdo jmenoval, tak bych si myslela, že si dělá legraci nebo si spletl pouhý "kraj" s existujícím státem. Paradoxně tato "smyšlená" země zachránila můj dojem z knihy.
Zároveň musím upřímně dodat, že kdybych nenavštívila Ziburovu přednášku věnovanou právě tomuto putování, pak bych knihu zřejmě odložila. Ale jelikož přednáška byla výborná, pořád jsem totéž očekávala i od knihy a nutila se dočkat chvíle, kdy se k tomu pročtu.
Za mě to bylo odpočinkové a relativně příjemné čtení, ale očekávala jsem více.
↧
Spirit (Imodium feat SharkaSs)
V poslední dnech má nejoblíbenější ♫
"Chci tě zvládnout
u toho nedejchat,
ve mě to hoří
a může za to jen tvůj spirit
a taky stártou, světem hejbat,
čas mě nic nestojí,
ty seš mý sedmý divy!"
↧
Anna Boleynová; Králova posedlost
Autor: Alison Weir
Počet stránek: 472
Anotace: Mladá žena, která změnila běh dějin. Anna se po letech strávených v královských palácích Francie a Burgundska vrací do Anglie, strhává na sebe pozornost anglického dvora a rozehrává hry dvorské lásky. Když ale král zavelí, všechna hra končí. Anna má ducha i odvahu hodné koruny - a korunu chce také získat. Za každou cenu.
Můj názor: Na pokračování strhujícího příběhu o manželkách Jindřicha VIII., jsem se velmi těšila. Příběh Anny Boleynové je v mých očích zcela fascinující; byť s velmi tragickým podtónem. Žena, která dle dobových svědectví nebyla oslnivou kráskou (nebo minimálně neodpovídala tehdejším ideálům) dokázala panovníka přimět, aby učinil nemyslitelné a pozvedl ji do úlohy královny. Přesto se celá situace nevyvíjela a především neskončila tak, jak by se Anna přála.
Alison Weirová ctí ve svých románech historickou přestnost, avšak tentokrát jsem si při čtení nemohla pomoct a cítila jsem, že čtu spíše román používající historické postavy a dobu než li historicky hodnotné dílo. Anna Boleynová je postava zahalená tajemstvím, nedochovaly se po ní žádné písemnosti (dopisy, deníky...) a tak se můžeme jen domýšlet, jaká skutečně byla a jaké byly její motivy; milovala Jindřicha? Milovala svou malou dceru? Intrikovala tak, jak se její současníci domýšleli? Annu známe pouze jako krajně neoblíbenou královnu a ze svědectví jejích současníků a ta nejsou nijak lichotivá. Autorka tedy přišla s vlastním pohledem na věc; neříkám, že tak to být nemohlo. Všechno, co si dnes říkáme o historii jsou v podstatě jen naše dohady a skutečné pohnutky neznáme a nemůžeme říkat, že známe ty osoby, i když se po nich něco zachovalo. Nicméně jsem měla dojem, že se vzdaluji historii a čtu něco, co se zrodilo v hlavě jiných.
Kniha je na každý pád velmi přesným dokladem toho, jak se v tehdejší době žilo a smýšlelo; jednoduché to v žádném ohledu nebylo. A jednoduchý nebyl ani život Anny Boleynové, ať už se rozhodneme věřit příběhu, jak ho vidí Alison Weirová nebo si vymyslíme vlastní verzi. Prchavé okamžiky štěstí (pokud je tak Anna vůbec prožívala) velmi tvrdě vykoupila léty bolesti, strachu a úzkosti. A kde skončila její cesta všichni dobře víme....
Alison Weirová ctí ve svých románech historickou přestnost, avšak tentokrát jsem si při čtení nemohla pomoct a cítila jsem, že čtu spíše román používající historické postavy a dobu než li historicky hodnotné dílo. Anna Boleynová je postava zahalená tajemstvím, nedochovaly se po ní žádné písemnosti (dopisy, deníky...) a tak se můžeme jen domýšlet, jaká skutečně byla a jaké byly její motivy; milovala Jindřicha? Milovala svou malou dceru? Intrikovala tak, jak se její současníci domýšleli? Annu známe pouze jako krajně neoblíbenou královnu a ze svědectví jejích současníků a ta nejsou nijak lichotivá. Autorka tedy přišla s vlastním pohledem na věc; neříkám, že tak to být nemohlo. Všechno, co si dnes říkáme o historii jsou v podstatě jen naše dohady a skutečné pohnutky neznáme a nemůžeme říkat, že známe ty osoby, i když se po nich něco zachovalo. Nicméně jsem měla dojem, že se vzdaluji historii a čtu něco, co se zrodilo v hlavě jiných.
Kniha je na každý pád velmi přesným dokladem toho, jak se v tehdejší době žilo a smýšlelo; jednoduché to v žádném ohledu nebylo. A jednoduchý nebyl ani život Anny Boleynové, ať už se rozhodneme věřit příběhu, jak ho vidí Alison Weirová nebo si vymyslíme vlastní verzi. Prchavé okamžiky štěstí (pokud je tak Anna vůbec prožívala) velmi tvrdě vykoupila léty bolesti, strachu a úzkosti. A kde skončila její cesta všichni dobře víme....
↧
Nancy Mulligan (Ed Sheeran)
Odhaduji, že tohle je jedna z méně znýmých písní od Eda :)
*přednastaveno*
↧
↧
Obr Dobr
Autor: Roal Dahl
Počet stránek: 240
Anotace: Malá osiřelá holčička, která žije v Londýně, se jedné noci probudí a uvidí něco, co by vlastně vůbec vidět neměla. Jeden moc a moc hodný obr se krade nocí a plní hlavy spících dětí samými krásnými sny. Protože ho ale nikdo nesmí poznat, vezme holčičku s sebou do své jeskyně v zemi obrů. Tam teprve začnou ta správná dobrodružství!
Můj názor: Zpočátku jsem se těšila na laskavý pohádkový příběh, který mě pohladí po duši a snad proto jsem byla mírně vyvedená z míry chováním Obra Dobra vůči Sofii, které mi přišlo poměrně hrubé a urážlivé (vzhledem k její neznalosti světa Obrů).
Nakonec jsem tuto část překonala a skvěle se bavila; celé to bylo hravě fantastické, pohádkově neuvěřitelné a především šťastně zakončené. Ideální odpočinková četba.
Nakonec jsem tuto část překonala a skvěle se bavila; celé to bylo hravě fantastické, pohádkově neuvěřitelné a především šťastně zakončené. Ideální odpočinková četba.
*přednastaveno*
↧
Diskuze č. 34
Po čase mě napadlo téma k diskuzi, tak se do toho pojďme pustit, jsem opravdu zvědavá, co se dozvím :)
Řeč bude o geocachingu! :)
Znáte? Neznáte? Máte chuť se do něj pustit nebo jste od této zábavy z nějakého důvodu upustili? Kolik kešek máte na kontě? Které kešky jsou vaše nejoblíbenější, jakou nejzajímavější kešku jste našli?
Myslím, že námětů k diskuzi je na toto téma nepřeberně a proto nechávám na Vás, co se dozvím.
Vzhledem k tomu, že jsem za téma diskuze zvolila geocaching jste nejspíš uhádli, že se mu věnuji. Protože si sama dobře vzpomínám, jak překvapená jsem byla, když jsem o keškách poprvé slyšela a dělám si iluze, že někomu mohu rozšířit obzory, tak si na úvod dovolím pár slov o tom, co to geocaching vůbec je.
Geocaching je hra na pomezí sportu a turistiky, při které se hledají ukryté schránky pomocí zeměpisných souřadnic. Skrytá schránka cache (čti "keš" nebo "keška").
Jednou ze základních myšlenek geocachingu je umísťování keší na zajímavá místa. Jejich úkolem je přivést kačery do tajemných zákoutí, ať už v České republice nebo po celém světě. V popisu keše neboli listingu bývá vysvětleno, čím je místo zajímavé a proč právě zde byla tato keška založena.
Zjednodušeně řečeno se jedná o hru, ve které někdo někam schová krabičku, do níž vloží logbook, tužku, případně další předměty. Poté publikuje informace o poloze této keše, aby jí další kačeři mohli nalézt. Všechno se odehrává na oficiálním webu této hry. Na webu geocaching.com má každá keš svoji vlastní stránku, kde jsou zveřejněny informace, vedoucí k jejímu nalezení.
Cíl hry si každý kačer stanoví sám, nejčastěji ale jde o nalezení co možná největšího počtu keší. Někdo se zaměřuje na keše s vysokou obtížností, jiný například sbírá kešky v zahraničí.
Zdroj: http://kesky.cz
Osobně bych dodala ještě to, že abyste mohli začít kešky lovit je třeba se na webu geocacing.com registrovat (vytvořit si účet), což je bezplatné. Po registraci, která obnáší v podstatě jen vymyšlení originálního jména už máte přístup k mapě celého světa, která obsahuje informace o keších a můžete začít lovit.
K této hře jsem se dostala před několika lety, shodou okolností to také bylo v létě, kdy mi zavolala má kamarádka a zeptala se, zda bych nechtěla jet s její rodinou na kešky. Keška pro mě byl zcela nový výraz a upřímně jsem chvíli přemýšlela, zda mě láká na sběr exotického ovoce nebo oč běží. V rychlosti mi to vysvětlila, ješte týž den jsem si vytvořila registraci a večer ulovila své první kešky. Líbilo se mi to a vydržela jsem u toho dodnes.
Pravda je, že počet mnou sesbíraných keší není do dnešního dne nijak závratně vysoký; beru to jako svůj koníček, kterému se věnuji, když je čas a chuť. Nejsem natolik ortodoxní lovec, abych lezla po skalách nebo se plazila blátivou strohou popřípadě čekala na frekventovaném místě do tří hodin ráno, až se vyprázdní a budu moct kešku vyzvednout.
To je důležité. Při odlovu keše by Vás totiž nikdo neměl vidět.
Kešky beru spíše jako doplněk svého volného času než li jeho náplň. Zpravidla to není o tom, že bychom hledali, kam můžeme jet na kešky, ale tak, že když někam jedeme, tak se podíváme, zda tam nějaké kešky jsou. A když se nám na daném místě chce hledat keška, tak jdeme do toho. Pokud se nám nechce, tak jdeme od toho ;) Rozhodně si více užívám návštěvy daného místa než bych tam blbla s keškama.
Líbí se mi, když má keška nějaký nápad/příběh. Jedna z prvních keší, kterou jsem ulovila měla téma Zeměplochy. V podstatě to byla obyčejná procházka obyčejným lesem, jaký známe všichni, avšak autor ji svým nápadem vdechl zcela jedinečný punc a my všichni se vezli na dobrodružství jeho pomyslným průvodcem byl Mrakoplaš.
Jedna z nejdobrodružnějších kešek, které jsem ulovila se nacházela na vrcholku komína. (Znáte film Postřižiny? Tak na takovém komíně byla).
Ráda vzpomínám na keš, která se nachází v Kutné Hoře. Provede Vás netušenými zákoutími města a na závěr poskytne jedinečný výhled na kutnohorské památky a kolem sebe nemáte jediného turistu.
Geocachingu se věnuji ráda :) Líbí se mi, že může člověka zavést na krásná místa, o kterých neměl ani tušení. Hýbete se, musíte zapojit hlavu a jste venku na vzduchu - co víc si přát? :)
↧
Mamma Mia! Here we go again
V pokračování Mamma Mia! Here We Go Again dostanete hned dva příběhy v jednom! S tím prvním se vrátíme do časů, kdy byla Donna čerstvou absolventkou univerzity, chtěla poznávat svět a netušila, že brzy narazí na tři civilizované mladíky a jeden necivilizovaný řecký ostrov a totálně se jí změní život. Druhý příběh se odehrává přesně deset let po událostech prvního dílu, kdy zcestovalejší a moudřejší Sophie plánuje velkolepé znovuotevření rodinného hotelu na Kalokairi, na které se samozřejmě sjedou všichni, včetně trojice jejích charismatických tatínků. Oba příběhy se rafinovaně proplétají a propojují písničkami švédského hudebního zázraku jménem ABBA. (zdroj + moje úpravy)
Můj názor:
První díl naprosto zbožňuju a je mi úplně fuk, nakolik je to přízemní popřípadě nakolik ten film odsuzují ostatní. Mamma Mia mě vždycky rozesměje a roztančí, písničky ABBY mají kouzlo a filmové aranžmá s mými oblíbenými herci je dotáhlo k dokonalosti.
Tím pádem bylo úplně jasné, že do kina vyrazím na další díl; trochu rozechvělá z toho, co scénáristi vymysleli a zda se ten báječný příběh nepokazí.
Druhý díl je trochu smutný; už to není ten bezpodmínečně rozdováděný a prosluněný film jako minule. Ovšem neříkám, že je to ke škodě, neboť ten smutek se podařilo udržet v rozumných mezích a je vyvážen dostatkem vtipů, laskavého humoru a především skvělých písniček. Líbilo se mi vrátit do minulosti a poznat, jak to tehdy bylo - i když už nyní vidím jisté drobné rozpory oproti tomu, co bylo uváděno v prvním díle, ale vem to čert, nepíšeme učebnici dějepisu. Líbilo se mi jakým způsobem se prolínal příběh Sophie a Donny, znovu-nadchla mě role jejích otců, byla jsem nadšená z Donniných přítelkyň Rosie a Tanyi, jejich podpora byla opravdu skvělá, ať už mluvíme o přítomnosti nebo minulosti.
Od rána poslouchám filmové písničky a mohu Vám to celé vřele doporučit. Příjemná podíváná se skvělou muzikou.
↧
Box clever (Simon´s cat)
Jeden z mých oblíbených ;)
↧
↧
Nebezpečné dědictví
Autor: Alison Weir
Počet stránek: 470
Anotace: Píše se rok 1562 a lady Kateřina Greyová byla právě uvězněna v Toweru i se svým manželem Edwardem. Jejich jediným zločinem je, že tajně uzavřeli sňatek z lásky a zplodili syna, který by jednou mohl sáhnout po anglické koruně. Oba totiž mají nebezpečně blízko k trůnu a královna Alžběta se cítí ohrožena. Bude požadovat trest za zradu - trest nejvyšší? Kateřinina starší sestra Jana Greyová, slavná "devítidenní královna", jej za minulé královny Marie Krvavé již postoupila. Kateřina slýchá ve věži Toweru hlasy, snad ozvěny dávného zločinu, který se tu stal. Příběh se vrací o 80
let zpátky do roku 1483, kdy k nemanželské dceři nechvalně proslulého krále Richarda III. Kate Plantagenetové doléhají temné zvěsti o zmizení a vraždě dvou malých princů.
let zpátky do roku 1483, kdy k nemanželské dceři nechvalně proslulého krále Richarda III. Kate Plantagenetové doléhají temné zvěsti o zmizení a vraždě dvou malých princů.
Můj názor: Kdo by nebyl pronásledován temným přízrakem fascinace, když dojde řeč na "prince z Toweru"? Dnes minulost, tehdy aktuální dění, avšak jeden rys má celá situace společný - můžeme se dohadovat, jak to bylo, co přesně a z čího příkazu se odehrálo a zda to skutečně dopadlo tak, jak si domníváme a jak se jeví nejpravděpodobnější.
Popis knihy mě velmi zaujal, bližší zkoumání můj zájem jen povzbudilo; o Janě Greyové víme poměrně dost, ovšem o její sestře jsem nikdy tolik neslyšela. Obdobně známe Richarda III (byť vinou Shakespeara v zkreslené podobě), ale o osudu jeho dětí nám není mnoho známo. Abych byla upřímná, tak jsem vůbec netušila, že měl dceru.
Popis knihy mě velmi zaujal, bližší zkoumání můj zájem jen povzbudilo; o Janě Greyové víme poměrně dost, ovšem o její sestře jsem nikdy tolik neslyšela. Obdobně známe Richarda III (byť vinou Shakespeara v zkreslené podobě), ale o osudu jeho dětí nám není mnoho známo. Abych byla upřímná, tak jsem vůbec netušila, že měl dceru.
Čtení samotné mi ovšem tolik nadšení nepřineslo. Po celou dobu jsem se nemohla zbavit dojmu, že dívky jsou neskutečně naivní skoro až hloupé. Vím, že pohodlí dvacátého prvního století se mi dobře argumentuje; jsem vychovaná v duchu zcela jiných tradic a zásad, zaujímám zcela jiné postavení než žena v patnáctém a šestnáctém století a celkové tempo mého života je docela jiné; v době kdy jsem nastupovala na druhý stupeň základní školy a nebyla víc než dítě, které si může maximálně rozhodnout o barvě oblečení a složení večeře byly tehdejší "děti" provdávány, rodily děti a řídili vlastní domácnost. Na jedné straně patřili k dospělým, na druhé straně jim chyběly ony zkušenosti, které nutně přichází až s věkem a proto Kathrine Greyovou a Kathrine Plantagenetovou nechci soudit příliš tvrdě.
Osudy obou dívek se skoro dojemným způsobem protkávají a doplňují; obě se hřály na výsluní slávy a záhy zažily bolestivý pád na dno. Obě stály blízko koruny a přesto zoufale daleko od centra dění. Oběma nebylo přáno kráčet po cestě, po které toužily. Do nelehkých osudů dívek, které se nikdy nemohly setkat je zajímavým způsobem vložen příběh princů z Toweru - Kathrine Plantagenetová jej žila, Kathrine Greyová do jisté míry prožívala osud samotných princů a zároveň stejně jako jejích předchůdkyně toužila po pravdě.
Není to špatné čtení. Vlastně je to celkem zajímavé čtení, ale upřímně jsem čekala o něco více a zmiňování chování obou hlavních hrdinek (mnohdy nelogické, zbytečně nebezpečné, riskantní ba přímo provokující) mi ubíralo potěšení ze čtení.
↧
Vražda v Orient Expresu
Autor: Agatha Christie
Počet stránek: 214
Anotace: Hercule Poirot právě přicestoval do Istanbulu, ale vzápětí je telegramem odvolán do Anglie. V Orient-expresu, kam nastoupil, upoutá jeho pozornost bohatý Američan Ratchett; mimo jiné nabídkou vysoké odměny za to, že jej detektiv ochrání před hrozícím vražedným pokusem. Poirot odmítá - a následujícího rána je Američan ve svém kupé nalezen ubodán k smrti… Orient-expres uvízl v závějích a cestující i posádka zůstali ponecháni napospas osudu. Každý se svým tajemstvím, každý se svou záhadnou minulostí… a teď i s podezřením ze zločinu.
Můj názor:
Podle mého názoru jeden z nejznámějších detektivních příběhů od Agathy Christie. Co bych o něm mohla napsat? Je to skvělé čtení, mám Poirota moc ráda a jeho metodicky vedené vyšetřování mě baví. Knihu jsem měla přečtenou za den, tak krásně stránky ubíhaly a ponořila jsem se do příběhu.
Spletitý a zdánlivě nevyřešitelný případ vraždy se před vámi rozkrývá - stačí jen dávat dobrý pozor.
↧
Akustický podruhé (a naposled?)
Ono pověstné do roka a do dne se naplnilo a kapela Imodium se vrátila do Hradce Králové, aby si zopakovala akustický koncert. Zážitky z loňské produkce byly nádherné a proto jsem s návštěvou neváhala ani chvíli.
Koncert se uskutečnil v prostorách staré radnice (na nádvoří pod širým nebem) a servis zajišťoval přilehlý bar. Ti šťastnější (dříve příchozí) obsadili nemnoho stolků s židlemi a ostatním lidem nezbylo nic jiného než spoléhat na sílu vlastních nohou. Nakonec u koncertů tohoto typu (této hudby) mi stání nijak nevadí, jelikož si neumím představit, že bych seděla a nemohla se pořádně vrtět do rytmu, občas si zaskákat. Produkce byla zdarma a pomyslným vstupným se stal podpis petice, která požaduje zákaz používání zvířat v cirkusech; ráda jsem podepsala a doufám, že se dobrá věc podaří prosadit.
I tentokrát zahajovala kapela Vivian; už to nebyly nejistí mladíci, kteří neví kam s očima, ale vyzrálejší hudebníci. Zpěvák se statečně snažil komunikovat s publikem, byť se mu velké odezvy nedostávalo. Představoval písně kapely, mluvil o jejich hudebních počinech a především zpíval. Stejně jako loni mě dostala barva hlasu - neumím to dost dobře popsat, ale mám za to, že podobnou barvu a intonaci vlastní i zpěvák Imodia Thom nebo například Ed Sheeran - jedná se o jakousi naléhavost, drobnou naříkavost, kterou dokáží do svého hlasu dostat a tím zabrnkat nejen na posluchačovo ucho, ale také srdce. Některé písně mě opravdu zaujaly a pobrukuji si je i nyní.
Jen co předkapela dohrála nastoupili Imodia. Ocenila jsem, že se obešlo bez dlouhých průtahů, vše se odehrálo v řádu minut. Kapelu Imodium už znám mnoho let a mám ji rok od roku raději. Líbí se mi jejich melodie, oceňuji jejich texty a nápady, které do své tvorby vkládají a také to, že se tím snaží upozornit na problémy, kterých si veřejnost příliš nevšímá. Sebepoškozování je dnes "profláklý" jev a lidé mu věnují pozornost a snaží se postiženým pomoct, ale v době, kdy kapela přišla s písní Žiletko, má lásko, to bylo jinak. Podobně je to s písní Příběhy o synovi; počet sebevražd mladých lidí stoupá. A kdo se o zajímá?
Musím přiznat, že v porovnání s loňským koncertem mi tento přišel o něco slabší. Nejde o to, že by hráli špatně! Ale úplně mi to nesedělo. Kapela byla poměrně "rozjetá" - jsou tu v silně domácím prostředí, a proto různé interní vtípky nebraly konce. Trochu je zlobila technika, což také udělalo svoje. K mému zklamání nezazněla prakticky žádná z mých milovaných písniček - to samozřejmě nelze přičítat na vrub kvality koncertu, to jsou moje subjektivní pocity, ale víte, jaké to je. Napříště bych snad ocenila klasický koncert - se vstupným, ale s pořádnou produkcí.
(jedna z mých oblíbených, co nakonec zazněla)
↧
Co nejradši nosíte na spaní?
Nedávno jsem si třídila skříň s oblečením a to mě dovedlo k myšlence, zda jsem jediná divná.
A taky tu dlouho nebyla žádná anketa.
V jakém "oblečení" nejradši spíte?
Já totiž nesnáším noční košile. Prostě v nich neumím spát - ať dělám cokoliv a košilka má jakoukoliv délku, tak si mi během noci vyhrne až za uši. Není nad to si rozespala v xxx hodin stahovat košili zpátky na místo a o chvíli později ji mít zase vyhrnutou. Tolik k tomu jestli jsem jediná divná, co neumí spát v noční košili?
Proto preferuji pyžama; nejlépe kraťasy a tričko popřípadě tílko. Spousta mých pyžam vlastně není pyžamo, jelikož nejsem dost movitá na nákup pyžamového setu za 600 kč (obchody se asi zbláznily), takže často si pyžamo poskládám z kraťasů a starého trička, co mi je líto vyhodit.
A co váš model na spaní? ;) Nebo preferujete něco docela jiného? Hlasujte a pište.
A budu ráda, když se zapojíte do diskuze.
↧
↧
Co mě naučil pes (Slepičí polévka pro duši)
Autor: Jack Canfield a kolektiv
Počet stránek: 345
Anotace: Bohatý soubor psích příběhů přináší překvapivé, často neuvěřitelné zápletky a rozuzlení, ale i laskavá poučení do života vnímavého čtenáře. Vždyť hesla jako "Vyznač a chraň hranice svého území" nebo "Nespouštěj z očí své okolí" jsou platná pro naše psí přátele, stejně jako pro každého z nás. Psi jsou nám věrnými společníky, nejlepšími přáteli, jsou pro nás ale také mnohdy těmi nejlepšími učiteli, jak se jejich - rovněž věrní - majitelé shodují. Přečtěte si příběhy o obdivuhodné psí intuici a inteligenci, o psech, kteří člověka naučili radovat se ze života, o psech, kteří ho přiměli k nadhledu nad všedními starostmi, o psech, kteří lidem změnili život, o úžasných psech, kteří zachránili život, o psech, kteří mají schopnost uzdravovat.
Můj názor: Příjemné a odpočinkové čtení, které vezme za srdce každého milovníka psů. U mnoha příběhů žasnete nad tím, co ta čtyřnohá stvoření dokážou, při dalším zaslzíte smíchem i dojetím a jiný příběh vám dokonale připomene vaše vlastní zážitky.
Za velkou výhodu knihy považuji, že je složená z krátkých příběhů a proto se dobře čte na pokračování, nevadí, že máte jen pár minut než dorazíte do práce nebo naopak budete muset vyjít z domu.
Z edice Slepičí polévka pro duši jsem četla:
↧
Hedvábník
Autor: Robert Galbraith
Počet stránek: 508
Anotace: Když zmizí spisovatel Owen Quine, jeho žena se obrátí na soukromého detektiva Cormorana Strika. Zpočátku se domnívá, že se na pár dní někam vypařil - už to v minulosti párkrát udělal - a po Strikovi jen chce, aby ho našel a přivedl domů. Jenže Strikovi během vyšetřování začíná být čím dál jasnější, že za Quineovým zmizením se skrývá větší tajemství, než si jeho žena myslí. Romanopisec právě dokončil rukopis, v němž s jízlivou zlomyslností vykreslil téměř všechny své známé. Kdyby se román zveřejnil, zničil by leckomu život. Existuje tudíž spousta lidí, kteří ho mohli chtít umlčet.
A ve chvíli, kdy je Quine nalezen brutálně zavražděný za bizarních okolností, začíná souboj s časem, v němž je třeba porozumět motivaci krutého vraha; vraha, který se nepodobá žádnému z těch, s nimiž se doposud Strike setkal…
A ve chvíli, kdy je Quine nalezen brutálně zavražděný za bizarních okolností, začíná souboj s časem, v němž je třeba porozumět motivaci krutého vraha; vraha, který se nepodobá žádnému z těch, s nimiž se doposud Strike setkal…
Můj názor:První díl se mi četl skvěle a tak bylo přirozené sáhnout po pokračování. Který čtenář se rád neshledává s postavami, prostředím a autorovým stylem, který zná a který mu je příjemný?
Na Cormoranu Strikovi se opravdu nic nezměnilo; možná se mi zdál ještě o něco drsnější/vulgárnější. Ovšem celkový styl knihy není nijak útlocitný a proto sem jeho vyjadřování, myšlenky i kroky velmi dobře zapadají.
Velice jsem si oblíbila postavu Ala - ten byl tak milý a nadšený pro věc, že se nešlo neusmívat, jakmile se objevil na stránkách.
Na obou knihách se mi líbí to, že nás autor(ka) bere do prostředí, které v podstatě každý zná - kdo by nejmenoval, alespoň jednu modelku nebo spisovatele? Kolik z nás si myslí, že má povědomí o tom, jak tyto světy fungují a jak vypadají životy jejich aktérů? Galbraith/Rowlingová Vás tohoto dojmu zbaví a ukáže, že svět modelek a spisovatelů je stejný jako ten náš; lidé mají dobré i špatné vlastnosti, snaží se prosadit sami sebe a chovají se tak, jak to považují za nejlepší. Milují i nenávidí a dýchají úplně stejný vzduch jako my. A ani těmto světům obestřeným aurou dokonalosti se nevyhýbají běžné věci jako závist a žárlivost. A všichni víme, kam to celé může vést.
Hedvábník je v mých očích o poznání drsnější, temnější a náročnější kniha. Není nouze o akci, překvapení, temná tajemství, propletené vztahy a rozporuplné charaktery.
Odpočinkové čtení to určitě není, nicméně jsem četla takřka jedním dechem, zvědavost mě nutila obracet stránky a pozvolna rozplétat ten zapletený příběh.
Na Cormoranu Strikovi se opravdu nic nezměnilo; možná se mi zdál ještě o něco drsnější/vulgárnější. Ovšem celkový styl knihy není nijak útlocitný a proto sem jeho vyjadřování, myšlenky i kroky velmi dobře zapadají.
Velice jsem si oblíbila postavu Ala - ten byl tak milý a nadšený pro věc, že se nešlo neusmívat, jakmile se objevil na stránkách.
Na obou knihách se mi líbí to, že nás autor(ka) bere do prostředí, které v podstatě každý zná - kdo by nejmenoval, alespoň jednu modelku nebo spisovatele? Kolik z nás si myslí, že má povědomí o tom, jak tyto světy fungují a jak vypadají životy jejich aktérů? Galbraith/Rowlingová Vás tohoto dojmu zbaví a ukáže, že svět modelek a spisovatelů je stejný jako ten náš; lidé mají dobré i špatné vlastnosti, snaží se prosadit sami sebe a chovají se tak, jak to považují za nejlepší. Milují i nenávidí a dýchají úplně stejný vzduch jako my. A ani těmto světům obestřeným aurou dokonalosti se nevyhýbají běžné věci jako závist a žárlivost. A všichni víme, kam to celé může vést.
Hedvábník je v mých očích o poznání drsnější, temnější a náročnější kniha. Není nouze o akci, překvapení, temná tajemství, propletené vztahy a rozporuplné charaktery.
Odpočinkové čtení to určitě není, nicméně jsem četla takřka jedním dechem, zvědavost mě nutila obracet stránky a pozvolna rozplétat ten zapletený příběh.
↧
Výravské Tsunami
Upřímně si dost dobře nevzpomínám, kdy jsem naposledy navštívila letní parket ve Výravě. Možná to budou čtyři roky, kdy jsem tam vyrazila na koncert Chinaski. Jistá si ale nejsem a určitě vím, že jsem tam několik let nebyla. Za tu dobu se Výrava dost změnila - k lepšímu. Plátěný stánek s občerstvením nahradilo několik dřevěných staveb, kde se prodávají tekutiny i pochutiny. Velmi oceňuji, že na štítu každé boudy je cedule, která informuje, co se zde prodává; díky tomu se Vám nestane, že stojíte půl hodiny frontu a teprve před prodávajícím zjistíte, že tady pivo nepořídíte, protože čepují jen malinovku.
Akce se původně měla konat na prostorné louce, ale vzhledem k nepřízni počasí byla na poslední chvíli přesunuta na zastřešený parket. Dobrá zpráva pro ty, kteří ignorovali předpověď a nevzali si pláštěnku a horší zpráva pro ty, kteří kolem sebe mají dostatek volného místa k pohybu a dýchání. Nicméně se pohyb účastníků po areálu parketu rozptýlil a nebylo to tak horké (a namačkané) jak se zdálo zpočátku. Zaujali jsme velmi výhodnou pozici, která nebyla pod střechou nicméně nás částečně chránili alespoň stromy (a taky ta pláštěnka) a velmi dobře jsme viděli na účinkující - to se mi na koncertech příliš často nestává.
Jako první měli vystoupit Debill Heads nicméně v den výstupu oznámili pořadatelům a svým fanouškům, že nedorazí. Organizátoři na to zareagovali skvěle a na poslední chvíli sehnali kapelu Band-a-SKA. Tuhle kapelu si velmi dobře pamatuji, viděla jsem ji právě ve Výravě na společném výstupu s UDG. Nicméně to nebyl natolik boží zážitek, abych se vypravila na parket bez večeři a v největší průtrži mračen. Do Výravy jsme tedy přijeli okolo osmé hodiny, kdy na scénu vtrhla kapela Jelen.
Na kapelu Jelen jsem se velmi těšila; jednak se na podzim chystám na jejich koncert a tohle byla malá ochutnávka, která mě velmi navnadila a potom mi jsou její členové lidsky sympatický - zdá se mi, že je to hraní opravdu baví. Chápejte, nechci tu o nikom z hudební branže říkat, že jej to nebaví, ale upřímně všechno to cestování po festivalech, koncertech a dalších šňůrách je vyčerpávající. Denně najezdíte stovky kilometrů, několikrát zahrajete to samé a všichni čekají báječný zážitek a vůbec je nezajímá, že vám zrovna není nejlépe anebo byste radši leželi u bazénu, než se potili na jevišti. Ale z kapely Jelen tryskala čirá radost z toho, že můžou stát před námi a hrát a užívali si ty písničky stejně jako jejich publikum, a to se mi ohromně líbilo. Kromě svého repertoáru předvedli také píseň z Balady pro Banditu - Zabili, Zabili. Říkali, že je to taková jejich kapelní hymna, kterou si hrají okolo čtvrté hodiny ranní, když se odebírají ke spánku. Několik jejich písniček okořenila Kateřina Marie Tichá, která přijela s nimi a poslední song si s nimi zazpíval Vašek Bláha z Divokého Billa, který měl na podium přijít posléze.
Předpokládám, že nemusím dlouze představovat hlavní tahák večera; kapelu Divokej Bill. Billové se pohybují na scéně už mnoho let a neztrácí na kvalitě; jejich poslední deska Tsunami je opravdu výborná. Mnoho kapel vyletí na hudební nebe, jsou chvíli populární, ale posléze se rozpadají, nedokáží přijít s něčím, co by mělo osobitou nálepku jejich tvorby, ale zároveň nenudilo, přestože se jedná o x-té album. Tohle DB dokáže! I když mají na kontě mnoho alb, nespočet koncertů a několik krušných kapelních let, kdy nebylo jasné, zda to vůbec ustojí a budou pokračovat dál, tak všechno dokázali překonat a především (což fanoušky zajímá nejvíc) pořád udržují ba dokonce zvyšují svou laťku a vždy přijdou s něčím, co vás dostane, pobaví a nadchne.
Koncert čerpal písně především z poslední desky Tsunami, ale sáhli také po starých klasikách jako například Lásko, Sudička, Rozárce nebo Plakala. Upřímně mě hodně mrzelo, že nezazněla píseň Dávno, kterou opravdu zbožňuji, ale co se dá dělat. Koncert byl obohacen vtípky (někdy i neplánovanými) a také ohnivou show.
Posledními vystupujícími byli Horkýže Slíže - ty jsem naposled viděla ještě déle než jsem nenavštívila Výravu. První, co mě udivilo byla přítomnost ženy v jejich ryze pánském uskupení. Celý koncert jsem na to civěla, uvažovala, zda to je výherkyně nějaké nezvyklé soutěže (něco na styl "zahraj si se svou oblíbenou kapelou) nebo se jedná o zajímavý experiment ze strany Horkýže, kteří čekají, co jejich fanoušci na to. Ale zdá se, že je to myšleno zcela vážně a baskytaristka je plnohodnou členkou jejich kapely. Nemůžu proti tomu nic namítat, hrála výborně. Horkýže jsem viděla a slyšela ráda, i když uznávám, že jsem úplně zapomněla, jak moc sprostí jsou :D Zahráli prakticky všechny moje oblíbené písně a mohla jsem se bavit jejich fórky skrytými do gest a mimiky. Zpěvák Kuko má velmi neobvyklou práci s prostorem; zpěváci se obvykle pohybují jen vepředu a výjimečně si odskočí na pravou či levou stranu jeviště. Kuko lítal doslova všude - zleva doprava a naopak, zacházel i úplně dozadu.
Co víc dodat? Výrava opět nezklamala a jsem plná hudebního nadšení.
↧