Hudební jízda napříč stoletím ;)
↧
Mime through time
↧
Luciferův efekt - Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí
Autor: Philip Zimbardo
Počet stránek: 628
Anotace: Opravdu se mohou stát z průměrných, obyčejných lidí symboly zla? Název knihy odkazuje na okolnosti schopné vyvolat v člověku změnu od dobra ke zlu podobně, jako když Boží anděl Lucifer změnil svou tvář a přeměnil se v Satana. Kniha podrobně zkoumá často mlhavou hranici mezi dobrem a zlem na mnoha příkladech. Jedním z nejproslulejších je kontroverzní stanfordský vězeňský experiment. Podobně jako tento experiment, předčasně ukončený po šesti dnech, je i kniha fascinujícím pokusem vystopovat povahu dobra a zla, jež nikdy nebude černobílá. (zdroj + moje úpravy)
Můj názor: Ke knize mě přivedla školní práce a tak jsem neměla žádné reference nebo očekávání - potřebala jsem důvěryhovné informace do své práce. Neměla jsem nejmenší tušení, že se do knihy natolik ponořím a nakonec přečtu mnohem více než jsem potřebovala tj. celou knihu!
Kniha je fascinujícím svědectvím toho, jak se člověk může během několika málo hodin přeměnit z dobrého/normálního na zcela bestiálního/zlého. Podrobně zaznamenává průběh stanfordského vězeňského experimentu, rozebírá do detailů jeho následky a výsledky, pohlíží i na aktuální kauzy.
Už si nepamatuji, kdy mě nějaká odborná kniha tolik pohltila a zasáhla. Mám hodně materiálů k přemýšlení.
↧
↧
Já, Padouch 3
Bývalý padouch Gru má problém. Mezi prsty si nechal utéct aktuálně nejhledanějšího zlosyna na světě, a tak ho vyhodili z práce v Antipadoušské lize. Jeho Mimoni jsou navíc čím dál nespokojenější s tím, že už páníček není zlý. A do toho všeho se Gru dozví, že má dvojče, které je mu k nerozeznání podobné. Až na ty vlasy. Vraťme se ale k tomu lumpovi, který přechytračil Grua. Jmenuje se Balthazar Bratt a v osmdesátých letech minulého století byl dětskou hvězdou populární televizní show. Ke své smůle se nedokázal přenést přes její konec a od té doby škodí, kudy chodí. Jediný, kvůli komu by byl Gru ochotný přejít alespoň dočasně na stranu zla, je jeho věčný soupeř Balthazar Bratt. A když si mu tenhle zastydlý klon Michaela Jacksona dovolí sáhnout na rodinu, využije všechny padoušské zkušenosti k tomu, aby své blízké zachránil. V tom mu nadšeně sekunduje jeho nově nalezený brácha Dru a jeho Mimoni, kteří si až ve vězení uvědomili, co je pro ně v životě nejdůležitější. (csfd.cz + moje úpravy)
Můj názor: Z prvního dílu Padoucha jsem byla nadšená. Byl to velmi neotřelý a vtipný nápad - udělat hlavním hrdinou animovaného filmu záporáka a přidat mu partu potřeštěných žlutých panáčků, kteří jeho zlé kousky milují (a snaží se podporovat). Druhý díl byl o něco slabší, ale pořád dobrý. Třetí pokračování je v mých očích podprůměrné.
Stokrát použitá záplatka se zázračně nalezeným příbuzným neurazí ani nenadchne stejně jako Lucy, která se křečovitě snaží vplout do role dobré matky. Holčičky, které byly zpočátku zajímavými a vtipnými postavami se pro mě v tomto díle staly prázdnými loutkami, jejichž základní rysy (láska k jednorožcům, vyhledávání nebezpečí a vtipů všeho druhů a nedůvěřivá odtažitost) jsou vystupňovány takřka do parodikých rozměrů. Gru balancující mezi vším a všemi a do toho podivný patron Bratt.
Jediný palec nahoru si zaslouží Mimoni. Díky těm jsem se v průběhu filmu alespoň trochu pobavila.
↧
Můj báječný rozvod
Režie: Jana Kališová
Délka představení: 135 minut (včetně přestávky)
Slovo divadla: Příběh Angely Kennedyové Lipské, ženy středních let, kterou právě opustil manžel a která se po desetiletích v roli manželky a matky začíná učit žít sama, sklízí úspěchy po celé Evropě a je jednoznačně nejúspěšnější komedií současné irské dramatičky Geraldiny Aron. Můj báječný rozvod je velice laskavá komedie, kterou irská autorka věnovala všem, kteří nikoli vlastní vinou zůstali sami. Všechny postavy vytváří Eliška Balzerová. (zdroj 1, 2)
Můj názor: Od představení jsem čekala, že bude skvělé a nevrátila jsem se zklamaná - ba naopak, nebylo jen skvělé, ale bylo výborné. Postavit se na jeviště a předvést výkon, který zaujme, pobaví a nadchne je sakra těžký úkol sám o sobě - a to máte po boku kolegy herce, kteří se potí stejně jako vy. Ovšem vyjít na to jeviště docela sám, odehrát všechny postavy a přitom zaujmout, pobavit a nadchnout to je úkol takřka herkluovský. Eliška Balzerová to dokázala a já byla jejím představením unešena. Hra snoubila přesně to, co mám ráda - vtip a těžké životní situace, ze kterých se po určitém bojí dá vyjít se vztyčenou hlavou. A třeba to může i dobře dopadnout... :)
↧
Královnin vrah
Autor: William King
Počet stránek: 319
Anotace: Talorejská armáda dobývá hlavní město Kharadrey, aby královna Kathea mohla konečně usednout na trůn. Odlišné pohřební zvyky v tomto městě způsobí, že se na hřbitovech začínají dít podivné věci. Rik se pod vedením Asey pustí do studia magie. Navíc zjistí, že není jediný, kdo má na tomto světě schopnosti Stínokrve. Terraršská vysoká hra magie a intrik pokračuje. (zdroj)
Můj názor: Atmosféra knihy výrazně potemněla.
Čtení mě určitě bavilo více než u předchozího dílu - zase se vrátila ta chuť z úvodní knihy, která mě nutila otáčet stránky a nepřestávat ve čtení.
Občas mě trochu vadilo, jak se ten fantasy "středověký" svět střetává s něčím, co mi přišlo moderní a do celkové koncepce nezapadající - snad neprozradím mnoho, když řeknu, že to byl létající balon. Nevím, moc mi to nesedělo, byť autor celou skutečnost přizpůsobil příběhu.
Jsem velmi zvědavá na pokračování nadmíru zamotaných linií.
Čtení mě určitě bavilo více než u předchozího dílu - zase se vrátila ta chuť z úvodní knihy, která mě nutila otáčet stránky a nepřestávat ve čtení.
Občas mě trochu vadilo, jak se ten fantasy "středověký" svět střetává s něčím, co mi přišlo moderní a do celkové koncepce nezapadající - snad neprozradím mnoho, když řeknu, že to byl létající balon. Nevím, moc mi to nesedělo, byť autor celou skutečnost přizpůsobil příběhu.
Jsem velmi zvědavá na pokračování nadmíru zamotaných linií.
↧
↧
Potterovské přemýšlení
Mám za to, že většina "dětí" z potterovské generace (a s velkou pravděpodobností mnozí další) by bez sebemenšího zaváhání prodala vlastní duši za možnost obdržet dopis z Bradavic a tím pádem prvního září proběhnout přepážkou, nastoupit do dlouhého vlaku, který táhne zářivě červená lokomotiva vyfukující oblaka páry a začít tak kouzelně kouzelné studium. Bradavice se v mých očích staly pomyslným vzorem školstvím - moje dětské oči je viděly jako školu plnou zajímavých předmětů, přívětivých profesorů, kteří učí užitečné věci a také jako místo prostoupené pospolitostí, přátelstvím, radosti a nádhernými zážitky na celý život.
S postupujícím časem, jak děj knih prostupovalo zlo a současně jsem stárla jsem se začínala dívat z trochu jiného úhlu a přemýšlet, zda jsou Bradavice opravdu tak přívětivé, jak je vidím. O náplni předmětů a jejich zajímavosti se tolik bavit nechci - to je názor čistě subjektivní, byť se zřejmě shodneme, že ani nejzapálenějšího historika by předmět Dějin čar a kouzel dvakrát neoslovil. Čtenář prožije celých sedm let s Harrym Potterem, který je ve škole beze zbytku šťastný a není divu - ačkoliv jsou občas okolnosti proti němu a ze slavného chlapce, co přežil a famfrpálového hrdiny je vyděděnec, všechno se v dobré obrátí a Harry se hřeje zpátky na výsluní. Po boku mu neochvějně stojí Ron a Hermiona a má i mnoho dalších přátel, jak v řadách studentů, tak profesorů. Na špatnou pozici si tak ve škole určitě stěžovat nemůžu. Podobně blízko jako k ústřednímu triu může mít čtenář k Pobertům, kteří během školních let nijak nestrádali. Našli přátelé na celý život, prožívali báječná dobrodružství, bavili se. A kdo by neměl rád dvojčata Weasleyova a jejich veskrze dobrosrdečné vtípky? V neméně populárním postavení můžeme najít Ginny, kterou rovněž pozvedl famfrpál, ale také přitažlivost pro druhé pohlaví. I Cedrik Diggory je vnímám pozitivně - kromě toho, že je čestný kluk pozvedne prestiž opomíjeného Mrzimoru, když je vybráno do turnaje. Nejinak můžeme mluvit o Cho Changové, trojici nebelvírských střelkyň - Alici, Angelině a Katie anebo o samotném kapitánovi Oliveru Woodovi. Špatně na tom nejsou ani dvojčata Patilova nebo jejich dobrá kamarádka Levandule.
Dlouho jsem měla Bradavice za místo, kde jsou všichni bezvýhradně šťastní. Vůbec mi nepřišlo na mysl, že by nějaký student čar a kouzel mohl být smutný, nešťastný a nespokojený. A v žádném případě jsem si takovou školu nespojovala se šikanou.
Občas si teď kladu otázku, zda se mohlo studentům stýskat po rodině, po jejich domově? Pokud mě paměť nešálí, tak jsem se za celou knihu nesetkala s postavou, která by s takovým problémem bojovala. Vím, že ohledně celkové zápletky knihy je postava, které se stýská po domově něčím naprosto podružným či přímo nesmyslným - jak by to souviselo s Voldemortovými pokusy o návrat? Nicméně na táboře jsem nejednou otírala slzy stesku i dětem starším jedenácti let a říkám si, jak se jim žilo s tím, že odjedou z domova a následujících sedm let nemají vidinu častého kontaktu resp. setkávání.
A co se teprve ti, kterým se ve škole nelíbilo "celkově"? Co ti, kteří zkrátka nezapadali, i když se snažili? Nejvýrazněji jsem si to uvědomila na postavě Severuse Snapea - neoblíbený, odstrkovaný, šikanovaný. Ano, šikanovaný. Dlouho mi to nešlo na mysl, nenapadalo mě propojit tak základní poznatky - Rowlingová to naznačila a mnoho autorů FF s touto zápletkou zdatně pracuje dál - v kolika příbězích si můžete přečíst, jak se Pobertové (nebo kdokoliv jiný) chystají na Srabuse? A nemusíme chodit k tak extrémním případům - co Lenka Láskorádová? Dost možná by se nad ní dalo mávnout rukou, že žije v natolik jiné galaxii, že ji posmívání od spolužáků a schovávání pomůcek nepřichází na mysl, ale tím nelze omlouvat špatné chování druhých. Vždyť její údiv nad tím, že má skutečné kamarádky - Harryho, Ginny nebo Nevilla je všeříkající. A zmíněný Neville? Chlapec s kulatým obličejem, bezradným výrazem, který se zoufale plácá od jednoho průšvihu k druhému a ve většině případů si těžkosti zaviní vlastním přičiněním. Byť se několikrát dočteme, jak se jej Harry, Hermiona nebo někdo jiný zastali/pokoušeli se pomoct, neřekla bych, že to byl oblíbeným kamarádem a spolužákem. A co Hermiona? Zpočátku určitě nemůžeme mluvit o tom, že by byla oblíbená a ve škole se měla báječné. Přemýšlet můžeme i o dalších - Hagrid, Aberforth…
Možná nad tím příliš přemýšlím. A možná celý tento článek nedává výrazný smysl. Chtěla jsem říct, že sama myšlenka, že některý student může být v Bradavicích nespokojený a nešťastný mě dlouho vůbec nepřišla na mysl a stejně dlouho jsem si ji nepřipouštěla. Vždyť to jsou Bradavice! Teprve dnes si začínám pomalu uvědomovat, že pravda je trochu jinde. Že Bradavice bezpochyby byly dobrá škola - ovšem ne jiná než ty ostatní. Má své klady i zápory, šťastné i nešťastné studenty, dobré i špatné etapy.
Co si o tom myslíte Vy? Blížím se pravdě nebo moc fantazíruji? Napadlo Vás to někdy také?
↧
Weasleyovi
Tuším, že to byl právě druhý díl (kniha), kde se objevil kompletní Weasleyovský klan.
V poslední době trávím čas procházím všemožných obrázků z HP a celé je to fascinující. Mám chuť podívat se na všechny filmy, přečíst všechny knížky a možná i napsat nějakou povídku...
Zdroj: Pinterest
↧
Do třetice všeho dobrého i zlého
Ano, zase budu trapná a vychloubačná a budu Vám povídat něco o svém účesu.
To datum není nahodilé - dneska to jsou totiž tři roky, co je ze mě dredovláska.
Posaďte se a poslouchejte.
S dready na hlavě se stále cítím skvěle a také díky nim zažívám zajímavé věci.
První zajímavost je ta, že tři roky pořádně poporostly. Už nevypadám jako splašený ježek, ale konečny vlasů mě šimrají v půlce zad. Většinou si tu délku neuvědomuji, dokud se nepřibrzdím například na stole, kam jsem si odložila knihu, kde nenápadně leželo i pár mých dreadů a tou knihou jsem si je přicvakla k desce stolu. Taky jsem několika z nich nedávno dopřála koupel v kyblíku se savem, když jsem pilně uklízela. Prozatím nehrozí, že bych si na ně sedla (a třeba si je vymáchala v toaletě, jak vtipně podotkl můj kamarád) a tak jsem docela v klidu.
Dready stále budí ohlasy - ty pozitivní i negativní. Musím říct, že jsem si již zvykla, že starší generace je mým zjevem zděšeně. Stále mě překvapuje, že to nemohou rozdýchat lidé ve věku mých rodičů, ale z čeho jsem úplně na větvi je odpor a nepochopení mých vrstevníků. Nedávno jsem venku potkala nějakého kluka - mohla být stejně starý jako já a možná o pár let mladší. Takový vystajlovaný hošíček, kterému se na bradě skvěly tři pečlivě vypěstované fousky mě sjel pohledem od hlavy až k patě a pak pohrdavě zasyčel "dredařka". A víc říkat nemusel, protože v tom slově bylo úplně všechno - to odmítnutí, odpor, nechuť, nepochopení a tvrdost. Ráda bych řekla, že jsem reagovala pohotově a vtipně, jak bývá v takových situacích zvykem, ale díky jeho věkové blízkosti jsem se nezmohla vůbec na nic a později se přistihla, že mi oči plavou v slzách. Nezná a soudí. Neměl by být z té nastupující, všeobjímající a tolerantní generace?
Občas mě udivuje, jak rádi se lidé pustí do komentování mého vzhledu. Víc, než nad jejich slovy často uvažuji nad tím, zda si neuvědomují, že je slyším anebo si myslí, že je neslyším. Ovšem jsou místa, která dýchají anonymitou a lidé si myslí, že se mohou do podobných debat beztrestně pustit - třeba naplněný dopravní prostředek nebo fronta v obchodě. Anebo zahraničí. Strávila jsem vytoužený týden u moře a na pláži se vedle nás uhnízdila rodina z Česka. S jistotou, že ta holka se zablešeným účesem je jistě cizinka se pustili do hlasitých spekulací o tom, kolik cizopasníků v dreadech mám. Klidně jsem je nechala, četla si a když se zdálo, že debata dospěla ke konci, tak jsem zvedla hlavu, usmála se na ně a velmi nahlas a zřetelně prohlásila "Taky vám přeji krásnou dovolenou". Matce rodu zaskočil řízek, který dojídala od cesty a již tak připálený tatínek zrudl ještě více. Nedaleko ležící paní postaršího věku zřejmě také rozuměla, protože se začala hrozně smát. Zaklapla jsem knížku a odkráčela středem.
Potkávají mě i zábavné historky - nejen, když ke mně někdo úplně cizí přiskočí a pochválí mi vlasy. Zdrojem zábavy jsou často děti. Jela jsem vlakem a přes uličku seděla asi pětiletá holčička se svou maminkou. Malá slečna na mě upírala nábožný pohled. Po chvíli se odtrhla a zatahala maminku za rukáv s šeptáním "Maminko, maminko, to jsou ale krásné vlásky! Můžu mít taky takové?" Maminka se otočila po těch krásných vláscích, které avizoval její potomek a viditelně zbledla a polkla. Tak bych řekla, že budoucna má jedna z nich problém.
A tak si žiju.
A kdyby se někdo ptal, tak jsem se svým účesem spokojená a nic na něm měnit nehodlám.
↧
Zelená Míle
Autor: Stephen King
Počet stránek: 341
Anotace: Ve věznici Cold Mountain, v bezútěšné řadě cel známých jako Zelená míle, čekají na smrt vrazi tak zvrácení jako psychopat William Wharton a tak posedlí jako Eduard Delacroix. Dohlíží na ně několik dozorců: slušný Paul Edgecombe či naopak sadistický Percy Wetmore. Ale ať dobří, či zlí, ať nevinní, nebo ničemní, nikdo z nich se dosud nesetkal s někým tak brutálním, jako je obr John Coffey, násilník a vrah dvou holčiček. Je Coffey ďábel v lidské podobě? Nebo je někým úplně jiným? (zdroj + moje úpravy)
Můj názor:
S hodnocením se trochu zdráhám, protože mi nepřijde vhodné hodnotit knihu slovy "moc se mi to líbilo". Její téma i přes všechen nádech nadpřirozena a neuvěřitelna není žádným peříčkem a navíc není vůbec těžké věřit tomu, že dnes a denně mezi námi kráčí nejeden Percy nebo Wharton.
Sama jsem byla překvapená, jak rychle jsem se začetla a jak hluboce jsem se do děje ponořila. Zpočátku jsem očekávala (neboť jako většina světa znám filmové zpracování), že si knihu budu muset dávkovat po skutečně malých úsecích, abych to celé rozdýchala a četbu přežila ve zdraví. Opak byl pravdou a přestože téma je víc než vážné a některé kapitoly se opravdu neřetly snadno jsem knihu zhltla za pár týdnů.
Bylo to moje první čtenářské setkání s S.Kingem - jeho žánr totiž není mým šálkem kávy, nerada se bojím a usínat s mrazením v zádech mi není vlastní. Ač nejsem motivovaná sáhnout po dalších dílech z jeho pera mám za to, že svůj status jednoho z nejpopulárnějších autorů současnosti si zaslouží - píše poutavě, popisně, čtivě a dostatečně tajemně, aby čtenáře udržel v napětí. Trochu mi vadily "rekapitulace"částí příběhu, kdy jsem umírala touhou se dozvědět, co se stalo dál. Nicméně v případě "Zelené Míle" jsem ochotna to nebrat jako přílišnou rozvláčnost (nebo zálibu spisovatele v týrání čtenáře), ale uznat fakt, že kniha původně vycházela po částech jako "román" na pokračování.
Co víc dodat? Ač s největší pravděpodobností film všichni známe a dost možná netoužíme si ten srdcervoucí příběh zopakovat v psané podobě, tak z mojí strany přichází jedno velké doporučení na toto dílo; mně osobně nutí k hlubokému zamyšlení nad justičním systémem. A taky na "božími" zázraky...
Sama jsem byla překvapená, jak rychle jsem se začetla a jak hluboce jsem se do děje ponořila. Zpočátku jsem očekávala (neboť jako většina světa znám filmové zpracování), že si knihu budu muset dávkovat po skutečně malých úsecích, abych to celé rozdýchala a četbu přežila ve zdraví. Opak byl pravdou a přestože téma je víc než vážné a některé kapitoly se opravdu neřetly snadno jsem knihu zhltla za pár týdnů.
Bylo to moje první čtenářské setkání s S.Kingem - jeho žánr totiž není mým šálkem kávy, nerada se bojím a usínat s mrazením v zádech mi není vlastní. Ač nejsem motivovaná sáhnout po dalších dílech z jeho pera mám za to, že svůj status jednoho z nejpopulárnějších autorů současnosti si zaslouží - píše poutavě, popisně, čtivě a dostatečně tajemně, aby čtenáře udržel v napětí. Trochu mi vadily "rekapitulace"částí příběhu, kdy jsem umírala touhou se dozvědět, co se stalo dál. Nicméně v případě "Zelené Míle" jsem ochotna to nebrat jako přílišnou rozvláčnost (nebo zálibu spisovatele v týrání čtenáře), ale uznat fakt, že kniha původně vycházela po částech jako "román" na pokračování.
Co víc dodat? Ač s největší pravděpodobností film všichni známe a dost možná netoužíme si ten srdcervoucí příběh zopakovat v psané podobě, tak z mojí strany přichází jedno velké doporučení na toto dílo; mně osobně nutí k hlubokému zamyšlení nad justičním systémem. A taky na "božími" zázraky...
↧
↧
Earth Warrior (Omnia)
↧
RivaLove tour
Po skutečně dlouhé době jsem si vyrazila na nefalšovaný klubový koncert. A koho jsem si jela vyslechnout? Samozřejmě to byla moje oblíbená sestava UDG, která vyrazila na podzimní šňůru a přibrala sebou folkového hudebníka Pokáče a šumperskou kapelu O5 a Radeček. Radost se na tuto sestavu podívat a ještě větší je poslouchat.
Na úvod zmíním (z mého pohledu důležitou) informaci, že návštěvou koncertu můžete pomoc lidem, kteří trpí ichtyózou (onemocnění kůže). Kapely mezi sebou soutěží v množství prodaného propagačního materiálů a právě část výtěžku z jejich merche poputuje k lidem, které trápí neléčitelná ichtyóza. Odtud se také vzal název RivaLove tour. Této hozené rukavice si od kapel velmi cením - ichtyóza je závažné a málo známé onemocnění. Pro ty, kteří ji trpí je velmi složité se zapojit do běžného života - nejen proto, jaké bolesti a komplikace jim jejich nemoc způsobuje, ale i proto, že většina (zdravých) lidí je málo či mylně informovaná a ichtyózu pokládá za nakažlivou. Proto jsem ráda, že RivaLove se rozhodli finančně přispět a také zvýšit povědomí lidí.
Koncert se konal v pardubickém klubu Žlutý pes, který jsem už před lety navštívila. Klub prošel výraznou proměnou a prostory se dočkaly modernizace (škoda, že dvacáté první století nedorazilo i na toalety). Musím zkritizovat organizaci klubu - za dveřmi do šatny (a tím pádem ve vchodu do klubu) seděli dva mladíčci, kteří měli vytištěné papíry a na nich čísla e-vstupenek. Jelikož většina lidí přišla právě s e-vstupenkou a tištěných bylo minimum, brzy se vytvořila velká fronta, která dosahovala až na parkoviště. Čekat v zimě a dešti nebylo nijak komfortní. Stejně tak nezvládali v šatně, kde svému osudu ponechaly pouze jednu slečnu, která pochopitelně nestíhala a tak se fronta nekonečně vlekla - když vám konečně odsouhlasili vstupenky, ještě jste čekali na pověšení kabátů.
Do klubu jsme tak vešli ve chvíli, kdy zahajující Pokáč už pár songů odehrál (což mě docela naštvalo). Nicméně jsme stihli alespoň polovinu mé oblíbené písně "mám doma kočku" a to mi náladu trochu spravilo. I když za celý song bych byla šťastnější. Pokáč pokračoval na své pohodové a především vtipné vlně a zaslouženě sklízel velké ohlasy. Nechyběla snad žádná z mých oblíbených - Zejtra je taky den, Stereotypy anebo Vymlácený Entry. Píseň a pravděpodobně nejhorší poště v ČR (i když se zdá, že to lze aplikovat na všechny pobočky) mě vždy rozesměje. Trochu mě mrzelo, že chyběl EkoSong, i když nevím, zda jsem jej pouze nepropásla při čekání ve frontě.
Na scénu pak vkročil O5 a Radeček. Již dříve jsem tuto sestavu potkala na festivalech a několika komornějších akcích a neočekávala jsem nic jiného než jejich poklidný, harmonický a lehce ukolébávající styl, který sliboval odpočinek a čas na nabrání sil před UDG. Hned při první písni jsem zůstala zírat s otevřenou pusou! Z klidné kapely O5 a Radeček se vyloupli pařmeni! Valili do publika jeden hit za druhým, sytili diváky houslovými, bubenickými i kytarovými sóly a nedali možnost si vydechnout. Za mě velká jednička!
Večer pak nemohl uzavřít nikdo jiný než UDG. Již dlouho jsem je neviděla a moc se těšila na festivalem neoškubaný výstup se všemi divadélky, vtípky a písničkami, které mám ráda. UDG (pro mě) překvapivě sáhli především po tvorbě z poslední desky - Emotikonu. Tento krok je samozřejmě logický, ale vnitřně jsem byla lehce zklamaná, jelikož jsem doufala, že tour vystoupení mi přinese více "vzpomínkových" písní z jejich starší tvorby, že trochu opráší něco, co dlouho nehráli. Jejich aktuální set je vystaven především na písních z Emotikonu, jak jsem zmínila a potom zahrnuje osvědčené klasiky jako Kurtizánu či Buď a Nebe. Potěšilo mě, že jsem po delší době slyšela Duši slečny Mai a Smutné a Lehké. Jako přídavek zahráli velmi netradičně Jen tak jít, Motýla a pak samozřejmě Hvězdáře.
Z koncertu jsem odjížděla příjemně unavená, vykřičená a taky s plackou od Pokáče!
↧
R+J
Režie: Filip Huml Král
Uvádí: Divadlo DRAK, Hradec Králové
Délka představení: 120 minut včetně přestávky
Slovo divadla:
Nikdo nechápe, proč zášť je tak velká. Nikdo nikdy nezjistil, proč došlo ke konfliktu obou rodů. Pokoušíme se vypátrat příčinu tak strašné nenávisti, kterou zastaví jen smrt…? Z jaké "staré zášti"? A má vůbec jakákoli zášť hodnotu lidských životů?
Divadlo Q10 - studentský soubor při Divadelní laboratoři divadla DRAK a Mezinárodního institutu figurativního divadla tuto látku uchopil z pohledu afrobrazilského umění Capoeira a dalších kulturních vlivů jihoamerického kontinentu jako jsou rituály, tance a náboženství (maculele, samba de roda, candomble) a samozřejmě i vliv kultury evropské (portugalští konkvistadoři, katolická církev). Protože stejně jako nenávist, tak i příběh milenců z Verony se mohl a může odehrát v jakémkoli čase a kdekoli na světě. (zdroj)
Můj názor:
Příběh Romea a Julie patří mezi divadelní stálice a již nespočet režisérů a herců z řad profesionálů i amatérů přivedlo příběh z Verony na prkna, co znamenají svět. Provedení představení se různí a stejně tak kvalita.
Pohled divadla DRAK respektive pohled souboru Q10 na nesmrtelný milenecký příběh s tragickým koncem je vskutku originální. Z relativně statického představení (kdo by neznal výjev Julie nehybně stojící na balkoně a vyznávající se ze svých zakázaných citů k Montekovi) se jim podařilo vykřesat příběh založený na pohybu, tanci, bojovém umění a akrobacii. Při tom všem "poskakování" nezapomínají na původní příběh, jsou věrni Shakespearovým veršům, čehož si nesmírně cením. Nemám ráda, když přijdu na představení, které slibuje určitý příběh, který se skrz osobitý pohled režiséra vytratí a to se v DRAKu nestalo.
Skládám obrovskou poklonu hercům za zvládnutí fyzické stránky představení - jednak muselo být neuvěřitelně náročné se vše naučit a potom je podobně náročné vyjít s tím před publikem v rámci dvouhodinového představení. R+J mě rozhodně zaujalo svým provedením - nejen zmíněnými akrobatickými kousky, ale také hudební stránkou a šalamounským vyřešením stěžejních scén (například zmíněná balkonová scéna nebo scéna v hrobce). Perfektně se tu ukázalo, že řeč těla může být více než všechny monology světa - přestože jsou Shakespearovy. Osobně mě trochu zklamal/zaskočil závěr; přišel mi nadbytečný. Kdyby představení skončilo slovy režiséra, tak bych byla opravdu nadšená. Ale následná přehlídka a jakýsi šamanský tanec mě opravdu nezaujaly a trochu zkazily celkový dojem. Nicméně nechci končit "recenzi" negativně, protože představení mě jinak velmi zaujalo.
↧
85. diplom
Soutěží se zpravidla účastním pro vlastní potěšení, jelikož výhry mě míjí obloukem.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem si nyní mohla vyzvednout diplom!
Děkuji :)
(Mimochodem je to víc než dva roky, co jsem tu naposled dávala nějaký svůj diplom :D)
↧
↧
Na hotelu v Olomouci (Petr Hapka)
Písničku znám z podání herečky Klicperova divadla a tak ji miluju... Nicméně její podání není online k sehnání a tak dávám originální verzi :)
↧
Ladislav Zibura; Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Listopad se velmi nečekaně stal měsícem bohatým na kulturní prožitky. Inu, světla ubývá a teploty klesají a pro věcné zmrzlíky jako jsem já, tak není radno se zdržovat v nevytápěných prostorách (jako jsou například všechny venkovní).
Na přednášku mladého cestovale mě zlákala kamáradka už před několika měsíci - lístky mizely rychlostí blesku a tak jsem se na sklonku léta stala majitelkou papíru opravňujícího ke vstupu na akci. Za tu dobu jsem skoro zapomněla, že mám na nějakou přednášku jít a v den D se mi nikam nechtělo a nejradši bych zůstala jako buchta sedět doma. Teď můžu říct - jaké štěstí, že jsem lístky měla a nemohla se na to vykašlat! Ochudila bych se o několik desítek minut, které byly plné smíchu, historek, zajímavostí a vskutku originálních postřehů z cest.
Anotace: 25letý excentrický poutník Ladislav Zibura se tentokrát vydává probádat Arménii, Gruzii a Náhorní Karabach. Očekává nenáročný výlet, situace se mu však brzy vymkne z nohou. Ať už se princ Ládík zrovna otráví alkoholem, zabloudí na minové pole nebo zachraňuje život štěňátek, vším ale proplouvá s neobyčejnou lehkostí. Příběh jeho pěší, cyklistické a stopařské výpravy je svědectvím o jednoduchosti života a půvabu svobody, u kterého se budete smát od začátku až do konce. Nečekejte popisy historie nebo památek. Cestovatelská projekce Ladislava Zibury je plná humoru, lidských příběhů a lidové moudrosti. (sebráno z události na FB)
V létě jsem přečetla Ziburovu knížku 40 dní pěšky do Jeruzaléma a udělala jsem si tak hrubou představu, jaký by mohl být obsah přednášky. Především jsem doufala, že z ní bude sršet stejný vtip a sarkasmus jako ze stránek knihy. A zklamaná jsem vůbec nebyla, ba naopak to bylo o mnoho lepší! Vystoupení bylo velmi živé, částečně spontánní, doprovázené fotografiemi a krátkými videi z cest. Nenudila jsem se ani na minutu.
Ziburova přednáška pro mě nemá s přednáškou mnoho společného - anebo je to naopak přednáška ve své ryzí podobě. Abych vyjasnila tuto zamotanou větu, tak musím říct, že moje představa přednáška se týká školy, toho jak sedím na zoufale nepohodlné židli a poslouchám ještě zoufalejší výklad a monotónní mumlání vyučujícího. Tato akce byla naopak velmi živá - smích prakticky neutichal, takřka jsem se dokázala přenést do deštivé Gruzie a cítila kolem sebe vůni květin z Arménie. Vyprávění je založeno především na vtipu - někdy inscenovaném a jindy je napsal sám život - například ve chvíli, kdy slovutný cestoval zjištuje, že se předem neinformoval o počasí v Gruzii, jak si myslel, ale v jednom ze státu v USA neboť se anglicky píše navlas stejně jako Gruzie. Na druhou stranu jsem toho názoru, že projekce není výhradně o házení jednoho vtípku za druhým. Osobně jsem se poprvé dozvěděla o existenci Náhorního Karabachu (i když samotná existence tohoto "státu" je lehce sporná) a krása Arménie pro mě taky byla novinkou. Ziburovo cestování je jiné a zajímavé v tom, že se tolik nezajímá a nenechává strhnout tím, co je v zemi top, co musíte za každou cenu vidět - on cestuje od zapomenutého místa k ještě zapomenutějšímu, setkává se s místními lidmi a jejich osudy - a to dost možná dává více než vidět nablýskanou parádu velkoměst a velkolepost památek.
Pokud chcete skutečně originální cestovatelskou přednášku naplněnou vtipem, pak je Ladislav Zibura a jeho cesty ta nejlepší volba.
↧
Harry Potter TAG
Milá Katie poskládala tento tag já se ochotně připojuji se svými odpovědmi :)
1. V jaké koleji bys byl/a?
Zdá se, že úvod přinesl nejzapeklitější otázku.
Na stejnou otázku jsem se pokoušela relativně nedávno odpovědět v řetázku, který jsem přebrala od Alethei. Moje uvážování se v této věci nezměnilo; dříve jsem se viděla v Nebelvíru, ale dnes vím, že to bylo především kvůli tomu, že jej navštěvovali všichni naši hrdinové (a nejen trio a Pobertové, ale například i všichni Weasleyovi, Hagrid, McGongallová nebo Brumbál) a také proto, že je o ní (logicky) nejvíce známo, když se tam odehrává mnoho děje. Postupem času mi docházelo, že Nebelvír by s největší pravděpodobností nebyl má cílová stanice; neřekla bych, že vyloženě postrádám vlastnosti, kterých si Godric Nebelvír cenil, ale jít odvážně a bez rozmyslu hlavou proti zdi není úplně můj styl.
Naprosto jistě vím, že bych nepatřila do Zmijozelu - ctižádost není má silná stránka a určitě si nemyslím, že bych byla bezohledná, lačnící po moci. V Havraspáru obdivuji důvtip, lásku k moudrosti a kreativitu, kterou vyžaduje už jen vstup do společenské místnosti. Mrzimor je podle mého názoru neprávem podceňovaná a odsouvaná kolej ("tam patří ti hloupí, co se jinam nehodí"). Naopak mravní síla je vlastnost hodná obdivu. Také mám za to, že s Mrzimorem sdílím empatii a potřebu pomáhat druhým.
V předchozích řádcích jsem se vykreslila v jasných barvách, ale jaký je závěr, kam bych patřila? Nejlepší by bylo nechat rozhodnout moudrý klobouk :D
V současné chvíli se s největší pravděpodobností vidím v Havraspáru. Ale jistá si tím nejsem.
2. Jaká je tvá nejoblíbenější postava z tvé vlastní koleje?
Pokud budeme pracovat s tím, že chodím do Havraspáru, pak by to jistě byla Lenka Láskorádová :)
3. Chtěl/a bys být spíš zvěromág, nebo spíš metamorfomág?
Jak psala Katie - těžko (až nelogicky) se rozhodovat mezi něčím, co se můžeme naučit a něčím, co musíte mít dáno do vínku. Nicméně bych raději byla zvěromágem. Za předpokladu, že se proměňuji v nějaké krásné zvíře.
4. Jaká je tvá oblíbená knížka ze série?
Abych byla upřímná, už to je dlouhá doba, co jsem knihy naposledy četla a tak usilovně přemýšlím ve snaze rozpomenout si na všechny detaily a žádné knize nekřivdit.
Chvíli jsem chtěla napsat Kámen mudrců, protože je fantastické, jak se pozvolna seznamujeme se světem čar a kouzel, vše se postupně objevuje. Ale nakonec volím jako nejoblíbenější Tajemnou komnatu - ohromně se mi líbí Harryho letní pobyt u Weasleyových, baziliščí zápletka, Hermionino odhalení netvora, první objevení viteálu (ač to v tu chvíli vůbec netušíme) a tak dále.
5. Kdyby mohla sérii doplnit ještě jedna knížka z kteréhokoliv období, jaká by to podle tebe měla být?
Po přečtení Prokletého dítěte jsem se přesvědčila, že není radno oprašovat něco, co mělo být skončeno.
6. Jaký je tvůj oblíbený film ze série?
Určitě jednička :) Důvody jsem v podstatě popsala u oblíbené knihy.
7. Jaká je tvá oblíbená postava?
Puf. Jen jedna?!
Jak nad tím vším přemýšlím, mám opravdu čím dál raději Lenku. Byla to skvělá dívka, neprávem podceňovaná, velmi statečná a bystrá a úžasně svá a originální.
8. Co by byl tvůj Patronus?
Jsem pevně přesvědčená, že by to byla liška.
9. Kdybys mohl/a potkat kohokoliv z HP castu, kdo by to byl?
Můžu Garyho Oldmana? :)
10. Na jaké pozici bys hrál/a famfrpál?
Na divácké.
11. Kdybys mohl/a zabránit jedné smrti, která by to byla?
V HP zemřelo mnoho skvělých postav, které jsem nejednou oplaka a vybírat si jednoho zachráněného je podobně kruté jako si volit oblíbenou postavu. Ač moje srdce volá po Siriusovi, dala bych druhou šanci na život Colinu Creevey - ač byl zpočátku se svým věčně blikajícím foťákem dost vlezlý a neomalý, tak se postupem času ukázal jako odvážný se srdcem na pravém místě, přesně jak chce Nebelvír. Jen jeho zbrklost ho stála život...
12. Jakého domácího mazlíčka bys měl/a?
Určitě kočku :)
13. Co máš radši - knihy, nebo filmy?
Knížky :)
14. Jaká je tvůj oblíbený citát (a od jaké postavy)?
Nelituj mrtvé. Lituj živé a především ty živé, kteří žijí bez lásky. - Brumbál
15. Kdo je tvůj oblíbený Weasley?
Fred... (A ne proto, že zemřel, jak si myslí většina lidí. Měla jsem jej tak ráda od počátku).
16. Kdo je tvůj oblíbený učitel?
Určitě McGonagallová. Líbí se mi její přísná spravedlivost a sarkastické vtipkování.
17. Kterou postavu pro tebe filmy zkazily?
První mě napadla Ginny; její filmové podání je pro mě dost zvláštní přestože Bonnie Wright jinak považuji za sympatickou mladou dámu. Pak mi ovšem přišla na mysl Narcisa Malfoyová - ta herečka se na ní zoufale nehodí a nesedí mi tam...
18. Co by byl tvůj oblíbený předmět?
Myslím, že by to bylo přeměňování :)
19. Nechal/a by sis tetovat něco harry-potterovského? A když ano, tak co?
Pár let nazpět jsem se chtěla nechat tetovat - tehdy mě to nenapadlo, ale dnes jistou spojitost s HP vidím. Chtěla jsem fénixe na znamení nezdolnosti a naděje a to na spodní stranu zápěstí. Nicméně jsem nakonec usoudila, že se příšeně bojím jehel a tetování je (mnohdy neodůvodněně) stigmatem, které společnost velmi tvrdě soudí a proto z plánu sešlo. Ono úplně stačí, že mám dready, co se stigmatizace týká.
20. Kdyby sis měl/a vybrat jednu z relikvií smrti, která by to byla?
První mě napadl kámen vzkříšení. Jenže vzápětí si vždy vzpomenu na příběh tří bratří a to, že přivolané duše nepatří do našeho světa skutečně a pro všechny zúčastněné je to navzdory očekávání velice trýznivé. Proto bych si vybrala neviditelný plášt - co si budeme povídat, zmizet nebo být nepozorován někdy není vůbec od věci.
21. Jaké je tvé oblíbené kouzlo?
Accio. Protože by se mi přestalo stávat, že se konečně posadím a vzápětí zjistím, že mi něco důležitého chybí po ruce.
22. Jaký je tvůj oblíbený záporák?
Bellatrix. Byť jí z duše nenávidím za všechny zlé skutky, které vykonala, tak ji nikdo nemůže upřít, jak dokonale fanatická následnice zla to je. A ztvárnění H.B.Carter jí jen přidalo na té neodolatelné šílenosti a zlovůli.
23. Jaké povolání bys vykonával/a v kouzelnickém světě?
To je mi skutečnou záhadou. Nemám ponětí, zda v kouzelnickém světě existuje alternativa povolání, na které se připravuji - i když s největší pravděpodobností ano. Pak bych zřejmě byla ošetřovatelkou/vychovatelkou/pečovatelkou na zvláštním oddělení Svatého Munga.
24. Kdo je podle tebe nejvíc podceňovanou postavou?
Fleur.
Ač v porovnání s jinými postavami hrají ještě podřadnější než druhé housle, tak pasuji na toto místo právě jí. Tuším, že většina lidí ji vnímá jako hezkou tvářičku s povrchními zálibami, zlatokopeckými zájmy a pilinami v hlavě. Podle mého musela být velmi chytrá, odvážná a duchaplná, když byla vybrána do turnaje. Odvahu spatřuji v rozhodnutí opustit rodnou zemi, začít jinde od nuly. Mám ji ráda společně s Billem, to jak nečekaně vykvetla jejich láska (většina HP párů má za sebou společná léta ve škole během kterých objevili, že chtějí být více než přátelé) a jak přetrvala přes veškeré nesnáze. I to jak se Fleur postavila paní Weasleyové a jak samozřejmě se zapojila do kouzelnické války. Proto Fleur ;)
25. Kdo je tvůj OTP?
S největší pravděpodobností James a Lily, i když jim trochu na paty šlape Artur a Molly Weasleyovi ;)
↧
Od trapasu k hrdinství
Do lékařských ordinací vstupuji celkem odevzdaně. Nenalézám v tom žádné zvláštní potěšení, ale na druhou stranu neberu péči o zdraví na lehkou váhu a poslušně se účastním preventivních prohlídek a kontrol. Také jsem si všimla, že lékaři budící nejvíce emocí jsou zubaři. Většina lidí z nich má absolutní hrůzu. Tomu jsem dlouho dost dobře nerozumněla, protože jsem neshledávala problém v tom, že se mám na pár minut posadit na křeslo, otevřít pusu a nechat si prohlédnout zuby. Teprve trhání proslulých osmiček mi tyto emoce vysvětlilo a přiblížilo.
Při nedávné kontrole objevila zubařka malý kaz a rozhodla se jej hned odstranit než se rozšíří. Protože nejsem žádný Hrdý Budžes (doufám, že alespoň někteří viděli či četli toto mistrovské dílo a můj vtip tak nevyšel zcela naprázdno), tak jsem od dveří hlásila, že chci injekci. Potom bylo všechno skvělé, nic nebolelo a mohla jsem jít domů.
Cestou domů jsem se stavila v obchodě nakoupit pár drobností. Za kasou tam často sedí starší paní, velice bodrá a hlučná, což se u mě neshledává s velkým nadšením. Protože do obchodu čas od času zajdu, tak si mě pamatuje. Tentokrát se během markování zarazila a zůstala na mě koukat. "Mladá paní, je vám dobře?" zeptala se trochu zaražene.
"Ano..." odpověděla jsem neméně zaraženě.
Nedala se zpátky do práce a pořád na mě koukala. "Opravdu je vám dobře?!" zopakovala.
Pojala jsem lehké podezření, že mi po ztuhlé a necitlivé tváří teče slina. "Je mi dobře. Nic mi není." bránila jsem se a rozhodla se případný trapas ignorovat.
Paní se trochu rozpohybovala a sdělila mi částku za nákup. Pak jí to přeci jen nedalo. "Víte... Máte spadlý jeden koutek úst. Říkala jsem si, jestli nemáte mrtvici."
A to jsem zase koukala já. "Mrtvici?" vyhrkla jsem a chvíli mi trvalo než mi to došlo. "Ne, to nemám. Byla jsem u zubaře, mám jen opíchanou pusu." mávla jsem rukou a paní se docela úlevně zasmála. Ještě když jsem si balila nákup, tak se mi hlavou honily myšlenky o tom, jak je paní prodavačka vlezlá a co se vůbec zajímá o moji pusu.
Po cestě domů se mi ta příhoda trochu rozležela v hlavě a došla jsem k názoru, že paní prodavačka vůbec není vlezlá, ale velmi odvážná a pohotová. A taky znalá věci. Nemyslím si, že existuje mnoho lidí, kteří poznají příznaky mrtvici. A hádám, že ještě méně lidí by se vás trouflo zeptat.
O první pomoci opravdu platí - nebojte se. Nic nezkazíte. Naopak můžete někomu velmi pomoct.
A taky vám vkládám jeden perfektně zpracovaný tahák :)
↧
↧
Rád chodím na poštu (Pokáč)
Blíží se Vánoce a počet odeslaných balíků roste. A fronta na poště se prodlužuje.
Tak tu mám jednu tématickou písničku.
↧
Diskuze č.32
Po loňsku, kdy jsem se pokoušela prodiskutovat Váš vztah k cukroví se nyní zaměřím na další z témat, které Vánoce nabízí.
Zvyky a tradice.
Je jich nespočet od těch klasických jako bramborový salát na stole (i když si nejsem jistá, zda je to opravdu tradice nebo spíš vánoční obžerství) po polozapomenuté zvyky z dřívějška až po různé krajové a rodinné speciality. Co mi prozradíte? :)
U nás vánoční zvyky začínají pečením cukroví a výrobou adventního věnce. A jakmile se na adventním věnci zažehne první svíčka už je to předzvěst toho, že Vánoce jsou opravdu ve zvyky.
Když se nám podaří "sehnat" nějaký ovocný strom, chodíme na Barborku ustřihnout několik jeho větviček a ty se doma dají do vázy. Jestliže do Vánoc vykvetou, tak to pro svobodnou dívku znamená brzkou svatbu a také by to mělo nosit štěstí a zdraví celé rodině. Bohužel město není na volné ovocné stromy příliš bohaté a tak se poslední roky tato tradice neuskutečňuje.
Pátého prosince nás obdarovává Mikuláš. Zrovna nedávno jsem usoudila, že nikdy nebudu dost velká nebo snad dospělá na to, abych nemohla dostat adventní kalendář. Jsem pevně rozhodnutá si jej uhájit i před vlastními potomky :D Zároveń se mi letos "poštěstilo" svědčit několika dramatickým a hlasitým scénám, kdy rodiče strkali své ryčící a zmítající se dítě do náruče čertovi nebo jej alespoň nutili jít k pekelníkovi na dosah ruky a vyzpovídat se ze svých provinění; toto jednání nevnímám jako výchovné ani jako zábavné a odsuzuji jej. Rodiče mají své dítě podporovat a chránit nikoliv posílat k ohnisku jeho strachu. Velký hold tímto vzdávám své mamince, která čerty nikdy nepoužívala jako vynucovadlo poslušnosti nebo výhružku. V naší domácnosti už žádné děti nejsou a tak se nás recitování básniček netýká. Za oknem najdeme malý balíček se sladkostmi a zmíněný adventní kalendář.
Nejvíce zvyků se nepřekvapivě váže ke Štědrému dni. Dvacátého třetího nazdobíme stromeček (dříve jsme tak činili až na samotný Štědrý den, ale to bylo především proto, aby se má dětská duše zabavila při čekání na Ježíška).
Velmi překvapivý mi přijde zvyk "stromeček nám nosí Ježíšek". Setkala jsem s tím u mnoha přátel - stromek nastrojí dvacátého třetího v noci a před mladšími sourozenci/malými dětmi předstírají, že stromeček jim v noci přinesl a nazdobil Ježíšek. Přiznám se, že to vůbec nechápu - máte někdo takový zvyk také a mohli byste mi jej vysvětlit, prosím? Připadá mi to tak divné, Ježíšek přeci nosí dárky a nikoliv stromeček, není to dřevorubec! U nás to vždy bylo tak, že stromek připravujeme my, jako rodina, aby Ježíšek viděl, že jsme připravení na Vánoce a měl nám kde nechat dárky.
Na Štědrý den se nesmí vysávat/zametat, aby se z domu nevymetlo štěstí. Stejně tak se nesmí vynášet odpadky - to aby se štěstí nevyhodili. Nemělo by být pověšené prádlo.
K štědrovečerní tabuli dáváme jeden talíř navíc - to kdyby přišel host. Pod talířem máme schovanou korunku pro štěstí. Na stole je také talířek s čočkou (peníze, štěstí), medem (krása) a ořechy (zdraví). Během večeře by nikdo neměl vstávat od stolu kromě člověka, který vaří. Já jsem vždy odnášela po jídle talíře - abych se vdala.
Před rozdáváním dárků jsem si házela botou (po jednom památném roce, kdy jsem málem vysklila dveře na balkon mi to bylo na několik let dalších zákázáno) a pouštíme si svíčkové lodičky, které nám mají napovědět, jak se nám bude dařit příští rok. Jablíčka nerozkrajujeme, jelikož je pak nikdo nechce jíst.
Pokud se po rozdávání dárků, přecpávání salátem a koukání na pohádky zmotivujeme, vyrazíme na půlnoční mši do kostele. Věřící nikdo z nás není, ale má to svou atmosféru a já osobně považuji za dobré se jednou ročně zajít do kostela zamyslet a smířit.
Další várka zvyků přichází z posledním dnem v roce. Opět nechybí jídlo z čočky, která má přinést štěstí a peníze. Na poslední den v roce nesmí viset vyprané prádlo - mohlo by to přivolat smrt do rodiny. Silvestr nijak bujaře neslavíme, na večer si uděláme pohoštění, hrajeme společenské hry nebo koukáme na filmy. První den v roce se pochopitelně snažíme dělat vše, co nás baví a těší neboť, jak známo, jak na nový rok, tak po celý rok. A nesmí se jít žádná drůbež - nic, co má peří. Člověku by mohlo uletět štěstí.
A to je snad všechno, co bych mohla říct o mých vánočních zvycích ;)
A jak je to u Vás, drazí čtenáři? :)
↧
Autismus & chardonnay
Autor: Martin Selner
Počet stránek: 120
Anotace: Co mají společného písek a sušenky? Nebo hokejky s plyšákem a modřiny s letákem? Zeptejte se Martina Selnera! Mimo to, že pracuje ve Slunečním domově, kde se stará o děti s autismem, oplývá totiž darem spojit dvě zdánlivě nesouvisející věci. Tyto neobvyklé dvojice mu slouží jako odrazový můstek k tomu, aby nám přiblížil svět autistických dětí a jejich i své každodenní starosti. (zdroj + moje úppravy)
Můj názor: Mám ráda příběhy, které píše sám život.
Aktivně se zajímám o to, co můj vlastní život provází.
Martina Selnera "znám" z twitteru, kde mě jeho tweety baví, oslovují i nutí k zamyšlení. Několikrát jsem četla i příspěvky na webu, který vede a zaujatá jsem byla neméně.
Sáhnout po knize se mi tak jevilo jako naprosto přirozené. Jak často opakuji; jak hodnotit něco, co nevzniklo na základě autorovy fantazie, ale děje se to tady a teď? Z krátkých příběhů dýchá nekonečná trpělivost, vtip a nadhled, zamyšlení i nekonečný smutek.
Osobně mám pocit, že právě smutek knize vévodí; smutek z toho, jak se svět k autismu staví, smutek z toho, že autismus neumíme vysvětlit ani léčit, smutek z toho, že autismus je navěky, smutek z toho, že autismus je nepochopený a opovrhovaný, smutek z vlastního života. A zároveň nekonečná snaha udělat život druhých hezkým a příjemným, protože tak se stává krásným i můj vlastní život.
V knize vidím velkou pravdu. Většina lidí zná handicap a jeho nositele pouze z televizních obrazovek. A věřte, že autisté vypadají všelijak, ale určitě ne jako Rain Man. To ovšem není důvod dávat od nich ruce pryč nebo se bát.
Kniha se mi četla snadno, rychle. Velmi dobré čtení na dobu, kdy nemáte mnoho času, protože jak jsem zmínila příběhy jsou krátké (obvykle stránka či stránka a půl) a nenavazují na sebe a proto nemusíte po delší době, kdy knihu berete do ruky pátrat v paměti, co se stalo naposledy. I přes všechnu úspornost textu budete mít hodně materiálů k zamyšlení -nad sebou samým i nad světem.
Aktivně se zajímám o to, co můj vlastní život provází.
Martina Selnera "znám" z twitteru, kde mě jeho tweety baví, oslovují i nutí k zamyšlení. Několikrát jsem četla i příspěvky na webu, který vede a zaujatá jsem byla neméně.
Sáhnout po knize se mi tak jevilo jako naprosto přirozené. Jak často opakuji; jak hodnotit něco, co nevzniklo na základě autorovy fantazie, ale děje se to tady a teď? Z krátkých příběhů dýchá nekonečná trpělivost, vtip a nadhled, zamyšlení i nekonečný smutek.
Osobně mám pocit, že právě smutek knize vévodí; smutek z toho, jak se svět k autismu staví, smutek z toho, že autismus neumíme vysvětlit ani léčit, smutek z toho, že autismus je navěky, smutek z toho, že autismus je nepochopený a opovrhovaný, smutek z vlastního života. A zároveň nekonečná snaha udělat život druhých hezkým a příjemným, protože tak se stává krásným i můj vlastní život.
V knize vidím velkou pravdu. Většina lidí zná handicap a jeho nositele pouze z televizních obrazovek. A věřte, že autisté vypadají všelijak, ale určitě ne jako Rain Man. To ovšem není důvod dávat od nich ruce pryč nebo se bát.
Kniha se mi četla snadno, rychle. Velmi dobré čtení na dobu, kdy nemáte mnoho času, protože jak jsem zmínila příběhy jsou krátké (obvykle stránka či stránka a půl) a nenavazují na sebe a proto nemusíte po delší době, kdy knihu berete do ruky pátrat v paměti, co se stalo naposledy. I přes všechnu úspornost textu budete mít hodně materiálů k zamyšlení -nad sebou samým i nad světem.
↧