Možná jste na mé pravidelné příspěvky z táborového dění zapomněli nebo v něj letos nedoufali, ale sepsala jsem jej!
Bavte se dobře! :)
Rok se sešel s rokem a nastal čas odcestovat do malebného zákoutí naší republiky, kde se nalézá naše táborová základna a provést dvěma týdny početný oddíl dětí, které se nemohl dočkat mého vedení a krásných her a ještě krásnějších zážitků. Tábor.
Kecám, tak idylické to nebylo. Zkusím to znovu.
Po roce nastal čas sbalit svých pár švestek (o váze betonových kvádrů) a na dva týdny se rozloučit s civilizací. V džungli už mě čekalo stádo těžko zvladatelných a otrávených puberťáků, kteří každou aktivitu vítali slovy "Proč" popřípadě "trapný", bouřky, klíšťata a taky mravenci. Tábor.
Kecám podruhé, tak strašné to taky nebylo. Do třetice všeho dobrého.
Nikoho, kdo mě zná, nepřekvapilo, když jsem v druhé půlce července sbalila své věci a vyrazila do lesů. Čekalo mě mnohé - předvídané i překvapivé, příjemné i nepříjemné. Asta la vista, baby, Divoký západ skrz náš tábor znovu ožil a bylo na nás zachránit městečko před prašivými bandity.
Den první
Parta "dětí" (to, že mě přerostly výškou ignoruji, již několik let, ale fakt, že opouští základní školy mě začíná nutit se zamýšlet nad frází "moje děti") mi rozhodně nebyla neznámou, většinu z nich jsem si odchovala a díky tomu víme, co od sebe navzájem čekat. Seznamovací hry jsme tedy mohli přeskočit a po skončení táboráku plynule přejít k akci "letos bude všechno jinak".
První noc se totiž na našem táboře nese ve znamení stezky odvahy. Nejde o to děti vystrašit - naopak jim chceme dokázat, že se v nočním lese není čeho obávat a proto je po cestě nikdo nestraší nebo nevyskakuje zpoza stromu. Chceme po nich jen projití vyznačené trasy bez použití baterky nebo jiného zdroje světla. Tuto variantu jsme ovšem pro naše přerostlé svěřence vyhodnotili jako rutinní a tak jsme je vyzvali ke sbalení spacáků a karimatek. Následně jsme je odvedli za tábor, po jednom rozmístili v lese a vyzvali k přespání bez toho aniž by blikali baterkami. V nastalé tmě neměli ani ponětí, že leží jen pár metrů od sebe a netvářili se dvakrát nadšeně; všichni ovšem obstáli, žádná bludička se neobjevila a později tuto akci označili za velmi originální a povedenou.
Den druhý
Platí pravidlo unavit děti, jak nejvíce to jde. A proto nás čeká dopoledne plné běhání a odpoledne plné chození a přenášení věcí.
V podvečer přebíráme službu a zbytek tábora povědomí o písni, kterou si náš oddíl velmi oblíbil a zpíval při každé příležitosti - Oděsa.
Koupím si žvejkačku, žvejkačku za kačku
A vyrazím do Oděsy na bál
A celá Oděsa radostí zaplesá,
Jaký jsem já to super elegán!
Laj, laj, laj, laj, lajlaj…
Den třetí
Služba.
Nejsem vedoucí dne a to mě naplňuje spokojeností. Našim svěřencům se zdá, že máme málo úkolů a proto zlomí závoru - den je tedy obohacen její výrobou.
Koupím si bačkory, ze státní podpory
A vyrazím do Oděsy na bál
A celá Oděsa radostí zaplesá,
Jaký jsem já to super elegán!
Laj, laj, laj, laj, lajlaj…
Den čtvrtý
Služba byla úspěšně předána a vrháme se do dalšího programu. Dětem rozdáváme (syrová) vajíčka, o která se musí starat - úkol je to jednoduchý a zároveň složitý. Musí mít vajíčko stále při sobě a samozřejmě se nesmí rozbít. Netrvá dlouhou a máme první oběti - za nejvtipnější považuji D., který si vajíčko dá do kapsy maskáčů a následně hupsne na postel - nemusím dodávat, jaký osud vejce potkal.
Večer jdeme do lesa stavět přístřešky a jelikož je postavíme moc hezky přespáváme v nich. Chvíli si s druhým oddílovým vedoucím pohráváme s myšlenkou prověřit kvalitu postavených přístřešků proti přívalovému dešti, ale spící zachrání blížící se odchod na výlet, na který není dobré vyrážet s mokrým spacákem.
Koupím si kravatu, za celou vejplatu,
A vyrazím do Oděsy na bál
A celá Oděsa radostí zaplesá,
Jaký jsem já to super elegán!
Laj, laj, laj, laj, lajlaj…
Den pátý
Hrajeme mou oblíbenou hru - oblíbenou za předpokladu, že jste v roli přihlížejícího. Jmenuje se Francouzi a Rusi a v krátkosti vám vysvětlím její princip.
Tato hra simuluje střet francouzského a ruského vojska a hráči nepotřebují nic jiného kromě svého kufru (samozřejmě včetně jeho obsahu). Francouzi jdou z teplých krajin a proto na sobě mají co NEJMÉNĚ oblečení - nejlépe plavky. Zároveň se pohybují ve dvojících, které mají svázané vnitřní nohy k sobě. Naopak Rusové přišli z kruté zimy, a proto na sobě mají co NEJVÍCE (nejlépe všechno) oblečení. Taktéž se pohybují ve dvojicích, které nesou své kufry a jeden ze dvojice má navíc zavázané oči.
Každá skupina vyráží z jednoho konce hrací plochy - Rusové mají za úkol dostat se přes určenou linii a Francouzi je chytají; tento výklad možná nezní zábavně nebo smysluplně, ale podívaná to je báječná. "Rusové" se pohybují těžkopádně už jen kvůli všem vrstvám, které na sobě mají a "Francouzi" si musí uvědomit, že pokud se nebudou pohybovat synchronizovaně a stejným směrem nedojdou daleko. Pronásledování dvojic a všemožné strategie jsou opravdu k pokukání.
K večeru odcházíme na víkendofku. Čeká nás další přespání pod širým nebem (děti začínají šířit nápad vrácení části peněz, neboť platí za stan, ve kterém nespí. Tento nápad připouštím, ale podmiňuji nutností vystěhovat ze stanu všechny jejich věci. Finance se tedy nevracely). Rozděláváme oheň a opékáme buřty, nechybí ani hraní na kytaru a zpěv. Společně s tmou uvádíme svíčkový fotbal, který děti zaujme více než čekáme a proto k luštění šifry, která prozrazuje další cestu usedají velmi pozdě.
Koupím si tepláky, tričko a gumáky,
A vyrazím do Oděsy na bál
A celá Oděsa radostí zaplesá,
Jaký jsem já to super elegán!
Laj, laj, laj, laj, lajlaj…
Den šestý
Víkendofka pokračuje - oddíl je znechucen neboť musel ujít celých osm kilometrů pěšky a s batohy na zádech. Chvíli to tak vypadá, že strávíme víkendofku pod mostem u obchodního domu. Když se ale objevíme u arény laser game děti zapomínají na únavu, bolest nohou a jiných svalů a dvě hodiny řádí.
Koupím si buzertašku a burčáku flašku,
A vyrazím do Oděsy na bál
A celá Oděsa radostí zaplesá,
Jaký jsem já to super elegán!
Laj, laj, laj, laj, lajlaj…
Den sedmý
Zvolna se navracíme do tábora a probíráme dojmy z víkendofky.
Koupím si tatranku, nasednu do tanku
A vyrazím do Oděsy na bál
A celá Oděsa radostí zaplesá,
Jaký jsem já to super elegán!
Laj, laj, laj, laj, lajlaj…
Den osmý
Přináší odpočinek. S odkazem k Riu pořádáme olympiádu - nejoblíbenější disciplínou je hod mýdlem a přenášení ešusu s vodou na zádech.
Odpoledne děti vypustíme do pohádkového lesa, ze kterého málokdo najde cestu zpátky. Večer začíná mezi vedoucími populární akce - samovláda. Odevzdáme správu nad táborem dětem, skrytě se jim smějeme a odpočíváme.
Koupím si škodovku s motorem na vodku
A vyrazím do Oděsy na bál
A celá Oděsa radostí zaplesá,
Jaký jsem já to super elegán!
Laj, laj, laj, laj, lajlaj…
Den devátý
Nic nevím a spím.
Až večer přebírám zpátky své svěřence, kteří se jako nejstarší museli postarat o vše - řízení celého tábora, kuchyni a mladší oddíly. Mluvíme o všem, co se za den stalo, nešetříme chválou a především jsme rádi, že si také zkusili o čem naše dvoutýdenní práce je.
Koupím si moskviče z vejplaty topiče,
A vyrazím do Oděsy na bál
A celá Oděsa radostí zaplesá,
Jaký jsem já to super elegán!
Laj, laj, laj, laj, lajlaj…
Den desátý
Trávíme bojovně, protože střílíme ze vzduchovky a házíme sekyrkami - věřte nebo je není to žádná legrace. Večer si přebíráme službu a konečně přichází očekávaný přepad. Práce máme dost, protože se na náš tábor vrhne více než čtyřicet lidí. Pochytat je v naprosté tmě není žádná legrace. Děti mi dělají radost tím, že hlásí hned několik úrazů - naštěstí to není nic vážnějšího než odřená kolínka a zákeřný útok kopřiv.
Všichni jsou jako na trní a očekávají odchod na bojovku.
Koupím si nálepku, nálepku na lebku
A vyrazím do Oděsy na bál
A celá Oděsa radostí zaplesá,
Jaký jsem já to super elegán!
Laj, laj, laj, laj, lajlaj…
Den jedenáctý
Letošní ročník přinesl poměrně nezvyklý denní odchod na bojovku - kdo ví proč, ale náčelnice tábora si doslova libuje v tom nás vzbudit mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno a oznámit, že máme patnáct minut na to, abychom si sbalili na dva dny a vystřelili z tábora na místo určené. Začalo to tedy dobře.
Odcházíme budovat naši dočasnou (a velmi tajnou) základnu. Její umístění není nejšťastnější, protože je tam jedno mraveniště vedle druhého. Ani cesty do tábora pro jídlo a rozkazy nejsou snadné - ta, která se nabízí a je nám dobře známá vede loukou, ze které jsme úplně mokří a také nás tam každý vidí na kilometry daleko. A co více trvá téměř hodinu. Druhou variantou je kopec s takřka neexistující pešinou, plný děr, kořenů a kamínků; pro nošení jídla tedy není úplně vhodná a tím méně po dešti. Navíc zarostlou pěšinku není snadné trefit a často se stává, že zabloudíme a vyjdeme na zcela opačné straně….
Děti neúnavně plní úkoly, nosí jídlo a nadávají na absenci spacáků - ty dostáváme takřka na příděl a noci jsou chladné.
Koupím si lahváče, lahváče Gambáče
A vyrazím do Oděsy na bál
A celá Oděsa radostí zaplesá,
Jaký jsem já to super elegán!
Laj, laj, laj, laj, lajlaj…
Den dvanáctý
Bojovka pokračuje.
Můj oddíl se nemálo baví tím, jak vyběhnu na přepadníky, kteří přišli do našeho ležení škodit; chápu bojovnost bojovky, ale zahodit nám věci do lesa ve chvíli, kdy začíná pršet nepovažuji za nejlepší nápad. Tuším, že můj řev se rozléhá daleko a přepadníci odchází.
O půlnoci se pak koná tradiční hra, která zakončuje bojovku - pro tentokrát hlídám naše ležení.
Koupím si kokrhel, dám si ho na hlavu
A vyrazím do Oděsy na bál
A celá Oděsa radostí zaplesá,
Jaký jsem já to super elegán!
Laj, laj, laj, laj, lajlaj…
Den třináctý
Navracíme se z bojovky a musíme dokončit započatou službu. Pánská část našeho oddílu odchází chystat táborák a na mě dopadá povinnost zabezpečit chod tábora - to obnáší především po-bojovkové koupání všech oddílu. K poledni začínám být mírně neurotická, protože někteří vedoucí požaduji vstup do sprch IHNED (rozumím touze skočit po bojovce do mydlin, ale sto lidí naráz to opravdu udělat nemůže) a další nejsou ve smluvený čas pod kohoutkem a díky tomu vázne provoz; nicméně si můžu připsat hvězdičku, vyvonět se zvládli všichni.
Večer usedáme k druhému táboráku, který má příchuť loučení.
Koupím si kulomet, pojedu na výlet
A vyrazím do Oděsy na bál
A celá Oděsa radostí zaplesá,
Jaký jsem já to super elegán!
Laj, laj, laj, laj, lajlaj…
Den čtrnáctý
Probíhá vždy stejně. Vedeme reflexi tábora; myslím, že všichni nejen přežili, ale také si náš zájezd užili.
Odpoledne přichází tradiční pouť, na kterou se snažím přinést netradiční disciplínu a myslím, že děti oslovila. Navečer vypuká táborová diskotéka, ze které s úspěchem mizím a mohu si v klidu pobalit věci a psychicky se připravit na to, že parťák následujícího rána doprovází část děti do Prahy a zůstanu tu na zbytek oddílu a povinnosti sama.
Slavnostním momentem je půlnoční nástup, na kterém se vyhlašují výsledky celotáborové hry a předávají další ocenění. Umístili jsme se na krásném bronzovém stupni a ke svému velkému překvapení jsem obdržela třetí stupeň březového lístku. O BL jsem tu již psala a pokud by někomu unikal smysl tohoto hnutí může se
informovat ke konci tohoto článku.
Můj stávající stupeň nese toto poselství: Tmavomodrá je barvou hlubokého širého moře a symbolizuje hloubku a šířku zájmů nositele o dění kolem něho, nevyčerpatelnost jeho elánu a ukrytou sílu ducha. Uděluje se vytrvalým a optimistickým vůdcům.
Koupím si kondoma, to bude Sodoma
A vyrazím do Oděsy na bál
A celá Oděsa radostí zaplesá,
Jaký jsem já to super elegán!
Laj, laj, laj, laj, lajlaj…
Den patnáctý
Odjezd; ať jsme se na tuto chvíli těšili nebo ji oddalovali, nastala. Balíme věci, vyklízíme stany a poklízíme celé tábořiště. Děti se loučí navzájem i s námi, podepisují se fotografie a všichni jsou tak trochu naměkko.
Na nádraží už čekají rodiče, kteří se na své ratolesti vrhají jako kdyby je neviděli několik let a v nejednom mateřském oko se leskne slza. Já pláču dojetím z toho, že jsem opět nezaškrtila některá kvítka a zase je mám z krku. (Kecám, taky se mi stýská). Kufry se vykládají, výkřiky shledání pomalu umlkají a nahrazuje je loučení, do kterého se nikomu příliš nechce. Zazpíváme si naši táborovou hymnu a definitivně předáváme oddíly do rukou rodičů.
Ať tak nebo tak stálo to za to…
Táboru tři a půl krát hurá!
Hurá!
Hurá!
Hurá!
Hu!
