↧
Young and Beautiful (Lana Del Rey)
↧
Jednoletky
Poslední říjnový víkend pro mě měl slavnostní nádech - a opravdu to nebylo proto, že jsem musela na celý den do školy.
Mé dready totiž oslavily rok své existence. Přesně před rokem mi Máňa položila ruce na ramena a vesele prohlásila, že tu máme novou dredatou slečnu. Přesně před rokem se můj sen stal realitou a když jsem se podívala do zrcadla opravdu jsem viděla sebe.
Nemusíte si dělat starosti o mé duševní zdraví, žádnou oslavu jsem vlasům nepořádala, byl to spíš můj vnitřní pocit naplněnosti a spokojenosti a také duševní rekapitulace.
Co můžu říct po roce a dready?
Je to život zábavný i strastiplný. Mnohdy mi den zpříjemní naprosto neznámý člověk, který ke mně přistoupí a účes mi pochválí a zase pokračuje ve své cestě. Dostalo se mi několika poklon od lidí známých, kterým se prý dready normálně nelíbí, ale mě moc sluší.
Mám i veselý zážitek s paní ve věku mé maminky, která ke mně s omluvou za vyrušení přistoupila a optala se mě, kdo mi dělá dready, jelikož její syn má taky dready, ale zdaleka ne tak hezké jako já a pověřil ji sehnáním šikovného človíčka, který by roští na jeho hlavě zkultivoval.
Líbí se mi potkávat další dreadaře a pousmát se na sebe - někdy se i pozdravit, přestože jsme jeden druhého nikdy neviděli.
Jak je známo, každá mince má dvě strany a proto nemám ve spojitosti se svým medúzovitým vzhledem jen příjemné zážitky. Někteří lidé ke mně přistupují značně štítivě, odmítají si přisednout v hromadných dopravních prostředcích a nejednou jsem si vyslechla nelichotivý komentář - v takových chvílích se probouzí má pomstychtivá stránka, a když mě někdo počastuje poznámkou o špíně, breberkách v hlavě a podobně, ráda projdu kolem za úporného drbání hlavy a pronesení poznámky, že blechy jsou opravdu zlo.
Ano, do jisté míry jsou dready stigma. Musíte se vyrovnat s tím, že v každém druhém obchodě se vám na paty pověsí security a prodavačky se zrovna nepřetrhnou, aby vám pomohly. Musíte přijmout i to, že vás třeba nevezmou na brigádu (byť to vnitřně nechápete, protože jste nežádaly o práci na recepci hotelu Hilton). Musíte se smířit s tím, že dready nejsou brány jako součást slušného a spořádaného životního stylu - někdy se tomu smějete, jindy vám to je jedno a občas to zamrzí.
Kdybych se snad měla vrátit v čase zpátky a znovu se postavit před rozhodnutí nechat si dready… Volila bych stejně. Je to součást mě samotné, část mé identity. Nikdy jsem se necítila lépe a více sama sebou. A nakonec mi je úplně jedno, jak se na to dívá nebo nedívá okolí - svou radost a spokojenost z toho, že mám dready si vzít nenechám. Ani po roce.
Předchozí články o háďatech:
↧
↧
Stepfordské paničky
Joanna s manželem Walterem a dětmi se přestěhují z Manhattanu do dokonalého moderního městečka Stepfordu. Všechno zde se zdá tak perfektní, že to je až neuvěřitelné. Všechny ženy se skvěle starají o své protějšky, o domácnost, a dokonale plní své manželské povinnosti. Co se skrývá za Asociací stepfordských mužů a za Stepfordskými denními lázněmi? Proč je ve Stepfordu všechno tak dokonalé? (csfd. cz + moje úpravy)
Můj názor: Dost dobře neumím vysvělit, proč mám tento film ráda. Je to zábava i zamyšlení. Na jednu stranu komedie a na druhou zrcadlo naší společnosti.
↧
Romeo a Julie
Uvádí: Klicperovo divadlo, Hradec Králové
Režie: David Drábek
Premiéra: 8.3. 2014
Slovo divadla: V naší inscenaci je nesmiřitelnost nejen rodová, ale i rasová a sociální. Ty rodiny se nesnášejí tolik, že je proti tomu Váš vztah se sousedy jen pivoňkové víno... Budete mít pocit, že sledujete starou černobílou televizi značky Orava... Zapomeňte na převrácené popelnice, proříznuté pneumatiky, otrávené jezevčíky či anonymy posílané na Městský úřad - tady to bude boj až po samu mez...a ještě kus za ni...
Můj názor:
Tradiční příběh ve zcela netradičním pojetí. Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo - ale nemůžu mluvit ani o tom, že by se mi to na 100% líbilo. Zatímco z Richarda III jsem byla upřímně nadšená, Romeo a Julie už mé očekávání nenaplnily.
Tradiční příběh ve zcela netradičním pojetí. Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo - ale nemůžu mluvit ani o tom, že by se mi to na 100% líbilo. Zatímco z Richarda III jsem byla upřímně nadšená, Romeo a Julie už mé očekávání nenaplnily.
Jako snad v každém klicperáckem představení jsem byla zcela uchvácena hudbou. Velmi se mi líbila hlavní role Romea a jeho nerozlučných přátel - Merkucia a Benvolia (i když Benvolio občas příliš přehrával). Z Tybalta mě mrazilo. Zaujala mě i postava Kapulet a kněze. I přes všechny úpravy a modernu si představení uchovalo nejeden Shakespearův verš - to bylo také dobré.
Jak bývá u Drábkových inscenací zvykem došlo na momenty, kdy se smějete a nemůže přestat - a rázem stačí jedna věta, jeden pohyb na scéně a všechno je jinak. Píseň herců, při které dochází k pomyslnému souboji a srovnání mezi rody byla dechberoucí - ten text!
Kdybych měla představení hodnotit v procentech přiklonila bych se tak k 65%.
↧
Jak se do lesa volá...
Dočetla jsem se zajímavou věc a to, že kočky si pamatují jak se každý člověk, který s nimi přišel do styku, na jejich kočičí adresu choval. Záhy mi na mysl vytanula vzpomínka na babiččina kocoura a přísloví, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. A to v tomto případě úplně neplatilo.
Mám kočky až nezdravě ráda a jakmile se v mém okolí objeví, neváhám se rozplývat. Ke kocourovi jsem se chovala jak k pánovi tvorstva, v krámě jsem přesvědčovala babičku, ať mu koupí masovou kapsičku, co má tak rád, sestrojovala jsem mu různé důmyslné hračky, aby se bavil a především jsem toužila po jeho pozornost a tom, abych ho směla hladit. A víte co? Pohladit se čas od času nechal, ale v zásadě u toho měl výraz trpitele, vůbec nepředl a neváhal mě kousnout, když jsem ho hladila moc dlouho. Vůbec nemluvím o tom, jak zákeřně na mě číhal za gaučem, aby mohl vyskočit, když jdu kolem a zaseknout mi drápy do lýtka. A jak ze mě chtěl udělat druhého Jana Žižku?
Zato babička, babička byla jeho miláček. Na babičku předl už z dálky, večer ji lehával na klíně a nechával se hladit a nosil ji dárky v podobě myší a jiné havěti. A babička? Babička ho neváhala přetáhnout po hlavě, když ji vyskočil na kuchyňskou linku. Když ji dobromyslně obdaroval polochcíplou myší, zkušeně ji trefila pantoflí, kocoura chytila za kůži na krku a i s úlovkem ho vyhodila ven se slovy "Až si to sežereš, vrať se" a to vůbec nemluvím o zkušené síle zápasníka, se kterou ho přimáčkla ke křeslu, když mu potřebovala dát prášky na odčervení.
Uvažuju nad tím a říkám si, zda měl kocour pocit, že mu podlézám, zatímco babi je rovnocenný partner. Anebo měl zvrácený žebříček hodnot. Já nevím. Ale nějak mi ten fakt s pamětí nesedí.
↧
↧
Diskuze č. 22
Už nějakou dobu přemýšlím nad rozpoutáním nové diskuze a k tématu mi nečekaně dala námět Katie. Díky ti za to (i když o tom nejspíš nevíš! :D).
Tématem diskuze jsou PSI.
Jako pokaždé chci slyšet váš názor na tato čtyřnohá stvoření - zda psa máte/chcete/pořizujete, jaké s nimi máte zážitky, prostě vše, co vás napadne, když se řekne pes.
Říká se, že lidé jsou buď psí anebo kočičí. Zcela úspěšně v tomto ohledu vybočuju z řady, protože já nejsem ani jedno. Trapte mě jak chcete, neřeknu, že mám raději psa/kočku.
Kočky jsou elegantní tajuplná stvoření s osobností.
Psi jsou neméně osobitá zvířata s duší průzračnou jako křišťál a nezlomnou vírou v nás, lidi. Jsou to doslova partneři na naší cestě životem.
Se psi jsem vyrostla - vlastnila je moje rodina, přátelé a nakonec i já. Psi hlídali můj klidný spánek, když jsem byla v kočárku, obětavě se nechali tahat za kůži, když jsem se učila chodit a hledala oporu, ochotně se proměňovali do všemožných stvoření v mém fantasy-dětském období a v podobě strašlivého draka či tyranosaura (nedej bože psa Baskervilského) mě pronásledovali po zahradě. Pes mě vítal po mém návratu ze školy a poslechl si, jaký jsem měla den.
Pes mi pomáhal v učení (ať už ťapkáním po mém sešitě nebo nasloucháním tomu, co se učím). Lehával u mě v posteli, když jsem stonala. Jeho slzy trpělivě vsakovaly mé slzy - ať byl důvod jakýkoliv. Běhal se mnou po bytě a štěkal radostí, když jsem odmaturovala.
Psi jsou nedílná součást mého života.
Momentálně naši domácnost žádný čtyřnohý přítel neobývá a mohu říct, že mi to velmi chybí. Pes je terapeut, který vám umí zvednout náladu - vždy vás vyslechne, vždy se na nás oddaně podívá, vytáhne na čerstvý vzduch.
Abych si na svou stále krvácející ránu přikládala náplast chodím venčit do místního útulku. Velmi mě to těší, ale zároveň vhání slzy do očí - nejde o to, že to je útulek o psi je tam dobře postaráno (i když bych si je nejradši všechny vzala domů). Chce se mi plakat, když vidím strach mnohých psů - jeden vedle mě běžel bokem (vypadalo to velmi legračně, ale legrační to nebylo), aby se ke mě nemusel postavit zády - tolik se bál, že mu něco udělám. Další pes, co se vystrašeně přikrčil, kdykoliv jsem sáhla do kapsy pro kapesník/mobil, jak čekal ránu. Pes, co když se postavil na zadní mi dal packy na ramena, ale třásl se jako osika, když kolem procházel někdo cizí. Nevíte čím si prošli a snad to vědět nechcete - chce se vám jen plakat, jak mohl být někdo tak krutý k němé tváři? Provedla bych takovým lidem stokrát horší věci. S tím souvisí to, že nemohu pochopit, jak někdo může psa odložit - ano, existují výjimečné a pochopitelné případy. Ale zjištění, že pes je nejen radost, ale i starost a povinnost není jeden z těch případů. Když už musíte dát psa pryč, zvolte útulek. Jak někdo může psa vyhodit u silnice, uvázat v lese?!
Neříkám, že pes je jen radost. Je to i starost a zodpovědnost na což lidé velmi často zapomínají, když si psa pořizují. Ona to totiž není jen roztomilá kulička, co aportuje a spí s vámi v posteli. Tu kuličku musíte vychovat. Musíte ho krmit a starat se o jeho zdraví - a věřte, že za život psa se může vyskytnou mnoho trablí. Psa musíte venčit bez ohledu na, zda se vám chce nebo jaké je počasí. I bez ohledu na to, jak moc spěcháte, jestli je víkend nebo všední den, jestli už tak vstáváte brzo. Budete vstávat ještě dříve. Musíte se mu věnovat.
Musíte desítky věcí.
Pochopitelně nemám s psi jen a pouze pozitivní zkušenosti. Už se mi stalo, že po mě pes vyjel (byla jsem i lehce kousnutá). Nejeden horký zážitek jsem si odnášela z venčení našeho pejska, který na jiné psi nereagoval příliš pozitivně; taková psí rvačka není nic hezkého.
Pes je pro mě přítelem - přesto nikdy neztrácím vědomí, že to je stále zvíře. Přestože jsem našemu psovi strkala prsty až do krku (doslova) nebo ho nechala odkousnout oplatku jejíž druhou půlku jsem měla v puse - pořád je to zvíře. Například bych nikdy nenechala malé dítě se psem v jedné místnosti bez dozoru. Nenechala. Pořád to je zvířátko.
Každopádně si stojím za tím, že ŽÁDNÝ pes není od přírody zlý; ty hororové reportáže o tom, jak dítě pokousal pes a vláčel jej celou ulicí jsou jen mediální kampaní, co má za úkol rozpoutat hysterii. Každé plemeno má určité předpoklady a povahové rysy a ano, některá plemena mohou mít sklon k dominanci nebo agresi; ale nikdy to není tak, že by si pes sám od sebe řekl, že někoho napadne. Napadený ho musí (byť nezáměrně!) vyprovokovat. Anebo je to pes jehož majitel jej zanedbává nebo týrá - to pak není divu, že se chová agresivně. Ale to jsme z něj udělali my, lidé. Ten pes není od přírody zlý, žádný pes nemá jako svou volnočasovou zábavu napadat lidi.
Když si lidé pořizují psa, musí u toho myslet - a nesouvisí to jen s předchozím odstavcem, kdy jsem psala o povinnostech vůči psovi. Některá plemena zkrátka nejsou vhodná pro začínající chovatele, chce to zkušenosti. Další psi mají potřebu aktivního vyžití, fyzické záteže a tak není vhodné, když si je pořídí pecivál. Jiné z plemen je "gaučové" a tak není vhodné umisťovat je do kotce. Myslete!
Na závěr volím svůj oblíbený (a všeříkající citát):
Pouto se psem je nejpevnější na celé zeměkouli.
↧
Proč nemám ráda Vánoce
"Ty seš fakt necitlivá!" vyčetla mi dneska mamka, když jsem se nezačala rozplývat nad kýčovitou vánoční výzdobou v supermarketu.
Zamyslela jsem se. Jsem necitlivá? Jsem lidský Grinch? Podle některých měřítek nejspíš ano. Víte, mám ráda Vánoce. V zásadě mám ráda i sníh (ovšem akceptuju ho jen přes svátky, po třech králích už by mohl slézt a plynule nastoupit jaro), baví mě vymýšlet, čím obdaruji své blízké. Nadšeně sleduju pohádky, ty nové i ty staré. Ráda píšu vánoční přání a shledání po roce je také milá věc. To mě baví, to se mi líbí, to vnímám a přijímám.
Co mi vadí je to COSI, co se vytvořilo kolem Vánoc. Hysterie. Stres. Spěch. Neurvalost. Zadlužování se. Trumfování, kdo koho obdaruje hodnotnějším dárkem. Reklamy a výzdoba od konce září. Komerce. Vnucování toho, jak musíme být šťastní a lézt si navzájem do zadku, když jsou ty Vánoce.
NE, NE A NE!
Jednoznačně odmítám vánoční úklid - jako proč bych měla před Vánoci uklízet víc než kdy jindy? Pokud uklízíte pravidelně a poctivě nevidím důvod frenetického poletování s hadrem v ruce, protože se přiblížil advent. A nezlob se, ale mýt okna uprostřed období mrazů a plískanic (lhostejno zda dešťových, sněhových nebo smíšených) mi přijde jako kapitální hloupost.
Sladké miluju. Soutěže v napečeném množství cukroví už méně. Napečte si, co vám doma chutná a konec! Stejně to nikoho nezajímá, jestli jste měli jen vanilkové rohlíčky a linecké, které rodina zbožňuje nebo třicet druhů super skvělého cukroví, které doporučoval Láďa Hruška a které nikdo nechtěl, protože u chuťových buněk frčí ty vanilkové rohlíčky.
Mám ráda vánoční atmosféru - výzdobu, koledy, pohádky. Vůni cukroví a svíček. Ale stačí mi to od začátku prosince. Když jsem na konci září přišla do obchodu a tam byly vánoční kolekce a o pár týdnů později je následovaly dekorace, v podobě vánočních baněk, zmocnila se mě velmi silná nevolnost.
Nefandím nákupnímu šílenství - nákupy dárků už několik let odkládám na poslední chvíli a neuvěřitelně si s tím lezu na nervy, protože mě ve své podstatě baví proces výběru vhodného a vkusného dárku pro rodinu či přátelé. Ale když vidím ty davy, co si navzájem podráží nohy a lámou ruce v honbě za slevou a vhodným číslem oblečení všechna chuť někoho obdarovat se vytrácí, probouzí se pud sebezáchovy a utíkám, až se za mnou práší. Nesnáším zástupy zpocených lidí v zimních bundách, ověšených igelitkami a řvoucími dětmi, co se strkají u regálů.
Stejně tak mě dovádí k šílenství podbízivé (a bezpochyby nadmíru výhodné) nabídky na vánoční půjčky. Copak jste se zbláznili, lidi? Vánoce jsou snad od toho, abyste se zadlužili na x let dopředu?! A nemluvím o tom, že příští rok máme tyto svátky znovu, takže si znovu vezměte půjčku a… A pak můžete rodině tak maximálně poslat origami z toaletního papíru, protože k ničemu lepšímu se ve vězení nedostanete. Nezáleží přeci na tom, kolik toho dostanete, nebo jakou mají dárky hodnotu - jde o to, že jste si na dotyčného vzpomněli a chtěli udělat radost! A jestli to tak není, tak někdo z nás špatně pochopil podstatu Vánoc.
Přes výše uvedený negativní výčet mám Vánoce ráda a jsem odhodlaná je přežít. Pomůžu s úklidem, protože mamka by si Vánoce neužila bez vědomí, že jsou umytá okna, čisté záclony a prachovka nezajela do mikroskopických prostorů. Ochutnám a snad i pochválím nově zkoušené cukroví. Ponořím se do davů v obchoďácích a seženu dárky. A až je budu na Štědrý den ráno balit budu nevýslovně ráda, že to skončilo a já si můžu užívat kouzla PRAVÝCH Vánoc.
Těch Vánoc bez uječených zelených skřetů od Alzy, bez nejvýhodnějších nabídek na zabalení dárků a ještě výhodnějších půjček, za které koupíte dárky pro celou rodinku. Vánoc bez Santů Clausů nebo dědů Mrázů. Vánoc, kde nezáleží, co dostanu - hlavně jestli dárce přemýšlel nad tím, jaká jsem a jestli mě to potěší. Svátky s oblíbenými druhy cukroví, oblíbenými pohádkami a milovanými.
Vánoce, jak je mám ráda.
↧
Do it to me (Lionel Richie)
Moje zamilová píseň :)
Celkově doporučuji album "Back to front", ze kterého píseň pochází. Moc příjemný poslech.
↧
Paříž v Praze aneb koncert Zaz
V neděli, předposlední listopadový den jsem nejen poprvé v životě vstoupila do pražského Karlína, ale také mě čekal můj první koncert zahraničního interpreta. Samozřejmě už jsem skupiny či zpěváky ze zahraničí viděla a poslouchala na festivalech, ale tohle byl první samostatný zážitek.
Zamířila jsem na francouzskou zpěvačku a (nejen) šansoniérku Zaz. Někdy se jí říká novodobá Edith Piaf - a ona si to zaslouží!
Karlín byl opravdu nacpaný k prasknutí. Během koncertu jsem všemožně strategicky popocházela, abych dobře viděla a přibližně od druhé poloviny se mi to dařilo. Spokojenost se tedy dostavila, přestože jsem měla řadu 100+.
Předskokankou byla Emma Smetana. Ano, ta slečna, co moderuje (nebo moderovala? Netuším, tv příliš nesleduju) zpravodajství. Absolutně jsem netušila, že se věnuje hudební branži. Její výkon… Vidět ji samostatně nebo na jiné akci nejspíš bych řekla, že je vcelku průměrný; ale s tím, co o pár desítek minut později přinesla Zaz u mě hodnocení Emmy sjelo raketovou rychlostí. Prvně její hudba je dost elektrická a počítačově produkovaná - to nikdy nepůsobí dobře, když na stage vidíte otevřený notebook. Její písně (až na jednu) se nesly v pomalém tempu - to od předskokana nechcete. Ten vás má naladit, rozjet a rozpálit. Ne uspat. A největší chybou bylo to, že Emma zpívala ve francouzštině - netuším, zda účelně nebo to byla jakási počta vůči hlavní hvězdě večera, ale… Když slyšíte francouzštinu někoho, kdo se ji naučil (byť dobře) a za pár chvil rodilou Francouzku - to jsou nebe a dudy. Nechci říkat, že Emma je vyloženě špatná a na odpis zpěvačka, ale v kontextu večera se mi nelíbila.
Vystoupení Zaz bylo velkolepé po všech stránkách!
Na stage byly kulisy domů, na kterých si osvětlovači pohrávali se stínem, anebo na ně byla pouštěna videoprojekce - víte jaké to je, když se vám zpěvačka natřikrát objeví na scéně, v každém z domečků, kde si pohrává s žárovkami a všechno to působí tak reálně? Dále se na scéně nacházel závěs, který byl v různých intervalech roztahován a opět zapůsobila stínohra a projekce - ať už to byly kresby rukou či fotografie bylo to úžasné. O to více, když Zaz stála za závěsem a souběžně s tím jak procházela a mávala rukou se na něm objevovala hvězdnatá obloha. Opravdu propracovaná show. Co mi (jako obvykle) vadilo bylo blikání reflektory do diváků, to nemám ráda na žádném koncertu, bolí mě z toho oči i hlava.
Nazvučeno bylo velmi dobře, snad nikdy jsem neslyšela zpěvačku s tak silným hlasem. Mám trochu pocit, že by to uzpívala i bez mikrofonu, to byl hlas jako zvon. Když už jsem u hlasu zmíním to, že Zaz se na nás pokoušela mluvit česky - to velmi oceňuji u každého zahraničního interpreta. V jedné z recenzí, co tento týden vyšly, jsem se dočetla "Zaz se pokoušela příšernou češtinou…" a to mi od autora článku přišlo neuvěřitelně sprosté! Ona se opravdu snažila a jaké to asi musí být říct slova jako kolibřík nebo hlasitěji - Francouzi H vůbec nevyslovují, jak asi víte… Co by asi říkala ona na naši francouzštinu?
Ze skladby playlistu jsem nadšená. Zahajovala písní Paris sera Toujours Paris z nejnovější alba, které nese právě název Paris. Finálně jsem byla lehce překvapená, protože koncert dle mého obsahoval více písniček z předchozí tvorby a alb, přestože by turné mělo být zaměřeno právě na desku Paris. Ale tím si nestěžuju ;) Byla jsem spokojená jako želva.
Zpěvačka rozjela projekt nazvaný "Zazimut", ve kterém se zaměřuje na životní podmínky v dané zemi/oblasti a snaží se o jejich zlepšení. V rámci svého koncertu si vybere organizaci, která jí je názorově blízká a tu podpoří. Mám ráda, když pomáhá někdo, kdo má šanci na lidi zapůsobit.
Zaz doprovázela kapela a došlo i na akustický projev. To bylo neskutečně krásné.
Nebudu pohazovat francouzskými názvy písniček, které mnoho neřeknou, ale prozradím vám, že nechyběly největší pecky On ira a Je veux (kde zpívalo i publikum). To jsem skoro zaslzela. Koncert byl ukončen pomalou skoro baladickou písní Eblouie par la nuit.
Z koncertu jsem odcházela nadšená. Rozhodně si Zaz nenechám ujít, až zase zavítá do ČR!
↧
↧
Ovečka Shaun ve filmu
Život na farmě je nekonečná nuda. Každý den plyne ve stejném rytmu, Shaun musí poslouchat a dělat co farmář nařídí. Jak jen mít jeden jediný den volna? To chce pořádný plán, takže Shaun vymyslí způsob, jak mít zase jeden odpočinkový den. Ale i plánovat se musí umět a každý plán se může zvrtnout! Shaun a další ovce přijdou s mazaným trikem jak farmáře uspat. Potom farmáře opatrně uloží do starého karavanu v rohu hřiště a předstírají, že je noc. Když farmářův věrný pes Bitzer zjistí, co ovce udělaly, celý plán končí... (csfd.cz + moje úpravy)
Můj názor: Povědomí o seriálu sice mám, ale tím to končí. Film? Zábavná podívaná, která má příběh. Byla jsem opravdu překvapená a pobavená - nejsem si jistá nakolik je to film pro děti - tím samozřejmě nemyslím, že by tam bylo něco nevhodného, ale myslím, že valnou většinu vtipů a komiky nemají prcci šanci pochopit. Snad jen závěr mi přišel zbytečně přehnaný a - nechce se mi napsat akční, to není správné slovo. Přehnaný je zkrátka nejvýstižnější.
Jinak hodnotím kladně.
↧
Příběhy o synovi (Imodium)
Kapelu Imodium jsem vám už představila. A společně s ní i písničku Příběhy o synovi, která se dočkala klipového zpracování.
Už od počátku mě z písně mrazilo, běžely mi hlavou desítky myšlenek. Klip to jen podpořil. A myslím si, že to má smysl šířit dál, protože... Protože je škoda každého života.
Jen dodám, že jsem k této písni napsala songfic - a dovoluju si tvrdit, že dobře koresponduje s klipem. S tím, co se kapela pokouší říct, nebo co se snaží ukázat.
Je čas přestat odsuzovat sebevraždy a lidi, kteří se k nim uchýlili. Je čas se jim pokusit podat pomocnou ruku a přestat předstírat, že se nás to netýká.
↧
O pozoruhodnosti divadla
Bezesporu jsem velmi hrdá na to, že hraju divadlo. Ruku v ruce s tím ovšem jde fakt, že kromě pozvání na představení se snažím o svém čase stráveném v této budově příliš nemluvit. Proč? Záhy by totiž vzala za své image má, mých přátel i samotné kulturní instituce. Věřte, dějí se tam neskutečné věci.
Podle tónu hlasu, kterým na nás promluvil režisér, na poslední zkoušce jsme odhadli, že už to myslí opravdu vážně a neukonejšíme ho jeho oblíbeným alkoholickým nápojem. Přišel čas naplánovat si premiéry, soustředění, zkoušky a reprízy.
"Je fajn, že hrajeme i o víkendu, je to šance pro moje přátelé zdaleka." Zhodnotila jsem nové rozhodnutí. "Ale nemusíme hrát každý víkend."
Režisér dál listoval diářem.
"A všimli jste si," poznamenal náš všímavý kolega, "že v lednu máme celovíkendové soustředění a k tomu v sobotu večer hrajeme?"
Všechny nás ta zpráva nadzvedla. "Nebudeme schopni v neděli zkoušet! Takové práce! Takový zápřah!" skučeli jsme.
Režisér byl neoblomný. "Prostě se jednou a zcela výjimečně neztřískáte, jak zákon káže. A v neděli se zkoušet bude." Rozhodl pevně.
Zkoušky se rozjely naplno. Došla jsem k zajímavému poznání - zatímco v prvním a části druhého dějství prakticky nehybně stojím na scéně (ráda to přirovnávám k vidlím zapíchnutým do hnoje) v druhé polovině druhé dějství, dějství třetím a čtvrtém mluvím a mluvím a mluvím a pro změnu mluvím. Kvantum textu je úplně neskutečné.
Jak jsem tak nehybně stála na jevišti, jak moje role a káže a čekala, až skončí monolog jedné z mých kolegyň k uším mi dolehla slova, která dobře znám. Vždyť já v lehké obměně opakuju její repliky o několik stran později!
"Ty bestie!" zařvala jsem. "Tak od tebe je ta pitomá věta se zajícem, kterou si nemůžu pamatovat!"
Náš milovaný režisér má vůbec ve zvyku v neobvyklou a zcela nečekanou chvíli propadat výbuchům smíchu (někdy zoufalství) anebo zařvat nadšením - a to většinou ve chvíli, kdy vám stojí za zády.
"Jediné štěstí, že tu nikdo z nás nemá kardiostimulátor." Vydechla jsem poté, co režisér vyletěl z temného koutu hlediště s nadšeným "To je přesně ono!"
Je také zajímavé, že čím déle se zkouší tím více se zhoršuje náš slovník. A netýká se to jen drobných zamotání se do toho, co vlastně naše postava říká, vtipných přeřeků a totální slovní slitiny, co se nám vyřine z úst. Dotýká se to také slov sprostých. Je s podivem, že se nikdo z nás nečervená, přestože nadáváme jak ožralí zedníci, kteří nedostali výplatu.
Ale nebojte se ničeho. Divadlo je nádherné místo plné milých a talentovaných lidí. Jen se ta genialita musí podepsat i jinde…
↧
Absolvent
Uvádí: Klicperovo divadlo, Hradec Králové (studio Beseda)
Režie: Tereza Karpianus
Délka představení: 2 hodiny, 10 minut (i s přestávkou)
Slovo divadla: Benjamin, čerstvý absolvent prestižní americké univerzity ověnčený řadou školních vyznamenání, se vrací po studiích do domu svých rodičů. Nudu snobských večírků, úmornost rodičovských ambicí a vnitřní prázdnotu rozčeří až příchod rodinných známých - pana a paní Robinsonových. Svůdná paní Robinsonová si s Benem začne vášnivý zakázaný poměr, který však skončí v momentě, když Benjamin pozná její dceru Elaine. Rozjede se tak spirála lásky, žárlivosti, vzpoury i hledání vlastního místa ve světě. Absolvent jako příběh zmateného a zuřivého dospívání nejen v Americe šedesátých let. Absolvent jako romantická komedie o nás, kteří přesně víme, co nechceme, ale zatím stále nevíme, co chceme…
Můj názor: Někdy na jevišti sledujete krásnou hru - lhostejno zda s radostným či smutným dějem, ale zároveň víte, že to je nereálné. U Absolventa si jste naopak jisti, že něco takového už se stalo. Něco takové se děje. A dít se bude.
Je to hra o životě. Spíše o tom špatném, co v sobě máme, o čem se nemluví. O tom, že pozlátko není všechno. Že nám někdy trvá, než si uvědomíme, co vlastně chceme. A když si to uvědomíme - jsme si tím skutečně tak jistí, jak myslíme?
Doporučuji!
↧
↧
Všechno, co potřebuješ ke štěstí
Autor: Erik-Emmanuel Schmitt
Počet stran: 176
Anotace: Osm povídek, osm žen, osm příběhů o lásce. Od obyčejné prodavačky po nemilosrdnou miliardářku, od zhrzené třicátnice po tajemnou princeznu s bosýma nohama… Eric-Emmanuel Schmitt nám představuje celou galerii nezapomenutelných postav, kromě žen hledajících štěstí, jsou tu obojací manželé, zbabělí milenci a nešťastné matky. Schmittovy postavy hledají, touží, tápou, ale všechny žijí a baží po lásce. A někdy je jejich hledání důležitější než výsledek. (zdroj)
Můj názor: Schmitta jsem si zamilovala ve chvíli, kdy jsem přečetla Oskara. K tomuto konkrétnímu titulu mě přivedlo doporučení Angie.
Každá z povídek je úplně jiná, přestože se mám mohou jevit stejně či podobně. I když se děj některých pohybuje v tak vysokých kruzích, že nám jakožto čtenářům z prostého lidu by se mohla zatočit hlava, stále je přítomna mrazivá reálnost a každodennost - knihu jsem zhltla v řádu hodin.
Velké doporučení.
↧
Tři mušketýři; Tajemství Maurovy ruky
Uvádi: Klicperovo divadlo, Hradec Králové
Režie: David Drábek
Slovo divadla: Tři mušketýři - tolikrát čtení, tolikrát zahraní. Prababička miluje němou verzi, matka tu Michaelem Yorkem coby D'Artagnanem, dcera pak americký blockbuster. Nu a my se pokusíme o fanfarónský kousek: abyste Athose, Porthose, Aramise a D'Artagnana měli provždy vytetované v šedé kůře mozkové v podobě hradecké!!! Naši herci se na zkouškách rádi nechají pobodat kordy, herečky si nalepí delší řasy než Angelika, markýza víte čeho všeho. Klicperova družina luzného švihu, deklamace, písní a tanců vás dozajista ohromí. Nabídneme psychiatrické portréty kladných i záporných figur a vizuální hody navazující sestersky na naši inscenaci Figarovi svatby. Dále odhalíme vazby, o jakých snad neměl tušení ani sám tatíček Dumas. Je třeba dodávat víc? Kryjte se!!! (zdroj)
Můj názor: Z nedávno odpremiérované isncenace jsem trochu rozpačitá. Mělo to vše, co mám ráda - naše divadlo, naši herci a můj oblíbený režisér. Přesto si nejsem tak úplně jistá, jak a co hodnotit.
Celý námět mi přišel malinko - omlouvám se za výraz - vyčpelý. To byla ta nejprostší zápletka, čekala jsem něco mnohem více, přeci to jsou Mušketýři! Jde namítat, že v jednoduchosti je krása, ale já byla poněkud zaskočená - tak přímočaré a zároveň tak zamotané.
Divadlo uvádí spojitosti s Figarovou svatbou - snažila jsem se najít. Ano - věci vyhnané do extrémů a šílenství; ale to je vlastní všem představením Davida Drábka (a to nemyslím jako vyložený zápor, mám jeho tvorbu ráda). Mihlo se tam několik vtipných momentů a replik tvrdě odkazujících na aktuální dění ve světě, ano našla jsem tam takové zmínky, ale v porovnání s (nejen) Figarovou svatbou to bylo žalostně málo. Mám trochu pocit jakoby představení bylo šito horkou jehlou. Velmi horkou. Také jsem se trochu cítila jako při sledování poslední části Hobita - mnoho soubojů a třískání kordů a málo děje.
Není sporu o tom, že herci podali špičkové výkony. Zatímco v roli Shakespearovi Julie mě Marie Poulová příliš neoslovila, tady jsem byla nadšená - hraně naivní a snad hloupá královna se rázem promění v chladnou intrikánku. Hostující Natálie Řehořová se mi také zamlouvala.
Shnutí? Hercům tleskám, dávali ze sebe všechno. Režijní pojetí mě tentokrát mírně zklamalo.
↧
Láska, vztahy a přátelství
Autor: Miguel Ruiz
Počet stran: 156
Anotace: Don Miguel Ruiz vysvětluje názory a předpoklady vycházející ze strachu, které podkopávají lásku a vedou k utrpení v našich partnerských vztazích. V několika moudrých příbězích nám ukazuje, jak léčit emoční rány, znovu nabýt svobodu, radost a hravost, na které máme všichni právo.
Můj názor: Tuto knihu bych doporučila opravdu všem - není určena vyznavačům alternativních životních stylů či věřícím (v cokoliv), jak by se mohlo z anotace zdát. Autor nám dává nahlédnout do běžných životních situací a popisuje, co obvykle cítíme a vzápětí klade otázku - a proč to tak cítíme? Proč tak trpíme? Snaží se nám ukázat jinou cestu, další možnosti.
Kniha mě opravdu nadchla a přečetla jsem ji za několik málo dní. Samozřejmě se neztotožňuji z každým řádkem, který byl napsán a ne všechny myšlenky mi jsou vlastní, ale bylo mnoho toho, co mě inspirovalo či nadchlo.
Kdybychom se skutečně pokusili žít, jak autor popisuje - alespoň v některých aspektech (jako například mít rádi sami sebe a nenechat se rozházet od ostatních) výrazně by se nám ulevilo.
↧
Sedm
Obžerství, lakota, lenost, závist, hněv, pýcha a smilstvo. Sedm smrtelných hříchů, o nichž kázali církevní hodnostáři ve středověkých kázáních s varováním, jak mohou nábožné lidi odvádět od víry. Tyto hříchy se objevily jako předloha spousty literárních, výtvarných či divadelních děl. Nyní vznikl vynikající a strhující film o dvojici nerovných detektivů, kteří řeší záhadnou sérii vražd, motivovaných zmíněným náboženským kázáním. (csfd.cz + moje úpravy)
Můj názor: Začátek filmu se s vámi opravdu nemazlí - brutální vražda v prvních minutách. Následující chvíle, kdy se řeší, jak spolu dva detektivové odmítají pracovat, jeden se vzpírá druhému a odmítání/přijímání případu se trochu vlečou. Ale pak se to rozjede na plné obrátky, jste vtaženi do děje a děsíte se toho, co bude dál. Kam až psychopat zajde, co udělá a čím překvapí (a rozhodně ne v dobrém. Tohle není překvapení, o které byste stáli).
Zvrat (vím, že mluvím v hádankách, ale nechci vás připravit o náboj, co film nese), který přichází je skutečně nečekaný - i samotné vyústění filmu je odporně dechberoucí. Morgana Freemana i Brada Pitta mám herecky velmi ráda, takřka není, co vytknout.
↧
↧
Otázka techniky a umění
V rámci divadla jsem si zvykla, že poněkud něco selže je to lidský faktor - ať už mluvíme o zapomenutém textu či zajímavém přeřeku. Může se taky jednat o velmi hlasitý (a neidentifikovatelný) hluk ze zákulisí, který obvykle značí to, že v tamní tmě si někdo parádně nabil čenich. Občas se stane, že někdo chytá zajíce i na scéně, ale ty si musíte v rámci role udržet kamennou tvář přestože byste se nejradši váleli smíchy vedle něj. Stává se i to, že na jevišti chybí životně důležitá rekvizita, v pravou chvíli se neozve to, co má či někdo nevstoupí na scénu - to vše se týká NÁS, lidí. A člověk si postupně zvyká s tímto materiálem pracovat, náležitým způsobem reagovat a nenechat se vyvést z míry.
Při posledním představení to bylo jinak. Zradila nás technika. A na to nikdo připravený nebyl.
Začalo to tím, že se v půlce představení se od stropu beze slova odloupl kabel s žárovkou a až do konce se kýval našemu klavíristovi těsně nad prsty.
Druhý zvrat nastal ve chvíli, kdy si P., vyskočila na houpačku zavěšenou na tahu (pro ty, kteří netuší, co tah je se to pokusím vysvětlit tím, že tah je něco jako tyč, která se dá libovolně stahovat a vytahovat nad jevištěm a obvykle jsou na ní zavěšeny kulisy) a co se nestalo - tah jsme špatně vyvážili a houpačka i s P., se začala pomalu klesat k zemi. Díky bohu nehrozil úraz a publikum se tiše uchechtávalo. Snažili jsme se zmatku učinit přítrž a dostat P., zpátky nahoru, ale v nastalém zmatku jsme popadli lano tahu č.3 namísto dvojky a kostýmy, které visí na třetím tahu začali elegantně stoupat nahoru. To už se publikum nesnažilo svůj smích skrývat. P., jsme nakonec vytáhly, ale poněkud výš než je zvykem a tak když se dostala z houpačky dolů nedokázala se dostat zpátky - musel ji tam vysazovat obětavý kolega. To vše v rámci rolí.
Zpocení jsme z toho byli dost, ale ve chvíli, kdy jsme byli shromážděni k závěrečnému tanci jsme si říkali, že vše je za námi a uspěli jsme. Člověk se nemá radovat předčasně. Začala hrát hudba - asi po pěti vteřinách se zasekla. Zbledli jsme a snažili se učinit nápravu - ta se povedla, hudba se opět rozezněla, my se nacvičené choreografii vydali k jevišti - a hudba se zasekla. Diváci tleskali už jen proto, že jsme se nerozplakali a neutekli. Nevím jak se povedlo naší zvukové podpoře písničky opět rozchodit, ale bohužel s mírným posunem - zkrátka za klasických (bezchybných) podmínek všichni "dotančíme" na jeviště a na smluvený výraz, který se ozve v písni začíná naše choreografii. K našemu úděsu se onen smluvený výraz ozval, když na jevišti nebyla ani čtvrtina z nás. Nicméně jsme odtančili a publikum tleskalo - za poslední dobu to byla nejdelší děkovačka.
A tak mi to připomíná frázi ze hry, kterou momentálně zkoušíme - "Je dobře, že vás pálí otázka umění, neměli byste však podceňovat techniku!"
↧
Velký Gatsby
Počet stran: 206
Autor: Francis Scott Fitzgerald
Anotace: Vrcholné dílo z dob největšího flámu v dějinách USA, který Francis Scott Fitzgerald označil za "jazzový věk" a sám do něj vydatně přispěl mnoha soukromými improvizacemi a pocity "ztracené generace", přináší milostný příběh z lepší společnosti. Selfmademan Jay Gatz řečený Velký Gatsby i krasavice Daisy Buchananová pronikli v éře prohibice do těchto sfér každý po svém...(zdroj)
Můj názor: Kniha mě magicky přitahuje už od chvíle, kdy jsem ji letmo zmínily v hodinách literatury na SŠ. Proč sama netuším, název by se mohl zdát obyčejný, ale... Mně se líbí i ten název.
Kniha pro mě byla čtivá od první stránky, pohltila mě a já musela číst pořád dál a dál, přestože se nedá mluvit o komplikovaném či přehnaně napínavém ději. Postavy knihy - Gatsby, Buchananovi, Jordan i vypravěč Nick žijí všichni "pohromadě" a pojí je všemožné vztahy a přesto jsou sterilně oddělení každý ve svém světě, snech a potřebách.
Jednoznačné doporučení!
↧
Diskuze č. 23
Diskuze jejímž názvem si nejsem jistá.
Napadla mě krása, ale to není výstižné. Pokusím se rozepsat, co mi přišlo na mysl a snad pochopíte o čem chci mluvit.
"Páni tobě to dnes sluší! Kam se chystáš? Ty jdeš na rande?"
Schválně kdo z vás, milé dámy, už takovou větu někdy slyšel? Dost možná by nám to mělo polichotit. Jenže mě to přivádí k vzteku - protože mi to dnes sluší, tak to automaticky znamená, že se snažím zalíbit, že jdu za nějakým chlapem?
Kde se vzalo toto rovnítko "dneska ji to sluší = bude rande, přijde pro ni přítel"?!
Nepopírám, že vím, že se partneroví líbí určitý kus oblečení/doplněk, že si jej občas vezmu, když se máme vidět. Nebo že se učesu/nalíčím, jak se mu líbí. Neříkám, že to neudělám.
Ale to si nemůžu vzít sukni/vymódit se jen proto, že prostě chci? Že zrovna dnes mám chuť vzít si modré náušnice nebo černé šaty? Nemůže to být jen tak, protože je ráda nosím, protože se mi líbí, protože si v nich připadám dobře a chci se líbit sama sobě? Copak musí být za tím, že vypadám jinak (v očích okolí snad lépe) než obvykle snaha se někomu vlichotit, zalíbit? V prvé řadě se chci líbit sama sobě.
Popravdě jsem z toho rozladěná. Možná jsem přecitlivělá. Ale možná je to vážně trochu nefér - nebo minimálně podivný styl uvažování.
Co myslíte?
↧