Po nějaké době přicházím na světlo se svou tvorbou. Přiznávám, že s názvem nejsem tak docela spokojena, ale v současné chvíli je ten nejuspokojivější a nejtrefnější, který mi přišel na mysl.
Užívejte čtení a léta! :) R.
Ulice se koupala v noční tmě, když poslední hosté opustili lokál. Konec své směny jsem chovala v oblibě a nejen proto, že to znamenalo brzké shledání s domovem a postelí. Kavárna se ponořila do zvláštní ospalé atmosféry, ale zároveň z ní prýštilo mnohem víc energie, než když byla plná hlasitě se bavících hostů. Rozhlédla jsem se po nenápadné neuspořádanosti, která tu po náročném dni panovala; poslední kusy nádobí na stolech, poházené účtenky a zaplněné popelníky, několik zapomenutých drobností jako byl balíček kapesníků nebo žvýkaček. Židle byly nepořádně zasunuté, přehozy na lavicích pomačkané; v takových chvílích se mi před očima odvíjely příběhy lidí, kteří tu za den prošli, představovala jsem si jejich osudy, šťastné i nešťastné, zajímavé i fádní, humorné i tragické. Ostatně představy byly moje nejsilnější stránka.
Pustila jsem si hudbu víc nahlas, zaposlouchala se do svých milovaných francouzských šansonů a tanečním krokem proplula místností, skládala nádobí na velký tác. Sklo o sebe cinkalo a v nočním tichu to znělo nečekaně ostře. Rychle jsem vyprázdnila popelníky, setřela stoly a celý pult. Tiše jsem si broukala, občas jsem se zatočila dokola a vzdala hold neexistujícímu tanečnímu partnerovi.
Vyrušilo mě jemné odkašlání, podbarvení pobavením. Prudce jsem se otočila, naštvaná sama na sebe, že mě někdo nachytal při dětinské zábavě, kterou jsem si zpestřovala triviální úklid a současně rozlícená na toho, kdo si dovolil otevřít dveře po zavírací době. "Ach." Vydechla jsem a o krok jsem před příchozím ustoupila. Vysoký, elegantní v dlouhém černém kabátu, který se mi na mužích vždy líbil, tu stál můj stálý zákazník.
Zákazník. Jak zvláštně jsem ho titulovala. Vlastně to byl můj - nevěděla jsem, jaký výraz použít, žádný se mi nehodil. Známý, kamarád, přítel? Muž, kterého jsem znala a který se mi neúnavně dvořil a já před ním stejně neúnavně prchala. Ale on byl vytrvalý, nad každou mou výhybkou se pousmál a příště to zkusil jinak. Když jsem začala pracovat v kavárně, rychle se naučil ji navštěvovat. Nikdy se nezdržel dlouho a nikdy jsem nevěděla, kdy se objeví a čím mě vyvede z rovnováhy.
"Pěkné přivítání. Možná by sis měla zamykat dveře, pokud nechceš, aby tě někdo nemile překvapil."
Popadla jsem klíče. "Děkuju za radu. A teď ven a já to hned uskutečním." Zkoušela jsem ho rychle vykázat. Byla jsem nadmíru nesvá, když jsem neměla kontrolu nad situací. A když se objevil on? Vždy jsem ztratila otěže z rukou, roztřásla jsem se jako sulc, nevěděla kam se dívat, co dělat a co říkat. Co cítit?
Přes tvář mu proběhl jeho záhadný úsměv, ale dnes se zdál trochu unavený. "Víš dobře, že se vyhodit nenechám. Ale zároveň tě nebudu zdržovat dlouho. Chci se tě jen na něco zeptat. Nic víc, můžeš se přestat třást."
"Já se přeci netřesu!" odsekla jsem podrážděně, přestože měl pravdu, klíče jsem odhodila a rázně odpochodovala za pult, házela jsem nádobí do myčky s vnitřním pocitem, že dříve nebo později některá ze sklenic moje hrubé zacházení nepřežije a moje výplata bude menší.
"Dnes v noci se s tebou nebudu přít. Mám velmi jednoduchou otázku; proč se mi tak urputně bráníš?"
Jen jsem polkla a prsty jsem pevně obtočila kolem stopky sklenice na víno.
"Od vždycky. Celou dobu. Jsi naprosto posedlá snahou si mě nepřipustit blíž. Tvoje výrazy občas vypovídají o opaku, čas od času ti to ujede, přestože jsi skvělá herečka. Chci se dozvědět proč to tak je."
"Mýlíš se." Zamumlala jsem a cítila, jak mi přitom hoří tváře.
Posadil se na barovou stoličku před pult a založil si ruce pod bradou, díval se na mě jako na objekt vědeckého bádání. "Nelži mi."Řekl sametově. "Máš strach, vidím to. Ale nemůžu přijít na to proč."
Škubla jsem hlavou a složila do myčky několik posledních kusů nádobí. "Nechci o tom mluvit."
"Mlčením nic nevyřešíš." Rozdováděné tóny právě hrající písně se vůbec nehodily k mojí napjaté pozici ani k jeho předstíranému klidu. Zhluboka si povzdechl a promnul si oči. "Udělal jsem ti snad něco?"
"Ne. Ovšem že ne! Jak jsi na to přišel?" zeptala jsem se nehraným překvapením a uvažovala jsem o tom, co ještě mohu udělat, jen abych se mohla pohnout z místa, smět se soustředit na nějakou činnost a nemuset se na něj dívat, čelit jeho spalujícímu pohledu.
"Dovoluju si být tak odvážný a tvrdit, že by ses svým způsobem nebránila tomu, aby se náš… hm, říkejme vztah, posunul někam dál. Jenže současně to zarputile odmítáš, cukneš před každou mou… Snahou." Díval se na mě. "Nejsi mi lhostejná, to víš."
Já oči pro změnu sklopila a studovala vzorek na podlaze. Možná bych mohla začít vytírat…
"Už si ale opravdu nevím rady a proto se ptám přímo u zdroje. Co jsem ti udělal?"
"Ty jsi mi neudělal nic." zamumlala jsem, rozpolcená mezi touhou propadnout se do země a vyběhnout z kavárny a nechat ho tam napospas osudu.
"Nechá-"
"Je to pořád stejné!" vyštěkla jsem a podívala jsem se na něj. "Pořád je to stejné! Jsem unavená z těch prázdných frází a vášnivých slibů, co se rozplynou se svítáním. Jsem z toho nemocná, chápeš? Nemocná z toho, jak jsem báječná a skvělá a krásná a úžasná, ale ne dost dobrá na to, abych byla něčí partnerkou, abych byla někým, koho by mohli milovat. Nejsem taková, nejsem! Hodím se do krámu jen, když je zle, jen když potřebují utišit touhu - po něčí blízkosti, po tom aby jim někdo naslouchal, aby se jim někdo obdivoval… Je mi zle, chápeš? Už nebudu taková, už nebudu hračka! Odmítám dát svoje tělo, srdce a duši člověku, který si toho neváží, pro kterého nejsem nic. Už ne."
Tvářil se zmateně. Můj výbuch ho evidentně překvapil.
Strhla jsem ze sebe zástěru a vztekle jsem s ní mrskla o zem. "Vím, že ty za to nemůžeš a z ničeho tě neviním! Ty nejsi ten, kdo mě vodil za nos a ani nejsi mnou, abys disponoval nekonečnou naivitou a duševním sadomasochismem, když pálím za někým, kdo mě má na háku. Nevyčítám ti nic a mám sto chutí se jít podřezat, protože tenhle rozhovor je vrcholem mých trapných zážitků. Chci, abys odešel a zapomněl, že jsem dnes cokoliv řekla, že´s mě dnes viděl, že´s mě v životě potkal. Jsem moc komplikovaná, jsem moc zahleděná do sebe a příliš podrážděná. Jednou pro vždy." Zhluboka jsem se nadechla, pevně jsem semkla víčka, aby se slzy nepřevalily přes okraj a pak popadla utěrka a bezmyšlenkovitě jsem s ní začala utírat první stůl, co mi přišel do cesty. Co na tom, že tuhle práci už jsem měla dnes večer za sebou. Potřebovala jsem svou pozornost odvést od záchvatu pláče, který mi hrozil.
Místností zněl sugestivní hlas francouzské zpěvačky, za oknem se pohupovaly větve stromů a kávovar tiše klapal. U stolu, který byl nejdál od pultu, jsem se zastavila a otočila jsem se zpátky. Pořád tam seděl, nehýbal se. Dokončila jsem započatou práci a potichu jsem se vrátila za pult. Díval se pořád před sebe, na místo, kde jsem stála a kde jsem předvedla parádní hysterický výstup. Sehnula jsem se pro zahozenou zástěru, zběžně ji přejela rukou a začala jsem ji skládat. "Omlouvám se."Řekla jsem trochu chraplavě, když bylo oblečení složeno do toho nejpečlivějšího čtverečku, jaký si umíte představit.
"Omlouváš se?" konečně promluvil. "Ty se omlouváš za to, že jsi řekla pravdu, že sis mě konečně pustila pod kůži, alespoň malinko mě nechala nahlédnout do svého světa a svých pocitů? Za tohle se mi omlouváš?!"
Pokrčila jsem rameny. "Je rozdíl, když řekneš, jak se cítíš a když začneš ječet jako siréna. Cítím se hrozně. Můžeme jít prosím domů?" zeptala jsem se unaveně.
Sklouzl ze židle. "Nechtěl jsem tě přivést do rozpaků. Je mi líto, že sis prožila tolik zklamání. Nemůžu ti slíbit lásku navěky ani že nám to bude klapat. Můžu ti jen čestně říct, že to myslím vážně, nechci si hrát. Ale nebudu tě nutit.." Opatrně natáhl ruku přes pult. Byla to výzva, viděla jsem v jeho očích očekávání i napětí. Dech se nám oběma zrychlil, když jsem přešla blíž. Opatrně se dotkl mojí tváře, bříška jeho prstů pálila. "Znamená to naději?" zeptal se potichu. Pomalu jsem mu přejela po hřbetě ruky, kterou tiskl k mojí tváři.
"Nemůžu ti nic slíbit." Opsala jsem jeho předchozí projev. "Ale můžu…Můžeme se pokusit." Rychle jsem se vymanila z jeho doteku a dala se do rovnání prázdných krabic, které zůstaly ležet pod pultem.
Oči mu zajiskřily přívalem energie a rty se stočily k úsměvu. "Uvidíme se brzy, má milá." Slíbil a opustil kavárnu stejně nenápadně, jako před chvílí vstoupil. Pomalým krokem jsem došla ke dveřím a zamknula je, tak jak mi radil. Ještě dlouho jsem stála za jejich skleněnou výplní a dívala se do tiché, prázdné a temné ulice. Vítr tiše ševelil, píseň se blížila ke svému konci, ještě několik posledních procítěných trylků plných ryčného francouzského r.
Mám ráda atmosféru večerní kavárny. Tak ospalá a zároveň tak živá. Prosycená vůní kávy a poznamená osudy všech, kteří tu prošli, včetně mého…
