Oficiální trailer - Hobit; Desolation of Smaug

June 13, 2013, 9:43 am

≫ Next: Stigmata (Imodium)

≪ Previous: Lapená ve vnitřní prázdnotě

$

0

0

Tak nějak nevím - z traileru na mě trochu řvou efekty - ten sud padající z vodopádu spíš vypadá jak PC hra než film, pavoučí nožky naopak vypadají dosti hrůzostrašně, elfové se nám šmrncli trochu do stylu pozdějíšch dílu Twiligh - lifting, čočky co jdou vidět na míle daleko, vlásky....?

Na druhou stranu trpaslíci jsou stále slibní... Tak uvidíme v kině ;)

---

Stigmata (Imodium)

June 13, 2013, 11:35 am

≫ Next: Jak stanu narostly nožičky aneb tohle není pohádka

≪ Previous: Oficiální trailer - Hobit; Desolation of Smaug

$

0

0

Tak s kým se uvidím na Votvíráku?!

(moje poznávací znamená - největší pařmenka :-p)

Jak stanu narostly nožičky aneb tohle není pohádka

June 16, 2013, 7:11 am

≫ Next: Votvírák 2013

≪ Previous: Stigmata (Imodium)

$

0

0

Ahoj, ahoj, takže jsem zpátky z Votvíráku - recenzi napíšu v co nejbližší době a zatím jeden malý příspěvek k pobavení, abyste věděli, jak jsem se tam měla! ;)

Vize posledních dní byla chmurná; festival se blížil a z nebe se snášely husté provazce deště, města nám začínala plavat, všechny silnice byly pro vodáky sjízdné a mě trochu chytala panika neboť kvalitní stan značky Tesco promoká už při ranní rose. Bylo mi tedy jasné, že pokud pršet nepřestane nejenže na místo možná vůbec nedojedeme, ale taky že z festivalu budeme mít vodácký kurz neboť stan nemá šanci přežít - a my půjdeme ke dnu s ním.

Nicméně kdosi nahoře se smiloval, vysvitlo slunce a tak jsme v pátek odpoledne vyrazily směr Milovice, naložené jak soumaři (spíš než fesťákového nadšence jsem připomínala zapomenutý vánoční stromek, odložený na peroně) jsme šťastně dorazily na místo konání.

Stanové městečko bylo narvané k prasknutí a najít místo pro náš skromný příbytek nebyl lehký úkol. Přeskakovaly jsme stanové šňůry i první opilce a hledaly kus svého místa pod sluncem. Což se nám nakonec přeci jen povedlo a stan jsme vztyčily v jakémsi improvizovaném kruhu ostatních stanů.

---

"Pro srandu bych to postavila přímo doprostřed toho kruhu." poznamenala jsem zatímco jsme tahaly tyčky, "ale to asi bude parta co chce být po kupě, tak co nejvíce uhneme, ať nepřekážíme." dodala jsem a natěsnaly modrou příšerku mezi dva stany, aby co nejméně narušovala vymezený kruh.

Dál šlo vše jako po másle, ve stanu velmi rychle zavládl chaos a nepořádek, my se převlékly a vyrazily pařit. Pařily jsme, pařily a hodina pokročila. Padla tma a my se vyrazily do stanu trochu najíst a přibrat nějaké to oblečení. V ruce baterku, klopýtaly jsme po cestě a hledaly návodné body (vlajky, dopravní značky, výrazné stany a jiné užitečné věci), které nás do našeho stanu dovedou. Přišly jsme tam, kde jsme odpoledne stan zanechaly.

A v tu chvíli přišlo jedno velké JENŽE. Věřte nebo ne, ten stan tam prostě nebyl! Stály jsme tam, kde jsme ho postavily, ale on tam nebyl!

"Nejsem blbá, ten stan byl tady!" dupala Sára po místě, kde se nenecházelo nic, ale měl tam být náš dvoudenní domov. "Kde je? Co to znamená?!"

"Nikdo nám přeci nemohl ukrást celý stan!" funěla jsem vzteky, ale taky zoufalstvím. Stan tam jednoduše nebyl a spolu s ním všechny naše věci; batohy, spacáky, oblečení, jídlo, prostě všechno!

"Ale jsme tady dobře!" stála si Sára tvrdošíjně na svém, když jsem polemizovala o myšlence, že jsme přeci jen v jiné části kempu.

"Tak mi řekni, kde ten..." použila jsem několik slov, které do slovníku něžného děvčete rozhodně nepatří "stan je?! Co jako budeme dělat?!" Bezradně jsme se na sebe dívaly a jako sudičky jsme začaly obcházet nejbližší stanové okolí. A světe div se!

Náš plátěný drahoušek se našel! Z poloviny statečně držel tvar, z půlky se bezvládně povaloval v trávě, byl vhozený mezi jiné stany, takže by jejich majitelům totálně blokoval vchod či východ do jejich stanu a čekal až ho objevíme a zachráníme. Nikdy jsem ten stan neviděla radši!

Následně nám oběma došlo co se stalo; bez červenání přiznávám, že jsem opět použila několik nepublikovatelných výrazů na adresu těch, kteří nám toto bojové cvičení připravili. Majitelé sousedních stanů se rozhodli, že jim tam nesmírně překážíme neboť na původním místě našeho stanu ráno vztyčily altán a tak aniž by se s námi obtěžovali nějak domluvit ohledně varianty, že si svůj stan přeneseme nás jednoduše vysídlili.

My jsme tedy v nastalé tmě a ještě větším množství stanu, než jaké bylo odpoledne hledaly nové místo - a to bylo hodně výživné. Na druhou stranu nás musím pochválit, nikdy bych neřekla, že ten stan narveme do takové mezery; a z té už nás nikdo nevyhodil!

Můj drahý stan při tomto necitlivém zásahu přišel o dva kolíky a má přeraženou tyčku. Musím mu naordinovat nemocenskou.

A mimochodem pokud si říkáte, že nám takovou bojovku mohli připravit jen nějací mladí opilci, pak vás vyvádím z omylu - ráno jsem pohlížela do tváře tak přibližně třiceti letých pachatelů. A pak že dospělí mají rozum. A to jako od kdy?

A prý, že v Praze je blaze...

Tak tam někdě mám vážně stan... A tam někde jsem vážně já :D

Votvírák 2013

June 18, 2013, 12:51 pm

≫ Next: Čtvrtý rok

≪ Previous: Jak stanu narostly nožičky aneb tohle není pohádka

$

0

0

Multižánrový festival Votvírák, který již tradičně otvírá festivalovou sezonu, se koná jen kousek od Prahy (Milovice) v obrovském areálu bývalého letiště. Nutno dodat, že i tento obrovský prostor praskal ve všech a masy lidí expandovaly všude, kam se dalo.

A mezi ty masy jsem se vypravila i já. A jaké to bylo?

Značení k areálům se už ani příliš nenamáhám komentovat, pořadatelé naslibují hory, doly a pak kde nic tu nic, poraď si sám. Naštěstí na Votvírák se vypravilo takové množství lidí, že se stačilo držet davu a řevu a bezpečně jsme došly do cíle. V areálu se našlo kde co - kromě pouťových atrakcí, kterým jsem se vyhýbala obloukem to byly desítky stánků, kde se prodávalo nejen oblečení, upomínkové předměty a různé kravinky typu paruky, svítící rohy a čelenky a samozřejmě jídlo a pití. Jako veliké mínus označuju prodej nealka, které bylo dosti předražené (to si opravdu někdo káknul, když dával ty ceny) a taky najít ta prodejní místa bylo umění.

Dál v areálu nechyběly relaxační zóny, párty stany, bazén, lezecká stěna a dost možná další vychytávky, které mi unikly, neboť jsem valnou většinu času strávila u stage a radovala se z té hudby. Byly rozděleny žánrově: Óčko stage, kde se seskupovaly hopeři ( o této stagi nemohu podat report ani jsem k ní nepáchla) a poté Kofola a Staropramen stage, kde se mísily žánry mému uchu libé a to rock, pop a jim podobné alternativní styly.

---

Věc, kterou musím obrovsky zkritizovat bylo hygienické zázemí. Samozřejmě nikdo od festivalu nečekáme, kdo ví jaký luxus a čistotu a vůbec - ale ten počet toi-toi ten byl alarmující - statistika mluví o rekordní návštěvnosti (nad 60 tisíc lidí) a nebojím se tipovat, že v celém areálu se nacházelo cca 50 záchodů. Dovede si představit ty fronty, dovede si představit, jak to tam vypadalo a vůbec všechno? To bylo podceněné neskutečným způsobem, stejně jako minicisterna, která už ráno, kdy by jeden řekl, že bude doplněná, mlela z posledního a ještě si k ní chodili pro vodu brigádníci ze stánků, aby mohli narazit novou pípu. Tak to byl mazec, přátelé.

Stejně tak byl podceněn úklid. Chápu, že lidé jsou čuňátka a moc tuto stránku neulehčují, a co kde upadne to tam taky zůstane, ale tomuto faktu přispívala i věc, že v celém areálu byly asi dvě popelnice. To se pak nedivím, že ten kelímek hodí na zem než by pelášili přes půl letiště k přecpané popelnici, která už ani nebyla vidět. Stejně tak stanové městečko - na jeho okrajích bývají kontejnery a teď kde nic tu nic. Jsem bordelář, ale tohle nedělalo dobře ani mně.

A teď už pojďme ke kapelám a interpetům, které jsem za ty dva naplněné dny měla možnost vidět a slyšet.

Totální nasazení - první kapela byla opravdu zajímavá - jelikož jsem nestíhala a to brutálně neměla jsme naposloucháno, přesto jsem se celkem chytala, texty mají jednoduché, hudba to je poněkud drsnějšího rázu až jsem se chvílemi nad texty podivovala a punkeři za mými zády šíleli a rozjížděli prvotřídní pogo. Hurá do světa, kde musíte být stále ve střehu.

UDG - znáte mě a dobře víte, že tahle banda je pro mě srdcovou záležitostí, byla jsem šťastná jak blecha, že je vidím a slyším a mám skvělé místo hned pod stage (díky čemuž jsem se nevyhnula šplouchanci vody, UDG zbožňují, když mohou fanoušky zlít vodou). Byli nadšení z publika, které se sešlo a dávali nám svůj vděk patřičně najevo, už při úvodní písni V atmosférách jsem se v nich opravdu vznášela. Show to oni umí. Nechyběli Piloti, Cowboy hip hop, skvělý oční kontakt a vtípky, přídavek Hvězdář - byl to jeden velký sen!

Následoval menší oddech na trávě a čekání na kapelníky, abychom mohly vyjádřit obdiv a těšit se na příště, k tomu všemu hrál Jaroslav Uhlíř vlezlé hity typu Statistika nuda je…. :D Největší demence, když sedíte s pivem a u toho zpíváte, jak draka bolí zub, dupy, dupy, dup…

Katapult - jsem spíše viděla, než slyšela a to díky nevybavenosti areálu, stála jsem frontu na toalety (přiškrtit pořadatele!). Nicméně Katapulti opravdu zaváleli, zazpívali staré dobré hity, zažertovali si, ač už nepatří mezi ty nejmladší, ukázali, že pařit stále umí a to na výbornou.

Wohnout - a jejich sprostonárodní písně. No, kdo by je neznal? Tihle týpci mě jednoduše baví i když slovník nemají zrovna vytříbený a jedou si svoje. A tak ač jsem zaujímala řadu 1000+ jsem si to velmi užívala. Není lepšího přídavku než Svaz českých bohémů - a v tu chvíli jsme si tam všichni připadali jako bohémové!

Ač jsem o to v úvodu příliš nestála, nebylo jiné (lepší volby) než Iné Kafe. Téhle partě ze Slovenska jsem stále pořádně nepřišla na chuť. Jejich hudbu nemůžu označit za neposlouchatelnou nicméně mě stále ještě tak docela nechytla za srdce. Ale jak se zdá uvidím je ještě do třetice, tak třeba…

Večer nám pokročil, zamířily jsme na No Name. Ufff. Pomalinku mě začínají unavovat, jejich výstupy jsou tak neměnné - ať už mluvíme o playlistu nebo frázích a vtipech, které používají. Ano, svým způsobem se opakují všechny kapely, dávají publiku písně, které slyšet chtějí stejně tak jako fráze, které slyšet chtějí, ale inovace čas od času přijít musí a toho jsem se u No Name zatím nedočkala, jeden koncert jako druhý. A tak jsme nebyli ochuzeni o pomyslnou soutěž mezi muži a ženami, tedy kdo si více užívá festival a pak mnoho řečí o lásce; štěstí že s tím bojujeme prohlášením, že existuje láska přátelská neboť je lehce na bednu, když se všichni kolem vás objímají a líbají. Čím to je, čím to je?

Prvně jsem měla tu čest s Tata Bojs. A byla jsem velmi mile překvapená. Kromě dobré hudby měli i skvělou show - znáte to, na festech jde především o to odzpívat na nějako vizuální stránku se příliš nehledí, ale oni měli připravenou grafickou projekci a to ve velmi zajímavém provedení. Do příště si kladu úkol je naposlouchat a užívat si ještě více.

I přesto, že únava stoupala a stan se mi vytratil do dáli, vydala jsem se na Vypsanou fiXu, jejíž pohodové songy chovám ve velké oblibě. Neměla jsem to úplně nejskvělejší místo proto nemohu popsat co se dělo na stage, ale hudební projev bodoval. Nejlepší sestava písni; Dezolát, Antidepresivní rybička a 1982.

Původní plán byl jít po Vypsané pomalu, ale jistě do stanu, ale došlo ke změnu v programu a místo Walda Gangu byli narychlo povolání Airfare. Upřímná nadšenost, dokázali mě na tu poslední hodinku nabudit a byla to krásná tečka za posledním dnem!

Těch pár hodin co nám bylo poskytnuto na spánek uteklo velmi rychle. Sára mi tvrdí, že celou noc (tedy tu prospanou část) řvaly písničky z pouťových atrakcí a opilci, ale já upadlo do typu spánku koma a nevím o ničem. Vstávat se mi nechtělo.

Zahajující kapelou byl O5 a Radeček, měla jsem radost, že je vidím, první setkání s nimi bylo milé a vidět je znovu byla nadmíru příjemné a zvlášť po ránu. Při jejich písničkách jsem se pomalu probouzela, rozcvičovala hlasivky a užívala si tu pohodovou půlhodinku. Hurá za písničku Zůstaň:)

The Snuff pro mě byli novinkou - kromě toho, že pohlednou novinkou to není vůbec špatná muzika. Zpěvák nevypadá jako nijak zvlášť výrazný element a přesto si dovedl s hlasem dobře pohrávat, během chvíle ho změnil v drsný chraplák, a co velmi oceňuju, dovedl udržet jakousi míru, takové to (pardon pokud někoho urazím) ale takové to metalistické sípění, kterému říkám blití do mikrofonu mě neskonale rozčiluje, ale on tu mez nepřekročil a byl to parádní nářez. Ospalost definitivně setřesena.

Bára Zemanová a Band - musím přiznat, že k Báře jsem měla jisté předsudky a považovala jsem ji za jednu z mnoha rychlokvašek, které vzešly z x-té řady Superstar a dožívají na tom, že jim pobláznění puberťáci házeli plyšáky. A byl to omyl. Bára sice vzešla z talentové soutěže, ale ona ten talent opravdu má, není z těch, které tam držely hlasy od přátel a má velmi dobře našlápnuto. Její písničky byly plné energie, stejně jako ona sama!

Z dálky k nám doléhal Ivan Mládek, který byl velmi chválen - já osobně mám radši Ilegal Band, ale na to kolik mu je let a dorazil to už je výkon sám o sobě. S úsměvem na tváři z jejich fórů jsme se vypravili za dredatou partičkou Five o´clock tea. Hrají alternativní rock, který mám hodně ráda a drobnou zvláštností - nebo ne zvláštností, ale mě to přišlo úsměvné je fakt, že mají i členku, tedy ženu, zpěvačku. Když se nad tím zamyslíte mnoho kapel je výlučně mužských. I přes svůj anglický název zpívají česky a ty texty nemají chybu - dvojsmysly a lehké sprosťárny, česká lidová tvořivost. Opravdu doufám, že je znovu uvidím, to se musí zažít!

Vedro dosahovalo neúnosnosti a šly jsme se přiškvařit na Xindla X, který nezklamal. A když zvládla zpívat Lounová, pak to zvládneme i my a mohli jsme si v klidu zapět jejich duety jako třeba Láska v Housce. Bylo fajn ho zase vidět a vytvářet debilně kolektivní zážitky ;)

Na Kryštofa jsem se těšila velmi, ale nakonec jsem si ho moc neužila. Zčásti to bylo proto, že horko bylo opravdu šílené a Kryštofové hráli na stage, která byla na jedné z runwayi, tedy do vás pražilo slunce seshora a pod nohami vám sálal beton. Taky jsem po Majálese nastavila laťku hodně vysoko a když to nebylo v noci, kdy se konala velkolepá světelná show a ohňostroj jako v HK, přišlo mi to všechno takové obyčejné. I přesto jak je Krajčo energický člověk, oči mu jen září, skáče po pódium, jako kdyby byl na pérka, víc než na muziku jsem musela myslet na to jaký mi je hic. Promiň, Kryštofe, uvidíme se na JamRocku a tam hraješ večer, tak si to vynahradím.

S nápoji v ruce a ve stínu jsme rozdýchávaly hic z Kryštofa a k vzpamatování nám hrálo Sto Zvířat. Tahle kapela působí trochu ospale, když je vidíte přijíždět a snad nemotorně, ale na stage se mění v sebejisté hudebníky, kteří podávají skvělé výkony.

Stejně tak jsem proflákala Sunshine, kteří se mi při domácím naposlouchávání moc nelíbili a tak jsem dala přednost regeneraci v chládku. A tak si říkám, že až je někde potkám, asi na ně zajdu kouknout, vsedě se mi to poslouchalo dobře proč se příště nerozhýbat?

Enter, konečně někdo koho už znám a to z podzimní Litomyšle. A musím říct, že jejich Votvírákový výstup se mi líbil mnohem více, bavil mě mnohem více a mnohem lépe se mi poslouchal. Neexistuje větší ptákovina než Český Batman :D

Víte co se nepovede každý den? Být na Tomáše Kluse v první řadě, pod stage! Vždycky jsem měla řadu, která už nejde ani vyjádřit číslem a byla jsem ráda, že vůbec slyším. Jenže na Entery se lidem moc nechtělo a hodinu čekat než Klus nazvučí taky ne - no a když už jsme na ty Entery přišly, proč tam nezůstat to bychom byly samy proti sobě! Pokud jsem Krajča nazvala tím nejenergičtějším, pak budu muset Tomáše nazvat tím nejoptimističtějším - ano, lidé, kteří prožili špatné věci bývají takovými optimisty, podivuhodné. Tomáš nás bavil už během zvučení a co teprve při koncertu! Ty jeho tanečky a rýmování z hlavy, které mě nepřestává bavit a nechápu, jak to může tak z fleku vymyslet! Trochu mě zamrzela absence písně Chybíš mi, ale člověk nemůže mít všechno, kromě ní zahrál všechno co jsem si přála - úžasné zahájení v podobě písně Nebudu Vám lhát a Malčik na závěr. Jeho výstup hrozně utekl a když jsem odcházela culila jsem se jak idiot, on tu náladu umí dávat.

Následující události se vznáší v oparu nepravděpodobnosti, cíl byl jít se do stanu najíst a obléknout, ale došlo k zásadní chybě a to "ulehnutí na pět minut" a tak jsme prospaly VisacíZámek a stěží jsme se (nebo tedy hlavně já a moje přehřáté tělo) kopaly na poslední kapely. Ten pocit, když tolik něco chcete, ale tělo se brání!

Broumovská parta Imodium byla tou předposlední, která nás za fest čekala. Těšila jsem na ně a moc, okouzlili mě loni v létě a pak jsem je viděla naživo. Nečekala jsem místo hned pod stage, o to jsem byla spokojenější. Byl to jeden velký mazec, jejich muzika je poněkud tvrdší, ale tak jsem si to užívala, hráli tolik songů co mám ráda! Kluci nepláčou a Ruce se sejdou (z té jsem vážně šílela!), Polarity a naprosto geniální přídavek Břehy. Hrozná škoda, že hráli jen půl hodinku! :(

Čas kvapil a kvůli Kofe-in jsem si i popoběhla. Lidí už málo a tak mě místo pod stage už nepřekvapilo. Dohrávali píseň a hned na to hodili jednu z mých nejoblíbenějších Harpyje :) Dravé tempo pokračovalo, únava zmizela a pařily jsme ze všech sil a ač si přejete, aby koncert nekončil, už jsme se podvědomě těšili na tradiční přídavek, píseň Jediná. Myslela jsem, že puknu vzteky, když je přídavek nenechali zahrát! Kde to jsme?! Lidé křičeli a tleskali, skandovali jsme, že chceme ještě jednu, dožadovali jsme se přídavku a místo toho? Nastoupil moderátor, vypustil ze sebe nějaké ty ukončovací kecy, vypnuly mikrofon, aby Kofe-in už nemohli dát přídavek čau. A oni tak chtěli ten přídavek zahrát, dokonce se vrátili na tu polozhasnutou stage, aby se nám ještě jednou alespoň poklonili. Jednání pořadatelů jsem opravdu nepochopila, jednalo se o poslední kapelu na té stage tudíž nikoho nezdržovali a tři minuty by už nikoho nevyškubly. Pěnila jsem ještě víc, než když mi zmizel stan.

A tak nám skončil festiválek. Co bych řekla na závěr?

Votvírák pro mě byl velké sousto, je to velkolepý festival a teď s odstupem pár dní můžu spíše říct, že mě zklamal. Zásadní a zcela základní nedostatky jako tragický nedostatek toalet a vody v cisternách, ten opravdu neskutečný, ale neskutečný bordel (chroupat po kotníky v odpadcích není nic moc). Hlavně, že byl v areálu stánek s KFC a bazén. Vyměnila bych to za pár toi-toiek navíc. Stejně tak mě nenadchly pouťové atrakce řvoucí a svítící do noci to mi na fest prostě nepatří, jedeme tam za hudbou a ne na centrifugu.

Podivné chování lidí, kteří byli opilí už po cestě na fesťák a téměř nulová otevřenost a navazování nových přátelství (s tak málo lidmi jako na Votvíráku jsem se nepobavila ještě nikde jinde), každý jel hrozně za sebe… Co je to, vždycky z festu odjíždím tak obohacená! (většinou teda nevím, jak se vůbec jmenují, ale pokec a pařba dobrá).

Nechci vám Votvírák malovat v černých barvách, mnoho lidí tam jezdí roky a vychvaluju tento festu kudy chodí. Jsem ráda, že jsem tam byla a zkusila si to, ale myslím, že mohu říct, že na příštích ročnících mě neuvidíte.

Čtvrtý rok

June 22, 2013, 1:05 am

≫ Next: 11. Lapač snů

≪ Previous: Votvírák 2013

$

0

0

Chovám v sobě matné povědomí, že v červnu jsem blog zakládala a tak, když tento měsíc nastane, kouknu do archivu, kdyže to bylo a napíšu k tomuto dni pár slov.

Ten den nastal právě dnes a když jsem se do toho archivu podívala, prodělala jsem menší šok.

Víte proč?

Můj blog dnes slaví čtvrtý rok své existence!

Kdo by to řekl?

Popravdě já prodělala menší šok, když jsem na to přišla. Ale nakonec bych to řadila mezi ty příjemnější šoky.

Tak tedy blogu, vše nejlepší :-p

A myslíte, že se dočkáme půlkulatin? ;)

Tak uvidíme za rok, jestli budu psát podobný článek... :)

Rogue

11. Lapač snů

June 23, 2013, 4:09 am

≫ Next: Výběr domácího mazlíčka

≪ Previous: Čtvrtý rok

$

0

0

Nemohu říct, že byste to s komentáři přeháněli :-p Ale když byly včera ty narozeniny blogu, třeba Vás to potěší - těch několik málo, co povídku čte.

"Elizabeth! Sakra, probuď se!" zakřičel další hlas. To už otvírala oči plné slz, posadila se a zmateně se rozhlížela kolem. "Kde to jsem?" kníkla vyděšeně.

Skláněl se nad ní bledý Sirius. "Jsi u mě doma - tedy už vlastně u nás doma. Co to mělo znamenat?" zeptal se udiveně a čekal na vysvětlení.

Oddechovala. "Dej mi chviličku." zašeptala vyčerpaně a setřela si z čela studený pot.

"Dojdu ti pro vodu." usoudil a vytratil se z pokoje.

Pomalu ji docházelo k čemu došlo - rozplakala se nad fotkou Justina a z toho všeho nakonec usnula. Jak hloupé! Usnula, usnula protože brečela jak malá holka. Nezačarovala svůj pokoj tak jako tomu bylo doma nebo ve škole - tedy, aby se ven nedostalo ani pípnutí.

Sirius neměl mít o jejích nočních můrách ani ponětí.

"Tady máš." už byl zpátky a strčil ji do ruky sklenici s vodou. Pomalu z ní upíjela a snažila se uklidnit. Ten sen byl noc od noci děsivější. Hezké části kdy pobíhala s Justinem po louce nebo snad zasněžené plání, po městě se stávaly kratšími a kratšími, naopak mozkomor v nich zabíral více a více místa. Jeho proslovy byli delší a reálnější, stejně jako jeho sípot a slizské pokusy o dotek. Otřásla se hnusem a hrůzou.

"Přišel jsem domů a ty jsi křičela na celé kolo!"

"Usnula jsem a zdál se mi ošklivý sen. Už to je dobré. Promiň, že jsem tě vyděsila." zamumlala a znovu se napila.

Sirius se sehnul pro pomačkanou fotografii, kterou shodila na zem jak sebou v posteli házela. Uhnula, aby se nemusela dívat do Justinova usměvavého obličeje. Tak si ho měla navěky pamatovat. Ne, jako stvůru!

"To nebylo poprvé, že ne?" díval se na ni a jeho bouřkové oči působily jako rentgen.

---

"Co myslíš?" hrála si na hloupou.

"Ten sen. Nebyl to jeden ošklivý sen. Je to kupa ošklivých snů, že ano?" uhodl co se děje.

Bála se na něj podíval a přiznat pravdu. Bez varování ji objal. "Siriusi!" vzlykla. Už zase ty hloupé slzy! Život poslední dobou není o ničem jiném než o pláči!

"Mluvila jsi s někým? Kvůli těm snům."

"Ví to Lili." zamumlala. Před Lili to nešlo utajit...

"Neptám se kdo to ví, ale jestli si s někým mluvila. S někým kdo má odbornost."

Vymrštila se z postele. "Nejsem blázen!"

"To neříkám, ale nesmíš se takhle ničit."

"Koukni Siriusi, já si toho všeho cením. Bydlení, tvého zájmů a přátelství, tvých starostí, ale už začínáš mít náběh na moje drahé stěžovatele života. Když dovolíš tak si dovybalím své věci." krátce pohledem těkla ke dveřím.

"Jasně, nemusíš říkat víc." zvedl ruce dlaněmi vzhůru a opustil pokoj. Krátce na to uslyšela cvaknutí dveří. Vykoukla z okna - Sirius kráčel ulicí pryč. Povzdechla si.

"Ano, něco málo se mi doneslo." zavrčel Snape a díval se na druhou stranu než seděl Malfoy. "Co je k tomu nenadálému sblížení vedlo skutečně nevím. Potterův vliv byl zřejmě tak velký, že vedl k tomu, že se mnou Liliana přestala mluvit." pohlédl zpátky na Luciuse. "Ale koho by to zajímalo? Sprostá mudlovská šmejdka. Vždyť byla v Nebelvíru." pohodil hlavou. "Kdo by stál o její přátelství? Všechny její ušlechtilé záměry a mravokárné řeči... Ať si je s Potterem, když myslí, že to tak bude nejlepší."

Malfoy se důvěrně dotkl jeho ruky. "Doplatí na to. Tak jako všichni členové Fénixova řádu."

Severus jen nepřítomně přikývl. "Luciusi, nechci se tě dotknout." zamumlal a podíval se na něj. "Slyšel jsem, že jsi následovníkem ty-víš-koho."

Lucius se usmál. Debata konečně začala být zajímavá. "Kdo to říkal. Lili?"

"Víš, že s ní nemluvím." odsekl Severus.

"Když odpovím kladně co z toho budeš mít, hm?" zeptal se.

Snape vtáhl vzduch. "Když odpovíš kladně pak jsem našel toho správného člověka."

"Chceš ho také následovat?"

"Takže jsi smrtijed." pronesl s jistým uspokojením v hlase Snape.

Malfoy byl podrážděný vlastní chybou. "Ano, to jsem." potvrdil. "Jedno z mých nejlepších rozhodnutí vůbec. Žádáš tedy, abych tě uvedl před našeho pána?"

Severus se nepohnul.

"Když mu budeš věrně sloužit dostane se ti poct o jakých se ti ani nesnilo. Vytáhneme tě z Příčné ulice a můžeš být třeba ministrem, když našeho pána potěšíš. Všichni se tě budou bát a půjdou ti z cesty." obvyklé řeči pro nové rekruty. "Už tě nikdo nebude šikanovat, Severusi. Ani Potter ani nikdo jiný."

"Potter..." ucedil skze zuby. Ano, Potter. Někdo kdo jej léta ponižoval a odvedl jeho lásku. Jak s ním mohl soupeřit?Teď by směl. S podporou smrtijedů a Pána zla. Ukáže mu, kdo je silný!

"I ten se tě bude bát." zašklebil se Lucius a natáhl se pro pohár s vínem. "Přidáš se k nám?" vykasal si rukáv a vydal na obdiv vypálenou lebku s hadem.

Severus na ni pohlédl. Chopil se své číše. "Bude mi ctí." vyřkl osudová slova.

Lucius se spokojeně usmál. "Na zdraví, příteli smrtijede."

Na dveře Siriusova bytu se ozvalo zaklepání. Liz k nim váhavě přistoupila a ze všech sil tiskla kliku. V druhé ruce svírala hůlku. "To jsem já, Tichošlápku." ozýval se za dveřmi Jamesův hlas.

"Jaké je druhé jméno Siriuse Blacka?" křikla. Uvědomovala si, že to není nejlepší otázka, tohle mohl vědět kde kdo.

James za dveřmi se zarazil. Sirius vždycky otevřel dveře dokořán. Sáhl do džínů pro svou hůlku. "Orion!" zahuhlal do dveří a doufal, že se trefil. Sirius měl hodně jmen.

Zámek cvakl a hleděla na něho vyplašená Elizabeth. Když ji na hrudník zamířil svou hůlkou nevypadala překvapeně. "Jaký je patron Lili Evan-Potterové?" zeptal se.

"Laň. Ideální k jelenovi." usmála se.

James sklonil hůlku. "Co tu sakra děláš? A kde je Sirius?" divil se.

"Díky za uvítání. Pojď dál." pobídla ho. "Řekněme, že jsme se tak nějak domluvili, že teďka budu bydlet tady." pokrčila rameny. "A kde je Sirius nevím, my nemáme pravidla. Šel ven."

Díval se na ni trochu vyděšeně. "Dobrá na tom zase tolik nezáleží. Vysvětlíte mi to jindy. Přišel jsem vám říct, že pozítří se bude konat pohřeb našich rodičů."

Liz přešlápla z nohy na nohu. "Upřímnou soustras." zamumlala.

"Chceš tu na něj počkat? Ale nevím kdy se vrátí. Nebo ti můžu dát něco k pití." navrhla.

Zavrtěl hlavou. "Musím se vrátit. Byli jsem u Liliiné sestry. Nemilá návštěva." povzdechl si.

"Ach." zamumlala Liz chápavě. S Petunií se nikdy do konfliktu nedostala přesto věděla, že umí být velmi nepříjemná. "Přeju vám hodně sil. Pozdravuj Lili."

"Bude ráda. Přijď nás navštívit." zamumlal James a otočil se na odchod. Ve dveřích se zastavil. "Vy spolu chodíte?" nedalo mu, aby se nezeptal.

Liz si dala ruce v bok. "Pottere!"

"Co, jen se ptám!" bránil se a na několik okamžiků ji připomněl toho rozježeného puberťáka, který na Lili mnohokrát pokřikoval přes celou společenku.

"Ne, nechodíme! Jsme kamarádi."

"To jsem ještě neviděl moc kamarádů, kteří spolu bydlí."

Liz ho vystrčila na chodbu. "Za drzost ti zkracuju návštěvní hodiny. Kliď se." vyplázla na něj jazyk. Jen se zasmál a přemístil se.

"Eliz?" strčil Sirius hlavu do jejího pokoje. "Něco jsem ti přinesl." když překročil práh musel se podivovat kolik toho stihla. Nejenže svůj pokoj už měla v perfektním pořádku, uklidila i všechen nepořádek v kuchyni a obývací pokoj působil uhlazenějším dojmem.

"Cože?" zatvářila se nadmíru překapeně a vstala od psacího stolu.

"Sháněl jsem to v mudlovském Londýně. Trochu zmatek." zakřenil se a dal ji do ruky papírový sáček.

"Co je to?" zeptala se zvědavě. Jak to už bylo dlouho co dostala nějaký dárek? Do ruky ji vklouzl drobný předmět.

Byl to lapač snů.

"Doufám, že se nenaštveš. Nechci tvoje sny dál probírat pokud si o nepřeješ." vysvětloval svoje pohnutky. "Ale o tomhle už jsem dost slyšel a mudlové v to věří a docela hezky to vypadá a třeba alespoň kdyby jsi to měla pro lepší pocit..." plácal jedno přes druhé.

Liz se jen pousmála a pomocí kouzla připevnila lapač nad svou postel. "Chytá zlé sny, že ano?" ujistila se.

"Přesně tak. Zachytí se na té síťce a slunce je ráno spáli." přikývl Sirius. "Hezké sny pustí dál." dodal ještě.

Usmála se. "Děkuju ti."

"Upřímnou soustrast, Pottere." zamumlala profesorka McGonagallová a stiskla Jamesovi ruku.

"Děkuji." odpověděl James už naproto automaticky. Už neanalyzoval kdo svá slova jen tiše zamumlal a hned zmizel, už nepozoroval kdo odešel položit na rakve květiny nebo se naleštěného dřeva jen letmo dotknout. Byl unavený a ze všeho nejvíc si přál mít to už všechno za sebou.

Lili vedle něj stála jako kdyby vytesaná z mramoru, oči měla zarudlé přesto trpělivě vyslechla kondoleci všech účastníků pohřbu. Nebylo jich příliš, ale i tak už měla pocit závratě. Nejlepší bude až se za nimi zavřou dveře jejich domu, budou v klidu a bezpečí. Oči ji znovu zvlhly.

Ten dům...

Svatební dar.

Dar od Jamesových rodičů.

Poslední co jim kdy mohli dát.

"Věčná škoda. Znal jsem s Jamesovým otcem, pracoval na stejném oddělení když jsem nastoupil do práce." zahuhla Ralph, který stál se svou ženou a Elizabeth stranou od ostatních. Svou soustrast už vyjádřili v soukromí a nechtěli Lili s Jamesem přitěžovat dalšími výlevy žalu.

"Koho není škoda." broukla Kristin věčně a opřela se mu hlavou o rameno. "Je to vysilující. Jestli se mi něco stane nepřeju si pohřeb. Všichni jsou pak nešťastnější mnohem déle než je nutné."

Ralph zatnul zuby. "Kristin!" vyštěkl jako když práskne bičem. "O tomhle se ani nemluví, rozumíš mi dobře?" zasyčel podrážděne.

"Nemluví, ale je dobré něco vědět. Pak už ti ten dotyčný neřekne nikdy nic."

"Víš co? Jdu za Longbottomem a až se vrátím budu dělat, že tahle diskuze nikdy neproběhla." odvrátil se od nich a zamířil k Frankovi.

Kristin se s úšklebkem podívala na sestřenici. "No, netvař se tak. Člověk má nárok na takové řeči."

Liz se zlehka dotkla jejího bříška. "Ale ty ne. Ralph měl pravdu."

Trochu poplašeně její ruku odstrčila. "Ještě to mnoho lidí neví. Neupozorňuj na to." požádala ji tichým hlasem.

Liz se zatvářila omluvně a přistoupila o krok blíž. "A kdy to pustíte do světa?" zeptala se.

"To netuším. Teď máme poněkud živější domácnost, protože vedeme diskuze na téma Fénixův řád." připustila Kristin.

"Co je s ním?"

Kristin si odkašlala. "Ralph zastává názor, že bych se ve svém stavu měla vzdát práce pro něj. Aby se mi něco nestalo." protočila panenky jako kdyby to byl ten největší nesmysl pod sluncem. "Nechci na to přistoupit."

"Pro Merlina proč jenom?" zeptala se Liz vyděšeně. "Nerada ti odporuju, už podruhé za takovu chvílí, ale tvůj muž má opět pravdu."

"Jistě někdo z nás dvou musí být ten moudrý." odsekla Kristin. "Ne, Liz. Jde mi to, že když nebudu pracovat pro řád tak budu sedět zavřená doma jako ve vězení. Chodit do normální práce je úkol téměř nadlidský. Pořád někoho zatýkají a někdo mizí. Pamatuješ si Melody? Chodila se mnou a Elenou do třídy."

Liz svraštila obočí ve snaze vzpomenout si. "To byla ta malinká černovláska?" zeptala se nejistě.

"Ano ta. Pracovala ve vedlejší kanceláři. V červnu zmizela, řekli mi, že si vzala volno." Kristin si povzdechla. "A před několika dny jsem zjistila, že už nějakou chvíli není mezi živými."

Eliz se otřásla. "Víš pořád lepší sedět doma než být... Nebýt." zamumlala.

Kristin na ni upřela svoje pronikavé oči. "Zcvoknu se jestli to tak bude."

Výběr domácího mazlíčka

June 26, 2013, 3:30 am

≫ Next: Hurá na prázdniny!

≪ Previous: 11. Lapač snů

$

0

0

V krvi pouze jeden panák a přesto jsme už vedly nadmíru inteligetní řeči a začaly jsme plánovat budoucnost. Kromě toho, že budeme žít někde na samotě u lesa v naprosto a perfektně vybaveném, luxusním a špičkovém srubu si pořídíme i nějaké zvířátko.

"Já bych chtěla nosála."řekla jsem.

"A to je co? Veverka, opice?" dotazovala mě Sára.

"Tak něco mezi tím." vysvětlila jsem a už jsem googlila obrázky. "Není nádherný, toho si koupíme, prosím!"škemrala jsem jak malé dítě před Vánoci nad letákem z Tesca.

---

Sára se tvářila poněkud skepticky. "Já nevím a to můžeš mít doma?"

"Náhodou to prodávají ve zverimexu." zahučela jsem, zklamaná, že neskáče nadšením.

" A je to pěkně drahý, co?"

"Hm to je, ale můžeš to mít doma. I na vodítku se dá vodit, koukej!" cpala jsem ji pod nos fotky, ale ani tím jsem ji neobměkčila. "Tak víš co? Pořídíme si vakoveverku. Bude nám létat po srubu." a hned jsem začala googlit další fotky. Leč vakoveverky na nich byly zachyceny v poněkud zajímavých pozicích, vlastně to při troše představivosti vypadalo jako veverči kamasútra. "Podívej! Takový malinký jsou a už tohle?!" podivovala jsem se nad fotkou mláďat.

"To asi ne, ale příprava dobrá." rozchechtala se Sáruš.

"Tak tohle zviřátko si nepořídíme, ještě bychom se zkazily." rozhodla jsem. "Ale tak ten nosál, co říkáš, prosím, já bych chtěla, nosál, nosál, nosál, nosál!" opakovala jsem jak zaseknutý gramofon.

"Prosím tě, dej pokoj s nosálem, vždyť to hrozně smrdí." napomenula mě Sára. "A víš jak by to tam pak smrdělo?"

Teď mě vážně urazila. "Tak chlap taky smrdí a máš ho doma!" vypálila jsem.

A na to už argument neměla, neboť jsme se obě složily pod stůl.

Tak vážně nevím co si domů jednou přivedeme - nakonec co se odéru týče, vyjde to nastejno...

Hurá na prázdniny!

June 28, 2013, 12:05 am

≫ Next: Sex, tráva, rock´n´roll aneb JamRock 2013

≪ Previous: Výběr domácího mazlíčka

$

0

0

No, dneska podobně originální článek napíše x lidí, ale některé věci se zkrátka zmínit musí a mezi takovéto věci patří začátek letních prázdnin!

Pevně doufám, že vaše vysvědčení sklidilo u rodinných příslušníků nadšení a obdiv a vy teď můžete směle vykročit vstříc létu (a pokud známky nedopadly nejlépe, nic z toho nedělejte, je to jenom číslo :-p A nikdo se vás už nezeptá jestli jste střední školou prošli s vyznamenáním nebo s odřenýma ušima :D)

Každopádně vám prostřednictvím tohoto přednastaveného článku (neboť jsem momentálně mimo dosah internetu) přeju krásné prázdniny, plno slunečních dní, nezapomenutelné zážitky a taky dostatek opatrnosti, protože takovou sádru si jako suvenýr z cest nechce přivézt nikdo ;)

Užívejte si co to jde!!!

Rogue

---

Sex, tráva, rock´n´roll aneb JamRock 2013

July 2, 2013, 5:40 am

≫ Next: Definice

≪ Previous: Hurá na prázdniny!

$

0

0

Rok uplynul jako voda a vracela jsem se na místo činu. Mnohé bylo jiné, něco zůstalo stejné. Ale nic to neměnilo na faktu, že jsem se společně se Sárou vrátila do Žamberka, na ten nejlepší festival na světě. Unešené rytmy JamRocku jsme vlítly do prázdnin, přesně jak pořadatelé slibovali.

Cestu už jsme měly v malíku, stejně jako stavbu stanu. Stanové městečko nebylo příliš plné, vybavené hygienickým zázemím a co by kamenem dohodil i občerstvením (velké plus píšu maníkům, kteří tam vařili kafe. Bylo výborné a ještě jsme si při čekání na něj krásně popovídali :D )

Areál na nás dýchal přívětivostí a vůbec se nám nechtělo ho opouštět! Od loňského roku se příliš nezměnil. Disponoval dvěma stagemi, na kterých se střídali hudebníci jako na běžícím pásu a těšili nás svými hity a nešetřili chválou na festivalovou atmosféru a festival samotný.

Dále tu bylo mnoho stánků s jídlem a pitím, na rozdíl od Votvíráku nebyl problém sehnat nealko za dobrou cenu (rozuměno ve festivalových poměrech). Stejně tak se nekonaly hodinové fronty na toi-toi, nečekala jsem snad ani jednou, toalet bylo dostatečné množství a co víc byly pravidelně udržovány úklidem, takže jsem nepadala hrůzou a smrady jen co jsem vzala za kliku. Ta starost pořadatelů, když kromě umyvadel a cisteren zajistili i papírové ručníky, abychom si měli do čeho utírat ruce! Celkový úklid areálu probíhal takřka nepřetržitě a proto nebylo divu, že opět získali ocenění za nejčistší festival. Inu pořadatelé se opravdu činí a snaží. Klobouk dolů před nimi!

Dále se JamRock mohl pochlubit i workshopem, kde nebyl problém se nechat potetovat henou, zakoupit náušnice z víček od pivka, uplést si náramky přátelství, nebo si nechat udělat dred. V tomto zevlpointu, jak si jej sami obyvatelé nazvali, se taky nacházel plakátový týpek Vincek, kterého dobře pamatuju z loňska a je to opravdu pohodář, pobíhal tam zcela free a usměvavě i když se za celou dobu nezastavil J No a samozřejmě nechyběli stánky s upomínkovými předměty, oblečením, svítícími rohy a parohy a dalšími nesmysly. A jak to bylo s hudbou?

---

Festival byl od čtvrtka, leč zdraví se nám podlomilo a byly jsme rády, že vyrážíme v ten pátek ráno. Trochu mě mrzí, že jsem neviděla Tři sestry, ale raději jsem se pořádně vyspala a jakžtakž uzdravila, než se přepínala a pak z festu neměla nic.

Pátek

První kapela festivalu mě nepotěšila. Dostala se tam skrze Youtubefest a absolutně nemůžu pochopit, jak se jim to povedlo, jak jen mohli porazit mého favorita?! Místo nich tam mohla jet mnou preferovaná kapela a bylo by to o 100% lepší. Kapela W.x.P vyhlížila dojmem, že je na JamRocku vlastně za trest, zpěvák se za mikrofonem krčil, jako kdyby hrál na schovávanou a ta hudba? Zpívat něco o noční košili se mi nezdá opravdu chytlavé.

To Dirty Blondes byla jiná. Zpěvačka se nestyděla ani v nejmenším a předvedla nám hotovou kamasútru! Stud nebo zábrany nula, opravdu se nám rozdávala se vším všudy. Jejich živý výstup mě přesvědčil, že se jedná o poslouchatelnou kapelu (naposlouchvání na bandzone u mě nesklidilo velký úspěch) i přesto, že texty nejsou z nejslušnějších. Pobavil mě okamžik, kdy k nám zpěvačka vedla motivační řeč ohledně našich životů, že máme dělat to, co sami chceme a co nás baví neboť život je krátký a nesmíme se příliš obtěžovat nepříjemnostmi no a pak následovala píseň Fucking job.

Místo pod stage a na řadu přichází Vypsaná FiXa a její frontman Mardi, který vždy vypadá trochu mimo a ve vlastním světě, ale rozbalit to rozhodně umí. Bohužel musím zkritizovat nazvučení kapely, Mardimu bylo opravdu špatně (téměř vůbec) rozumět, nerozeznávala jsem jednotlivá slova, jediná píseň, kde bylo dobře slyšet byla Antidepresivní rybička.

Po nazvučení FiXy jsem měla obavu o své oblíbené UDG, kdyby jejich zpěvákovi nebylo rozumět, to už nesla opravdu těžce. Ale zvukař Sally se skutečně (nebo možná neskutečně) pochlapil a nazvučení bylo opravdu dokonalé, jednotlivé nástroje se vynikaly, ale nepřebíjeli se navzájem a zpěvu se nedalo nic vytknout. UDG si připravili jedno velké překvapení, vyzvali své fanoušky, aby je následovali na stage, kde si společně pořádně zapaří. Leč tento báječný nápad se nelíbil security, pořadatelům a ani vysouvací plošině, která byla připravená specielně pro kapelu Kryštof a tak UDGéčkům vypnuli odposlechy a následně i mikrofony, aby zamezili dalším výstupům. Nakonec to kapela vyřešila šalamounsky s fanoušky na stage se vyfotila a oni se pak spořádaně vrátili do publika a koncert mohl pokračovat. Překvapením nebyl Jugiho skok do publika, při kterém si nabil nejen rypáček, ale především zádíčka a tak bylo nutno vyléčit ho slivovicí a brufenem. A já si mohla užívat svoje favorizované songy - Piloty překoná opravdu máloco. A samozřejmě nechyběl tradiční přídavek Hvězdář, který má na JamRocku opravdu úžasnou atmosféru. Ten čas vymezený pro UDG mi vždy uteče rychleji než u ostatních. Proč jenom? :D

Jugi beží... :D

Jugi letí... :D

K večeru na scénu nastoupila kapela Kryštof, která mě na Majálese ohromila vypracovaností své show, na Votvíráku mi nebyla dopřána, a tak jsem si tady spravila chuť. Sice řada 1000+, neviděla jsem prakticky nic a ptala se o něco vyšší Sáry co se děje na stage kdykoliv lidé začali křikem dávat najevo svou spokojenost… Neochudili nás o známé songy jako je Rubikon, Křídla z mýdla, Tak nějak málo tančím, titulní singl nového alba Inzerát a nakonec fenomenální Cesta, tu písničku opravdu zbožňuju má v sobě tolik inspirace a síly J Ohňostroj si se sebou tentokrát nepřivezli, za to nechyběli balonky vypouštěné mezi fanoušky, a jak poznamenal Richard o pár minut později, když se rozletěli do všech světových stran "A jsou v hajzlu". Na samý závěr, jako vyvrcholení, se nám Krajčo rozjel a hodil do publika své tričko (hádám, že na místě dopadu se strhla rvačka :D), a chvíli se zdálo, že mezi nás skočí i on sám, ale na poslední chvíle se zabrzdil a letělo jenom to tričko.

Své hudební obzory a znalosti jsem si rozšířila u vítěze Youtubefestu Iana. Příjemný chlápek, který mi vzhledem i nástrojovým vybavením a vlastně trochu i tou hudbou připomněl Tomáše Kluse. Byl to odpočinkový výstup, téměř poetické chvíle. Má na poslech velmi příjemný hlas a ty písničky vedli k zamýšlení a obracení se do sebe sama.

Přišel zlatý hřeb pátečního večera, zahraniční hosté kapela Dezperadoz, která se může pochlubit tím, že hraje western metal. Nejspíš jsem nebyla jediná, kdo o takovém stylu hudby slyšel ten večer prvně, ale byla jsem velmi příjemně překvapená tím, jak dobře se poslouchal - no asi ne od rána do večera, ale novinka to byla dobrá. Čtyři potetovaní muži, kteří vědí, jak se dělá show a jak rozparádit dav - a ani k tomu příliš nepotřebovali plameny šlehající ze stage a doplňující jejich výstup. Asi nejvíc zážitkovou písní pro mě byl cover na píseň Lady Gaga; Poker face. Mnohem lepší než originál!

Dezperadoz - Pokec face

Pátek se nám ladně a nepozorovaně přehoupl v sobotní noc a společně s touto brzkou noční hodinou přišla kapela Tatabojs, slavící velké jubileum. Nejenže to spolu táhnou už dvacátým pátým rokem, ale na JamRock přijeli hrát ve stejný den, ve kterém před lety odehráli svůj vůbec první koncert. A tak bylo třeba pořádně to oslavit! Jak už jsem se zmiňovala v recenzi na Votvírák, kapela má velmi propracovanou grafickou stránku výstupu. Obrazovky, kde se prolínali klipy a animace, obrazovky, které klesaly ke stage a zdálo se, že se celá skupina ztrácí v plamenech nebo opticky klamných kruzích a spirálách, báječné děkovné vzkazy na závěr. Neúnavný baskytarista kapely, který celou dobu poskakoval jako o závod a dával neskutečně mnoho energie a také radosti ze zjištění, že lidé v publiku blbnou stejně jako on. TataBojs nás opravdu rozehřáli, to delší čekání na ně, stálo za to.

Sobota

Noc byla krutou zkouškou. Téměř jsem se nevyspala. Největší vinu na tom nesly teplotní podmínky. Ve chvíli kdy jsem měla na sobě takřka všechno, co jsem si přivezla a stejně jsem se třásla zimou a zuby mi jektaly, jak o závod jsem se cítila opravdu zoufale. Jako doplněk k té zimě, kus od nás nějaký mladík stále pořvával "Marie ukaž kozy, ukaž kozy, tak Marie ukaž kozy!" už jsem měla chuť vylézt a zavolat na Marii, ať mu ty kozy ukáže a on konečně sklapne. Nemám nic proti ruchu ve stanovém městečku, ale ruchu různorodému, když tam někdo dvě hodiny vyřvává jednu větu a Vám je zima k zbláznění je to na hlavu. Nemohla jsem se dočkat rána.

Zahřívacím kolem byl výstup Komiků s.r.o v podání Knorra a Blondýny Ivy Pazderkové. Poslechli jsme si přednášku o hulení za volantem, zazpívali si o Vánocích, které se neodvratně blíží, já osobně rozehřívali ztuhlé svaly smíchem ( v noci mi málem upadl nos!) a těšili se na den plný hudby a pohody.

Kapelka O5 a Radeček dovršila příjemné ráno. Nemají nijak chvátavé tempo, svoje výstupy si užívají a nesou se na obláčku nadhledu a klidu. Definitivně jsme doladili formu hlasivek při písničkách Zůstaň, Máš mě na svědomí a Vítr fouká. Dobré ráno, JamRocku!

Charlie Straight a jejich lehce pubertální fanynky, které zpěváka Alberta opravdu rády viděly a byly nadšením bez sebe, když seskočil z podia mezi nás a obíhal stage velkým obloukem, aby se za velkého potlesku vrátil až z backstage. No, když se mu po ránu chtělo tak sportovat, brát mu to nebudu. A dočkali jsme se i konfetového výbuchu - jednu jsem si sebrala na památku J Charlieci jsou pohodová kapela, jejich výstup jsem si užila, ráda jsem slyšela jejich rádiem prohnané hity jako School Beauty Queen, Coco a nebo hit s Markétou Irglovou I sleep alone.

Charlie Straight - Coco

Zrní, jako název pro kapelu mi přijde skutečně úsměvný a šla jsem se o jejich kvalitách přesvědčit, když na Andělech tolik bodovali a byli vynášeni do nebes. Můj pocit z nich byl srovnatelný s kapelou A Banket, která vyhrála objev roku. Nevím, možná jsem hudebním barbarem, ale ty jejich písně mě nezaujaly a vlastně se mi ani moc nelíbily, jedna mi přišla jako druhá, bez většího smyslu… Pokud je ještě někde uvidím, možná změním názor, ale prozatím je vidím v záporném světle.

"Moje máma nás má hodně ráda, teda hlavně mě má ráda, ale tato písnička se nelíbí ani jí."Řekl nám na úvod Jan Kalina, zpěvák a člen kapely Sto zvířat. Nevím, jak moc se líbila nebo nelíbila ostatním na festu, ale dočkala se bouřlivého potlesku, stejně jako oblíbené songy Dáma s čápem, Škola (díky bohu za ty prázdniny!) anebo Nikdy nic nebylo. Jana opět měnila převleky a doplňky, ale mě to nepřestává bavit, jejich výstupy jsou velmi podobné, ale struktura se lehce mění a to mě baví pozorovat.

Mezi všemi sobotními výstupy se mezi diváky potulovali lidé výrazně a přesto zajímavě oblečení a nalíčení, předváděli své umění od chůze na chůdách přes žonglování a zářivé úsměvy. Nebyl to nikdo jiný než divadlo Anamitas, které je světoznámé. Bylo to úžasné - nikým neohlášené a přesto skvělé!

Georg Viktor Emmanuel přijel z Rakouska s velmi skromnou výbavou. On totiž nepotřebuje kapelu, nepotřebuje ani hudební nástroje - on využívá jen sám sebe, možnosti svého hlasu a vymakané zařízení, které mu pomáhá hudbu mixovat, znovu přehrávat nazpívané a se pak udivujete nad tím jak vymakanou verzi písně We are young dal dohromady. V čase vymezeném pro něj jsem se opravdu velmi dobře bavila, byl to showman, stále se nás ptal zda se bavíme a máme se dobře - a to jsme se rozhodně měli!

Na zahraniční vlně jsem pokračovaly, když jsme zaskočily k partě z Francie, která si říká The Wolfgangs. Vášnivou francouzštinu však v jejich textech nehledejte, zpívají anglicky. A nemohu říct, že by to bylo nějak příšerné, své fanoušky si to jistě najde, ale na potlesk to pro mě příliš nebylo. Zpěvačka byla tak excentrická až mě odpuzovala. (Chtěla jsem Vám najít její fotku z JR, ale zřejmě se ji nikdo neodvážil fotit...)

Proto jsme vlčí gang nechali na pokoji a zamířili ke Skyline. Stejně jako předchozí den Vypsaná FiXa příliš nevychytali nazvučení, všemu vévodil buben kopák, který mě rozechvíval snad všechny vnitřní orgány a to v dosti nepříjemném smyslu slova, zpěvákům nebylo dost dobře rozumět. Lehkou chybou možná bylo i to, že zařadilo dost písní z nového alba, které nikdo (málokdo) znal a ono pak zkuste pařit na něco co neznáte, neznáte slova, nemůžete si je pobrukovat, nevíte kdy přijde refrén a tak raději posloucháte než abyste předváděli taneční kreace. Ale někdy se s představováním novinek začít musí, to se nedá nic dělat a na druhou stranu se mi zdály lepší, propracovanější než songy staršího ražení.

Po Skyline jsme zůstaly na místě a napjatě očekávali kapelu Mr.Wu, která byla posledním zahraničním hostem. Byl to skvělý pohled a nejen pro tu hudbu, musím říct, že mi tekla slina nad jejich pomocnými silami. To se nevidí každý den! ;) Jejich písničky mi malinko splývají, nesou se opravdu na jedné tvořivé lince, ale neříkám, že to je špatné. Jako překvapení měli kohosi - jméno té ženy mě uniká, ale u nich je slavná - která s nimi přišla zazpívat poslední písničky a ač mi sympatická příliš nebyla společně to na podium pěkně rozbalili - a asi sami byli překvapeni příznivou reakcí publika.

Žamberská kapela Hashberry byla odpočinková, pozorovaly jsme ji zdálky a nasávaly tu atmosféru festivalu…

Společně s BSP přišel chladný vítr a tak mě Sáruš trochu proklínala (nebo možná spíš Střihavku, protože já čekala jen na Zemi Vzdálenou, která byla samozřejmě až přídavek), ovšem byla jsem potěšená a nadšená. Kamila Střihavku mám ráda, byla jsem ráda, že jeho kapelu vidím naživo. Zahráli nám píseň, kterou jim všichno pořadatelé open airů zakazují - tedy Kapky deště, ale pršení se naštěstí nekonalo. No a ta Země Vzdálená? Úžasná symfonie!

BSP - Země Vzdálená

S doplněnými silami jsme zachytily poslední songy kapely Poletíme?, která mi přišla opravdu vtipná - tedy její texty. Možná mě až mrzí, že jsme slyšely jen ty poslední písně, celý koncert by byla asi zážitkovější, jenže to bychom si umrzly a umřely hlady.

Pokud jsem Dezperadoz nazvala zlatým hřebem pátku nevím jak se vyjádřit teď. Platinový hřeb? Diamant celého festivalu…? Tak nebo tak přišel Michal Malátný a jeho Chinaski. A my byly pod stage! Ani se mi o tom nesnilo a byla jsem tím opravdu nadšená, Chinaski mám moc ráda, ty jejich písničky, na kterých jsem do jisté míry vyrůstala, navíc o tom, že je znovu uvidím naživo sním už od loňska. Úvodní nahrané slovo, která nás vyburcovalo k ještě většímu povyku a nedočkavosti na řádné osvětlení stage, otočení aktérů a začátku hudby. Hráli seč jim síly stačili, hráli staré i novější songy, vychutnávali si naši přízeň, byli výjimeční a dobře to věděli; tohle je jejich jediné festivalové vystoupení pro tento rok. Byla jsem nadšením bez sebe z písni Stejně jako já, 1970, úchylný song Punčocháče, na který jsme ale pařily, jako kdybychom za to byly placené, pak následovali poklidnější kusy, které Michal nazývá "kundibály" a to byla třeba jedna z mých nejoblíbenějších Drobná paraela. Výstup byl doplněn ohňostrojem, který nám završoval nejen výstup Chinaski, ale celý JamRock.

Ano, opravdu nám ten festival tak utekl. Ještě jsme si zapařily na hudby Fast Food Orchestra (myslím, že to co jsme na té louce předváděli by mohlo být přirovnáváno k účinkům extáze, ale jsme čisté… Jen jsme se bavili :D ), z dálky k nám ještě doléhal řev Škworů a my se nostalgicky blížily k východu z areálu. Uteklo to příliš rychle.

Co bych tedy řekla, když se ohlédnu? Myslím, že už toho moc není. JamRock je pro mě tím domovským festivalem, tím úžasným místem, kde vzduch chutná jinak, kde jsou jiní lidé, kde jsou přátelé, kde je skvělá hudba, báječná atmosféra a tři dny života navíc. Příští rok tam pojedu oslavit složenou maturitu. Už teď se nemůžu dočkat, až vystoupám ten kopec a uvidím areál, uvidím stanové městečko a ty přátelské tváře. Zase za rok!

Jam, jam, jam, JamRock!!!!

Festivalové střípky ;)

Je to Vincek! :D (plusové body tomu, kdo poznal plakátového maníka)

Slavíme druhý rok na JamRocku :D Kdo pozná, která ruka je moje? :D :D :D

Definice

July 7, 2013, 1:57 am

≫ Next: Najednou (UDG)

≪ Previous: Sex, tráva, rock´n´roll aneb JamRock 2013

$

0

0

Náš poslední školní výlet, jako maturanty už nás vezmou leda tak ke zkouškové komisi. Počasí bohužel nepřálo a tak jsme jeho valnou většinu strávili v interiéru než bychom šly na čerstvý vzduch. Seděly jsme, hodovaly a vymýšlely kraviny. Naše třídní učitelka seděla ve improvizované společenské místnosti, kterou nám majitel kempu zapůjčil a nabídla nám, že můžeme přijít, kdybychom chtěly. To jsme zase tolik nechtěly, ale s přibývajícími hodinami jsme dostávaly zajímavé nápady.

---

A bylo rozhodnuto, že ten můj vítězí. Totiž naše třídní ( ovšem, který učitel to nedělá?) nám vždy říká, že i kdyby nás o půlnoci vytáhla z postele musíme ji říct požadavano definici z psychologie nebo pedagogiky. A tak nás napadlo jeslti by to zvládla i ona, když to chce po nás? A tak jsme se v jedenáct v noci vypravily do společenské místnosti. Holky mě zvolily jako mluvčí a strkaly mě kupředu.

"Copak je děvčata?" zeptala se nás třídní mile.

"Paní učitelko, my jsme si přišly ověřit takovou teorii."řekla jsem a holky dusily smích. Třídní jen povytáhla obočí. "Víte jak nám říkáte, že když nás o půlnoci vzbudíte musíme ze sebe vysypat definice? Tak my chceme na vás ozkoušet, jestli to funguje. Ale máte lehčí podmínky ještě není půlnoc a vy nespíte. Řekla byste nám definici výchovy?" vyklopila jsem.

Jen na nás vykulila oči a pak se rozesmála. "To jsou ale mrchy!" vykoktala ze sebe mezi smíchem.

A víte co? Tu definici nám vůbec neřekla, takže se nemusíte bát, že jste špatnými studenty. Tohle nefunguje!

Najednou (UDG)

July 10, 2013, 7:58 am

≫ Next: Reality

≪ Previous: Definice

$

0

0

Tahle písnička je vlastně smutná a moc se nehodí k mojí náladě - i když sem tu před chvíli celkem procítěně hulákala "Je mi líp a líp a líp!" Protože mně je líp a líp a líp - a myslím, že brzo už bude nejlíp jak může momentálně být :)

Každopádně k tomu co se právě děje u mě by se spíš hodila jedna ze znělek včelích medvídků - Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid! :D

Užívejte volna! ;)

Reality

July 10, 2013, 10:47 pm

≫ Next: 12. Varování

≪ Previous: Najednou (UDG)

$

0

0

Večer se tu takchystám s touhle povídkou a najednou lup, připojení k internetu mi začalo stávkovat a následně si vzalo na zbytek večera volno. Díky, díky.

Proto až dnes, jedna malá povídky z mé tvorby - není úplně nejveselejší, ale což... Na druhou stranu můžu říct, že se celkem povedla. Račte si ji přečíst, utvořit si vlastní názor a ten vyjádřit v komentářích :)

Jako kdybych byla sevřena mezi dvěma pomyslnými světy. Nemohla jsem se plně ponořit ani do jednoho z nich a zároveň jsem se neuměla anebo snad nechtěla od některého oprostit.

Byla jsem jako můra, která zaslepeně naráží do svítilny, jejíž světlo ji mámí. Hnala jsem se za něčím, co mi ubližovalo stejně jako ten noční motýl. A tak jako jeho nešlo mě odehnat. Hloupě jsem se vracela jako bumerang a ještě cítila údiv, když mi ty návraty na náladě nepřidávaly.

Byla jsem lapená ve dvou realitách - a jen svou vlastní vinou.

---

Těšily mě obě. A obě mi ubližovaly. V mnohém se lišily jako den a noc a v mnohém byly identické. A já, hloupoučká, neváhala jsem do nich vstupovat, opouštět je a znovu se vracet.

Babo raď! Která z mých realit je ta pravá, která je ta lepší?

Nebo snad - která z nich je tím menším zlem? Kde je mi špatně a kde dobře, která moje realita je tou temnější a utrápenější?

Střídaly se, potvory. V jednu chvíli se mi zdála vhodnější ta první, ale záhy to bylo naopak. A pak si vyberte, kde zůstanete! Vždyť máte rádi oba světy. V každém jste něco prožili, někoho potkali, pohádali se a zase usmířili, doufali i zoufali.

Jste tam doma…?

Snad se rozhodnete pro tuto - ta se po celou dobu jeví jako stabilnější a klidnější. Přesto přijde cosi, co stabilitu zcela zničí a taky otřese vaší vírou v hodnoty, kterými ona realita disponovala. Pak by bylo lépe opustit ji a vyvolit si tu druhou - ale co když se tam stane totéž?! Je to k vzteku, že? Bolí to.

Samozřejmě nesmíme opomíjet cenné rady přátel a jejich názory. Zatímco jeden horlivě doporučuje realitu číslo jedna, ten další vás od ní stejně neúnavně zrazuje. Nakonec vaše rozhodnutí je nejdůležitější, okolí je až na druhém místě.

A co mi, mi samotní? Jak se vyrovnáme se svými vlastními kroky? Jak se sebou máme žít?

Ještě si musím přihřát polívčičku a připomenout starší kusy z mé tvorby a to povídky (Ne)tvorové a Lapená ve vnitřní prázdnotě, u kterých se příliš komentářů neobjevilo, ale mě váš názor zajímá, tak zanechte pár řádků ;)

A abyste si neřekli, že se vás zkouším uvrhnout do deprese, tak si rozklikněte Hvězdný deník, snad vás to rozveselí! ;)

12. Varování

July 14, 2013, 11:40 am

≫ Next: Armageddon

≪ Previous: Reality

$

0

0

Přináším novou kapitolu, doufám, že ji odměníte alespoň několika komentáři.

Zároveň by stálo za zmínku, že nyní nebudu na blogu aktivně přítomná, neboť si odjíždím hrát na důležitou, konkrétně na oddílovou vedoucí, na tom nejlepším táboře na světě s těmi nejlepšími lidmi na světě ( vím že tohle o svém táboře tvrdí každý :D)

Tak si to tady pěkně užijte, přednastavila jsem několik málo článků, snad nebude blog.cz blbnout a všechno se to zveřejní :) (S)mějte se krásně!

Lili a James se přemístili na okraj vesnice. Pomalým krokem se vydali ke svému domu, ruku v ruce přesto mlčky jak si každý urovnával myšlenky.

Před branku kdosi stál. James se zatvářil zoufale a trochu otráveně. "Ach ne, už žádné další kondolence." zasténal polohlasem.

Lili mu stiskla ruku. "To zvládneme." odhodlaně se vydala vpřed. "Dobré odpoledne!"

Drobná žena se k ní otočila - byla zřejmě velmi stará, její obličej i ruce byly zbrázděny mnoha vráskami. Oči však měla jasné a jiskrné. "Ráda vás poznávám Potterovi." usmála se vřele. Její hlas byl trochu skřípavý, ale ne nepříjemný. "Vím, že nejdu vhod." podívala se na jejich smutečný oblečení. "Je mi líto." dodala a na okamžik se odmlčela. "Přinesla jsem vám něco na zub. Berte to jako uvítání v Godrikově dole." podala jim talíř se sušenkami. "Dnes jsem je pekla. Budu vám chutnat." mrkla na ně.

Oba byli jejím vlídným a bezprostředním přístupem velmi překvapeni. "Děkujeme." zamumalal Lili překvapeně a podstrčila talíř Jamesovi.

"Á, tady moje hlava." klepla se do čela. "Jmenuji se Batylda, ale přátelé mi říkají Batty. "Předpokládám, že z nás se přátelé stanou." věnovala jim jeden ze svých úsměvů.

Lili po tváři přeběhlo vzrušení. "Promiňte mi, ale Batylda B-"

"Ano." zarazila ji. "Napsala jsem dějiny čar a kouzel. Je mi jasné, že mnoho studentů mě za to proklíná." sípavě se uchechtla.

"Mě dějiny moc bavily!" Lili na okamžik setřásla smutek a ožila.

"Tebe bavilo všechno." poznamenal James a vysloužil s tím šťulec. "Nejlepší studentka v ročníku." dodal s úsměvem a podíval se na Batyldu.

"Už vás nebudu zdržovat. Popovídáme si příště, až bude lepší příležitost." usmála se na ně a rozvážně se vydala ulicí pryč.

"Přineseme vám talíř!" zvolala Lili, ale stará dáma se na ni ani neotočila.

"Ty někam jdeš?" podivil se Sirius o několik dní pozdějí když Elizabeth vyběhla ze svého pokoje s kabelkou v ruce. Pravidla sice nenastolili nicméně si většinou sdělovali svoje plány. Navíc u Eliz nebylo obvyklé, aby někam chodila. Sirius se neptal co ji k tomu vede, ale její aktivita se omezovala na přemisťování se na štáb Fénixova řádu, návštěvy Lili a Kristin.

"Jasně, je prvního září. A já mám zpoždění." podívala se na hodinky. Ručičky se blížily k půl jedenácté dopoledne.

Sirius na ni nechápavě hleděl.

"Madelaine jede do školy. Slíbila jsem ji, že tam budu. Její prarodiče jsou mudlové a všechno to kolem školy nesou trochu hůř než my, co v tom vyrůstáme." vysvětlila a oblékla si lehký kabát.

"U Merlinova vousu!" vykřikl Sirius a vyskočil na nohy. "Bude tam Caroline!"

"Ty jsi génius." pochválila ho Liz zatímco si zavazovala boty. "Jdeš taky?" zeptala se když viděla jak nerozhodně otálí uprostřed pokoje.

"Dej mi minutku!" vyzval ji a zmizel ve svém pokoji.

---

"Pověz mi, ty se bojíš napsat ji dopis, aby jsi ji neohrozil, ale jdeš se s ní rozloučit na nádraží plné lidí?" zeptala se když vybíhali schody vedoucí do hlavní haly nádraží Kings Cross.

"To nepochopíš." zamumlal Sirius. "Ehm, tak tady se asi rozloučíme." nadhodil když viděl davy lidí, mezi kterými poznával tváře některých studentů.

"Dobře. Uvidíme se doma." zamávala na něj a rozběhla se k Madeleine, která už ji zuřivě mávala.

"Ahoj Maddie!" sevřela dívku v náručí. Kudrny ji spadaly až po pás a byla zase o něco vyšší. "Dobrý den." pozdravila její prarodiče. Ti se a ni jen usmáli.

"Ahoj Liz, ráda tě vidím!" zařila Madeleine jako sluníčko. "Už jsem se bála, že nepřijdeš."

"To bych si nedovolila." zamrkala na ni. "Tak půjdeme? Je nejvyšší čas."

Přikývla a pak se otočila na babičku s dědečkem. "Napíšu vám až dojedu do školy. Nezapomeňte mi poslat tu učebnici přeměňování. A uvidíme se na podzim." vypočítala na dosud poněkud baculatých dětských prstech.

"Opatruj se." políbila ji babička na čelo.

"Nejdete s námi?" zeptala se Liz udiveně.

"Ne, kdepak. Pokud by vám nevadilo vnučku doprovodit." usmála se žena. "To probíhání zdí mě poněkud děsi." dodala na vysvětlenou.

"Dobrá, Maddie ty ale času nazbyt nemáš. Poběž." popadla její vozík a tlačila ho před sebou. Jak ráda by si s holčičkou vyměnila místo. Čekalo by ji ještě mnoho bezstarostných let v Bradavicích.

"A co vůbec děláš?" zeptala se Madelaine zvědavě.

Liz natlačila vozík k přepážce. Ani v nejmenším se nechystala malé kamarádce říct o řádu. "Na ministerstvu. Papírování a tak."

"Studovala jsi kouzla proto, aby jsi vyplňovala jen papíry?" zatvářila se nevěřícně. "To jsem mohla zůstat na měšťance."

Liz se zasmála. "Není to jen o papírech. Buď ráda, že studuješ. Můžeš se pak sama rozhodnout co dál. A třeba učit ve škole." zamrkala na ni.

"A pán zla?" zeptala se Madeleine bez obalu.

"Co je s ním?"

"Pronásleduje tě?"

"Pán zla se za nikým nehoní, Maddie." poučila ji Elizabeth. "Na to má svoje lidi. A nemluv o něm."

"Chtěla bych jednout chytat smrtijedy." pochlubila se.

Liz pocítila knedlík v krku. "Doufej, že až si budeš vybírat zaměstnání tak žádní smrtijedi nebudou." pomohla ji naložit kufr.

"Pak nevím co budu jednou dělat."

Pohladila ji po hlavě. "Na to přijdeš. Jsi chytrá holka. Je čas nastoupit. Honem."

Sirius si připadal jako ve snu když prošel přepážkou a ohlušil ho obvyklý ruch - křik studentů a rodičů, pláč mladších sourozenců, drncání kufrů a vozíků po dlažbě, rozhořčené houkání sov a prskání koček, které se zoufale snažily osvobodit ze svých košíků. Pomalu se proplétal mezi lidmi a opřel se o jeden ze sloupů.

Pak se začal rozhlížet. Někde tady musí být. I kdyby ji měl jen zahlédnout, stojí mu to za to.

"Kam ten spěch, slečno? Musíme se ještě rozloučit." Sirius bleskově vystřelil paži a popadl kolem spěchající dívku za ruku.

Ve tváři měla šok. "Co tu děláš? Co když tě někdo uvidí? Není to nebezpečné?"

"Ne víc než obvykle." usmál se a pohladil ji po tváři. "Chtěl jsem ti popřát krásný školní rok. Pořád si ho užij."

Objala ho. "Bez tebe to nebude ono." ostražitě se ohlédla za sebe. "Možná jsou tu ještě rodiče." zamumlala ustaraně.

"To zvládneme." ujistil ji. "Teď mysli na zkoušky. To je tvoje letošní priorita."

Pootevřela pusu údivem. "Od kdy se staráš o takové věci?"

Přitáhl ji k sobě a políbil ji. "Budeš mi chybět."

"I ty mě." zašeptala. "Můžu ti psát?" zeptala se.

Chvíli přemýšlel. "Ano. Ale ne příliš často. Pro jistotu."

"Jak nejméně to půjde." zasmála se.

Vzduch prořízlo rázné hvízdnutí píšťalky.

"Musím jít. Kdy se zase uvidíme?" naléhala.

Vtiskl ji vášnivý polibek. "Vidíme se teď." pak ji postrčil k vlaku. "Ujede ti to!" dodal se smíchem.

Trochu omámeně se na něj podívala. "Kvůli tobě!" obvinila ho a ještě se natáhla pro jeden rychlý polibek. Pak se rychle rozběhla a naskočila do otevřených dveří.

Čekal až se objeví v některém z okýnek a ještě mu zamává. Pohledem bloumal po nástupišti. Upoutaly ho známé postavy - Elizabeth s Madeleine.

"Můžu ti napsat dopis?" zeptala se Maddie s nejistotou v očích.

"Ehm... Ve vší opatrnosti Maddie. Té není nikdy dost."

"Uvidíme se o Vánocích?"

"Doufám." usmála se a popadla ji za ruku jak stoupala po schůdcích do vlaku. "Dobře se uč."

Zakřenila se. "Jistě." dveře se zabouchly. Madeleine pospíchala k okýnku. "Budu se mi stýskat!" zakřičela.

"I mě!" Liz ji poslala vzdušný polibek. Měla pocit jako kdyby odjíždělo její dítě. Pousmála se nad svými mateřskými city.

Z jednoho kupé opatrně vykoukla Caroline a spiklenecky na Siriuse zamrkala. Ten ji to oplatil a nespustil z její tváře oči dokud vlak nezmizel v zatáčce. Povzdechl si. Tohle bude velká zkouška jejich vztahu.

"Pan Black jaké překvapení." na jeho rameno dopadla těžká ruka. Otočil se a hleděl do tváře staršího tmavovlasého muže.

"Promiňte?" dotázal a usilovně si snažil vzpomenout kde se setkali.

"Možná to slovo neznáte. Ale jsem otec. Milující otec dívky, kterou jste ještě před chvíli.... Objímal." pronesl s nelibostí.

"Vy budete Carolinin otec." svitlo Siriusovi.

"Správně." v očích se mu zablesklo. "Jak asi dobře víte ten vztah, nebo jak tomu říkáte neschvalujeme."

"Pokud je to jen proto, že se mě obáváte jako budoucího nebo už stávajícího smrtijeda pak je to - omlouvám se, ale nesmírně hloupé." vyjádřil se Sirius otevřeně.

Muž nevypadal, že by ho Siriusova upřímnost urazila nebo zaskočila. "Nejde jen o vaši rodinu."

"Blackovi nejsou moje rodina." o pravil ho Sirius.

"Jde i to kdo jste. To mou dceru ohrožuje mnohem víc než vaše jméno a úmysly."

"A tím naznačujete co?" opáčil se.

"Tím říkám, že jste členem Fénixova řádu. Pronásledujete smrtijedy. A oni vás."

"A vy snad nejste člen řádu?" usmál se Sirius vítězně. "Vaše slova jsou dost pokrytecká, nemyslíte?"

"Nezáleží na tom kdo jsem já! Já svou rodinu chráním a má se o ni kdo postarat až tu nebudu. A až tu nebudete vy? Kdo se o mou holčičku postará?"

Sirius si povzdechl.

"A především nevíte zda to s ní myslíte tak vážně, že ano?" zavrčel muž nepřátelsky.

"Nevíte nic o tom, co k ní cítím." odsekl Sirius a otočil se k odchodu. "Nemá cenu mluvit s někým kdo už mě vidí jako vinného."

"Varuju vás!" zavolal za ním Carolinin otec. "Držte se od ní dál!

Armageddon

July 18, 2013, 2:57 am

≫ Next: Stronger (Kelly Clarkson)

≪ Previous: 12. Varování

$

0

0

Přednastaveno

Za osmnáct dní Země přestane existovat, protože se srazí s asteroidem velikosti Texasu. Je bezpodmínečně nutné, co nejdříve přistát na asteroidu, hluboko pod jeho povrch zavrtat silné jaderné nálože, odpálit je a pak se jen modlit, aby to celé pomohlo. Záchrana světa tímto brizantním způsobem je práce jako stvořená pro partu drsných naftařů v čele s Harrym S. Stamperem, který zachází s vrtnou plošinou a výbušninami jako neurochirurg s jemným laserovým skalpelem. Astronautický výcvik NASA je rychlý a za pár dní jsou dva raketoplány s jadernými náložemi a samorostlými spasiteli světa na palubě připraveny ke startu. Zvládne Bruce Willis a jeho muži sebevražedně riskantní akci? (csfd.cz)

---

Můj názor: Armageddon bych označila za jednu z filmových klasik. Kdo by ji neznal? Shledávám v tom filmu mnoho úsměvného - samotnou naftařskou partu, jejich vtípky a naschvály, to jak jednotlivé člény shromažďují v centru NASA, ulítlého ruského kosmonauta, který má na věci vlastní náhled - a co nejde hrubou silou, půjde ještě hrubší.

A v neposlední řadě je tady dojemná otcovská láska, sebeobětování pro jakési vyšší blaho a mrazivé pomyšlení - je to možné, je to skutečné? A našel by se se ve skutečnosti někdo tak statečný, kdo položí život za všechny na Zemi? A bylo by vůbec reálné takovou záchranou misi provést?

A ovšem nezapomeňme na hudbu - pokud jsem byla dějem filmu pohnutá, muzika dokonala dílo zkázy :D

Stronger (Kelly Clarkson)

July 18, 2013, 9:30 pm

≫ Next: Múza

≪ Previous: Armageddon

$

0

0

Přednastaveno

---

Múza

July 23, 2013, 3:07 am

≫ Next: Welcome to my life (Simple Plan)

≪ Previous: Stronger (Kelly Clarkson)

$

0

0

Nic od této jednorázovky nečekejte, je to jen drobná hloupůstka - snad romantická, snad jen prostě naivní a hloupá.

Přednastaveno!

Posadil se vedle mě a koutky úst mu šibalsky poškubávaly v touze stočit se ke čtveráckému úsměvu. "Nechtěla bys mi dát pusu?" zeptal se rozpustile.

Podívala jsem se na něj. Nebyla jsem překvapená. Znát člověka jako on, tak na tuto otázku reagujete podobně jako by řekl "Dala by sis kafe?". Pousmála jsem se. "Měla bych?" zeptala jsem obdobným tónem.

"Mohla bys." Přikývl. "Budu mít totiž narozeniny." Odůvodnil mi své přání. "Jinak bych to nežádal, to dá rozum."

"Tak moment." Zvedla jsem varovně prst. "Narozeniny máš za čtyři měsíce!"šťouchla jsem do něj. "Můžeš mi kecat, ale ne tolik."

Jen se uculil, vůbec se netvářil provinile, jako ti, které nachytáme při lži. "Dobře. Tak k svátku, ten budu mít už za měsíc." A přehnaně našpulil rty.

---

Plácla jsem ho po tváři. "K Vánocům to nechceš, ty máme taky za chvíli."

Vyprskl. "Na to jsem ještě nepomyslel. Ale řekl bych, že to si necháme až na Silvestra." Usoudil a upřeně se na mě zadíval. Byl to jeden z těch pohledů, kterým nelze odolat i kdybyste chtěli. "Mám tě prosit?" zeptal se sametově a pohladil mě po paži. Okamžitě mi naskočila husí kůže.

"Ty jsi strašná svině, abys věděl." Zamumlala jsem a vyskočila na nohy. Těžko jsem u toho potlačovala smích.

Nespouštěl ze mě oči a jen si trochu poposedl, abych se mu mohla pohodlně usadit na klíně. "No a stejně mi tu pusu dáš." Zamumlal vítězně, když jsem se mu vlasy otřela o obličej.

"Protože jsi svině." Připomněla jsem mu a položila jsem mu ruku kolem ramen.

Zašklebil se. "Kdybych nebyl tak tu takhle nesedíš." Broukl a dotkl se mých pootevřených rtů. "Nemám pravdu?"

Ve finále to mělo k požadované puse trochu daleko, ale… Člověk míní a život mění? Je to tak? I když tady neměnil život jako spíš my dva.

"K čemu jsem tu pusu vlastně dostal?" zeptal se provokativně a nepouštěl mě.

"Ne k čemu. Ale proč." Vyplázla jsem na něj jazyk.

"Protože jsem svině?" zeptal se a zašklebil se.

"Přesně tak." Pochválila jsem jeho úsudek. "Jenže já jsem větší a z toho pramení veškeré… Vztahy mezi námi." Pokusila jsem se nazvat to, co se mezi námi odehrávalo.

"V tom případě by nám mohli začít házet perly." Usoudil zcela vážně a dal mi pusu na čelo. "Ne, víš, nač jsem přišel? Ty nebudeš svině."

"Že by?" podivila jsem. "A co jiného?"

Zavrtěl hlavou. "Ty jsi moje múza."Řekl zcela vážně.

Okouzleně jsem přikývla - jak vás někdo může mít tak pod palcem? Zlobilo mě to, ale v tu chvíli jsem nedokázala odseknout a vymanit se z toho vlivu. "Tak mě nech… Nech mě, ať tě inspiruju." Navrhla jsem s pohledem upřeným na jeho rty.

Nechal…

Welcome to my life (Simple Plan)

July 27, 2013, 6:29 am

≫ Next: 13. Halloween, na který se nezapomíná

≪ Previous: Múza

$

0

0

Některé kapely prostě umí.

A Simple Plan mezi ně patří :)

Přednastaveno

13. Halloween, na který se nezapomíná

July 30, 2013, 9:27 am

≫ Next: Noemovo dítě

≪ Previous: Welcome to my life (Simple Plan)

$

0

0

A jsem zpátky :) Unavená a plná zážitků, v neposlední řadě taky modřin a štípanců. Návrat do reality je krutý, po 14 dnech totální aktivity mi přijde zvláštní, že nemusím psát diplomy, chystat zaměstnání, jít pro děcka a vůbec ;)

Přináším další kapitolu, užívejte prázdnin!

Azrael podrážděně zaprskal a seskočil ze svého obvyklého místa u okna. Kristin vedle něj postavila pečlivě vyřeznou dýni. "Aby ses nezbláznil." poznamenala na adresu kocoura, který aniž by přestal prskat zalezl pod křeslo.

"Tenhle svátek neměl rád nikdy." poznamenela Elizabeth s úsměvem.

"Co svátek. On je prostě strašpytel." povzdechla si Kristin a sedla si. Vzápětí vyskočila na nohy a odběhla do kuchyně. Vrátila se s velkou tabulkou čokolády v ruce. "Dáš si?" nabízela ochotně.

Liz nakrčila nos. "To už je třetí čokoláda od chvíle co jsem prišla." poznamenala.

"Prcek rád mlsá." pokrčila Kristin lhostejně rameny a ulomila si pořádný kus. "Co naděláš. Přeci si to nebudu odpírat když na to mám takovou chuť!" usmála se a pohladila si bříško. "Mluvilas teď někdy s Lili?" zeptala se.

"Ne, mám moc práce." povzdechla si.

" Už si tady začínám připadat jak ve věži." vzdychla Kristin.

Ralph totiž vyhrál spor a donutil ji přestat plnit povinnosti pro řád. Měl plnou podporu Brumbála a tak Kristin nezbylo nic jiného než se podřidit. "Kdyby jsi sem nechodila ty, tak ztrácím veškerý kontakt se světem."

"Máš Ralpha." zašklebila se Liz.

"To mám. Ale věčně na cestách." Kristin odložila čokoládu. "Už to nemůžu ani vidět." zamumlala a odvrátila pohled. "Vím, že na to je brzo, ale už jsem přemýšlela." sdělila Eliz.

"Když ty přemýšlíš tak to nevěstí nic dobrého." zasmála se Liz a spiklenecky se k ní naklonila. "Oč jde?"

Kristin se na ni podívala skoro ostýchavě. "Nad jménem pro děťátko."

---

Petr se Siriusem seděli v obývacím pokoji manželů Potterových. Rozdíl mezi nimi byl téměř bolestný - zatímco Sirus se pohodlně rozvaloval na gauči hostitelů s máslovým ležákem v ruce, Petr seděl na kraji pohovky jako kdyby se co chvíli chystal vyskočit na nohy a utéct pryč.

"Petře, netvař se tak."šťouchl do něj Sirius. "Vím, že máš zadnici staženou ze smrtijedů, ale klídek. Nejdou po tobě o nic víc než po mě." zasmál se bezstarostně si prohrábl vlasy.

"Tobě se to říká. Ty se nemusíš o nikoho bát. Caroline je ve škole... Moje matka ne." zamumlal Petr. Poslední dobou lži přicházely docela přirozeně.

Žil v neustálém strachu. Nic nebylo takové jaké si vysnil. Teď se bál mnohonásobně víc - smrtijedi mu vyhrožovali i nadále a jejich návštěvy byly hotovou noční můrou. Chtěli po něm informace z řádu, aby zmasakroval nějakého mudlu, chtěli tohle a tamto - a vůbec se po jejich boku necítil tak bezpečeně jak si kdysi představoval.

Další věc, které se obával byli jeho přátelé a vůbec všichni členové Fénixova řádu. Co když ho odhalí? Co se stane pak?

Sirius si jen povzdechl. "Bojíme se všichni. Kde je ten Remus?" zeptal se když se čtvrtý do party stále neobjevoval. Bývalí spolužáci (tedy především James se Siriusem) nevymysleli nic lepšího než Hallowenské pobertovské setkání.

"Ráno mi poslal Patrona. Blíží se úplněk a on se necítí ve své kůži. Nepřijde." zvolal James, když vcházel s tácem občerstvení.

"Blíží se úplněk? Úplněk je za týden." zamlaskal Sirius nevěřícně.

Petr vycítil příležitost. Za žádnou cenu nesmí být podezřívan on. Jen ať se Sirius s Jamesem starají o Remuse. "Rem se chová divně. Nedávno jsem ho potkal..." zarazil se proto už skoro řekl na Obrtlé ulici. Obrtlá by sice na Rema nevrhala dobré světlo, ale na něj také ne. Nemohl přátelům začít vykládat, že se plížil ze schůzky smrtijedů. Momentálně ho nenapadala dobrá lež a tak rychle pokračoval předstírajíc, že se zakuckal. "Potkal jsem ho a vypadal tak ustaraně a snad vyděšeně. Šel směrem k Obrtlé." osladil si v poslední chvíli, kdy mu a mysl přišel nápad.

"Remus na Obrtlé?" James zavrtěl znechuceně hlavou. "Co by tam dělal? To nedává smysl."

"Ale dává." pronesl Sirius potichu a jeho arogatní obličej dostal sinalý výraz. "Jsou tam doupata vlkodlaků."

James prudce postavil sklenici na stůl. "To nechci slyšet!" vyhrkl. "To si nesmíme myslet!"

"Kdy jsi s ním naposledy mluvil? Kdys ho naposled viděl? Kdy naposledy se netvářil jako štvaná zvěř?" kladl Sirius jednu otázku za druhou.

"Nemá to lehký. Je sám. Nemůže sehnat práci. Rodina se k němu staví odmítavě. Stěhuje se z místa na místa. A k tomu malý chlupatý problém."

"Měli by jsme si s ním promluvit." Zavrtěl hlavou Sirius.

James si trpce povzdechl. "Ahoj Remusi. Nejsi náhodu smrtijed? Ukaž mi ruku, prosím. To nemyslíš vážně, Siriusi!"

"Poslední dobou," připustil Sirius, " mi vážně i nevážně věci splývají dohromady."

Eliz uznale přikývla. "Ty máš pod kontrolou opravdu všechno."

"Abych byla úplně upřímná nejsem si tak docela jistá jestli můj výběr jména nebude pro okolí šokující. Především pro Ralpha a tebe."

Liz už začínala tušit odkud vítr vane. Nadále se však snažila udržet zvědavou a nic netušící masku. "Nejlépe se reakce bude zjišťovat, když mi to prozradíš. Cos provedla, chceš snad dceru pojmenovat Frances?" hravě do sestřenicš šťouchla.

"Hele, jdi se bodnout, jo?" vyplázla na ni Kristin jazyk a znovu si vzala do ruky čokoládu. "Říkala jsem si, že by to takhle bylo nejlepší. A myslím, že zrovna tobě bych to nemusela nijak zvlášť vysvětlovat." po kouskách oždibovala sladkou pochoutku. "Holčička by se jmenovala Elenka. A chlapec Justin." váhavě se na Elizabeth dívala. "Bude to tak dobře?"

Liz se nedokázala ubránit slzám, které ji vhrkly do očí. Nebylo to bolestí nad ztrátou milovaných, ale dojetím. I Kristin popotahovala. "Pitomý hormony, nikdy jsem nebrečela." zavrčela a otřela si oči rukávem svetru. "Tak co na to říkáš? Můžu s těmi jmény počítat?"

Eliz přikývla. "Lepší jsi vybrat nemohla."

Remus seděl na širokém parapetu u okna a zíral ven. Měsíc dorůstal. Nebude to trvat dlouho a on se bude muset odklidit do nevábné londýnské kobky, aby zde přečkal úplněk v podobě nelítostného netvora. Ten úkryt mu pomohl připravit Brumbál. Nacházel se v odlehlejší části města, v dávno opuštěné továrně. Jeden z jejích sklepů specielně připravili a zabezpečili, aby se nikdo nedostal dovnitř ani ven. Nechyběla ani kouzla odpuzující mudly. Předpokládali, že kouzelnící se tam vyskytovat nebudou a kdyby ano, budou mít dost rozumu na to, aby vzali nohy na ramena. Remus se tam uchyloval s dostatečným předstihem, dokud mu ještě sloužil zdravý rozum a dokázal se tam sám zavřít. Před proměnou v továrně ukryl čisté oblečení, aby se pak mohl převléknout z potrhaných cárů.

Od odchodu ze školy se mnohé změnilo. Cítil se tak sám. Nebyl obklopen Poberty, jiné přátelé neměl, rodina od něj utíkala a stranila se ho - na to už si zvykl dávno. Práci neměl a ač se neustále snažil, nemohl žádnou sehnat. A tak svědomitě plnil povinnosti vůči Fénixovu řádu, bral si služby a úkoly navíc, jen aby nemusel do neútulného bytu, který momentálně obýval.

Často se stěhoval. K žádnému místu, kromě Bradavic, necítil pouto a neměl chuť se usadit. Sousedé na něj hleděli jako na podivína i se strachem. Nebylo divu. Vracel se v neobvyklé hodiny, měl strhaný výraz, někdy se neukázal mnoho dní. Nezdravil, nekomunikoval, sousedsky netlachal. Ve svém stěhování shledával jedinou výhodu - smrtijedi měli poměrně znesnadněné jeho hledání. Věděl, že po něm jdou.

Kladl si jedinou otázku - až zemřu bude se někdo starat? Nebo to zjistí až nenastoupí službu, až za mnoho týdnů? Nikdo se o něj nestaral, všichni měli plné ruce práce. Navíc kdo by stál o vlkodlaka?

Remus Lupin by nikomu nechyběl, kdyby se ztratil ze světa.

Elizabeth se svižně otáčela v kuchyni. Návštěva Kristin pro ni byla odpočinkem a cítila se klidněji než kdykoliv jindy. Na druhou stranu si nemohla pomoct a k Hallowenu chovala podobný vztah jako Azrael. Jako kdyby jim všechny stvůry byly blíž. Vlkodlaci, upíři, ježibaby, skřety a skřítky a... mozkomorové.

Pevně zavřela oči a silou vůle zahnala takové myšlenky. A nejlépe na nepříjmené zapomínat u práce. Nenapadlo ji nic lepšího než oprášit své chabé kuchařské znalosti a pokusit si něco uvařit. Zamyšleně nahlížela do trouby jak se na těstě tvoří drobné bublinky.

"Eliz? Co to děláš za lektvar?" ozvalo se z předsíně. Sirius se vrátil.

"Muffiny." zasmála se. "Jak bylo u Jamese?"

"Muffiny?" otázku ohledně Jamese šla zcela mimo něj a už se tlačil k troubě. "Kde? Pro mě? Kolik? Jaké? S čokoládou? Dej!" sápal se po nich.

"Nech to na pokoji, vždyť to je málem syrové!" pleskla ho přes dychtivé ruce.

"A kdy to bude?"

"Až to bude tak to bude." rozesmála se a posadila se na židli.

"Dobře. Čekání vyplníme něčím příjemným." rozhodl Sirius a otevřel dvířka od skříňky. "Víno?" přistrčil ji pod nos lahev.

"Nalévej." usmála se uvolněně a posadila se pohodlněji. "A už mi povíš jak bylo u manželů Potterových?"

Liz se hlasitě rozesmála. Od krátkého shrnutí návštěvy v Godrikově dole se dostali někam úplně jinam - Sirius líčil jednu z nepřekonatelných pobertovských historek. "To snad není pravda."

Sirius se uchechtl a upil. "Je to pravda. Stalo se to přesně tak jak jsem řekl."

"Jen aby." usmála se Liz s jiskřičkami v očích.

Sirius si položil lokty na stůl a trochu se přes něj naklonil. "Co tím myslíš?" zeptal se vyzývavě.

Napodobila ho. "Jsi tak trochu..." zamyšleně se na něj podívala a pak pomalu natáhla ruku, aby mu odhrnula vlasy co mu padaly do očí. "Tak trochu pohádkář." usmála se. "Člověk si musí vybírat co ti uvěří."

Doslova na ni visel pohledem. "Tobě jsem nikdy nelhal."

Sledovala ho. "Vážně?" rty ji zacukaly. Dobře si toho všiml.

"Nikdy." zašeptal a naklonil se ještě blíž. Seděli zcela nehnutě, nakloněni k sobě a jejich tváře dělily jen centimetry. Stačilo by tak málo...

"Muffiny!" vykřikal Eliz znenadání a vymrštila se ze židle tak rychle, že ji převrátila. Sirius se stáhl zpátky jako kdyby dostal facku.

"Jasně. Muffiny." vydechl se zklamáním, ale zároveň úlevou v hlase...

Lili se pomalu posadila na vanu. Nohy se ji třásly jak se dívala na tenký proužek. Těhotenský test byl pozitivní. Přivřela oči a snažila se tu novinku přijmout - neradovat se příliš, tohle není sto procentní. Zároveň se snažila srovnat si myšlenky a vyrovnat se s tím, že přivede na svět drobného a bezbraného tvorečka, dítě - dítě, které ji bude říkat mami.

V tu chvíli si připadala nejšťastnější na světě.

James ležel v posteli, ale nemohl odolat a těch několik okamžiků volna co měl využil k tomu, aby si vzal do ruky famfrpál v průběhu věků a přečetl si několik svých oblíbených pasáží. Bylo to zvláštní, jak moc vám mohou chybět takové drobnosti a něco co jste pokládali za samozřejmost - v Bradavicích byl uznávaným, ba co víc, zbožňovaným chytačem a posléze kapitánem mužstva, hrou žil, miloval a nejednou zatoužil stát se slavným nejen na půdě školy, ale i po světě.

Jenže teď nezbýval na nějaké hry čas. A vůbec - famfrpálový byznys se téměř rozpadl. Mnoho hráčů prostě zmizelo ze země - ať už utekli sami, přidali se na druhou stranu a nebo se po nich zcela záhadně slehla zem. A kdo by chodil na zápasy? James si povzdechl a knihu zaklapl. Dnes ho netěšila. Dnes ne. Příliš mu připomínala, že na svůj famfrpál může zapomenout. Na hodně dlouho.

"Jamie?" Lili cupitala ode dveří k němu. "Musím ti něco říct." vypískla a posadila se na kraj postele.

Odložil knihu a promnul si unavené oči. "Ano, lásko?"

Hřejivě se usmála a skrčila nohy pod sebe. "Víš..." dívala se na něj tak vřele a láskyplně. Její oči přetékaly něhou.

James ji vzal za ruku. Zmlkla a podívala se stranou.

"Co je Lili?" zeptal se prekvapeně. "Co tě trápí?"

"Netrápí mě nic." broukla potichu a zavrtěla se. "Jenom nevím.... Nevím jak to říct." přiznala se rozpačitě.

"Zkus to naznačit, možná to uhodnu." zažertoval.

"To není špatné." usmála se. "Hádanky jsem vždy milovala."

James se jen zašklebil. On už miloval záhady méně. "Povídej."řekl přesto.

"Není to těžké." uvolnila jeho ruku, kterou ji držel a položila si ji na své bříško. James několik chvil vnímal ten dotek a díval se na svou ruku položenou na jejím těle. Zalapal po dechu. "Myslím si to dobře?!" zeptal se.

"Nevím co si myslíš." zasmála se Lili, kterou hra očividně bavila.

Popadl ji za ramena. "Jsi těhotná?"

"Ano." vydechla Lili rozechvěle. "Jsem těhotná."

James ji popadl do náruče. "U Merlina..." zašeptal pohnutě. "Budu táta?" zeptal se nevěřícně. "My dva budeme rodiče..." byl tou novinkou okouzelný.

Přitiskla se k němu. "Jamie... Jamie, nemůžu tomu uvěřit!" přiznala se mu.

"Ani já ne. Jak je to dlouho co jsi na mě řvala, že jsem totální kretén Potter a nesnášíš mě?" hlasitě se rozesmál. "A teď nejenže jsi moje žena, ale ještě čekáš moje dítě." zavrtěl hlavou. "Úžasné."

Opřela si hlavu o jeho rameno. "Jak jsem si tě mohla tak dlouho držet od těla?" uvažovala.

"Taky to nechápu. Jsem přeci bezchybný." zasmál se a schválně si prohrábl vlasy. Věděl, že to Lili vždycky děsně rozčilovalo.

"Ty!" zvolala se smíchem. "Opravdu doufám v jednu věc." dodala.

"Jakou?" zeptal se James zvědavě.

"Že to dítě bude mít sebevědomí po tobě." poškádlila ho.

Noemovo dítě

August 3, 2013, 1:11 pm

≫ Next: Pan Ibrahim a květy koránu

≪ Previous: 13. Halloween, na který se nezapomíná

$

0

0

Autor: Erich Emmanuel Schmitt

Počet stran: 112

Anotace: Hrdinou příběhu je desetiletý židovský chlapec Josef, který žije za druhé světové války v nacisty okupovaném Bruselu. Jeho rodiče jej chtějí zachránit před deportací, ukryjí ho tedy ve Žluté vile, kde katolický páter Pemza schovává jak židovské, tak křesťanské děti.

Josef a otec Pemza si začnou být velmi blízcí a vedou spolu rozhovory především o koexistenci judaismu a křesťanství, o rozdílech mezi nimi a stejně tak i o jejich podobnostech. Otec Pemza - ač katolický duchovní - velmi sympatizuje s židovskou vírou a nesnaží se Josefovi vnucovat křesťanské principy, i když chlapec sám by se nejraději stal katolíkem a své židovství zpočátku nenávidí. Otec Pemza jej ale naopak utvrzuje v tom, že má svou víru přijmout jako výjimečný dar, který je potřeba předat dalším generacím.

---

Můj názor: Kniha je součástí cyklu "O neviditelném" jejíž součástí je i mnou zbožňovaná novela Oskar a růžová paní. Josefův příběh je svým způsobem mnohem bohatší - nemíním tím, že by si autor dal více práce, ale je tam toho více. Není to jen jazyk, obsah, ale i samotný hrdina a jeho úvahy, zakončení příběhu. Vlastně to je docela šťastný příběh, porovnám-li ho s Oskarem nebo i osudy lidí za druhé světové války. Určitě doporučuju přečíst není to jen pohled na náboženství....

Pan Ibrahim a květy koránu

August 3, 2013, 1:22 pm

≫ Next: Hrrr na ně, bratři husiti!

≪ Previous: Noemovo dítě

$

0

0

Autor: Erich Emmanuel Schmitt

Počet stran: 49

Anotace: V postavách židovského chlapce Mojžíše (Moma) a majitele obchodu se smíšeným zbožím, muslima pana Ibrahima, ke konfrontaci judaismu a islámu. Pan Ibrahim chlapci předává životní hodnoty (jakými jsou například důležitost pozitivního myšlení, úsměvu), a když mu Mojžíš klade otázky, odpovídá pouze, že "ví, co je psáno v jeho koránu". Výjimečný vztah mezi Ibrahimem a Mojžíšem je z hlediska náboženské tolerance snad ještě hodnotnější než přátelství otce Pemzy a malého Josefa. Ibrahim Moma nakonec adoptuje, a tak se židovský chlapec s radostí a pýchou stává synem starého muslima.

---

Můj názor: Poslední novela, která se mi ze začátku nezamlouvala a Mojžíš pro mě byl spratek první třídy. Postupně jsem té postavě, ale přicházela na chuť a dokonce jsem s ní soucítila, měnila jsem se spolu s ním a ten tanec v samém závěru byl opravdu okouzlujícím a osvobozujícím prvkem. A pan Ibrahim? Věděl jen to co bylo v jeho koránu, ale dokázal to podat neskutečným způsobem, musela jsem se usmívat s jakou hrdostí se stavěl ke svému "synovi." Skvělý příběh, stejně jako ty dva předešlé.

V tom cyklu jsem nenašla jen pohled na náboženství, jejich podání, obhajobu i obvinění. Bylo v tom mnohem víc a já Vám všem zcela jednoznačně doporučuji po těch knihách sáhnout (velmi často je najdete v jednom souhrném vydání), opravdu se to vyplatí přečíst...