Dlouho mi unikali, ale pak jsem nastražila uši, když je hráli na Óčku a od té doby je můžu :)
Mimo jiné jejich song Radioactive neodmyslitelně patří k Hostiteli... A vystihl tu atmésféru skvěle!
↧
It´s a time (Imagine Dragons)
↧
8. Poslové špatných zpráv
Siriuse probudilo bušení na dveře. "Nejsem doma!" zakřičel a převalil se na druhý bok.
"Špatná taktika, otevři!" křikl Remus v odpověď a dál neúnavně bušil do dveří.
Tichošlápek zasténal a s velkou nechutí se vymotal z peřin. "Remusi jestli nemáš v patách smrtijedy, tak jsem hodně naštvaný, žes mě vzbudil." zahuhlal nevrle když Remus vpadl dovnitř. "Vypadáš jak kdybys po cestě potkal Voldemorta." zhodnotil jeho rozevlátý vzhled a vyděšenou tvář.
Remus ustoupil několik kroků ode dveří a zhluboka se nadechl. Pak se zády opřel o stěnu a roztřásl se jako osika.
Sirius znepokojeně povytáhl obočí. "Hele jsi v pořádku? Nechceš si třeba sednout nebo skleničku něčeho pořádného? Oč se jedná?" vyptával se starostlivě a nedůvěra vůči Remusovi, která v něm v posledních dnech vzrůstala byla alespoň pro tuto chvíli zapomenuta. Měl před sebou svého letitého přítele, který evidentně nebyl ve své kůži. "Náměsíčníku, tak co se stalo?" položil mu ruku na rameno. "Mluv!"
Remus gestem ruky naznačil, aby ho nechal vydechnout. Pak se pod ním bez varování podlomila kolena a sesunul se k zemi. Neovladatelně se třásl.
"Hergot!" ulevil si Sirius a pádil do kuchyně a vrátil se s lahví ohnivé whisky. "Napij se!" přistrkoval Removi flašku pod nos.
Jen odmítavě odvrátil hlavu.
"Napij se, udělá se ti líp!" vnutil mu lahev, pak si pro jistotou lokl taky a pomohl příteli na nohy. "Tady si sedni a řekni mi co se stalo." vyzval ho když se posadil na gauč.
"Siriusi," podíval se na něj Remus zoufale, " Jsou mrtví, Siriusi!" zasténal. "Otec Lili a Jamesovi rodiče, smrtijedi je dostali."
Siriusovi se zatočil celý svět a ztěžka se posadil vedle Remuse. "Víš to jistě?" Byla to pro něj nesmírá rána, jako kdyby se dozvěděl, že zemřeli jeho vlastní rodiče. Co znamená domov pochopil teprve u Potterových. Jamesova laskavá maminka a vtipkující tatínek, to oni mu ač nevědomky, dokázali vysvětlit co to je mateřská láska. Pro něj byli rodiči a pro ně byl jako další syn. Kolik času u nich strávil? Za kolik jim toho vděčil?
"Šli najisto. Podle všeho Potterovi i mučili, aby z nich něco dostali. Předpokládám, že to se jim to nepovedlo, ale nic to nemění na faktu, že jsou všichni po smrti. A taky musíme..." polkl. "Moody chce, aby jsme to šli říct Jamesovi s Lili než se to dozví z rádia nebo tak."
"Zbláznil se?! Nemůžu říct Jamesovi něco takového. To po mě nemůže chtít." bránil se Sirius a znovu sahal po lahvi. "Včera měl svatbu! Nemůžu mu přeci říct, že jeho rodiče jsou mrtví."
Lili zamžikala víčky a podívala se na Jamese. Na svého Jamese. Na svého manžela. S něhou v očích se dívala jak spí a ve tváři má poklidný a spokojený výraz. Jednou rukou ji objímal kolem ramen. Uhlově černé vlasy mu jako vždy trčely do všech stran. Při tom pohledu se nemohla ubránit tichému zachichotání. James se pohnul a pak otevřel své oříškově hnědé oči. "Dobré ráno, paní Potterová." usmál se a políbil ji.
"Tohle je víc než dobré." oplatila mu úsměv a vyskočila zpod peřiny.
"Tak moment, tohle se mi nelíbí!" protestoval James a rychle si sedal. Jeho žena téměř přetančila pokoj k jeho straně postele a jemně ho zatlačila zpátky do postele. "Počkej. Bude se ti to líbit." ujistila ho a vyběhla z pokoje. James trochu udiveně zavrtěl hlavou, ale poslechl a zůstal na místě. Z dolního patra se zatím ozývalo tiché cvakání a cinkání. Za několik minut na prahu ložnice stanula Lili se zaplněným podnosem v rukou.
James se rozesmál na celé kolo. "Tak tohle si nechám líbit!" souhlasil nadšeně a už se oblizoval až za ušima. "Toasty! Lili, zbožňuju tě!" vyhrkl a s chutí se pustil do snídaně.
"První návštěva!" vyhrkla Lili překvapeně když se před polednem ozvalo zaklepání na dveře.
"Sázím galeon na to, že Tichošlápek jde otestovat pokoj pro hosty." zazubil se James. "A nepřekvapilo by mě kdyby měl v patách nějakou roštěnku."
Lili po něm hodila pohoršený pohled. "Jamie, vždyť má Caroline."
James s potutelným smíchem a vyrazil k domovním dveřím. "Merline, oba jsem vás nečekal!" přiznal a ustoupil, aby mohli vejít. "Dáte si u nás něco na zub nebo jste přišli okukovat? Jen mi neříkejte, že mi nesete nějaké papírování od řádu. To dnes nechci ani vidět."
Remus se Siriusem se donutili zasmát. Velkolepost a pohostinost domu se jim zdála jaksi vzdálená. Ti kdo jej budovali už nebyli mezi živými.
Lili před ně postavila máslový ležák a posadila se k Jamesovi, proti nim. "Rádi vás vidíme!" oba dva doslova zářili.
Sirius se ani nehnul a Remus se ze slušnosti natáhl pro nabízený nápoj. Ruce se mu třásly když si ho bral. "Přišli jsme vám něco říct."řekl tichým hlasem a stále uvažoval jak by jim to měli co nejšetrněji sdělit. Po cestě si připravili několik scénářů, ale teď, tváří v vář novomanželům se nic nezdálo jako vhodné. Všechno bude bolestivé a zraňující. Ať řeknou cokoliv...
"Jsme zvědaví." přiznal James a vzal Lili za ruku. Oba očekávali nějaké pozitivní novinky.
"Jde o to..." Remusův hlas se zadrhl. "My jsme totiž přišli protože..."
Sirius prudce vstal a odpochodoval k oknu.
"Co se děje? Co jste nám přišli říct?" Lili znervózněla a napjala se.
"Vaši rodiče..." promluvil Sirius a pomalu se na ně otočil. "Jsou mrtví." na okamžik se odmlčel a sklopil zrak. "Smrtijedi." dodal ještě a položil ruku na malou knihovnu po svém boku.
Liliiny oči se okamžitě zalily slzami. "Táta?" zašeptala jenom.
Remus toporně přikývl.
"Ne... Pro boha ne!" zasténala a se vzlykáním ukryla hlavu na Jamesově hrudi. Ten se zdál v šoku. Automaticky ji objal a přitiskl k sobě. Oči stále upíral na Siriuse v touze, aby mu přítel potvrdil, že jde o omyl, že se nic nestalo.
Tichošlápek popotáhl nosem. "Je mi líto, Jamesi." zamumlal a sklopil zrak.
"Kdy?" zeptal se James tvrdě.
Remus si odkašlal ve snaze najít svůj hlas. "Dnes v noci."řekl přepadlým tónem. "Smrtijedi věděli kde je hledat."
"Proč jste to věděli dřív než já?" tázal se dál.
Sirius pozvedl hlavu - ano, Remus mu tvrdil, že Moody chce, aby to Dvanácterákovi sdělili sami, ale jak k téhle informaci přišel Remus...?
"Šel jsem na štáb, měl jsem mít službu. Byl vzhůru nohami. Nejsou jediní, kteří dnes v noci přišli o život. Jako kdyby smrtijedi pořádali nějaký... Hon, nebo jak to mám říct. Spousta lidí zmizelo a Kitty McRoyová s celou rodinou..." odmlčel se když Lili začala plakat zoufaleji.
Zavládlo zoufalé ticho a nikdo nevěděl co by měl říct. Jestli se sluší něco říct. Udělat něco co by zmírnilo žal jejich přátel a žal, který vyvstal v jejich vlastních srdcích. Sirius nehnutě stál u okna přestože cítil nutkavou potřebu něco udělat.
"Necháme vás o samotě."řekl Remus tiše a odložil netnutý ležák. "Kdyby jste cokoliv potřebovali, budeme na štábu." dodal jen tak pro formu, kývl na Siriuse a tiše se vytratili.
Před domem si Remus s rozpaky otřel oči rukávem. Sirius stál zády k němu a hleděl neurčitě před sebe ztraven ve vlastních myšlenkách. "V pořádku?" zeptal se Remus.
"Ne. Ale na to teď není čas. Co budeme dělat?" zeptal se Sirius příkře.
"Měli by jsme jít na štáb, nahlásit se Moodymu a případně přijmout úkoly. Bude tam boží dopuštění po všem co se v noci stalo." zamumlal Remus.
A skutečně se nemýlil. Na štábu pobíhalo spousta lidí a ve tváří všech se zračila úzkost a již bylo vyplakáno mnoho slz. Kouzelníci vysílali mnoho patronů se zprávami, předávali si rychlé instrukce, míjeli jeden druhého. Uprostřed všeho seděl Brumbál s Moodym a koordinovali spletitou situaci.
"Vyřízeno?" zabručel Moody když si jich všiml.
Sirius s Remusem krátce přikývli. "Výtečně. Máme pro vás práci, neváhejte ani chvíli." a začal jim vysvětlovat co půjdou udělat.
Lili i Jamesovi už došli slzy. Seděli u vyhaslého krbu, objímali jeden druhého a nevěděli co říct. Lili se už několikrát pokusila promluvit, ale skončilo to tím, že jen propukla v další pláč. James ji konejšivě houpal v náruči.
Pomalu se odtáhla. "V dobrém i zlém." zašeptala a natáhla k němu levou ruku. Vzal ji do dlaní a pohlédl na třpytivé prstýnky. "Zvládneme to." pokusil se usmát.
Přikývla. "Je tady ještě jedna věc, kterou musíme udělat. A to co nejdříve."
"Ano?" Jamese v tuhle chvíli nenapadlo nic jiného než pohřeb nebo pomsta a udivovala nač si jeho žena vzpomněla v takovou chvíli.
"Nikdy mi to nepromine. Bude mě z toho vinit..." zašeptala Lili a znovu ji vyhrkly slzy.
"O čem to mluvíš?" zeptal se.
"Musíme to říct Petunii." zašeptala Lili zlomeně.
"Siriusi!" hlavní štáb se střídavě vyprazdňoval a zase plnil, jak lidé přicházeli a zase odcházeli. Teď dovnitř vběhla Liz a prodírala se k někomu koho důvěrně znala. "Měla jsem službu, ale doléhalo ke mě tolik podivných řečí!" vyhrkla. "Spousta lidí je pryč. Kristin mi posílala Briketu zda jsem v pořádku." otočila se za sebe a pak se podívala na Siriuse. "Je to pravda? Jsou Potterovi po smrti?" zeptala se napjatě.
Vzal ji za ruce a odtáhl ji do kouta, kde měli trochu soukromí. Proč on, on který byl vždy zdrojem vtipů a fórků, je teď poslem špatných zpráv?"Bohužel ano."
Liz si přikryla ústa rukou. " A Lili s Jamesem?"
"Sám jsem jim to byl říct. Nejsou na tom dobře, ale spolu to zvládnout lépe než kdybych jim tam kmotřil."řekl potichu a sledoval Elizabeth.
Jen zavrtěla hlavou. "Myslela jsem si, že už mě žádné katastrofy postihnout nemohou." přiznala. "Byla jsem naivní, že?" z koutku oka ji vytryskla slza.
Sirius ji opatrně setřel. "Ne, to nejsi. Jsi jen neuvěřitelně dobrá."
"Promiň." zašeptala se a vyběhla z místnosti.
Halou se nesl tichý vzlykot. Na patě schodiště se choulila Elizabeth a plakala. Sirius za sebou zavřel dveře a utlumil tak zvuk hovoru, který se nesl z vedlejší místnosti, ve které se členové štábu scházeli, kde se konali porady a všechno důležité. Mlčky zamířil k Liz a sedl si vedle ní.
Zvedla uslzenou tvář. "Odešla jsem, aby jsi tohle neviděl. Ne proto, aby jsi šel za mou." vzlykla a snažila si setřít slzy.
"Slzy mi nevadí. Vadí mi, když je neumím zastavit." vysvětlil s drobným úsměvem. "A na takové zprávy se nedá reagovat jinak. To nejde."
Dívala se na něj a pak ho plácla po rameni. "Nebuď tak moudrý. Děsí mě to." vyčetla mu.
"To dělá ta doba." povzdechl si a vzápětí si uvědomil, že to nebyla nejvhodnější poznámka. Eliz si položila hlavu na své pokrčené nohy a z očí ji kanuly slzy. "Promiň." zamumlal a rozpačitě ji začal hladit po zádech.
Chvíli tak setrvali až Liz znovu pozvedla hlavu a opřela si ji zábradlí. "Nikdy jsem si to tak nepředstavovala. Myslela jsem, že až odejdeme ze školy budu chodit do práce a založím si rodinu a budu navštěvovat rodiče a Lili s Jamesem... Nemyslela jsem si, že se budu schovávat a místo pořádného zaměstnání budu pokoutně pracovat pro řád a den co den žít ve strachu!" znovu ji začaly téct slzy. "Přišla jsem o Justina, přišla jsem o Elenu a o koho ještě? Kdo to bude příště? Ubíjí mě to, Siriusi." zašeptala.
S nikým nedovedla mluvit tak upřímně. Sama nedovedla říct proč tahle nejniternější tajemství a dojmy svěřuje právě jemu. Někomu kdo ji tak moc ublížil a někdo komu nakonec ublížila i ona. "Doma jsem jako v kleci. Rodiče kolem mě chodí po špičkách a všichni mě pořád tak soucitně pozorují jako kdybych se měla každou chvílí sesypat! Plácají mě po rameni a šeptají mi slova útěchy a mluví o tom jak to bude všechno v pořádku - ale nic není v pořádku když mi to pořád připomínají, když kolem mě stále umírají další a další." zoufale se chytila za hlavu. Mezi prsty svírala vyrtžené vlasy a jen tiše zasténala. "Nemůžu pryč, nemůžu nikam! Všechno mi je připomínají a když dokážu být na vteřinku šťastná tak přijde máma s tím svým pohřebním výrazem a táta mi začne mačkat ruku! Už nemůžu...." zašeptala a bezmocně se dívala na Siriuse jako kdyby doufala, že ji obdaruje nějakým zázrakem, který ji vysvobodí. "Musím pryč." zašeptala.
Lili s Jamesem stáli v mudlovské čtvrti Kvikálkov. Byla plná novostaveb, plná mladých manželských párů, snoubenců, plná lidí s ideály.
Lili s oprávněnými obavami zaklepala na dům číslo čtyři v Zobí ulici. James ji stiskl ruku. Dveře se otevřely a na prahu stála Liliina sestra Petunie.
James žasl nad tím jak si byly nepodobné ač se jednalo o sestry. Narozdíl od vitální Lili působila Petunie nezdravým dojmem. Hned jak je spatřila její studené oči dostaly ještě ledovější nádech a vysrčila proti nim svou špičatou bradu. "Lili? Co tady chceš?" zeptala se a nezdálo se, že by je hodlala pustit dál.
"Petty,"špitla Lili a víc se schoulila k Jamesovi, "smíme dál, prosím?" zašeptala prosebně. "Nehodí se to řešit mezi dveřmi."
Ještě několik okamžiků si je prohlížela a pak ustoupila, aby mohli vejít. "Vernon není doma." prohodila zády k nim a mířila do kuchyně. "Je v práci." dodala ještě a zastavila se u pečlivě naleštěné linky. "Poseďte se." vyzvala je když viděla jak nervózně postávají u lednice.
Petunie je bedlivě sledovala a nezdálo se, že by se chystala přisednout k nim. "Vím, že jste měli svatbu a mrzí mě, že jsem nemohla přijít. Nehodilo se to. Vernon měl důležité obchodní jednání." pronesla téměř bez zájmu a lež z jejích slov doslova čouhala. Několikrát naprázdno přežvýkla a očekávala reakci. "Proč jste přišli?" přešla k oknu a rázným pohybem zatáhla záclonku, snad v obavách, že by je mohl spatřit někdo ze sousedů a později se vyptávat kdo to byl. "Netváříte se moc radostně." pokračovala Petunie ve svém monologu když nevítaní hosté nepromluvili. "Snad z veselky sešlo?" zeptala se s kyselým úšklebkem.
"Nic takového." odmítla Lili její bláhová slova. "Svatba byla včera."
"Gratuluju." Petuininy rty se zkroutily k něčemu co by se při dávce fantazii mohlo nazývat úsměvem.
Ticho houstlo. Petunie popadla hadřík a znovu přetřela už tak dokonalou linku. James šťouchl do Lili. "Mám to říct já?" zeptal se potichu. Bylo mu nadmíru nepříjemné sedět v bobtnající atmosféře. Lili zavrtěla hlavou a chvatně zamrkala. "To zvládnu."
"Když jsme u té vaší svatby, co je s tátou? Měl se vrátit dnes odpoledne už jsem mu dvakrát volala."řekla Petunie s nelibostí v hlase.
"O to právě jde, Petty." polkla Lili a bázlivě se na sestru podívala.
"Co se stalo, Lili?!" vyštěkla Petunie a pevně sevřela linku.
"Táta je po smrti."škytla Lili a vytáhla kapesník.
Petunie zbledla a vyvalila oči. Vypadalo to jakože se dusí. "Prosím?" vypravila ze sebe.
Lili vyskočila na nohy a chvátala k ní. "Přespával u Potterových a jejich dům byl napaden smrtijedy. Všechny je zabili, Petty. Ach Pettty!" rozplakala se a chtěla sestru sevřít v náručí.
"Nesahej na mě!" zaječela Petunie a uskočila jako kdyby se po ní natahoval jedovatý had. "Vůbec se ke mě nepřibližuj!" vřískala a mávala kolem sebe rukama. "Chceš mi říct, že našeho otce zamordoval někdo z toho vašeho spolku?!"
James vstal. "Není to náš spolek, Petunie. Jsou to následovnící pána Zla. Ti, proti kterým bojujeme-"
Petunie si přikryla uši. "Nechci nic slyšet!" rozkřičela se obviňujícně zamířila prstem na Lili. "Zabili ho, protože jsi zrůda!"
Lili plakala. "Petty, prosím-"
"Přestaň mi tak říkat! Jsi zrůda Lili, vždycky jsi byla! Ode dne co nám přišel ten zatracený dopis jsem věděla, že to tak dopadne! Že nás zničí to co jsi! Říkala jsem to!"
"Nebyla to Liliina vina!" zahřměl James. "Oni si nevybírají, dělají to pro radost. Jestli chceš někoho vinit, pak mě. Šli především po mých rodičích."
"Petunie, poslouchej mě," obrátila se na ni Lili, "Nikdo za to nemůže. Petunie, p-prosím tě. Nemůžu za to, že jsem čarodějka a ty-"
Sestřina tvář dostala zelenavý podtón jakoby se ji zvedl žaludek. "Zmlkni!" zakřičela a rozběhla se k domovním dveřím. "Nenávidím tě! Všechno jsi zničila! Nesnáším tě!" zakřičela a otevřela dveře. "Ven!"
James přistoupil ke chvějící se Lili. "Udělalas všechno. Musíme jít." zašeptal.
"Petty-Petunie-" pokusila se Lili znovu.
O krok ustoupila a opírala se zády o stěnu. Těžce se nadechovala a slova odsekávala s děsivou pravidelností. "Zmiz - odsud. Ty- nejsi - moje - sestra. Ta - zemřela. Už... Už - dávno."
↧
↧
3 sezóny v pekle
Píše se rok 1947 a doba přeje smyslnosti, extravaganci, humoru a nekonečnému očekávání. Ivanu Heinzovi, pohlednému dandymu a vtipnému provokatérovi je právě devatenáct. Utíká z domova, aby se vydal na nekonvenční pouť oslavující svobodu a umělecké ideály. Žije přítomným okamžikem, obdivem k surrealismu a krásným ženám. Život se zdá být báječný, pokud ho vychutnáváte v cigaretovém kouři, lehkém opojení likérem a po boku fascinující, krásné a zkušené ženy.
Ivan píše básně a vrhá se nadšeně do zničující romance s nezávislou a bisexuální Janou. Akční život plný inspirujících erotických her, hádek, výbuchů smíchu, dobové taneční hudby, ale i dramatických politických změn, prožívají čerství milenci naplno. Komunistický režim však začíná ukazovat svou represivní tvář. Ale Ivan a Jana jsou jako lehkonozí tanečníci na ostří žiletky. Není důležité, co bude zítra. Důležité je, co je teď a jak silně mne dokážeš milovat! Vyhýbají se povinnosti pracovat, spřádají fantastické plány do budoucnosti, živí se drobnými krádežemi a plánují útěk do Paříže. Střet s mocí však přichází tvrdě a nečekaně… (csfd.cz)
Můj názor: Film, ve kterém se díváme na svou nedávnou minulost. Děsivou minulost, kterou mnozí znovu přivolávají a tvrdí, jak za těch dob bylo dobře. Bylo dobře, když člověk nemohl svobodně cestovat, mluvit, nakupovat, žít?! To mě opravdu děsí.
Ale k filmu. V hlavní roli Kryštof Hádek, kterého mám ráda a tahle role se k němu hodila. Tak jako dnes mnozí mluvil k něčemu co nechápal, hlásil se k marxismu, o kterém netušil nic moc, jen mu to přišlo jako zábava. Okouzlující bohémek, který navzdory tomu, jak si koledoval dopadl relativně dobře.
"Strach? Ne, já nemám strach. Vždyť jsem přežil koncentrák." něco v přibližně takovém znění vypouští z úst postava Jana Krause. V závěru filmu zjišťujete, že byl režimem odsouzen k trestu smrti. Mrazivé.
Film určitě doporučuju.
↧
Hradecký Majáles 2013
Vysvitlo slunko, studentům se začala zapalovat lýtka, přiblížily se maturity a taky letní prázdniny, opeřenci si prozpěvují, květiny kvetou - zkrátka přišlo jaro. Vzduch krásně voní, země duní….
Přišel čas Majálesů.
Ač to delší čas vypadalo, že ten v Hradci Králové se konat nebude, neboť tradiční útočiště Majálesu je v nyní (božsky) rozkopaných Šimkových sadech nakonec se město a organizátoři domluvili, přístupná část sadů byla využita a stage expandovaly ještě na protilehlou loučku a mohlo se začít.
Byla pozvána zvučná jména, připravena všemožná lákadla tradičního i netradičního rázu, vstupenky v prodeji, v očekávaný den vysvitlo slunce a mohlo se začít slavit - jaro, studentský život a vůbec všechno co jste chtěli.
Mrzelo mě časové uspořádání výstupů - nestihla jsem kapely/ zpěváky, které jsem stihnout chtěla, nakonec jsem to brala vylučovací metodou - koho vidět musím, chci, koho ještě letos uvidím, koho oželím aj. A byl to boj. A tak jsem nakonec prakticky celý Majáles strávila před Gambrinus Excelent stage a musím říct, že nelituju. Rozparádilo se to na jedničku.
Dlouhej tah - jedna ze studentských kapel, které vyhrála internetové hlasová. Chtěla jsem někoho jiného, ale ve finále jsem se nechala ukonejšit tím, že hrají rock ´n´ roll a jejich hodinku jsem si i užila. Na jejich koncert bych zatím nevyrazila, ale věřím tomu, že mají šanci se chytit / prosadit / mít svou základnu fanoušků. Zároveň oceňuju fakt, že to nejsou žádné star a byli zahajující kapelou - a zahájit se jim povedlo (velmi) dobře.
Natřije - Druhá studentská kapela, kterou jsme měli možnost shlédnout. Hned moje úvodní konstatování mě mrzí, ale víc než zářné výkony mi v paměti utkvělo jejich nazvučení, které musím nazvat děsivým. Asi první dvě písničky jsem neslyšela ni slova a chvíli mě ohlušovala kytara, chvíli bubny. V průběhu to naštěstí dali jakžtakž do pořádku, což alespoň pro mě jejich výkon zachránilo. Už při naposlouchávání před Majálesem mě chytla písnička Středoškolský pohár a jsem ráda, že jsme se dočkali jejího přehrání.
UDG - Nebudeme zapírat, kdo můj blog nějakou chvíli navštěvuje, asi mu neunikla moje záliba v této partičce úleťáků, kteří se pro fanoušky vážně rozdávají a hned po strhujícím muzicírování v HK odjížděli na další Majáles.
Co říct - jsem rozmlsaná z jejich klubových koncertů a tak se mi zdál jejich cca 40 minutový výstup krátký - ještě jsem nebyla na umření, byla jsem schopná dál skákat a skandovat a on už byl konec. Trochu mě mrzí některé vynechané písničky, ale ač by se mi to líbilo do omezeného času nelze narvat všechno. Slunce pálilo, proto se výstup zahájil pořádným chrstnutím vody, trochu jsme potrápili kapelu Mandrage, která si už na stage nosila svou techniku, do které se za žádnou cenu nesměla dostat voda (proto proč nestát s flaškou v ruce nad drahými aparáty a ještě provokovat za stage stojící členy Mandrage a bavit fanoušky slovy; "Kluci z Mandrage říkali, že jim to můžeme klidně zničit."). Prostor dostali písničky ze staré, dobré tvorby (Cowboy Hip- hop!), ale i z nové desky Akrobat.
Pánové, nemůžu se dočkat příště, show vážně umíte…
Mandrage - Můj názor na ně se vyvíjí už od loňského JamRocku a bohužel se moc nelepší. Když pominu, to jak se chovají hvězdně (všechny kapely zvučí před fanoušky - Mandrage si musí přes stage natáhnout plachtu, aby na ně nebylo vidět, nosí si nástroje už od první kapely = Dlouhej tah) tak jejich výkony nemůžu označit za špičkové. Ten zvuk co pouštěli při písničce Disco Moskva mi rval uši - to už v životě nechci slyšet. Na druhou stranu se mi dobře pobroukávalo při jejich známých hitech Františkovi lázně a vyřádili jsme se při Mechanikovi - i když nejsem si jistá, zda za tím stojí výkon kapely nebo drobná textová úprava písně, kterou si v našem podání prošla :)
Vypsaná FiXa - stará dobrá fixa, na kterou se sešel opravdu kotel lidí, aby si užili písničky jako Antidepresivní rybička nebo Dezolát. FiXa je kapela přátelská a proto nám zapěla song I cesta může být cíl, která je od Mňágy a Žďorpa, se kterým nedávno dojeli turné a tak to na ně ještě působí.
Osobně jsem byla nesmírně potěšená písničky 1982. Trochu mi připomíná Chinasky a jejich 1970 a fakt jsem si to užila.
IneKafe - dlouho jsem rozmýšlela, zda na ně jít, křížili se mi s Tomášem Klusem, ale nakonec jsem se rozhodla, že Tomáše jsem viděla už několikrát a ještě uvidím, a proto půjdu za novinkou.
Hůř se mi trsalo, neboť jsem nebyla znalá jejich songů, ale v něčem se mi chytnou podařilo. (občas jsem trsat zapomínala, neboť týpek s bujným hárem vedle mě pařil opravdu parádně a tak jsem chvílemi zapomínala na sebe a podivovala se jeho tanečním kreacím, byl fakt dobrej :D )Asi to nebude tak zcela můj šálek kávy, za kterým bych se hnala za každých okolností, ale pokud na ně ještě někdy narazím klidně si je poslechnu.
Kryštof - Kdybych věděla, co nám Kryštof přichystal za show těšila bych se ještě mnohem víc. To bylo něco neskutečného - v měřítku toho, že se jednalo o majálesové vystoupení. Tak promakanou show jsem dlouhou dobu neviděla. Jevištní efekty typu stoupající plošina, nástroje a neustále přesouvání muzikantů a pobíhání Richarda Krajča po jeviště, projekce na obrovská plátna, takže viděli (asi) všichni diváci a jako vrchol ohňostrojové výbuchy, jak jinak než propracované, přicházely přesně do refrénů a jiných dech beroucích okamžiků. Krajčo si udělal fotku kotle fanoušků (my stály kdesi hluboko vzadu, ale nezapomněla jsem poznamenat "Usmívej se, z toho bude profilovka!" a když jsme byli pochváleni a bylo nám oznámeno, že fotka už je pořízena tak jsem dodala "Doufám, že jsem nemrkla!"….)
Nezklamali a vsadili na osvědčené (a nejen mnou očekávané) písně jako Tak nějak málo tančím, Obchodní s deštěm, Rubikon, oblíbenou novinku Inzerát, došlo i na Křídla z mýdla a taky úžasnou písničku Cesta. Tou jsem byla nadšená :)
A tak byla odpálena poslední připravená rachejtle, naposledy jsme zakřičeli nadšením a zatleskali a byl čas vydat se domů, kam nás doprovázeli Wohnouti a jejich Svaz českých bohémů. Ráno nás čekal smutný návrat do míst, kde už jen podupaná tráva dosvědčovala, že se něco dělo…
Zase za rok, Majálese!
↧
Richard III.
Režisér: David Drábek
Uvádí: Klicperovo divadlo, Hradec Králové
Délka představení: 2 hodiny, 30 minut ( s přestávkou)
V rámci projektu "Bůh ochraňuj Williama Shakespeara" se Klicperovo divadlo pustilo do dalšího z titulů, jenž vzešly z pera tohoto přeslavného dramatika. Když jsem se na sklonku loňské sezony dozvěděla, že režisérem má být proslulý umělecký šéf David Drábek neubránila jsem se úsměvu a očekávala jsem bombu. A moje představa došla naplnění.
Slova divadla: Kdo by neznal Richarda III., příběh z období války růží, ve kterém se téměř každý York či Lancaster jmenuje Richard nebo Edward, padouch se chechtá a opravdu nezná bratra, královny šílí žalem a cely v Toweru praskají ve švech. To vše a ještě mnohem víc vám ovšem naservírujeme v neodolatelné cynicky komediální kabaretní úpravě!
Byla jsem opravdu potěšená - hra se nestala něčím výsměšným, nebyl to prázdný kus, který by se uváděl pod názvem Richard III a přitom pojednával o něčem docela jiném. Byl to Richard a přeci podán tak, jako ho ještě nikdo neviděl.
Snad to bylo obsazením - vždyť titulní roli, zrádného a hrbatého Richarda hraje žena a muži se zase oblékly do šatů a s grácií zahráli královny! A nebo hudba, která nechybí u žádného z Klicperáckých představení - a že se tu hýčkají skutečně výborní zpěváci! Dopsané postavy, žába, pták a kůň - to dodávalo komiku a příjemně provázelo dějem. Blankvers zůstal zachován, přesto se propašovala řádka aktuálních vtipů komentujících politiku ČR, dění ve světě. Drobná upozornění varující před vším co se stalo a co by se mohlo stát. Projev Jana Sklenáře v samotném závěru. Tleskám a ostatním hru vřele doporučuji a to velmi vřele!
Hrají: Pavlína Štorková, Jan Sklenář, Matěj Anděl, Jan Bílek, Filip Richtermoc, Lubor Novotný, Miroslav Zavičár, Kamila Sedlárová, David Smečka, Josef Čepelka, Jakub Tvrdík, Jan Vápeník a další.
Foto: Patrik Borecký, Klicperovo divadlo
↧
↧
Anna Karenina
Anna Karenina žije v lehce unaveném manželství s vysokým vládním úředníkem, s nímž má malého syna, a její pověst mezi petrohradskou smetánkou nemůže být lepší. Během cesty do Moskvy, kam jede navštívit bratra, potká hraběnku Vronskou a na moskevském nástupišti se seznámí i s jejím synem mladým ambiciózním důstojníkem.
Letmé setkání stačí k tomu, aby mezi nimi přeskočila jiskra, která se záhy promění v požár, který ani jeden z nich nedokáže a ani nechce uhasit. Chtějí se "jen" svobodně milovat, ale carské Rusko konce 19. století je vůči podobným excesům velmi netolerantní a umí to dát patřičně najevo. (csfd.cz)
Můj názor: Rezolutně prohlašuju, že Anna Karenina mě ničí, jelikož jsem přečetla celou knihu - velmi popisnou knihu a čekat 900 stran až se uráčí skočit pod vlak mě vážně nebavilo.
Film mě trochu obměkčil. Jednak mám ráda Keiru, která ztvárnila titulní hrdinku. Velmi zajímavý byl i výběr Vronského, Johnson se mi zamlouval, ztvárnil to dobře - vášeň a oddanost i jistou dávku nerozvážnosti. Jude Law byl namaskován opravdu mistrně, nicméně se mi zdá, že Karenina ztvárnil s více emocemi než bylo třeba. Pro mě ta postava byla jako kámen, má jen vštípená pravidla a těch se drží - a Jude do toho vnášel emoce. To mi moc nesedělo.
Co mě zaujalo bylo celkové zpracování filmu - to že se děj odehrává v divadle, přestavují se kulisy, lidé se převlékají tak jako herci v divadle, pobíhají za scénou, chystají se na další a to vše plyne před zraky diváky. To bylo zajímavé. Nic si nevymysleli, jak má Hollywod v oblibě, obsáhlou knihu zpracovali poměrně spádně (i když někdy v půlce pro mě nastaly vlelké a ne moc zajímavé chvíle), trochu mě uzemnil konec, myslím, že Vronský mohl dostat ještě trochu prostoru pro zoufalství to pouhé otočení se mi zdálo odbyté. Nicméně to trochu osvětlilo můj náhled na celou Annu Kareninu ;)
↧
(Ne)tvorové
Po delší době přináším něco ze své vlastní tvorby. Dejte se do čtení a komentáře potěší! ;)
Člověk se narodí.
Člověk roste.
Člověk je vychováván.
Prvně přijímá hodnoty svých rodičů. S tím jak plyne čas si vytváří své vlastní. Jsou to velkolepá rozhodnutí, kterých se hodláme držet za každou cenu - někdy to je lehké a někdy…? Někdy ne.
A co když uděláte něco, co tomu vašem slavnému přesvědčení naprosto, ale naprosto odporuje? Absolutně změníte stranu, stojíte na opačném břehu.
Slíbili jste si, že se nikdy neopijete, ale stalo se. Jenže co? I ti největší fajnšmekři někdy hladinu alkoholu v krvi neuhlídají a stávají se poněkud společensky unavenějšími. Jedná se o omluvitelné faux - pas. Vyspíte si kocovinu, vytřete v koupelně, kajícně sklopíte oči k zemi a vše je prominuto. Na trapas se brzy zapomene.
Člověk chybuje, vždyť to je jedna z podstat lidství.
Ale co když to je mnohem víc? Hrdě vykřikujete svůj názor, odsuzujete známé i neznámé, kteří se zachovali proti vašemu přesvědčení a k jejich označení používáte nepříliš lichotivé výrazy. Nechápete je a pohrdáte jimi.
A pak?
Tohle své pevné a neotřesitelné přesvědčení porušíte. Svět potemní, všechno se rozpadá v prach a všechno ve vás křičí a svíjí se, nenávidíte sami sebe. A co teprve okolí? Ach bože, co kdyby se to dozvěděli jiní? Rozcupovali by vás na kusy, o tom není pochyb. A možná ani nemusí. Jako kdybyste byli z křišťálu a v danou chvíli se roztříštili na tisíc kousků, malých a ostrých střípků. Ale svůj pád jste si přivodili sami, copak zapomínáte?
Člověk dělá neuvážené věci…
Neumíte popsat, jak se stydíte, za to co se stalo, co jste provedli. A pak - a to rudnete mnohem víc, stále se k tomu ve vzpomínkách vracíte. Jaká hanba, že se vám to porušení kázně vlastně líbilo! Kde zůstala hrdost, čest a sliby, přesvědčení?!
Je to jako jít proti zdi. Zahodit svou vlastní osobnost. Pak už nebudete víc než prázdnými a bezcennými tvory. Ne lidé. Tvorové.
Anebo netvorové?
Člověk je tak ubohý…
Nemůžete to vrátit zpátky. A chcete vůbec?! To je nejhorší - víte docela jistě, že byste se nezachovali navlas stejně?
Můžete se nenávidět sebevíc, ale co z toho? Výčitky nezmizí, jen přibývají a kupí se. Můžete utíkat, ale před sebou samými neutečete. To nelze. Možná jeden z trestů, které zaslouženě přichází.
Proč se to muselo stát? Proč? Proč jste se tak zachovali?!
V nitru to vřelo, dva hlasy hulákaly a překřikovaly jeden druhý. Nechtěli jste poslechnout ani jeden, vaším největším přáním bylo zmizet pryč, vypařit. Ale nedokázali jste to.
Čestný hlas, nutil přestat, varoval vás a zrazoval. Bodal jako nůž.
Ten druhý, říkejme mu méně čestný hlas, toužil po pravém opaku. Utlačoval čest a chtěl víc, ničemu se nebránit a nepřestávat. Dýmal a chtivě se rozpínal.
Člověk snadno podlehne…
A pak?
Je ráno, svítá. Nevěříte, co se stalo. Co jste to provedli?!Držíte hlavu v dlaních a přesto - je pozdě.
Člověk žije…
↧
Desing ;)
A máme tady změnu, kterou jste ani nikdo nepřehlédl - Monika byla tak hodná, udělala si na mě čas a přišla s tímhle božím desingem.
Tak to tady máme v novém a krásném kabátu, já jsem spokojená nadmíru :) Děkuju moc a moc.
Jen tak pro pořádek a zajímavost, připomínám novou povídku a taky recenzi na Majáles.
Brzo dodám i kapitolu k For some... ;)
Rogue
↧
Klaus and Caroline (4x18)
Upřímně? Fandím jim ;)
A uznejte, že Klaus (Joseph Morgan) má něco do sebe (popravdě má hodně do sebe... Taky se Vám tak líbí ten úsměv na konci? :-p)
↧
↧
Nezapomínej (Tomáš Klus)
Včera k večeru vyskočila radostná a již pravdivá zpráva:
Dnes se nám narodila Josefína. Kdybych uměl, napíšu toho více, ale snad ani ta Láska není tak nádherné slovo ;))
Ps. Kéž jsou všechny bytosti šťastny.
Ps. Kéž jsou všechny bytosti šťastny.
Takže z Kluse máme tatínka, malé bych do života popřála jen to nejlepší a k tomu jedna Tomášova písnička, kterou mám v oblibě.
A dál vás nabádám k přečtení nové jednorázkovky a hlavně jejímu okomentování! :)
↧
Den proti rakovině 2013
Na zítřejší den, 15.5.2013, vychází den proti rakovině a po celé republice se prodávájí, všem známé, žluté kytičky s barevnou stužkou.
Letošním ústředním tématem je nádorové onemocnění tlustého střeva. Statisky ohledně tohoto onemocnění nabírají opravdu hrozivá čísla - jak v počtu nemocných tak zesnulých.
ČR se dlouhodobě drží na vrcholu neveselého žebříčku - vedeme ve výskytu rakoviny tlustého střeva a konečníku.
Tak se sejdeme zítra - s kytičkami na batohu, bundě, tričku nebo i jinde, fantazii se meze nekladou.
Myslím, že tu dvacetikorunu může každý obětovat.
Tak zítra ve žlutém! :)
↧
9. Když se nereálné stává pravdou
Trvalo to dlouho, kapitola je o něco kratší, než je zvykem, ale snad se Vám bude líbit, na jednu stranu bych ji označila za odpočinkovou ;)
Tak si ji užijte!
Sirius se díval na zoufalou Liz. Spatřoval v ní stíny dívky, kterou tak bláznivě a horkokrevně miloval.
"Jsem v kleci, Siriusi." zašeptala. "Všechno ztrácí smysl, víš?" zabořila hlavu do dlaní.
Nestačil divit jakou měrou mu otevřela své nitro. Byli přeci lidé, ke kterým měla mnohem blíž. Lili, její nejlepší kamarádka. Kristin, která byla součástí rodiny a věděla toho o ni tolik. Neskutečně silná osoba, která by se o ni postarala. Matka s otcem.
Ale ze všech lidí a přátel co kolem sebe měla si vybrala právě jeho. Věděl, že v něj tak vložila nesmírnou důvěru a také očekávala pomoc. Nesmí ji zklamat. Už jednou to udělal - když ji nechal několik let, aby čekala na jeho lásku. To se nesmí opakovat. Teď ji musí pomoct hned.
"Nastěhuj se ke mě." vyzval ji.
Nevěřícně se na něj podívala. "Prosím?" zeptala se.
"Nastěhuj se ke mně. Mám byt."řekl znovu.
"Vím, že máš byt."řekla pomalu a dívala se na něj jako kdyby pochybovala o jeho zdraví. "Ale já se ti tady právě zpovídám a ty mi na to řekneš, ať se k tobě nastěhuju?"
"Ne, počkej!" zadržel ji. "Ty mě nechápeš. Nehledej v tom podtext, ano? Říkáš, že jsi doma jako v kleci! U mě nic takového nebude. Litovat tě nebudu a jestli se budeš litovat sama tak tě pořádně seřvu, platí?" mrkl na ni. "Můžeš si chodit kam chceš a kdy chceš. Žádná pravidla. Ten byt je můj takže platit nic nemusíš, lednici si dáme napolovic. S úklidem se budeme střídat - no, ale v mých dnech to bude slabší." mrkl na ni. "Nějak to tam uspořádáme, ať se vejdeme oba dva. Co ty na to?" zeptal se s dychtivým očekáváním.
"Šílenství, Siriusi." zavrtěla hlavou. "To nejde."
"Řekni mi jeden důvod proč by to nešlo." byl neústupný. "Prohlásilas svou situaci za zoufalou. Nezmění se sama od sebe, Liz. Musíší s tím něco dělat, víš?" drcl do ní. "Když ti to nebude vyhovovat tak se vrátíš domů. A nebo ti pomůžu sehnat jen tvůj byt. Tak už se se mnou nehádej." vyzval ji s úsměvem.
Liz uvažovala. "A co Caroline?" nadhodila ožehavé téma.
"Co s ní?"
Odkašlala si. "Z pozice něčí přítelkyně nevím jak bych se tvářila na fakt, že můj drahý bude bydlet s nějakou holkou."
Sirius zaváhal. "Nemusí to vědět. Ještě rok bude ve škole."
"Co oči nevidí, to srdce nebolí?" Elizabeth si vzdychla. "Nemůžeme ji lhát."
"S Caroline si nedělej starosti. To je moje věc." oznámil rezolutně. "Takže jak ses rozhodla?"
"To nejde tak najednou-"
"Eliz!"řekl varovně. "Nehledej výmluvy."
James pevně držel Lili a vedl ji prosluněnou ulicí pryč. V zádech stále cítil pohled Petunie. Lili klopýtala a hlasitě vzlykala. Za rohem se zastavili a James ji objal. "Už neplač, Lili." zašeptal vyčerpaně.
"Jak?" zasténala. "Táta je po smrti, Petunie mě nenávidí a tak to zůstane až na věky věků a-"
"To nikdy nevíš, Lili." utěšoval ji.
"Měla pravdu." zoufala si. "Je to moje vina."
"Lili!" James s ní rázně zatřásl. "Není. Neobviňuj se, ano?!"
Zavrtěla hlavou.
"Myslím to vážně!" nedal se odbýt.
"Jamie..." pozvedla k němu uslzenou tvář. "Miluju tě."
Elizabeth ležela ve své posteli a dívala se do stropu. Poslední noc v rodném domě. Zítra večer už bude uléhat do postele v Siriusově bytě.
Rodiče příliš nadšeně nevypadali, ale defacto nemohli namítat nic. Byla dospělá a i kdyby ji to zakázali nemusela poslechnout. Musela matce nastokrát slíbit, že bude opatrná a nebude dělat nic neuváženého a pak ji bylo uděleno svolení. Když se bude co nejčastěji hlásit, že je živa a zdráva. Převalila se na bok. Zítra začne nová éra jejího života. A snad se všechno zlepší. Přestože upadala do blažené nevědomosti nemohla se zbavit pocitu, že zrazují Caroline...
Elizabeth na sobě měla pohodlné montérky a na hlavě papírou čepici. Od rána si připadala jako v jiném světě. Ráno do domu vtrhl Sirius a bez dlouhého otálení ji začal pomáhat - házet oblečení do jedné krabice, knihy do druhé, do třetí různé hlouposti a věci k nimž měla sentimentální vztah, do další věci na vyhození.
"Skříně tady necháme, já jich mám dost." usuzoval když si prohlížel její pokoj. "Tu knihovničku si vezmi, nejsem zrovna vášnivý čtenář." požádal ji. "A postel budeš mít taky svoji." zasmál se.
Jen se na něj zašklebila a pomohla mu ji vynést do volného prostranství.
V jeho bytě to také vypadalo jako po výbuchu. "Celou noc jsem nespal." pochlubil se. "Všude jsem tu vymaloval. Zatím jen na bílo, nevím jaké barvy se ti líbi." dodal trochu omluvně. "Kdyby něco můžeme to předělat. Tohle bude tvůj pokoj." uvedl ji z obývacího pokoje do nevelkého pokojíku s jediným oknem. Výhled z něj nebyl tak velkolepý jako doma - zírala na šedivou londýnskou ulici.
Přikývla. "Fajn. Můžu si začít organizovat nábytek?" zeptala se.
"Jistě, pomůžu ti." Přikývl. Postel přirazili vedle dveří, pod okno psací stůl a ke zbylé stěně knihovnu. "Ještě sem dopravím skříň na oblečení."řekl s úsměvem a odkvačil do vedlejšího pokoje, který byl jeho královstvím. Eliz zvědavě nakoukla dovnitř. "Páni, tady to žije." ohodnotila nepořádek.
"Hele, někam jsem to musel naházet." bránil svoje pomačkané oblečení, pergameny, zlámané brky, zohýbané školní učebnice. Už před ním levitovala velká šatní skříň. "Pojď si říct kam ji chceš."
"Tvůj pokoj je menší než můj." upozornila ho když umístili skříň tam kam patřila.
Pokrčil rameny. "Byl můj i předtím." zalhal. Pravda byla taková, že jeho stávající ložnice byla ještě před několika hodinami jakýmsi úložištěm věci, u kterých si nebyl jistý co s nimi. "Netrávím tu moc času. Jen jsem tu přespával. Proto je to tady tak neútulné." snažil se odůvodnit proč byt více nezabydlel.
Jen přikývla a stáhla po jedné z krabic. "Mockrát ti děkuju." usmála se přátelsky a začala rovnat knihy do jedné z poliček v knihovně. "Když nebudeš mít nic proti trochu uklidím kuchyň."
Byl tam pěkný svinčík - neumyté nádobí, neuklizené umyté nádobí, obaly od instatních jídel. "Taky jsem koukala, že tady nemáš žádné květiny." dodala když se Sirius neměl k odchodu z pokoje.
"Ehm, nejsem zrovna zahradník." odkašlal si.
"Nějaké přinesu když ti to nebude vadit."
Zavrtěl hlavou. "Ne. Třeba to začně vypadat jako byt a ne jako brloh divé zvěře."
Zasmála se. "Nejsem si vůbec jistá jak to tady bude vypadat, když tu máme bydlet my dva." Ani ve snu by ji nenapadlo, že bude kdy bydlet v jednom bytě se Siriusem Blackem." Přiznala se.
Kdyby ji to někdo řekl jen před několika týdny vysmála by se mu a doporučila ho k Mungovi. Teď se nereálné stalo pravdou.
↧
Diskuze č. 10
Abych se tak přiznala ani nevím jak mě to téma napadlo, ale pojďme do toho, jsem velice zvědavá na vaše názory. Vzala jsem si totiž na mušku jedno ustálené úsloví, které je podle mého názoru nehoráznou lží.
"Na vzhledu přeci nezáleží."
Už jste to někdy slyšeli? A obvykle to pokračuje slovy "Důležité je, jaký je člověk uvnitř." A když tohle slyším tak se mi chce smát.
Osobně se nepovažuji za osobu povrchní, která by si na vzhledu svém nebo ostatních nějak extra zakládala a obklopovala se "přáteli", kteří především dobře vypadají. Opravdu je pro mě důležité, jaký je člověk vevnitř. Nicméně při prvních setkáních s někým - podle čeho si vybíráte s kým se začnete bavit? Podíváte se na něj a už víte, že to je pohodový vtipálek nebo naopak všech záškodníků král? Ano, některé věci na vzhledu osoby mohou prozrazovat určité vlastnosti a sklony, ale nepoví nám to vše a zdání klame - ne nadarmo se říká, že někdo klame tělem. Osobně mám zkušenost, kdy jsem se podívala na lidi, dle jejich zevnějšku jsem se říkala o jaké jde syčáky nebo snad suchary a nakonec se z nich vyklubali tak báječní lidé!
A tak si to přiznejme - začneme se bavit s někým kdo nás fyzicky přitahuje (a nemám teď na mysli onu prazvláštní gravitaci, která nás vede k nějakému tomu hezounovi) nebo s někým kdo nás svým vzhledem odrazuje - a lhostejně zda je to z důvodu nadváhy či podváhy, podivného výrazu ve tváři, špatné pleti nebo jen prostě styl oblékání nám nesedí? Tak začnete se s tím člověkem bavit? Postupem času snad ano, ale prvně zamíříte za někým, kdo je dle vašich měřítek přitažlivým a hezkým.
A proto si myslím, že tohle pořekladlo je jedna velká lež... A nepoužívala bych ho :D
↧
↧
Damon a Klaus (trochu jinak)
:D Pobavilo :D
↧
10. Svár
Kdo nečetl předchozí kapitolu, má možnost to napravit ;) Tato už není tak klidnou, idilickou a odpočinkovou jako byla devátá kapitola, trochu se nám to zamotává a uzluje - jsem zvědavá, jak se vyjádříte v komentářích.
A taky tu máme diskuzi, tak se do ní směle ponořte!
"Pověz mi, holčičko, jak se má Sirius?"
Caroline téměř zaskočilo sousto a nevěřícně zvedla zrak od svého talíře a podívala se na svou matku, které seděla proti ní. Tohle byla nesmírně nezvyklá otázka. Mírně řečeno její rodiče vztah se Siriusem neschvalovali protože se ho obávali jako potencionálního smrtijeda. Věděli, že je s ním Caroline dál - a tak to mlčky trpěli.
"Ehm-" odkašlala si Carol nervózně a netušila co tím matka sleduje. Ví snad o jeho návštěvě o tom, že ji vzal ven? To by nebylo dobré. "Má se poměrně dobře." snažila se poskytnou uspokojivou odpověď.
"Co vůbec dělá? Nezdá se, že by se ujal nějaké práce na ministerstvu." poznamenala matka a nalila si vodu.
"Ne, to se neujal protože ministerstvo má pod palcem ty víš kdo. A on není smrtijed."řekla trochu prudčeji než bylo v úmyslu. "Navíc si myslím, že víte lépe než já, že je členem Fénixova řádu." dodala a podívala se na matku.
Ta se na ni zkoumavě podívala. "Ano, to je. Má velmi blízko k Brumbálovi a dalším vysoce postaveným členům řádu." přisvědčila. "Nejspíš je skutečně jiný než zbytek jeho rodiny."
Caroline vydolovala na ztuhlé tváři úsměv. "Ano. Je rozhodně jiný než zbytek Blacků."řekla šťastně. Blýská se snad na lepší časy?
"Přesto nemůžu říct, že bych schvalovala, že jsi s ním. Ani tátovi se to vůbec nelíbí." matka se podívala pootevřenými dveřmi do obývacího pokoje, kde si hlava rodiny četla v novinách.
"Mami!" sykla Caroline podrážděně. "Nevím koho by jste si pro mě představovali, ale on mě má rád!"
"To je opravdu krásné, Caro. Ale dokážeš si představit jak to bude až se vrátíš do školy?"
"A ty se mě tam nebojíš poslat?" odsekla Caroline. "Nesmím ani na balkon, ale do Bradavic pojedu?"
"Dokud je tam Albus Brumbál tak jsi v bezpečí. Dokud bude on v čele školy tak se nic nestane." usmála se žena a odhrnula si vlasy z čela. "Ne vážně Caroline. Umíš si to představit? Neuvidíte se deset měsíců."
"A co takové vánoční prázdniny?" nadhodila Caroline úskočně.
"Jsi na to připravená?" nedala se matka odbýt.
"My to dokážeme." ujistila ji Caroline a odsunula od sebe skoro nedotčené jídlo. "Vlastně už nemám hlad." dodala poněkud skleslým tónem a rozběhla se do pokoje.
Sirius v předsíni trochu rozpačitě přešlápl. "Ehm, Liz? Jdu pryč, ano?" zavolal.
"Nemusíš mi hlásit kam jdeš." zasmála se. "Žádná pravidla, vzpomínáš?" zašklebila se uličnicky a vykoukla z pokoje.
Klepl se do čela. "Jasně. To mi vypadlo."
"Tak ji pozdravuj, když se to bude hodit!" zavolala přes rameno. Sirius se vyděšeně otočil. "Jak víš kam jdu?!" zeptal se.
Pokrčila rameny. "Asi šestej smysl."
Jako kdyby byl ranní rozhovor předzvěstí Siriusovi návštěvy. Když Caroline otevřela dveře a nikdo za nimi nestál, už se nebála a dychtivě se rozhlížela. Když ji ovanul lehký větřik dveře zabouchla a roztáhla náruč. "Siriusi!" vydechla šťastně když ji zvedl do vzduchu a políbil. "Moc jsi mi chyběl. Jsem ráda, žes přišel tak brzo."
"Jak nejdřív to šlo." usmál se. "Chceš jít ven?" vykoukl z okna.
Zavrtěla hlavou. "Dnes ne." vedla ho do svého pokoje. "Jaká byla svatba Lili a Jamese?" vyzvídala.
"Skvělá. Plno jídla a tance a taky hudby."
"A jaké měla Lili šaty?" zeptala se nedočkavě.
"Bílé?" nadhodil Sirius nejistě.
"To mě napadlo, že ne černé. Myslím jestli měla vlečku, korzet, závoj a co rukavičky?"
Sirius jen zaúpěl. "Merline, to je těžší než NKÚ z lektvarů. Měla dlouhé, bílé šaty. Víc ze mě nedostaneš."
Caroline si jen povzdechla. "A ty jsi ji tý šaty rozcupoval?" nadhodila a začala z jeho vlasů lovit drobné bílé žmolky. "Co je to? Barva?" zeptala se.
" Maloval jsem." připustil Sirius a připravil se na méně příjemnou část rozhovoru, ke které doufal, že nedojde.
"Co jsi maloval?" pootevřela pusu údivem.
"U sebe v bytě. Totiž něco bys měla vědět." nahodil psí pohled.
Odtáhla se. "Copak?"
"Natěhovala se ke mě Liz."řekl potichu.
"Kdo?" pozvedla Caroline obočí.
"Moje kamarádka-" slovo kamarádka zvlášť zdůraznil, aby si Carol uvědomila jeho důležitosti a význam. "Liz Daltonová. Vzpomínáš na ni?"
V souvislosti s tím jménem ji na mysl vytanula spíš usměvavá tvář Justina Oldmana, který byl z její koleje. A také jeho neutěšený osud. "Proč se k tobě stěhovala?"
"Těžko se to vysvětluje."
"Zkus to." vybídla ho bez váhání.
Zavrtěl se. "Ona byla doma nešťastná. Rodiče ji pořád připomínali co se stalo a to na ni nepůsobila zrovna nejlépe. Byla na sesypání." odmlčel se. "Nabídl jsem ji, ať se ke mně přestěhuje."
"Ty jsi jí to nabídnul?" zašeptala Caroline se zavřenýma očima.
Sirius ji přejel po tváři. "Ano. Je to moje letitá kamarádka, Caroline. Musel jsem ji nějak pomoct."
Pomalu oddechovala a snažila se zachovat klidně a rozumně jak od ní Sirius bezpochyby očekával. "A jak dlouho to vaše bydlení trvá?"
"Dnes ráno jsem ji pomáhal stěhovat. Caroline, ty se zlobíš, že ano? Nelíbí se ti to."
"Ne." vyštěkla ledově a pak se chytila za čelo. Několik vteřin tak setrvala a pak se na něj podívala. "Promiň, ale nedokážu skákat štěstím když si můj přítel nastěhuje do svého bytu nějakou holku."
"Kamarádku. Jen kamarádku." přesvědčoval ji trpělivě a pokusil se ji políbit.
Ucukla. "Chceš to skončit?" vypálila bez zaváhání.
Eliz skládala svoje věci, jednu po druhé. Když našla fotografii, na které byli všichni Pobertové a ona s Lili a úsměvem ji položila na konferenční stolek v obývacím pokoji. To si nemůže nechat pro sebe. Vrátila se zpátky a pokračovala ve vybalování. Oblečení a oblečení, několik knih, další oblečení, učebnice a školní eseje, knihy a oblečení, další rámeček s fotkou, tentokrát ona a Lili. Ten si nechá tady, u postele. Rozbitý dalekohled letěl do koše. Křišťálové lahvičky na přísady do lektvarů - ty schová pro Madelaine. Ještě jedna učebnice, zmačkaná sukně... Dobrala se na samé dno jedné z krabic - ležela tam ještě jedna fotka. Shýbla se pro ni.
"Ach." zamumlala když se dívala do Justinovi rozesmáté tváře. Mával na neviděného fotografa a zubil se od ucha k uchu. Posadila se na postel a dívala se na obrázek, který se neměnně pohyboval. Hodiny odtikávaly minutu za minutou, její bolest se prohlubovala. "Chybíš mi, lásko." zašeptala zlomeně a dala se do pláče. "Strašně mi chybíš!" zhroutila se na polštář a usadavě plakala.
"Cože?" vykulil Sirius oči. "Jak jsi na tohle přišla? Caroline, vzpamatuj se!" zatřásl s ní.
"Já se mám vzpamatovat?" vyskočila mu z klína. "Ty si ji nastěhuješ domů a já se mám vzpamatovat? To nemyslíš vážně." zavrtěla hlavou. "Ne, Siriusi. Nebudu tu dělat scény, ale nebudu sedět ve škole a přemýšlet nad tím jestli se s ní náhodou nemuchluješ! To po mě nechtěj!"
"Proč bych ji muchoval, když jsme spolu?" vyrukoval s argumentem.
"Ale prosím tě!" mávla rukou. "Jak často se vídáme?! Je to vůbec vztah?"útočila na něj jako podrážděná vosa.
"Pak mi řekni kde mám vzít jistotu, že zatímco budu pracovat pro řád ty se neválíš po někom v opouštěné učebně." usmál se Sirius s přehnanou sladkostí.
"Proč bych se po někom válela?"
"Proč ne? Zatímco já budu muchlovat Elizabeth..." pokrčil rameny.
Pohodila hlavou. "Takhle to nejde."
"Souhlasím. Musíme si věřit." navrhl.
"Musíš s ní bydlet?"
Pousmál se. "Nemusím, ale chci."
Caroline se odvrátila. Ta slova ji velmi ranila.
Nemusím, ale chci... Chci.... Chci... Chci ji... Chci Elizabeth...
"Caroline, přeci to teď nevzdáme."
"Nevím." zamumlala. "Asi to nedokážu."
"To mi neuděláš." zašeptal.
"A co děláš ty mě?" podívala se na něj. "Jsme sobci. Oba dva."
"Na tom, že jsou dva lidé spolu nevidím nic sobeckého." opáčil se.
"Já ano! Ničí to moje rodiče, ničí to i nás." odmlčela se. "Spolu? Tak mám říkat tomu, že jsem tě od začátku prázdnin viděla jednou - dnes podruhé? Brzo se vrátím do školy. A pak? Ani mi nenapíšeš, protože to není bezpečné. Tam mě navštívit nemůžeš. A až přijedu domů - budeš mít zrovna čas?" naléhala.
"Chceš po mě odpovědi, které ti nemůžu dát, Caroline. Liz je jen mojí kamarádkou a je v situaci, která je pro ni samotnou neřešitelná a proto jsem ji nabídl pomockou ruku. Víc v tom nehledej. Ty jsi moje přítelkyně a to je něco naprosto jiného. Liz s námi nemá nic společného."
Caroline ho pozorovala a zdál se ji nesmírně vzdálený. Dospělý a silný. Ona byla nedostudovaná školačka, která pubertálně vyváděla. Proč ale neřekl, že ji miluje? Nebo alespoň prosté mám tě rád....? To by smazalo veškeré pochyby. Pomalu udělala krok k němu a vklouzla mu zpět do náruče. "Nevím jestli to dokážu. Ale chci to zvládnout." zašeptala.
Sirius přikývl. Věděl, že ničeho víc se mu nyní dosáhnout nepodaří.
Lucius Malfoy seděl ve svém přepychovém sídle a vycházkovou hůlkou rytmicky klepal o podlahu. "Můj p-pane...." zjevil se ve dveřích domácí skřítek. "p-pane?"
"Nekoktej mi tu a mluv!" vyjel na něj Lucius a už se rozhlížel čím by ho ztrestal.
"Máte tu hosta. Chce s vámi mluvit." vypravil ze sebe skřítek bojácně. Byl už dost starý na špičatých očích mu povlávaly drobné bílé chomáčky chlupů a oči se potahovaly matnotou. Hubnul a chřadnul, ale jeho pán si toho nijak zvlášť nevšímal. Nebude to jeho první ani poslední skřítek.
"Kdo to je, nekňubo?" protahoval jednotlivá slova a děs v očích bytosti ho mu přidal zábavný.
"Seve-Severus Snape, můj pane." uklonil se skřítek uctivě. V Malfoých očích svitla zvědavost. "Dobrá, přiveď mi ho." poručil. "Chci ho vidět."
"Jak si přejete." tóga, kterou měl skřítek kolem těla jen zašustila jak se hnal splnit pánův rozkaz.
Lucius se pohodlně usadil v křesle a dal si nohu přes nohu. Za jakým účelem asi jeho dávný spolužák přichází?
"Severus Snape!" zvolal Lucius s přehnanou patetičností. "Jaké překvapení!" pokynul k připravenému křeslu. "Sedni si a buď jako doma. Přines nám víno!"štěkl na skřítka.
"Děkuju, že jsi mě přijal, starý příteli." usmál se Snape a odhalil své žluté zuby. "Vím, že máš mnoho práce."
"To nestojí za řeč." mávl Malfoy rukou a prohlížel si příchozího. Vlastně se vůbec nezměnil. Jen zestárl od doby co Lucius opustil Bradavice. Jako obvykle se halil do černého hábitu. Mastné, černé vlasy mu spasaly až k límci a jeho tvář měla stále nezdravě popelavou barvu. S úctou v černých očích usedl do křesla a sledoval jak skřítek nalévá víno. "Ještě něco, pane?" zeptal se když položil lahev na stůl.
"Ano. Ukliď se někam hodně daleko." sykl Malfoy a ukázal na dveře. Skřítek mu rychle vyhověl.
"Žiješ si dobře." poznamenal Severus a rozhlédl po špičkově vybavené místnosti.
Malfoye se blahoskloně usmál. "Ach ano, zapomněl jsem říct; Vítej v Malfoy Manor!" jeho hlas se odrazil od stěn a dodal chvíli na majestátnosti.
"Děkuji." usmál se Snape. "Pracuješ na ministerstvu?"
"Ano, děkuji za optání. Daří se mi dobře. A kde jsi zaměstnán ty?"
Snapeovi tváře trochu zrůžověly. "Na Příčné ulici... Prodávám přísady do lektvarů v lékárně."
Malfoy vytušil svou příležitost. "To mi neříkej! Nejlepší student lektvarů jaký kdy Bradavice navštěvoval a skončil jsi v nějaké zaplivané lékárně?!"
Pokrčil rameny. "Není to zas tak špatná práce."
"Ty by jsi měl ale navíc, Severusi." popleskal jsem ho po rameni.
Znovu narazil na lhostejnost z hostovi strany.
"Nestěžuju si." zahuhlal.
Bude na něj bude muset jinak. Tušil důvod je ho návštěvy, ale muselo to vyplynout přirozeně z hovoru, nesměl Snapea donutit, aby vyslovil to co měl na srdci. Tohle nebyl Petr Pettigrew nebo mnozí další pro něž byl největší motivací strach.
Snape už se nadechoval k něčemu dalšímu, ale Malfoy mu bez váhání skočil do řeči. "Slyšel jsem, že ta... ehm, Lili Evansová se vdala. Vzala si Jamese Pottera." pečlivě sledoval Snapeovu reakci. Ten se za všech sil snažil zůstal netečný, ale smrtijedovi neuniklo jak zaťal jednu ruku v pěst. "Je to jen několik dní. Kdo by to kdy řekl. Vždy se nenáviděli, že ano? Co ty o tom víš, Severusi? Byl jsi její kamarád." Věděl, že se trefil do černého. Teď už všechno půjde jako po másle.
"Čekám už příliš dlouho... Pojď ke mě tak, pojď!" volal na ni chroptivý hlas mozkomorův.
Elizabeth zaječela hrůzou.
"Přijdu si pro tebe, ty to víš! Patříme k sobě!" odpudivá rozkládající se ruka po ní chňapala, snažila se ji chytit a přitáhnout k sobě. "Jsi moje, moje, moje...."
"Ne, prosím!" zakřičela a utíkala pryč zpustošenou krajinou. "Nech mě být, prosím!" zanaříkala a škobrtla. Hrozivé tělo skryté pod umaštěným pláštěm se nad ní rozprostřelo. "Jenom má Elizabeth..." promlouvala nestvůra zdeformovaným Justinovým hlasem.
"Neeeee!" zaječela.
↧
Jazz a Alice na svatbě
Po čase nějaký ten příspěvek k Twilight sáze ;)
Nezdá se vám, že trochu upadla v zapomění? (Potom co filmaři předvedli u BD se ale vlastně nedivím.)
Ovšem kdo by odolal Alice s Jasperem? Pořád je mám ráda :)
tumblr.com
↧
Joseph and Candice
Do kolonky seriál se to tak docela nehodí, ale novou rubriku kvůli té fotce zakládat nebudu :D
Mám z FB, z offic. stránek Josepha Morgana.
Okouzlila mě na první pohled ;) Vás snad ne?
Nevím jestli jste o fotomontáž nebo část nějakého shootu, ale upřímně mi to je jedno, kouzelná je ta fotka tak i tak :D
↧
↧
Impossible (James Arthur)
Omlouvám se za neaktivitu. Škola mě vraždí.
↧
Žebrácká opera
Režie: Daniel Špinar
Délka představení: 2 hodiny, 15 minut ( s přestávkou)
Uvádí: Klicperovo divadlo, Hradec Králové (hlavní scéna)
Podsvětí ovládají dva mafiánské gangy - jeden vedený Peachumem a druhý Macheathem. Šance, jak zlikvidovat konkurenci a ovládnout trh, je jediná - mít v nepřátelském táboře svého špióna. A tak Peachum vybídne svou dceru Polly, aby navázala poněkud intimnější kontakt s Macheathem, jenž je svou slabostí pro něžné pohlaví dostatečně znám. Jenže světácký Macheath má s naivní dívkou vlastní plány. A když se navíc Polly do svého svůdce zamiluje, musí Peachum porazit protivníka daleko rafinovanějšími zbraněmi. Co takhle spolupracovat s policií? Že by doba "starého dobrého poctivého zločinu" byla skutečně pryč? Kdo koho vlastně podvádí? A co je tohle vůbec za svět - děvky filozofují, odmítají prodávat svou duši a majitelka bordelu pronáší bystré sociologické úvahy! Nebo je to všechno trochu jinak?
Klicperák je pro mě zkrátka srdcovou záležitosti stejně jako jeho herci. V hlavních rolích Jan Sklenář, kterého za jeho herectví zcela upřímně obdivuju, stejně jako jako jeho dechberoucí zpěv a tuhle roli si opravdu užíval, byl tak energický a člověk mu to všechno věřil do posledního detailu - no, kdyby mě tak začal ukecávat taky sednu na zadek. V další významené roli Pavlína Štorková, která opravdu dokáže všechno, včetně děsivé Richarda III a její talent je opravdu nekonečný, opět jsem mohla obdivovat její zpěv. Taktéž jsem měla šanci poznat novou posilu hereckého sboru, Natálii Holíkovou, její nekonečně naivní Polly byla báječná.
Byla to nálož humoru a intrik, pěveckého a především hereckého umu. Povedené!
Hrají: Jan Sklenář, Jiří Zapletal, Pavlína Štorková, Kamila Sedlárová, Vojtěch Dvořák, Natálie Holíková, Kristýna Kociánová, Martina Nováková, František Staněk a další
Klicperovo Divadlo, Patrik Borecký
↧
Lapená ve vnitřní prázdnotě
Přináším povídku ze své tvorby, s chutí se pusťte do čtení a komentujte, vždycky si ráda čtu co mi napíšete (a teď bych mohla říct, že slovy zrovna neplýtváte :-p). Čímž také připomínám nedávno zveřejněnou jednorázovku (Ne)tvorové, kde bych ocenila ještě nějaké komentářové vyjádření :)
Pěkné čtení...
Spokojeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Tady jsem doma. Tady to miluju. Tady jsem se cítila dobře, nemusela jsem se před ničím a nikým schovávat, bez obav jsem mohla být sama sebou, mohla jsem se projevovat a objevovat sebe sama, dostávala jsem příležitosti a cenné rady, učila jsem se a získala zkušenosti, zrála jsem a rostla.
Byla jsem v bezpečí, tohle prostředí a lidi v něm mě chránili a vychovávali, dávali mi svou pozornost a lásku, vedli mě vpřed, čas od času mě nechali, ať se zmýlím a sama svou chybu napravím, ale nikdy mi nic nevyčítali. Ještě mě dokázali pochválit za to, jak jsem si s nelehkou situací poradila. Podporovali mě, nebáli se vyjádřit svůj názor a popostrčit mě vpřed; velmi dobře věděli, kde jsou moje hranice a co dokážu.
Místo plné smíchu, kde jsem se popadala za břicho, měla jsem pocit, že už se dál smát nemůžu, ale musela jsem! Místo, které čas od času navštívil smutek, ale soudržnost a vzájemná blízkost nám dovolila pokračovat dál. Někdy tiše zavzpomínat a pracovat právě na počest těchto lidí.
Svět, kde nic není problém, kde se všechno postupem času naplní, sliby se tu plnily. Plnily se tady i sny - většího i menšího rázu, překonávali jsme se každým dnem, někdy to možná neviděl nikdo jiný než právě my samotní a naše nitro, ale bylo to tady. Docházeli jsme naplnění a chodili jsme si pro energii - dávat i brát.
A dnes? Je to pryč. Všechno to je pryč.
Už se sem netěším, už se sem bojím. Mlčím a rozpačitě žmoulám lem trička. Všechno se zbořilo jako domeček z karet, všechna ta radost a síla je pryč, jsem prázdná a vysílená. Proč jste mi to udělali? Proč mi někdo tak krutě rozsekl jednu z neoddělitelných částí mého života? Byl to můj smysl, moje víra, moje naplnění, můj druhý domov, moje sny, má radost a pýcha.
Jenže to je pryč a já nechci jít dál. Nechci?
Nemůžu. Nemůžu proto, jak na mě to všechno co se za rok stalo, zapůsobilo. Nedokážu se přes to přenést, možná už chápu sílu jakýchsi psychických bloků. Jako ti, kteří se v dětském věku topili a od té doby se k smrti bojí vody. Ani já se přes to neumím přenést, hodit to za hlavu a pokračovat hrdě v cestě, dokázat něco sobě i ostatním.
Ostatní mi dokázali, že na to nemám.
Nemůžu se nespoutaně projevovat, nemůžu dát průchod tomu co ve mně je. Bože, jak bych ráda! Všechno ve mně křičí a vím dobře, co mám udělat a co po chcete a mám tolik nápadů a návrhů, chtěla bych si ozkoušet tolik možností, mám sto způsobů jak danou věc udělat, ale já to nedokážu.
Jsem rukojmí. Kdosi neviditelný mi drží ruce za zády a dává dlaň přes ústa. Nemůžu mluvit, tak jak bych chtěla, nemůžu se hýbat, tak jak bych chtěla. Jsem ztuhlá a připadám si hloupě, neohrabaně se pohybuju a kuňkavě, bez výrazu mluvím. Automaticky a naučeně.
Neumím být naivní nebo zlá. Neumím být vypočítavá nebo energická. Nejsem ani unavená či laskavá. Jsem nijaká. Bez chuti, figura do počtu. Nebývala jsem taková! Dokázala jsem toho tolik, mnohokrát jsem se přerodila a byla jsem takovou, jaká jsem měla být; bylo to obdivuhodné. Byla jsem na to hrdá, milovala jsem tyhle proměny a chválu.
Ale to už je pryč. A vrátí se to někdy?
V očích mě štípají horké slzy. Nechci plakat, ale musím. Jak neplakat, když vám někdo vzal všechny ty pocity, tu jistotu, tu radost a opojení? Co dělat, když nedocházíte žádného naplnění? Kde hledat svůj nový smysl? Má cenu bojovat? A co bude dál, kam budete pokračovat z tohoto místa? Má cenu pokračovat kamkoliv jinam, má cenu pokračovat tady? Má cenu se o něco pokoušet?
Nenávidím tě. Nenávidím tě za to, co to jsi mi vzal, co jsi pošlapal a zahodil. Máš z toho alespoň radost?! Měl bys mít. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsi mě v tomto ohledu zničil. Nemám chuť pokračovat. Jsi spokojený, to jsi chtěl? Byla jsem pro tebe přebytečný kus?
Šlo to řešit i jinak než mi šlapat po krku a srážet mě dolů, to mi věř. Stačilo si promluvit, stačilo říct "Lezeš mi na nervy, nelíbí se mi to a budeme to řešit přechodem jinam." Nemusel jsi mě tak systematicky deptat.
Začala jsem jednat sama, ale už to asi bylo pozdě. Nedokážu se oklepat a postavit přestože mě do toho ostatní nutí a dávají mi berličky. Vnitřně jsem prázdná.
Nemám motivaci k další cestě. Nemám chuť na další cestu.
Nikdy jsem si nemyslela, že by právě tahle etapa měla skončit tak nešťastným způsobem. Vlastně jsem se domnívala, že neskončí nikdy! Ale přesvědčila jsem se už mnohokrát, že člověk míní a osud mění.
Nebylo mi dopřáno odejít na vrcholu, pokud se konaly varovné signály, pak jsem je neviděla. A tak dost možná nezbude nic jiného než je opustit jako spráskaný pes. Nesnáším, když se někdo vzdává. A co víc, já se přeci nikdy nevzdávám!
↧