16. Obklopená temnotou

Moje myšlenky ohledně toho, že vypukla válka kouzelníků, nebyly přehnané. Bylo to ještě horší, než před lety. Nebo se mi to zdálo, protože jsem byla dospělá žena s řadou zkušeností a zážitků? Lhostejno na které jsem stála straně, děsivé to bylo stále. Ztráceli se lidé, lidé umírali, lidé se báli.

Dny mi plynuly jeden jako druhý. Připomínalo mi to letargickou dobu, kdy jsem opustila Bradavice, sotva dospělá a zmítající se ve svých citech. Na jednu stranu jsem hořela jasným plamenem lásky a křivdy, zloby a strachu a na druhou stranu jsem byla vnitřně mrtvá a nehybná.

Zůstávala jsem ukrytá hluboko v Malfoy Manor. Daleko od našich sklepení, které se proměnily ve vězení. Nechtěla jsem slyšet to volání o pomoc a marné pokusy dostat se ven. Nechtěla jsem být dotčená jemným šumem hlasů, jak si mezi sebou vězni povídali. Netušila jsem, kdo tam je a tušit jsem to nechtěla. Až to celé skončí a stanu před tribunálem, bude mi to k dobru. Byl to chladný a zbabělý kalkul, ale co by to bylo za hrdinství postavit se na odpor v době, který přetékal zlem a jeho přívrženci?

Nepřibližovala jsem se k naší velké jídelně, která se stala epicentrem pro setkávání a porady Smrtijedů, na kterých hostoval samotný Pán Zla. Nechtěla jsem s tím mít společného, co by se za nehet vešlo. Kromě toho jsem tam neměla co dělat, stále jsem nebyla smrtijedka. A ještě by si někdo vzpomněl, že by bylo vhodné, kdybych do jejich řad vstoupila. Připadala jsem si jako stín v sídle, které mi patřilo.

Bellin pokoj zůstával dlouhodobě opuštěný a tichý. Byla to jakási úleva nemít ji denně po boku. Nemusela jsem si představit jakých činů se asi za branami domu dopouští, ale stále se mi to zamlouvala více než její přítomnost. Rudoplhuse už jsem týdny neviděla. Bellatrix to okomentovala tím, že zřejmě neplnil vůli Mistra, tak jak měl. Podezřívala jsem ji, že se ho zbavila osobně.

Draco oproti tomu byl doma častěji než bych čekala. V jedné vzácné chvíli, kterou jsme měli jen pro sebe mi vysvětlil, že to je tím, že se na úkoly nehlásí a Mistr neprojevuje touhu mu nějakou úlohu svěřit. "Divím se tomu. Obvykle obdarovává úkoly své neoblíbence, aby je potrestal. Ale jako kdybych pro něj byl vzduch." Dodal zamyšleně. To bylo povzbuzující - měla jsem synka na dosah. Ale děsivé, protože Voldemort pro něj mohl připravovat mnohem děsivější věci, než jaké bych si mohla domyslet.

Jeden z největších šoků byl ten, když jsem v našem domě potkala Petra Pettigrewa. Jednak byl tento nehezký mužíček považován za mrtvého; jeho vrahem měl být právě Sirius. A také Petr patřil k nerozlučné čtveřici přátel, které se shromažďovala kolem Jamese Pottera…

Žaludek se mi zhoupl a dozvídala jsem se celou historii. Po tolika letech. Jistě, že jsem věřila, že Sirius nebyl strážcem, který zradil, ale nechápala jsem, jak se to všechno mohlo stát. Bellatrix i Lucius o takových věcech mlčeli, byli za jedno v tom, že čím méně vím, tím to je lepší. Dotýkala jsem se chladných stěn a hledala jsem rovnováhu. Někdo, komu James bezvýhradně věřil a považoval jej za přítele se ukázal jako největší krysa. Krysa, která s námi sdílela dům.

Dělalo se mi mdlo. Jsem obklopena zrádci, patolízali a fanatiky. Jsem obklopena těmi, kteří dříve nebo později zahubí všechny, které miluji.

Domem se rozléhal příšerný kravál, který mě vzbudil uprostřed noci. Zhluboka jsem si povzdechla a snažila jsem se najít lepší pozici na spaní a opět se propadnout do nevědomí. Pro smrtijedy byla skutečně vhodná jakákoliv denní i noční doba, aby nás navštívili. Nemínila jsem se do ničeho zapojovat.

"Draco!" Bellatrix přeskakoval hlas vzrušením, jak se hnala chodbou a bušila na dveře Dracova pokoje. Vymrštila jsem se z postele a vyběhla jsem na chodbu jen v županu. "Co se stalo?!" vyštěkla jsem.

"Potřebujeme Draca. Ty se nestarej." Odbyla mě a jednoznačným pohledem mi dala najevo, že bych se měla vrátit do pokoje. To jsem skutečně udělala, ale jen proto, abych na sebe oblékla první šaty, co mi přišly pod ruku. Neobtěžovala jsem se tím, že bych si spínala vlasy a pádila jsem se Bellou, která vlekla rozespalého Draca do jídelny.

"U Merlina." Protočila jsem panenky, když jsem si v rohu místnosti všimla odpudivého Fenrira Šedohřbeta. Ve středu pak stálo několik neméně přitažlivých postav, které drželi několik rukojmí. Bella dovlekla Draca k jednomu ze zajatců a přistrčila ho k chlapci. "Tak co?" zeptala se nedočkavě.

I já jsem popošla blíž. Dívala jsem se na poměrně zuboženou sebranku. Všichni byli samozřejmě vyděšení, očima těkali z místa na místo. Jeden chlapec tmavší pleti, co byl ostříhaný na ježka, zrzek, jedno děvče a - naklonila jsem hlavu ke straně. Poslední chlapec vypadal opravdu zvláštně. Jeho tvář byla příšerně oteklá a působila groteskním dojmem. Jako by ho poštípali včely.

Položila jsem Dracovi dlaň na paži. "Oč se jedná?" zeptala jsem se potichu.

Bellatrix už se příšerně smála svým kdákavým smíchem. "Žihadlové kouzlo, jistě." A zahodila jednu z hůlek do rohu místnosti. "Tebe si pamatuju. Jsi mudlovská šmejdka, ale hlavu máš chytrou." Uznala a odplivla si. "Draco, nemáme na to celou noc. Je to Potter?" popadla černovlasého za čupřinu přerostlých vlasů a zvrátila mu hlavu dozadu. "Za chvíli bude mít tvářičku jako miminko, to kouzlo netrvá věčně."

Draco nervózně přešlápl. "Nejsem si jistý, že to je on."

"U Merlina!" vřískal Bellatrix, která už si nedočkavě vyhrnovala rukáv svých šatů. "Chodil jsi s ním šest let do školy, ksicht toho parchanta visel, kam ses podíval a ty si nejsi jistý?!"

"Musíme si být jistí, že to je on, Bellatrix." Promluvila jsem chladně. "Dovedeš si představit, co bude následovat, když ho zavoláš a nebude to Potter?" pohodila jsem hlavou směrem k zajaté skupině. "Myslím, že se to nechceš domýšlet."

"A teď si představ, že to je on a Mistr se zeptá, co nám tak dlouho trvalo. Ani mezi nás nepatříš, zmiz Cisso!" rozkřikla se.

"Pořád je to můj dům, Bellatrix!" oplatila jsem ji křik křikem. Úkosem jsem se podívala na chlapce, o kterém tvrdili, že to je Potter. Znala jsem tvář jeho otce velmi dobře, prohlížela jsem si jej tolikrát. Přesto jsem si nebyla jistá, zda tohle opuchlé stvoření je jeho syn. A co se stane, až se tu objeví Voldemort? Vyhasne Potterův život právě přede mnou, v mém domě? V duchu jsem si připravila několik pádných argumentů pro Bellu, ale ta už mě neposlouchala, neboť si všimla něčeho, co svíral jeden z lapků a to ji přivodilo šok. "Kde jste vzali ten meč?!" zavřískala a rozpoutala hotovou bouři kouzel, výhružek a násilí.

Na nic jsem nečekala a odtáhla jsem Draca za dveře.

"Co bude dál?" zeptal se Draco potichu. Stále jsme dřepěli na chodbě, doléhal k nám uši drásající křik té dívky a Bellin nepříčetný chechot. Neodvážili jsme se odejít spát, přestože to byl do jisté míry ten nejrozumnější nápad.

"To netuším, dráčku. Myslím, že ta dívka to už dlouho nevydrží. Pak bude mít Bellatrix po legraci." Odmlčela jsem se. "Poznal jsi ho, že ano?"

Trhnul s sebou.

"Je to on?" zeptala jsem se.

Pomalu přikývl. "Nevím, proč jsem to tetě nedokázal…" sklopil oči. "Nevím. Stejně mu to nepomůže. Jen jsem to všechno oddálil." Zamumlal.

Položila jsem mu ruku na rameno. "Udělal jsi správnou věc." Zašeptala jsem a pevně jsem ho stiskla. "Správnou."

"Matko…" zhluboka se nadechl.

Z jídelny se začaly ozývat příšerné zvuky, metání kouzel, tříštění skla a mnoho hlasů. "U Merlina!" vykřikla jsem. "Snesu všechno, ale demolici Malfoy Manor ne!" vběhla jsem do jídelny a Draco za mnou.

"Dost!" zaječela jsem a tasila jsem hůlku.
"Přesně tak. Nebo ji podříznu a sami uvidíte, jak má špinavou krev!" rozkřikla se Bellatrix. Vlasy měla ještě rozcuchanější než obvykle a oči ji fanatický zářili. Jednou rukou držela v pase dívku, která byla zřejmě na pokraji mdlob a neměla se jak bránit. Ke krku ji tiskla krátký, ale jako břitva ostrý nůž. Nepochybovala jsem o tom, že to myslí vážně. Jen kousek od mých nohou ležel bezvládně skřet a v ruce svíral zdobený meč. V čele místnosti stáli naši (bývalí) zajatci; sám Harry Potter a jeho rusovlasý kamarád. Kdo ví, jak se jim podařilo dostat ze sklepení. Říkala jsem to mnohokrát, že nemáme nic důležitého svěřovat Peterovi.

Oba chlapci ztuhli a čekali, co bude dál.

Bellatrix se jen ušklíbla a víc přitlačila nůž na její hrdlo. Zrzek odhodil hůlku okamžitě a Potter jej po krátkém a bolestném váhání následoval. Sestra si jen spokojeně odfrkla. "To bychom měli. Draco, zavolej ho."

Draco se nehýbal. Bella bezděky znovu zatlačila na nůž, který tiskla k dívčinu útlému krku. Objevilo se několik kapek krve. "DĚLEJ!" rozkřikla se na něj. Draco si vykasal rukáv.

Seběhlo se několik věcí naráz. Draco se dotkl svého znamení zla a Harry vydal zmučený nářek. Bella se vítězoslavně zachechtala a odhodila to děvče od sebe, zrzek pro ní okamžitě vyrazil nehledíc na nebezpečí. To všechno zastřelo tiché kovové zasténání od stropu a rázem se mezi nás snesl křišťálový lustr, který v nesmírným hlukem dopadl na leštěnou podlahu a rozletěl se doslova na miliony kousků. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, kdo za takovým kouskem stojí. A už mi bylo jasné, jak se ti dva dostali ze sklepení.

"DOBBY!" zařvala jsem a Bella, která už se rozháněla s nožem ztuhla. Zřejmě ode mě nic takového nečekala. Nemýlila jsme se. Proti mně už stál náš domácí skřítek, třásl se strachy, ale byl odhodlaný.

"Co si to dovoluješ?" vykřikla Bellatrix a oči ji málem vylezly z důlku.

Dobby přispěchal k Potterovi, který už k sobě tiskl skřeta s mečem a zrzkovi, který pevně svíral dívku, která se téměř nemohla udržet na nohou. "Dobby je svobodný. Nemá žádného pána!" vykřikl odhodlaně. "Je tu, aby pomohl svým přátelům!" dodal ještě s jakousi tvrdohlavou sveřepostí a popadl Pottera za ruku. Bellatrix po něm mrskal nožem - skřítek se přemístil a nůž zmizel v rozmazané záplavě jejich těl.

"Špinavá opice!" odplivla si Bellatrix. Neváhala jsem a rozběhal jsem se k Dracovi, který stál nedaleko místa, kam dopadl lustr. Nebyl zle zraněný, ale měl spousta povrchových ranek, které hodně krvácely.

Potácel se. Popadla jsem ho do náruče, bylo vidět, že mu je zle a možná omdlí. Položil mi svoje velké ruce na ramena a sesunul se na mě plnou vahou.

"Hrdina jako jeho otec." Poznamenala Bella chladně.

Těžce jsem s ním dopadla na zem, sklo pode mnou zakřupalo. "To nic není, ošetříme to, Draco." Chlácholila jsem ho a podepřela jsem jeho hlavu paží. "Hned bude dobře."

Ozvala se rána. Lord Voldemort dorazil do Malfoy Manor.

Bellatrix zbledla jako křída. Voldemort stál ve středu místnosti, po jeho boku se plazil obrovský had. Nevzrušeně si měřil místnost pohledem. "Co se stalo?" zeptal se, znělo to spíš jako hadí syčení.

Bellatrix se zatvářila jako provinilá školačka.

"Pane…" ozval se jeden z lapků, kteří poslední chvíle strávili v koutě, kam je zahnala Bella. "Byl tu Harry Potter. Měli jsme Pottera."

Voldemort, do té doby dokonale netečný, prudce vtáhl vzduch nosem. "Co znamená, měli?"

Bellatrix couvala ke dveřím.

"Utekl, pane." Vydechl Fenrir Šedohřbet.

Voldemort zaklonil hlavu a vydal ze sebe strašlivý skřek - ne nepodobný tomu, který tu před několika chvílemi předvedl Harry. Bellatrix už byla dávno za dveřmi, když Voldemort začal rozesílat kletby na všechny strany. Schoulila jsem se nad Dracovým tělem, snažila jsem se splynout se zničenou podlahou, vysílala jsem k nebi tiché modlitby, ať už konečně utichne ta salva kouzel, kleteb a černé magie, ať už umlknou všechny zoufalé hlasy, které volají o spasení a zuřivý ryk Pána Zla.

O několik chvil později jsem zvedla hlavu, abych se stala svědkem totálního chaosu, do kterého se místnost ponořila. Podlaha se barvila krví, kousky skla v ní přízračně plavaly a rychle klesaly dolů. Těla byla nehybná a zkroucená v komických pozicích, někteří se hýbali a sípali.

Cítila jsem, jak mě brní nohy, na kterých spočívalo Dracovo těžké tělo. Bylo načase ho odtud dostat, ošetřit rány od skla a konečně se vrátit ke spánku, pokud to ještě půjde. Přemáhala jsem nutkání zvracet. Vtiskla jsem synovi rychlý polibek na zakrvácené čelo. "Dráčku, myslím, že nastal čas jít." Zašeptala jsem potichu a snažila se jej zvednout. Byl příliš těžký. Nahmátla jsem hůlku, která zůstala ležet jen kousek ode mě a namířila jsem s ní na jeho prsa. "Enervate." Nic se nestalo, Draco se ani nepohnul.

"Enervate." Poručila jsem znovu.

Žádná reakce. Nedýchal.

Hlasitě jsem polkla. "Enervate!" zvolala jsem pevným a odhodlaným hlasem.

Podívala jsem se mu do očí, které byly doširoka otevřené a vytřeštěné.

"Ne. Enervate!" zaječela jsem už hystericky. "Enervate!"

Seděla jsem obklopená smrtí a hrůzou. Nevnímala jsem, jak se mi kousky skla zavrtávají pod kůži, jak se mi do šatů vsakuje krev. Tiskla jsem k sobě Dracovo bezvládné tělo, podpírala jsem mu hlavu paží, aby mu nepadala dozadu. Jako když držíte dítě. Miminko.

Loutku, která se nehýbe a nic necítí.

Nevšimla jsem si, kdy ani kudy přišla Bellatrix. "Už toho nech." Vypáčila mi z ruky hůlku. "Je pryč. Žádné kouzlo nezabere."

"To neříkej! Draco je silný!" odporovala jsem jí. Přes slzy jsem neviděla, synova tvář se mi ztrácela ve slané záplavě.

Bellatrix poklekla vedle mě. "I ti nejsilnější umírají, Cisso. Nemůžeš tu s ním zůstat. Je mrtvý."

"Není!" vyplivla jsem ta slova jako jed. Bránila jsem se Belle a jejímu sevření, nemohla jsem tam Draca nechat samotného, mezi těmi všemi hroznými věcmi. Byl na podlaze tak drobný a opuštěný, srdce se mi nad tím pohledem svíralo a naříkalo.

Bellatrix mě nekompromisně vytáhla na nohy. "Vím, že si věčně myslíš, že nemám pravdu, ale tady ničemu nepomůžeme. Pojďme, Cisso." A doslova mě táhla pryč. Zhroutila jsem se jí do náruče, napůl jsem do ní bušila otevřenými dlaněmi a křičela všechna obvinění, co mi přišla na jazyk, napůl jsem se k ní tiskla, jako zoufalé dítě, co hledá útěchu.

Svět se mi propadl do tmy, ze které jsem se už nikdy nevynořila.