Nejzajímavější a mnohdy nejvtipnější scénky nenapíše dramatik, ale život sám. Není to tak dlouho, co jsem vedla konverzaci se svou kamarádkou z divadla ohledně plesů. Ji samotnou totiž čekal maturitní ples a tak jsme probíraly všechny náležitosti, které obnáší, šaty, účes, líčení, prostě holčičí dýchánek plný odborných výrazů.
"Vidíš," pronesla jsem zamyšleně, "letos na žádný ples nejdu." Nebyl v tom smutek ani radost, bylo to prosté konstatování faktu. Po loňském kolečku maturitních plesů (svých i svých přátel) to byl trochu zvláštní pocit, ale nijak vykolejená jsem se tím necítila.
Druhý večer mi přišla zpráva od jedné z mých bývalých spolužaček, zda bych s ní nešla na ples. Zasmála jsem se té zprávě v kontextu toho, že jsem jen pár hodin předtím říkala, že mě žádný ples nečeká(o čemž pisatelka zprávy neměla tušení) a souhlasila jsem. Jeden ples, proč ne, vezmu si krásné šaty a užiju si večer.
Další den byl pro mě obyčejným dnem, naplněný starostmi i radostmi, ovšem v pozdním odpoledni se můj mobil dosti naléhavě rozezvučel.
"Prosím, prosím, řekni, že se mnou dnes půjdeš na ples! Můj doprovod onemocněl a nemůžu nikoho sehnat, ten lístek jinak propadne, prosím tě, pojď!" skoro brečela moje zoufalá kamarádka. Inu, neplánované akce jsou ty nejlepší akce, a když mě tolik prosila, nemohla jsem odmítnout. Ještě ten večer jsem tedy upalovala na ples, jako by mi za patami hořelo. Nutno dodat, že vrátit se z plesu v pět či šest hodin ráno není žádná frajeřina, to umí každý. Ovšem přicourat si domů v pravé poledne to už je něco! A zaručuji vám, že cesta přes město v plesových šatech vám pozornost zajistí.
Následující týden mě čekal plánovaný ples, o kterém mi psala bývalá spolužačka a musím říct, že to byla rovněž vydařená akce, která se do dějin zapsala množstvím vypitého alkoholu a také tím, že jsem tančila (ne pod vlivem alkoholu). Abych situaci definovala; taneční jsem sice absolvovala, ale už to je nějaký ten pátek a nepovažuji se za nijak oslnivou tanečnici, proto se tanci spíše vyhýbám, přestože mám vnitřní pocit, že mě to baví. Ovšem nebyli by to lidé z divadla, aby mě nedokázali přesvědčit a tak jsem se rázem vznášela v rytmu valčíku.
Ája si povzdechla a vyčetla mi, že jsem byla už na dvou plesech a s ní nikam nejdu.
"A tak půjdeme taky na nějaký ples." Plácla jsem bezmyšlenkovitě a Ája se toho ihned chytla a navrhla nadcházející páteční ples. Protočila jsem oči v sloup. "Ples stavebky? Víš, co tam chodí za materiál? To nemyslíš vážně."
Ája mě ale vytrvale přesvědčovala, že bychom jít měly a pobavíme se. Protože hodina značně pokročila, nenapadlo mě nic lepšího než vymyslet následující; na ples stavebky půjdeme, ale den předtím půjdeme ještě na jeden ples, na který mě zvala další z kamarádek z divadla. Dáme si plesový dvojboj a to bude teprve legrace!
Ája nejprve zkonstatovala, že měla podezření celou střední, ale teď se to potvrdilo, že jsem totální magor, nicméně na můj nápad přistoupila a tak se konal plesový dvojboj! V pátek ráno, po prvním plese a s vidinou večerního, který se blížil, jsme sice umíraly a přemýšlely, jak se z toho vyvléknout, ale navzdory chmurným vyhlídkám a tomu, že studenti stavebky svými projevy dokázali, že neandrtálci dosud nevymřeli, jsme se bavily královsky.
Závěrečné plesové skóre: čtyři protančené noci, nespočet drinků, setkání se starými známými, nová přátelství, skvělé zážitky.
Myslím, že vzhledem k tomu, že jsem neměla jít na žádný ples, jsem to rozjela celkem slušně.
