Nezůstaneš?

"Změnil se."

"Lidé se mění, nech ho bejt."

"Ale ne takhle! Mění se názory, mění se styl oblíkání a hudba, co posloucháš! Já se dívám na jinýho člověka a ne na svýho kámoše. Docela mě to děsí, sorry, ale děsí."

"Hoď se do klidu."

"Už se nedívám na někoho, koho znám. Ten člověk je pryč."

Slyšel jsem jejich slova, slova svých přátel, ale nebyl jsem schopný odpovědět. Nenapadlo mě, že možná ví, že jsem na doslech a říkají takové věci schválně, abych se sám nad sebou zamyslel, zpytoval svědomí.

Neměl jsem chuť jim odpovídat. Neměl jsem jim, co odpovědět. Sám jsem si byl vědom toho, že jsem se změnil. Ale co jsem s tím měl dělat? A proč jsem se změnil? Všichni kolem mě našlapovali po špičkách, nebo naopak dupali jako sloni, abych si svou proměnu uvědomil. Chtěli zpátky člověka, co znali. Ale to už nešlo. Nemohl jsem v sobě tu starou osobnost vykřesat. Všichni mi vyčítali, že jsem se změnil. Prý jsem se změnil k horšímu.

Ale zastavil se někdo nad tím, proč jsem se změnil? To nikoho nezajímalo.

Sedával jsem o samotě, zahloubaný do sebe, neodpovídal jsem, nebavil jsem se, nedával jsem najevo emoce. Emoce, co moje nitro spalovaly. Měl jsem chuť křičet a všechno rozbít. Chtěl jsem se dostat pryč, daleko od všeho, co se stalo, od svých starostí i povinností, daleko od všeho, co jsem znal. Začít znovu, tam kde mě nikdo nezná a kde mi nic nebude připomínat, co se stalo.

A co se stalo? Všechno se stalo. Neměl jsem sílu ani sám sobě přehrávat to defilé neúspěchů, bolestí, porážek a marnosti. Před očima mi běhaly záblesky všeho, jako když přetáčíte kazetu. Všechno bylo šeré, nepřívětivé, černobílé. Ale přesto záznamy mluvily jasně; zoufalec.

Nemohl jsem dál. Nechtěl jsem dál. Všechno, co mě obklopovalo, mě dusilo a zabíjelo. Nechtěl jsem v tom depresivním stereotypu strávit už ani minutu, ale nebylo úniku. Čím víc jsem bojoval, tím víc jsem se propadal do hlubin. Voda nade mnou vířila a zavírala se. Přestával jsem vidět světlo a rozeznávat obrysy.

Nepoznával jsem lidi, které jsem nazýval přáteli. Podávali mi pomocné ruce? Nic jsem neviděl, choulil jsem se do klubíčka. Volal jsem o pomoc dost dlouho, teď už není cesty nazpět.

Rodina? Co je to? Máme k sobě nějaké povinnosti, když jsme spjati krví? Existuje povinnost milovat, i když jste něčí syn a někdo je váš rodič? Viděl jsem v jejich tváři jen zhnusení. Zklamal jsem.

Prý se mám upnout na věci, které mě těší a které mě baví. A co to je? Nějaký sport? Kniha? Film? Hudba? Sbírka popsaného papíru mi má být útěchou? Řádka tónu mi má dodat pocit osvobození? Stupidní příběh s nehezkými obličeji mi má dát naději? Zpocené tělo a bolest svalů mě v něčem povznese?

Myslíte si, že nebojuji? Že se netoužím dostat z tohohle pekla, z tohohle bludného kruhu, který mě svírá ve své ocelové náruči? Každý nádech je pro mě zničující boj. Každý krok je pro mě válkou.

Jenže to nikdo nevidí. Každý je příliš uzavřený ve své bublině starostí a radostí a zájem o mě je jen povrchní a předstíraný. Hnusíte se mi, všichni do jednoho. Nemůžu hledat pochopení tam, kde není nabízeno.

Cítil jsem se jako prastarý kmet, který sedí ve svém křesle. Ale moje křeslo se nenacházelo na prosluněné verandě, ale v arktickém mrazu a sibiřském severáku.

Třásl jsem se. Třásl jsem se skutečně, jako kdybych byl staříkem a ne muž na vrcholu sil. Obklopovala mě únava. Únava z mých i cizích každodenních válek. Slyšel jsem kolem sebe tisíce hlasů a výkřiků, šepot a šum. Nevěděl jsem, jak to snést, kudy mám utíkat.

Pohledy mě provázely všude, tisíce jehel se mi zapichovalo do zad.

Nedalo se utéct, a přesto jsem byl zoufale sám.

Špatnej pocit sebou životem vláčel, bylo úplně jedno, kam přišel
Objevil chemii a za pár let sešel, jako ty lampiony uvnitř shořel
Snad si to zasloužil, snad jenom věděl, že má v sobě hlasy, co tak často slyšel

"Sorry, přátelé. Jiný řešení jsem nenašel." Můj hlas mi zněl cize. Byl vůbec můj, nebo mi někdo pomohl?

Ta sladká tma, co mě objala, byla tím nejlepším, co jsem za poslední měsíce okusil.