Víkend za námi, naplněný týden před námi. K zpříjemnění přináším kapitolu k povídce :)
Hluk na nádraží King´s Cross byl stejně ohlušující jako před lety. Nic se nezměnilo - všude plno lidí. Někteří měli společenské hábity, jiní mudlovské oblečení, děti tu pobíhali ve stejnokrojích i v letních šatech, kufry hlučně drkotaly o dlažbu, sovy plácaly křídly o klec a lomcovali s mřížemi zobáky, kočky podrážděně prskaly ze svých bedýnek a sem tam se ozvalo zlověstné žabí kuňknutí.
Bylo slyšet dívčí chichotání i jekot, když po měsících spatřili své spolužačky a kamarády, chlapci se plácali po ramenou a zádech, sem tam se ozval výbuch nepovedeného kouzla či taškářova předmětu, lidé se tu loučili i shledávali, tekly první slzy a věnovaly se první polibky, rodiče rychle objímali své ratolesti a dávali jim poslední rady, klábosili s jinými rodiči a mávali nastupujícím dětem.
Pořád stejné.
Nemohla jsem uvěřit.
Jak čas letěl? Bylo to vůbec možné? Asi už jsem sentimentální tak jako každá matka.
S nevírou jsem se dívala na svého synka, který si oblékl bradavický hábit. Co si jen počnu bez jeho úsměvu, bez jeho přítomnosti? Den, ve kterém se o něm nebudu moct starat, mi připadal ztracený. Byl moje všechno, dýchala bych za něj.
"Budeš mi chybět, dráčku." Sevřela jsem ho v náručí.
Rychle se ke mně přitiskl, ale pak se z mého objetí vymanil, aby si nás nikdo nevšiml a nekazila jsem jeho image dokonalého chlapce z čistokrevné rodiny.
"Budu ti psát, matko." Protahoval slova úplně stejně jako jeho otec.
"Bude to příjemná změna po letech, kdy tě učila matka." Utahoval si z nás obou Lucius.
Byla to pravda. Odmítla jsem byť sebelepší učitele pro svého syna a všemu jsem ho naučila já - číst, psát, počítat, učila jsem ho znát zeměpisné pojmy a historii naší země, učila jsem ho o přírodě i o slávě aristokracie. Nezapomněla jsem nic, předávala jsem mu všechno svoje vědění.
"Postarej se o ty kufry, ať jsi k něčemu!" zavrčel Lucius a bez okolků pustil těžký kufr na našeho domácího skřítka Dobbyho. Při intenzitě trestů, které mu ukládal můj muž a které si dával skřítek sám, jsem se divila, že je ještě naživu. "Žádné srdceryvné loučení, jsi chlap. Večer si rád poslechnu zprávy o tom, že jsi ve Zmijozelu." Stiskl Lucius rameno svého syna. "Ať na tebe můžeme být hrdí."
Nepochybovala jsem o tom, do jaké koleje zamíří náš syn, ale hlas matky ve mně nešlo umlčet. "Budu na tebe pyšná vždycky." Zašeptala jsem mu do ucha a dovolila jsem si ještě jedno krátké objetí. Draco se jen pousmál, pak nasadil dokonale povýšený výraz a s vystrčenou bradou nastoupil do vlaku.
"Jsem si jistý, že si povede skvěle." Vydechl Lucius. "Pojďme domů, ten budižkničemu skřítek, to snad dokázal." Odcházel k méně přeplněné části nástupiště, ze které se přemístíme. Naprázdno jsem se zadívala do davu a chystala jsem ho následovat. Ale ta záplava uhlově černých vlasů mě upoutala, zůstala jsem stát jako přikovaná.
Sám chlapec, bez viditelného doprovodu, tlačil kufr směrem ke schůdkům vlaku. Měl na sobě obnošené oblečení, kterému velikostně nesedělo, bylo příliš velké. Ty vlasy…?
"Narcisso!" zavolal Lucius. "Nečekej dál, už se o sebe postará. Je to Malfoy!" otočila jsem se na podpatku a následovala ho.
Nepotřebuju si rozdrásat srdce, stačí, že mi právě odjíždí syn a několik měsíců ho neuvidím.
Kdo ví, může to být shoda. Na světě je spousta černovlasých chlapců…
Velmi záhy jsem poznala, že se marně snažím oklamat sama sebe. Tolik let jsem se snažila a pokládala jsem svou lásku k Jamesovi Potterovi za uhašenou. Kdo pro mě byl, vždyť jsem ho pořádně neznala, milovala jsem jeho odraz, který jsem si vytvořila v duchu, protiklad Luciuse, muž se smyslem pro humor, který se ani za mák nezajímá o Blackovskou či jinou hrdost.
Když jsem o následujících letních prázdninách spatřila fotku jeho syna, nemohla jsem popadnout dech. Tentýž úsměv, stejné rozčepýřené vlasy, dokonce nosil brýle s kulatými obroučkami.
Draco ho upřímně nenáviděl. Podle všeho se stihli nepohodnout už ve vlaku. Draco důkladně poučen Luciusem si ihned vyhledal tělesnou stráž, nepříliš inteligentní hromotluky a pokoušel se na svou stranu získat i někoho věhlasného jména, někoho, kdo by se po boku urozeného Malfoye dobře vyjímal.
U Harryho Pottera evidentně nepochodil.
Nikdy jsem to neřekla nahlas, ta slova by se rovnalo převratu naší domácnosti a Dracovi naprosté izolace od mé osoby, ale hlavním důvodem jejich nesnášenlivosti byla soupeřivost a žárlivost. Draco jednoduše žárlil na to, že je někomu věnováno více pozornosti než jemu, že se někdo jeví jako úspěšnější. Zdálo se, že Harry má skromnou povahu a to hnalo jeho hvězdu do ještě zářivějších končin.
Draco se zalykal vzteky, jen si na něj vzpomněl.
"Taková malichernost!" vybuchla jsem a popravdě jsem se musela ovládat, abych po Luciusovi něčím nehodila. "Nepřišlo ti to celé hanba? Před všemi těmi lidmi, před naším synem?!" rozkřikla jsem se.
Lucius seděl v křesle a přikládal si k modrajícímu oku obklad. Naprosto dětinsky se zapletl do šarvátky s Arturem Weasley, jako by to byl hospodský povaleč a ne vážený pracovník ministerstva kouzel a člen rodu Malfoyů.
"Nikdy se mi nezdálo, že by ses ohlížela na naši čest a slávu." Odsekl a bolestně zamrkal.
"Nepleť do toho moje pohnutky! Nemohu pochopit, jak jsi mohl dát Dracovi takový příklad!" Poklepala jsem prstem na Denního věštce, ze kterého mrkal Zlatohlav Lockhart, který k sobě tiskl poněkud zoufale vyhlížejícího Harryho. "Nádherný příklad pro všechny přítomné!" vyčetla jsem mu.
Lucius vyhlížel jako trucovité dítě. "Nešlo o něj. Neměl se do toho plést." Pronesl a pevně k sobě stiskl rty.
"Luciusi…" zahalila mě zlá předtucha. "Co jsi udělal?" zeptala jsem se skoro vyděšeně. Můj vztek vyprchával.
"Ty stopy se množí, náš pán se snaží vrátit k moci." Zašeptal a podíval se na mě. "Svěřil jsem naprosto nenápadnou maličkost jednomu z Weasleyových dětí. Kdyby nebyl Draco tak mladý, svěřil bych to do jeho rukou, ale…"
Vyskočila jsem na nohy a naklonila se k manželovi. Naše nosy se téměř dotýkaly.
"Mého syna nebudeš zatahovat do pletek s černou magií a pánem zla! Nikdy!" zasyčela jsem.
"Je to náš syn, Narcisso." Opravil mě ledovým tónem. "A času má na všechno dost, neměj strach. Všechno půjde podle plánu, ta rusovlasá rodinka se nikdy nevyznačovala zvýšenou inteligencí. Děvčátko to celé spolkne i s navijákem a brzy uvítáme mistra v plné síle."
Zavrtěla jsem hlavou na nesouhlas. "Pán zla je pryč! Už se nevrátí, nikdy!"
Lucius vyskočil z křesla a přimáčkl mě ke zdi.
Vyděšeně jsem se nadechla a ustrašeně jsem k němu vzhlédla. Náš vztah už dávno nešel nazvat idylickým. Respektive idylický nebyl nikdy, ale nyní jsme si na tu idylu přestali hrát. Lucius snad celou dobu tušil, že mu jeho vřelé city neoplácím, ale v prvních letech nejspíš doufal, že se to naučím. Když viděl, že je to marné i on značně ochladl a jeho hlas už dávno nebyl prodchnutý nadšením, když se mnou mluvil, ale odrážela se v něm ledová znuděnost a úsečnost.
Nikdy mi ale neublížil.
"Co to-" zašeptala jsem vyděšeně.
Dal mi prst pod bradu. "Tohle už nikdy neříkej!" pustil mě a ustoupil o několik kroků dozadu. "A už se nepleť do záležitostí, které ti nepřísluší." Varoval mě a opustil pokoj.
Dveře se hlučně zabouchly.
Znepokojeně jsem dočetla dopis od Draca.
"Co to znamená?" zeptala jsem se Luciuse, který nezaujatě večeřel. "To je tvoje práce? Souvisí to s tím, co jsi udělal v létě?" zeptala jsem se.
V Bradavicích se děly podivné věci. Temné věci. Šeptalo se o znovuotevření Tajemné komnaty, což byla bájná místnost údajně schovaná v útrobách hradu, kterou vybudoval jeden ze zakladatelů, Salazar Zmijozel. V komnatě měla přežívat nestvůra, která naslouchá jen Zmijozelu dědici, který by se měl do školy jednou vrátit a očistit tak školu od všech studentů, kteří nebyli podle zmijozelských měřítek hodni studovat magii. Její existence se ale nikdy nepotvrdila, přestože ti nejpovolanější prozkoumali hrad mnohokrát od sklepení až po věže.
"Říkal jsem, že se nemáš plést do záležitostí, do kterých ti nic není." Odvětil Lucius a vložil si sousto do úst.
"Na té škole je i Draco! Co když se mu něco stane?!" zeptala jsem se.
"Náš čistokrevný syn?" Lucius se jen pousmál. "Nemožné."
Roztřásla jsem se po celém těle.