Po dlouhé době byl příjemnou změnou fakt, že po koncertě nemusíme čekat až do ranních hodin na vlak či autobus. Na srdci nás hřál fakt, že až budeme chtít jet domů tak prostě nasedneme do auta a nebudeme muset mrznout kdesi v průchodu či v lepším případě v nádražní hale.
"Však jsem si taky mohla dát to víno a s klidem. Policajti nikde a i kdyby v životě je nenapadne nikoho kontrolovat." odfrkla si B., zatímco usedala za volant. My se tomu jen zachichotaly a souhlasně zabručely, zapnuly pásy a vyjely na cestu. Nebyla daleké zato temná a liduprázdná. Nikde nikdo, pouliční lampy smutně problikávaly, v domech zhasnuto a nikde ani živáčka. Zatímco jsme probíraly zážitky z koncertu cesta nám vesele a ubíhala a než jsme se nadály auto zatáčelo do postranní uličky a byl čas vystupovat.
Rutinní postup. Odepnete pásy, ze zvyku si prohrábnete vlasy, dopnete bundu, šátráte po kabelce a už se chystáte vystupovat. Rázem nás oslepilo světlo reflektorů - do uličky zabočilo další auto a postavilo se před to naše jako kdyby chtělo bránit případnému odjezdu. Asi není chvíle kdy by člověk nějakým způsobem zaměnil nebo nepoznal auto, které patří strážcům zákona.
"Dobrý večer, mohu požádat o řidičský průkaz a doklady od auta?" k okýnku řidiče přistoupili dva uniformovaní muži se zdvořilými výrazy ve tváři.
"Ale jistě." v polotemném autě nastal hon za kabelkou a peněženkou. Když bylo vše v rukou policistů jeden z nich se vrátil do služebního vozu kde dřímala baterka pod jejímž svitem začal ověřovat pravost dokladů a druhý muž evidetně trpěl nedostatkem jiné činnosti a proto začal obcházet vůz a provádět soukromou technickou kontrolu.
"Rozsviťte mi potkávací světla! Aniž by jste nastartovala samozřejmě." poručil si a založil si ruce před kapotou. "Ne, to nejsou ony. Potkávací!"
"No, nic dalšího už asi rozsvítit nepůjde, leda že bych nastartovala." odtušila žena za volantem suše.
"Tak si nastartujte. A jestli víte, že to vypadalo jako kdyby jste sem před námi zahnula schválně?" zeptal se policista přísně.
"Tak to skutečně netuším. My tady totiž bydlíme hned naproti."
"Opravdu? To jsem si nikdy nevšiml!" na okamžik zapomněl na světla a zdálo se, že poběží za kolegou, aby ověřil pravost tohoto tvrzení. Pak si jen povzdechl a znovu se začal pídit po světlech. "Ovšem tohle vám svítí mizerně a tohle vůbec - no, svítí, ale není to vidět. S tím by jste měla něco dělat!" vydával nepřetržitý sled varování. "A proč vůbec parkujete tady? Tady by se lehce mohlo stát, že vám auto vykradou."
"Parkuju tu každý den. Tady na to auto vidím z okna." dostalo se mu odpovědi.
"Taková zastrčená ulička...?"
"A kde jinde bych měla parkovat?" ucedila skrze zuby.
"To já nevim!" zvolal muž jako kdyby se po něm žádala odpověď co bylo dřív - zda slepici nebo vejce.
"Takže mám přeparkovat?" zeptala se ač nikdo netušil kam.
"Tak jestli tu parkujete každý den tak už to nechte... Ale bylo by dobré si to promyslet." varoval policista a to už se jeho kolega vracel s doklady. "V pořádku." pronesl tónem, který naznačoval, že čekal jiný výsledek. "Děkujeme a dobrou noc." popřáli nám a sedli do auta.
"Tak to je zážitek." usoudila jsem, když jsme přecházeli silnici a miřili ke vchodu. Policejní auto velmi nenápadně stálo na křižovatce, kde blikla zelená a čekalo zda skutečně zajdeme do domu, který jsme označily jako své bydliště.
"Viděly jste někdy něco podobnýho? Světla a tohle a tamto už jsem jen čekala na dechovou zkoušku."
"A to by byla legrace, kdyby sis dala to víno, co?"
Vivat strážce zákona...