Žít okamžikem

"Dovol mi jednu otázku. Jednu jedinou."řekl a podíval se na mě.

"Prosím."řekla jsem štiplavým tónem a založila jsem si ruce na prsou - měl to být neklamný znak toho, že jsem naštvaná, ale on si toho nijak moc nevšímal.

"Nemohla jsi být tak nesmírně, nesmírně laskavá a jenom jednou jedinkrát ve svým životě někoho poslechnout?!" zeptal se rozhořčeně. "Jen jednou. Zkus to není to špatný. Někdy mají ostatní dobrý rady a kdyby ses jimi řídila tak by sis nemusela tolik rozbít čumák a pak naříkat."

"Neboj se, i kdybych naříkala tak ne u tebe." vyštěkla jsem. "Takovou radost ti neudělám."

Povzdechl si. "Když mě nechceš poslouchat tak mi alespoň věř. Znám tě, nebo snad ne? Tohle není nic pro tebe. Dej ruce pryč nebo se spálíš. Ošklivě se spálíš."

"Když už mě tak výtečně znáš,"řekla jsem opět tím nepříjemným tónem, "tak by jsi i mohl vědět, že zásadně odmítám dělat to co po mě chtějí druzí."

Praštil do stolu. "Je to jak mluvit do dubu."

Zaťukala jsem si na čelo. "Duto tady je."

"Evidentně." zamračil se na mě. "Protože ty to uděláš ne kvůli tomu, že by jsi sama nějak extra chtěla, ale jenom z trucu. Jen proto, že ti to někdo zakazuje. Protože to ostatní nechtějí."

"Nechceš to ty." opravila jsem ho. "A možná jsi na to přišel." připustila jsem rozpustile.

"Mám tě teda prosit, aby jsi to udělala? Pak to naschvál neuděláš."

Zavrtěla jsem hlavou. "Nejde o tohle... Ale prostě to musím zkusit, rozumíš?"

"Už jsem to zažil. Je pořád káčo kolem!" zvolal zoufale. "Proč mě nemůžeš poslechnout?"

"Protože nechci!" vykřikla jsem a vyskočila na nohy. "Pořád mi někdo diktuje co mám a nemám dělat, jak se mám tvářit, jak mám mluvit, co mám mluvit, na koho mám mluvit a s kým mám mluvit - jsou toho tuny a nikdo se neptá jestli se mi to líbí, jestli to tak chci!" postavila jsem se před něj. "Takže já se teď nebudu ptát jestli souhlasíte nebo jestli se vám to nelíbí. Je mi to úplně jedno. Nechte si ty vaše dobře mířený rady - já do toho půjdu."

Chvilku mě mlčky pozoroval. "Nabiješ si." varoval mě po okamžiku ticha, které ostře kontrastovalo s mým křikem.

Prudce jsem oddechovala. "Tak ať. Ale litovat toho nebudu."

"To se uvidí." prorokoval temně.

"Vlez mi na záda - vy všichni." rozhodila jsem rukama, ač tu s námi nikdo nebyl. "To mi je teď fuk. Dokud se dává tak budu brát. A pak? Kdo ví, co bude pak."

"Už jenom zle."řekl potichu.

Pousmála jsem se. "Když ti to udělá radost. Mě nezajímá co bude pak. Já žiju v tuhle chvíli."

"Ta nebude trvat věčně."

"Nic netrvá věčně. A proto si musíme pořádně užívat toho co přijde, toho co dostáváme." usoudila jsem filozoficky a otočila jsem se k odchodu. "Brzy se uvidíme. Tedy pokud nebude pod tvou úroveň se mnou komunikovat když jsem se rozhodla k tvé nelibosti."

Jen se zasmál. "Ne, nezavrhnu tě kvůli tomu. Bude zajímavé sledovat jak klesáš dolů."

Poslala jsem mu vzdušný polibek. "Ty jsi byl vždycky neodolatelnej optimista."

"A ty zase blázen."

"Každej má něco. Kup mi rolničky prosím, ať to je oficiální." otevřela jsem dveře. "Hurá za dobrudžstvím, no ne?" mrkla jsem na něj.

"Užij si to." dodal rezignovaně.

Ohlédla jsem se. "To se spolehni." Jsem pevně rozhodnutá si užívat - ať to stojí co to stojí. Nic už se znovu nevrátí a tak je potřeba žít okamžikem.