Málokdy očekávám to co mi život naservíruje. Většinou jsem překvapená - nutno dodat, že i to překvapení má tendenci se měnit neboť někdy je příjemné a milé jindy bych se radši neviděla - a to překvapení už vůbec ne.
Protože nejsem sobec ráda překvapuju i ostatní. Jenže situace se někdy otočí a ten kdo měl být tím překvapeným daleko více překvapí mě.
O hudebních festivalech jsem nikdy moc nepřemýšlela a brala je jako něco co se čas od času objeví v televizních novinách, protože tam někdo někoho pobodal nebo míra hluku překročila snášenlivost místních. Nijak mi nepřišlo na mysl, že bych se nějakého festu mohla účastnit a co víc - že by to byl můj koníček.
Ale proberme si to v drobné časové posloupnosti. Přišlo jaro a s ním oslavy studentského života - Majáles. Ty šly dlouho mimo mě, ale když jsem zavětřila účast své oblíbené kapely na Majálesu pořádaném v našem městě bylo rozhodnuto.
A to byl, panečku, zážitek! Byla jsem nadšená, unešená, přesvědčená že není nic lepšího než skandovat v davu, vidět a slyšet svoje oblíbence naživo, potkat je pak u stánku s pivem, vzájemně se na sebe usmívat, dát se do řeči s naprosto cizími lidmi...
Ten večer jsem si užila na maximum a najednou to nebylo naše město, park ohrazený ploty a plný mladých lidí a hudebníků - tohle byl doslova jiný svět. Všechno plynulo přirozeněji než tok řeky, všichni byli v pohodě, všichni se smáli a i já jsem byla bezstarostná.
S jídlem roste chuť. Jeden majálesový večer mi byl málo a do očí mě začínaly bít plakáty oznamující velkou událost.
Třídenní festival.
Zvučná jména hudebníků a kapel.
Mých oblíbených.
Příznivá cena vstupenky.
Tři dny.
Tři dny života navíc.
Jak to ale sdělit doma? S maminkou mám vynikající vztah, dá se s ní (do)mluvit na všem, nikdy jsem neměla problém, že by mi něco striktně zakázala ( snad jen skočit z mostu kdyby mě nevzali na kýženou střední školu), ale i přesto jsem uvažovala jak ji to sdělit. Bylo mi jasné, že nepůjde o to, že by se mamka bála, že něco provedu já - ale že někdo provede něco mně.
A vydat se na třídenní festival, do místa poměrně vzdáleného, tři noci ve stanovém městečku a další aspekty - to znělo jako velké sousto i pro její toleranci.
Rozhodla jsem ji to servírovat po kouskách. Překvapit ji, ale ne moc. Měla jsem to vymyšlené dobře, moc jsem chtěla jet, ale počítala jsem spíš se zamítnutím.
"Ty mami," telefonovala jsem s mamkou po cestě ze školy, "Něco mě napadlo." sdělila jsem ji po dobré zprávě, že jsem uspěla s písemkou.
"No?" zeptala se dobře naladěná mamka.
"Víš, je to jenom čistě a úplně teoreticky, aby jsi se nelekla." zdůraznila jsem hned na úvod svého krátkého proslovu. "Ale on se koná takový festival, třídenní festival," pípla jsem "A ony tam budou výborné kapely a tak jsem si jako říkala, že bych tam jako jela, že bych jela se Sárou víš a bylo by to hrozně bezva. Co ty na to?" zeptala jsem a během mé řeči ticho v telefonu houstlo a tak jsem poslední slova skoro šeptala.
"Proč ne?" opáčila se mamka vesele. "Kdy si půjdeš pro lístek? A Sára má stan nebo povezeš náš? A kdy to vůbec bude?" kladla mi jednu otázku za druhou.
"Cože?" vykřikla jsem tak nahlas až se po mě několik lidí otočilo. "Myslíš to vážně?"
"Co jestli myslím vážně?"
Polkla jsem. "Jakože bych mohla jet."
"Jistě a proč by jsi nemohla?" zeptala se mamka s nevírou v hlase.
"Paráda." vyhrkla jsem.
A tak jsem zase jednou byla překvapená a šokovaná já....
