Propast

Občas do vašeho života přijde někdo o kom jste přesvědčení, že chcete, aby s vámi zůstal navěky, neustále toužíte po tom, aby jste s ním byli v kontaktu, myslíte si nikoho lepšího už nebude. Nic mezi vámi nestojí, jste jakoby propojení nějakým nadpozemským poutem a všechno je jiné a lepší když je s vámi.

Malujete si všechno co spolu zažijete, kam se spolu podíváte, co společně provedete, sníte, jakoby pořád jste s ním. No, není to úžasné?! Někoho takového jste si přeci přáli potkat po celý svůj život.

Jenže najednou jako kdyby jste klopýtly. Překročily nějakou podivnou hranici, bludný kořen. Ta osoba je vám najednou vzdálenější, přestože se nepřestěhovala ani neřekla nic co by vás mohlo nějak ranit.

Otevírá se mezi vámi propast, hluboká a temná, každý z vás stojí na jedné straně a bezradně na sebe hledíte. Víte že tam je, ale nechcete si to připustit. Přesto je vám zcela jasné, že se k tomu druhému už nemůžete dostat. Svět je jakoby naruby a vy děláte první poslední, aby jste zkázu odvrátily a propast se zavřela, zmizela a všechno bylo tak poklidné a prosluněné jako dřív.

Jenže to se neděje. Kromě propasti se nad vámi stahují i mraky a hlasitě hřmí. Dost možná se začne i blýskat a pršet. Fučí vítr a vy toho druhého skoro neslyšíte, nevíte co vám říká. Déšť houstne a vy ho už skoro nevidíte. Vodní clona houstne, obrysy se rozmazávají - nepřejete si ho ztratit!

A nebo to je jinak... Už jste lhostejní k tomu co se děje? Jen ať klidně začnou padat kroupy, vždyť on tam tak nehnutě stojí a vůbec se nesnaží dostat za vámi! Ale měl by se snažit - tak proč to nedělá?! Nezáleží mu na vás, nebo proč se vůbec nepohne? Něco mu je?!

Ale co by mu bylo?! Už tam nestojí sám - obklopuje ho skupina lidí, nad jejich hlavami vysvitá slunce. Otáčí se k vám zády - vždyť jemu je fajn tak proč by se staral o to zda se vy netopíte v problémech. Jeho svět je bezchybný a na fakt, že někdo na tom není stejně nevidí. Nebo taky vidět nechce. První možnost zní milosrdněji.

Přeci se z toho neposadíte na zadek. Nechce? Nechce, vaše smůla to není. Uděláte několik kroků od propasti a začnete se starat o sebe a najednou i vás obklopují šťastné tváře. Míhají se tu takové obličeje, do kterých by jste to neřekly, ale oni tu jsou s vámi.

Z druhé strany se ozve jen podrážděné povzdechnutí - ten někdo z opačného konce na vás hledí a je zřejmě znepokojen tím, že už tam nestojí tak osamoceně a nešťastně. Teď už vám ale nestojí za víc než pohrdavé ušklíbnutí. S vděkem vzpomínám na naše společné zážitky a chvíle co jsme byly spolu. Ty ale zmizely v nenávratnu. Jdeme dál a neohlížíme se. Vždyť jsi mě nepotřebol, měl jsi své miláčky a drahoušky - já mezi ty výjmečné nepatřila. Karty se obrátily a teď tu není místo pro tebe. Ne, nemstím se. Jen už to necítím tak jako dřív. Potřebuju kolem sebe takové, kteří mě podrží vždycky - nejen když jsem na vrcholu, nejen když je dobře. Někdy je zkrátka hůř a jindy zase špatně. Toho se ale nesmíme bát, tak to je. Musíme si pomoct. Ne, utíkat a řečnit o své prosluněné bublině.

Co naplat. Časy se mění, lidé přichází a odchází.... To je život.