Bohémská

Vyšla jsem ze dveří a za chůze jsem si dopínala bundu. K mému nesmírnému překvapení tam někdo čekal. Téměř jsem do něj vrazila jak jsem zapáleně tahala za zip a u toho se pokoušela štrachat v tašce. Povytáhla jsem obočí a už už se chystala zeptat kde se tu vzal, jelikož jsem dobře věděla, že by měl být někde úplně jinde. On mi ale vzal slova od úst, přiložil mi prst přes rty a záhadně se usmíval. " Neptej se."řekl potichu. " Neptej se kde a jak jsem se tady vzal. P rostě jsem tady. Jsem tady proto, že chci být s Tebou. Chtěl jsem tě vidět."

Otevírala jsem a zavírala pusu jak ryba na suchu. Ve finále jsem se zmohla na ubohé; " No, ale to..." a víc ze mě nevypadlo.

Jen se dál usmíval. " Ty skoro vypadáš jako když nemáš radost, že mě vidíš." zasmál se.

" Samozřejmě že mám radost!" naježila jsem se. " Mám radost vždycky když tě vidím, to přeci víš, ale jen si-"

" Dělám moc starostí." dokončil mou větu, ale trochu jinak než jsem to chtěla řít já. Nedal mi šanci nějak odmlouvat a pokračoval. " Dneska to bude jinak. Dnes večere všechny tvoje starosti odplouvají, ano?" rozvláčně mi mávl rukama před obličejem jako kouzelník, který se snaží zmámit publikum karetním trikem. " Nemysli na nic krom toho co je právě teď." drcnul do mě a já se opírala zády o drsnou, chladnou omítku. " Zavři oči." vybídl mě a něžně mi přejel přes víčka.

Po krátkém přemýšlení jsem uznala, že bude lepší neodporovat ač jsem netušila co má za lubem a možná bych se měla vymanit z jeho vlivu a vyrazit tam kam jsem měla původně namířeno.

" Co bylo to bylo." cítila jsem ve tváři jeho dech, věděla jsem, že naše obličeje se téměř dotýkají, ale oči jsem držela zavřené jak si přál. " Co bude to bude."šeptal mi. Jeho ruce sklouzly z mé tváře přes krk a zastavily se na mých ramenou. " Ať jedno nebo druhé nemá cenu," pomalu mi dlaněmi klouzal po pažích, " aby sis s tím dělala starosti. Minulost nezměníš, budoucnost ovlivníš jenom do určité míry. Nemůžeš spasit všechny. Musíš myslet na sebe, na svůj život a svoje rozhodnutí. Nemůžeš na sebe pořád brát starosti druhých." uchopil mě za ruce a propletl naše prsty. " A teď mi řekni, že to tak uděláš." vyzval mě.

Pomalu jsem otevřela oči. Trochu jsem si připadala jako opilá nebo jako feťák, který právě dostává svou dávku. Jeho hlas a jeho blízkost pro mě byly tím alkoholem, tou drogou. " To není fér. Když tohle děláš," uvolnila jsem jednu svou ruku a pohladila ho po tváři, " když se mě takhle dotýkáš a takhle mluvíš..." prstem jsem obkreslovala obrys jeho rtů, " moc dobře víš, že nemůžu souvisle uvažovat a potom všechno odkývu."

Lišácky se zasmál a přitiskl se ke mě celým tělem. " Právě proto to dělám. Je to asi jediná chvíle kdy nejsi tak svéhlavá."

" Nefér." sykla jsem, ale ve tváři mi pohrával úsměv.

" Neřekl bych." oplatil mi úsměv a políbil mě.

Tiše jsem vzdychla a polibky mu opětovala. Tohle pro mě byla nejlepší medicína. V jeho náruči jsem zapomínala na všechno co se dělo kolem, na všechno co mě trápilo. S ním jsem byla bezstarostná.

Odtáhl se ode mě. " Platí?"

Vyplázla jsem jazyk. " Neplatí, používáš nefér prostředky."

" Nikdy jsme neuzavřeli dohodu a o fér a nefér prostředcích." uchechtl se a naklonil se ke mě blíž. " Nenech mě prosit, abys byla bezstarostná a volnomyšlenkářská. Vždyť taková jsi, víš to... Jen si někdy příliš lámeš hlavu."

" A co když tě nechám prosit?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu.

Zamyslel se. "To bude zlé." Políbil mě.

Neměla jsem nejmenší chuť mu v tom nějak bránit. Tenhle způsob prosby měl něco do sebe.

Trvalo dlouho než jsme si pohlédli do očí. "Čeká nás zábava. Ale jen pokud si nebudeš dělat starosti."

Přikývla jsem. " Nebudu."

" Musíš to myslet doopravdy." varoval mě. " Ukaž mi, že to myslíš vážně."

Přitáhla jsem si jeho obličej ke svému a políbila ho. Vášnivě, ale krátce.

Spokojeně přikývl. " Takhle líbají bohémky."řekl samolibě. " A to jsem tě naučil já."

" Kdo jiný." ušklíbla jsem se.

" Tak to doufám nikdo." sykl a vzal mě za ruku. " Račtě kráčet v mých stopách madam." ukázal na auto zaparkované na rohu ulice.

" My někam pojedeme?"

Usmál se. " Máš přeci ráda hvězdy."

" Ano!" vyhrkla jsem nadšeně.

Usmíval se stále víc. Měl radost když jsem byla šťastná. " Ve městě nejsou vidět. Je jedno dobrý místo.... Kde se na ně krásně dívá."

Skočila jsem mu kolem krku. Sevřel mě v náručí a zvedl do vzduchu. " Tak si nejsem jistý, jestli tam dojedeme." pousmál se a položil mě zpátky na chodník.

" To je taky možnost." souhlasila jsem a vzala ho za ruku.

Podíval se na mě. " Ty jsi víc než sen."