Kdo v tom pozná svou školu....?
Rozhlížela jsem se po třídě. Všichni měli hlavy skloněné nad svými písemkami a psali až se jim od propisek prášilo. Povzdechla jsem si a podívala jsem se na svůj ne příliš zaplněný papír. To zase bude známečka.
Spolužačka zachytila můj pohled. "Co je?" naznačila šeptem.
Dala jsem se do smíchu. "Nic nevim." odpověděla jsem s úšklebkem a pak jsem se rychle sehnula, abych neupoutala pozornost učitelky.
"To bude masakr, ta známka." postěžovala jsem si spolusedící po hodině.
"Ne horší než u mě." zamumlala a třela si kořen nosu. "Učila jsem se, chápeš?! Učila a vůbec jsem netušila, která bije."
"Vidíš jsme na tom stejně, jenže já se neučila a tím pádem jsem měla víc času na jiné a zajímavější aktivity."
Raději se nepídí po tom co jsem místo studia páchala a si otevře sešit.
"Co šprtáš? Přestaň, budeš chytřejší než já."
Ušklíbla se. "Pro jistotu, ještě jsem nebyla zkoušená."
"To já taky ne." zívla jsem a pak jsem se narovnala. "To bude skvělý, jestli mě vyvolá. Víš jak to bude vypadat?" zeptám se.
Zavrtěla hlavou.
Usmála jsem, spokojená nad tím, že pobavím ostatní. Jsem ráda, když se lidé smějí. A jesli něco umím dobře - no fajn, není to zas takové umění nebo nějak super vtipné, ale svoje účely to čas od času splní - umím skvěle napodobit Krtečka a jeho výrazy. "Jakmile přečte moje jméno tak to bude jenom Jejda!" vypočítávala jsem a lidi kolem mě se rozesmáli. "Až mi dá tu známku, která bude velká asi jako Brno, řeknu Ouvej!" dala jsem si nohu přes nohu. "A až tu kouli ukážu doma tak to už se ozve jen Jéééé!"
