Dnes je na řadě jedna z těch, která by se mohla řadit do kategorie Bylo. A stále je ;-) A díky za to velmi...
S velkou radostí poznávám nové lidi, navazuju nová přátelství a dozvídám se o druhých překvapivé věci. Jenže nejsem ten typ člověka co by se vrhl do davu a začal rozdávat úsměvy a napřahovat ruce k potřesení. Jsem ráda, když mě do skupiny neznámých lidí uvede někdo koho dobře znám a kdo mi bude po dobu poznávání a oťukávání s ostatními oporou.
A tak se mi v letošním roce stalo, že jsem se velmi nepravděpodobnými cestami dostala do vskutku rozrostlé skupiny neznámých lidí - lidí, kteří se znají dlouhou dobu a jsou jeden pro druhého jako rodina. Se zajímavými pocity jsem tedy vážila cestu do místa, kde jsme se měli všichni setkat - jenže ta, která mě mezi ně nalákala se této cesty neúčastnila.
Roztřeseně jsem vystoupila z auta a sledovala ty rozesmáté tváře, které si mě v tuto chvíli bedlivě prohlížely. Jejich oči nenabraly pichlavý nebo nepřátelský podtón, byla v nich především zvědavost. Nebyla jsem si úplně jistá co udělat ze všeho nejdříve. Každopádně úsměvem se nikdy nic nezkazí. Vzala jsem do ruky popruh batohu a pomalým krokem se vydala k nim. Z jedné židle se bleskově vymrštil vysoký chlapec - spíš muž a pelášil ke mě. Plaše jsem se na něj podívala - jako kdyby se rozhodovalo o celém mém životě a čekala co přijde.
Jeho úsměv se ještě rozšířil. "Ahoj!" napřál ke mě pravici, stiskl mou ledovou ruku a představil se. "My dva spolu budeme mít družstvo." dodal s hřejivým výrazem a mnou najednou projela úleva - tady na bariéry nenarazím. Oni se na mě těšili. Oni mě mezi sebe přijmou.
"Tady je to jedna velká pohoda. To sama poznáš." poznamenala s lišáckým úsměvem o několik hodin později dlouhovláska, když jsme spolu pracovaly na verandě.
"Ano, vidím, že jste tady... Sehraní." vyjádřila jsem svoje pocity a otočila jsem se za sebe. Kluci nesli několik trámů a přitom se nezapomínali špičkovat.
Rozesmála se. "To rozhodně. Tady jsme jedna velká rodina."
"Snad mě adoptujete." podala jsem ji štětec. Ano, umírala jsem touhou mezi ně skutečně patřit. Ne, jako návštěvník, ne jako někdo nový, ale jako právoplatná členka. Uznávaná a oblíbená, ceněná - být jedna z nich.
"Neměj strach." krátce se dotkla mého ramene. "Zapadneš rychle."
"Moc ráda." zamumlala jsem spíš pro sebe a doufala, že její slova dojdou naplnění.
Něco v životě se nepovede, ale další věci vyjdou na výbornou. Co na výbornou?! Ještě víc než na výbornou.
Nelhala mi.
Nic z toho co jsem slyšela nebylo nadsazené - bylo to ještě lepší než z vyprávění. Tohle místo, tihle lidé mě pohltili. A co víc - beze všeho mě přijali mezi sebe.
"Teď už jsi doopravdy naše." zasmál se můj parťák a pevně mě stiskl v náručí. "Vítej."
Ano, na tomto místě jsem našla svoje drahé přátelé, svou další rodinu. Už se mě nezbavíte! :-p
