Musím říct, že u psaní této povídky jsem vyřádila a to celkem dostatečně :-D Užijte si Štědrý den, pochutnejte si na štědrovečerní večeři a večer si rozbalte to co jste si přáli ;-)
Říkejte si což chcete, ale širší kruh rodinný je jako horská krajina - nejkrásnější pohled na ni z dálky. Z úctyhodné dálky, abych byla přesná. A proto jsou Vánoce, kdy se celé příbuzenstvo schází na jakési valné hromadě je pro mě božím trestem - za všechny hříchy co jsem spáchala a spáchat se teprve chystám.
Můj Štědrý den začíná přibližně v sedm hodin ráno, kdy mě matinka nemilosrdně vytáhne z postele, připraví moje dvě mladší sestry - pětiletá dvojčata, která od sebe nejenže nerozeznám a ty potvory toho využívají, ale taky jsou jako neřízené střely a vyšle nás koupit kapry. A protože si potřebuje zabalit dárky tak si ještě vymyslí nějakou činnost navíc. Dokud byly ty dvě v kočáru tak mi to nevadilo, prostě jsem chodila po venku a drncala kočárkem, ale od chvíle co se ty nestvůrky postavily na nohy to je k nevydržení. Zatímco držím za kapuci Hanku, aby mi nevletěla do silnice, Bára se rozběhne vpřed a její úprk, který má za cíl drásat moje nervy skončí nárazem do stromu což má za výsledek řev neskutečné hlasitosti, takže se na mě vrhne nějaká babička, která si myslí, že nebohou sestru stahuju (minimálně) z kůže. A tak ve chvíli kdy utírám Barče nudle a slzy z tváře to Hance podjede na zamrzlé kaluži, břinkne se do hlavy a začne ječet, k čemuž se její dvojče ochotně přidá, vytvoří duet a na mě vrhají už i dědečci. Důrazně jsem tedy mamince oznámila, že letos se sestrami rozhodně sáňkovat nepůjdu. "Výborně. Postavíte sněhuláka. Těšíte se na to, děvčátka?" zazubí se na ně máma, když ji sdělím, že sáně nechci ani vidět.
Letošní procházka pro kapry vlastně není tak tragická jako předchozí roky. Děvčátka se mi válí ve sněhu jak prasátka, přičemž se Barča jaksi převalí přes… Pozdrav od pejska, který tam pozapomněl jeho majitel - chvíle řve, že smrdí a je to nechutný a chce maminku, ale nakonec ji ukonejším tím, že ji nevábnou skvrnu co nejlépe očistím sněhem. Pravda, mámu to na nové kombinéze moc nepotěšila… Konflikt nastal ve chvíle kdy byl sněhulák postaven a dvojčata se nemohla dohodnout, která z nich zasadí nos. Když mě jejich ječení přestalo bavit, vyškubla jsem mrkev z Hančiny ruky a zasadila nos sama - což vyvolalo novou vlnu řevu, ale už jsem jaksi imunní. Jekot jim vydržel, až k obchodnímu centru kde prodávali kapry - lidi se po nás otáčeli, zvlášť když Hanka málem zahučela mezi ryby, ale všechno jsme zvládly. A v okamžiku kdy jsme dorazily domů na gauči už pohodlně seděla babička s dědečkem.
Apokalypsa začala.
Krátce po polední se začali sjíždět další. Druzí prarodiče, tátovi bratři se svými rodinami, teta a prateta, prastrýc se svým psem - kterého si loni přiopilý bratranec spletl s hadrem na podlahu a začal s ním vytírat rozlité pití - příhoda měla dohru na pohotovosti kdy zašívali pokousanou ruku- myslím, že rodinný klan Weasleyů je nic proti tomu jak narváno je u nás doma na Štědrý den.
"Šťastné a veselé Vánoce, vám všem." Popřál nám táta upřímně a pozvedl svou sklenku k přípitku, když jsme zasedli u štědrovečerní večeře.
"Narovnej se!" sykl strýček Honza na svého synka, který zhrouceně seděl naproti mně. Honzík mladší je přibližně ve stejném věku já a tak jsme takovými spolutrpiteli. On teď evidentně toužil po přítomnosti své nejnovější slečny nebo minimálně notebooku s přístupem na internet.
"Jooo," zahučel a pak usrkl ze sklenky na tenké nožce, "děláš si srandu, tati?" vyprskl. "Dětský šampáňo?!" zeptal se nevěřícně.
Můj táta se jen zasmál. "Nedělejte, že jste velcí, když jste ještě naše malé dětičky!" vykřikl bodře a štípl mě do ruky.
"Jé!" chytla se toho dvojčata a už se po mně natahovala.
"Ne!" odstrčila jsem jejich buclaté ruce. "To se nedělá!"
"Mami-" natahovala už Bája, ale babička ji začala konejšit. A to je, pěkně prosím, teprve po přípitku.
"Nebudu to jíst, je to hnusný." Vyjádřila se na adresu bramborového salátu mé matky sestřenka Dáša.
"To nechci slyšet!" vykřikla pro změnu její maminka a vlepila ji pořádný pohlavek - takže Dáša samozřejmě začala brečet.
"Tak ji nech, když ji to nechutná." Pokusila se ji zastat babička, ale teta se zatvářila tak, že to chvíli vypadlo, že taky jednu chytne.
"My to taky nebudeme!" odstrčila Hanka s Bájou talíře synchronizovaným pohybem.
"Na to ani nemyslete." Odmítl to táta a talíře jim strčil zpátky. "Jestli to nedojíte, nepřijde Ježíšek."
"Nezoufejte, on když tak přijde Santa." Zamumlal Honza.
"Už nás to nebaví." Snažily se malé děti utéct od stolu.
"Od štědrovečerní večeře se nevstává!" zahřměl prastrýc a pes se dal do štěkotu…
"Už přijde ten Ježíšek?" otravovala mě Hanka.
"Jestli nezmlkneš tak ne." Opáčila jsem se. Dospělí se zcela nenápadně zvedli od stolu s tím, že jdou vyhlížet ježíška, aby mohli pod stromek nanosit dárky. A že jich bude kupa.
"Sabino!" zaječela Hanka a pověsila se mi na ruku. "Jsi hnusná!"
"Tak se na mě nedívej." Zabručela jsem.
Hanka už natahovala, když se ozval zvoneček - "Ježíšek!" zařvalo všech osm dětí, které jsme tam měly a vyrazili sprintem vpřed. Zavřené dveře ignorovali a chvíli jsem polemizovala o tom, kdo vydrží déle - jestli skleněná výplň nebo dětské lebky. Když se Honzovi podařilo je odstrčit a otevřít vtrhli do obýváku způsobem, který by nezahanbil ani býka na corridě.
Abyste tomu rozuměli - u nás se nerozbaluje. U nás se noruje. Maličtí skočí mezi balíčky a krabičky a dychtivě hledají své dárky - ač jsou to potvory malé, jak vypadá jejích jméno ví naprosto dokonale. Zvlášť když je napsané na co největší krabici.
Otcové se snažili situaci krotit a rozdávat dárky pravým majitelům - Barče se zajímavým způsobem protáhl obličej, když rozbalila tabletky proti prostatě, které byly určeny dědečkovi. Naštěstí to máma zpozorovala dřív než Bája stačila bonbonky ochutnat.
Vinou škrabopisu si teta Anička rozbalila kostičky určené pro prastrýcova psa. A protože babička nejdřív balí a až potom popisu táta bezradně svíral v ruce podprsenku a máme kravatu. Jak jsem tam tak seděla mezi všemi krabicemi a krabičkami, papírky a mašlemi, rozškubanými obaly a dalším nepořádkem, pozorovala to hemžení postupně jsem si uvědomovala jak mi je hezky.
Ano, každý rok nadávám a nemám radost z toho, kolik lidí obsadí náš dům, můj pokoj, jak se moje sestry, sestřenice a bratranci překřikují, hlasitě dohadují jestli budeme koukat na Popelku nebo Sněhurku, jak mě babička peskuje, že nenosím bačkory, jak mě děda plácá po rameni, jak po mě leze prastrýcův pes, jak se mě rudolící strýček ptá jestli už mám chlapce a tetičky lkají, že už jsem velká holky a druhá babička se ptá zda mamince dost pomáhám a už mám nachystané věno - kdyby to bylo jinak asi bych si to neužila.
Z nostalgické chvilky mě vytrhl výkřik strýce Romana - pes se neočekávaně vřítil do pokoje a skočil přímo do sady nových talířů, kterými Roman obdaroval svou ženu…
Šťastné a veselé, přátelé.
