Věčnost

Kolikrát ani nečekáte co by mohlo zdánlivě prosté gesto spustit za akce a reakce.

"Říkala jsem si, že bych tam jela. Ale nechci jet sama. Vím, žes o tom mluvila a tak si říkám, že by jsme mohly jet spolu. Co ty na to?" s chvěním v konečcích prstů jsem hleděla na černovlásku. Její oči se rozzářily. "To by bylo super!" přikývla nadšeně. "Taky nemám s kým jet. Jestli to vyjde tak to bude paráda." usmívala se radostně.

"To bude víc než paráda." souhlasila jsem a rázem jsme přešly do podrobného plánovaní.

Ležely jsme v naprosté tmě jen čas od času přes plachtu prosvitlo světlo baterky kolemjdoucího. Převalila jsem se na druhý bok. "Zima. A mám pocit, že bude hůř." stáhla jsem si čepici víc do čela.

"Proto mám tu zimní bundu." ozvalo se vedle mě uchichtnutí a viděla jsem jak se vedle mě nazvedl matný obrys postavy. Podepřela si hlavu rukou a zřejmě se dívala mým směrem. "Vlastně jsem se tě ani nezeptala-" nadhodila zajímavé téma.

Pousmála jsem se a taky jsem si podepřela hlavu. "To bylo tak..." začala jsem vyprávět s úsměvěm - a bylo to dlouhé vyprávění neboť jsme ho přerušily mnoha výbuchy smíchu a doplňováním dalších podobných zážitků. Pomalu jsem si uvědomovala jak dobře si rozumíme - dosud jsem v ní viděla někoho s kým mám společný zájem a z několika rozhovorů co jsme spolu vedly ještě před odjezdem a z toho jak jsem ji pozorovala se mi zdála jako někdo normální - tedy normální podle mých měřítek, ale teď? Stávala se někým kdo byl víc než člověk, který má stejný zájem jako já.

Náš hovor byl najednou narušen zvukem rozepínaného zipu. Obě jsme se prudce posadily a posvítily do vchodu stanu, ve kterém se právě objevila rozcuchané mužská hlava. "Tady ne!" vyhrkly jsme skoro naráz.

"Ježiš, pardon, pardon já se spletl, zapnu to tady a jdu!" zahuhlal chlápek zmateně a vypotácel se ven. Několik okamžiků jsme seděly bez hnutí a pak jsme se od srdce zasmály...

Připadala jsem si jako chycená do pasti. Nevěděla jsem co mám dělat, jak se mám tvářit, jak mám mluvit - musela jsem poradit. Potřebovala jsem poradit. Lepkavýma, zpocenýma rukama jsem vytočila její číslo.

"Tak copak se děje?" ozvalo se ze sluchátka mile a s očekáváním. Čekala dobré a nejspíš zajímavé zprávy - tak jako v posledních dnech.

"Potřebuju poradit."špitla jsem a stále jsem se rozhlížela kolem jestli mi někdo nenaslouchá. "Já vůbec nevím co mám dělat." přiznala jsem se a doložila svou situaci.

Chvíli bylo ticho. "Co bych ti měla říct?" zeptala se.

"Cokoliv, protože já vůbec nevím." zoufala jsem si.

"Dobře." skoro jsem si dovedla představit jak pokývala hlavou. "Jdi do toho. Nemáš co ztratit. Nemáš."

Pomalinku se mi zklidňoval dech. "Myslíš?"

"Je to na tobě, ale já bych to tak udělala. A ty nemáš oč přijít."řekla potichu.

"Jo..." najednou mi bylo o sto procent lépe. "Máš pravdu. Jasně, že máš pravdu. Půjdu do toho. Půjdu!" vyskočila jsem na nohy. "Děkuju, děkuju moc!"

"Není vůbec zač." zasmála se melodicky. "Od toho tu přátelé jsou."

Ano, od toho tu přátelé jsou. Tedy měly by být - ale ne vždy ten kdo se zve přítelem přispěchá na pomoc, když je ho potřeba. Byla vždy když jsem to potřebovala. Dokázala mě povzbudit a dodat sílu - nebo alespoň víru, že to bude lepší. A jako první mě neodsoudila - neodsoudila za to, že bych mnohé věci udělala znovu a znovu kdyby k nim byla příležitost. Vzácná vlastnost.

Těšení a jakási příjemná nervozita dosáhly vrcholu. "Teď to přijde." usmály jsme se při pohledu na hodiny a taky na podium, které bylo perfektně nachystané. Ano, nastal čas.

Čas pustit všechno z hlavy, nemyslet na svoje starosti, nad ničím se netrápit a nepřemýšlet - a nyní to šlo úplně samo. Pohltili nás. Dokázali to opravdu dokonale a stali se naším lékém na všechno. S nimi jsme zapomínaly snad své vlastní jméno. Jen jsme si užívaly, cítily jsme se skvěle ať se kolem dělo cokoliv. Tím jsme žily. To nás těšilo. To nás bavilo. To jsme si užívaly.

Pevně věřím, že toho máme ještě mnoho před sebou. Ještě je tu tolik věcí, které si musíme užít a poznat, tolik zážitků, které je třeba si vychutnat, je třeba nasbírat mnoho zkušeností a podělit se o ně - nemáme stání!

Kéž to trvá věčně...