A kdo je taky tak nedočkavý jako já?! :)
↧
GoT upoutávka (5.série)
↧
Jelen
Jelen je početná akustická kapela (s příležitostným speciálním hostem Kateřinou Marií Tichou), která se dala dohromady pod vedením Martina Ledviny. Vytváří originální tvorbu, která vychází z country, folku, bluesu apod. žánrů.
Sama bych jejich písně označila za prosté, nepřekombinované a reálně znějící - tím chci říct, že skutečně slyšíte nástroje a ne počítačovou produkci.
Jelen má na kontě album Světlo ve tmě a momentálně má tato kapela skvěle našlápnuto neboť je na turné s neméně zajímavou skupinou Nebe.
Má oblíbená píseň Magdaléna
Jelen
Nebe nad Prahou
↧
↧
Jon Sníh v reálném světě
Seth Meyers, který moderuje jednu z mnoha populárních talkshow si připravil vtipnou scénku - tedy, jak by to vypadalo, kdybyste si na večeři s přáteli pozvali Jona Sněha?
Musím říct, že jsem se bavila královsky!
Verzi s titulky najdete tady :)
Musím říct, že pohled na "Jona", jeho útrpný výraz, oblečení a hlášky mě dostávají do kolen :D
↧
50 Odstínů šedi
Studentka literatury Anastasia je podle vlastních slov nezajímavá a nudná "šedá myš" s nízkým sebevědomím, pravý opak tajemného podnikatele Christiana Greye, kterého přišla vyzpovídat pro článek do studentského časopisu. Přestože se ji Grey svým chladným a odměřeným chováním snaží odradit, má ho plnou hlavu, což ještě prohloubí jejich opakovaná pracovní setkání. Bez ohledu na to, že ji varuje, jak je komplikovaný a ve zlověstných náznacích mluví o svém specifickém vkusu, není Anastasia jeho přitažlivosti schopná odolat. Ani Grey však není vůči téhle plaché dívce imunní a postupně ji začne otevírat dveře do své třinácté komnaty. Pokud do nich Anastasia vstoupí, pozná pravého Christiana Greye. Na posteli určené jen pro vyvolené zároveň pozná pravou Anastasii - své touhy, své vášně, svou živočišnost. Až z toho jde strach. (csfd.cz)
Můj názor: Hned z úvodu upozorňuji, že hodnotím z hlediska nečtenáře knihy (kamarádka a velká ctitelka této "ságy" mi vytkla, že kdybych sérii přečetla mluvila bych jinak, film se prý nepovedl).
K filmu mě nic zvláštního nelákalo, ale jsem nemocná, můžu tak max. ležet v posteli a zíra na filmy, proto jsem ze znuděné zvědavosti pustila film, který oslovil statisíce lidí, vyvoval v nich nečekané tužby, strhal kasy kin a vůbec - megafilm. Všichi víme. Musím říct, že jsem zírala s otevřenou pusou - ovšem nebylo to zaujetí, nadšení nebo podobná kladná a velkolepá emoce. Jednak jsem zívala (z prohloubené nudy) a potom jsem nemohla věřit - tohle je ono? To jsou slavné Odstíny šedi, ten opěvovaný počin?
Shrňmě si to - hlavní hrdinka, která vypadá, že každou minutou umře, nebo minimálně zkolabuje vyčerpáním, pořád se něčemu diví jako divizina (OK, ještě bych uznala údiv nad tím, že uhlazený pan Grey si libuje v sadismu, ale ten zbytek?), jen potevřít pusu a vystrčit zuby a máme tu Bellu Swann jak vyšitou. Christian, který má co deset minut tričko dole (proč?!), zoufale si ji k sobě snaží připoutat, ale zároveň si ji odmítá pustit k tělu. A o tom je celý film - jakýs-takýs náboj to mělo asi v posledních třech minutách. Ale i tak to nic slavného nebylo. A TOHLE má ještě dva další díly?! :D
Upřímně jsem trochu zděšená. Pokud toto oslovilo takovou masu lidí nejsem si jistá, kam svět spěje.
↧
Thinking Out Loud (Ed Sheeran)
Nejsem jeho zapálená fanynka, ale tuhle písničku jsem si doslova zamilovala, hrozně mě uklidňuje.
A ten klip! :)
↧
↧
Tři holky jako květ
Uvádí: Divadlo Na Fidlovačce
Režie: Jan Jirků
Délka představení: 140 minut
Hrají: Eliška Balzerová, Iva Pazderková, Marie Doležalová
Slovo divadla: Tři ženy. Vnučka, matka a babička. Potřeštěná rebelující maturantka, psychicky se hroutící prodavačka z dámského oddělení, a penzistka, pečující o svého nemocného manžela. S velkou dávkou humoru a sebeironie nám postupně svěřují své malé radosti, velká trápení i svá nejskrytější tajemství.
Moje slovo: Shlédla jsem záznam představení na ČT Art.
A jsem upřímně nadšená. Je to přesně ten styl her, který mám moc ráda. Je to ze života - uvěřitelné, reálné, každodenní. Jsou tam chvíle, kdy se smějete - smějete se upřímně, smějete se zoufale, ironicky i hořce. Účinkující se potýkají s těžkými věcmi a vy se vidíte v jejich kůži, umíte se vcítit a chápete proč jednají, jak jednají.
Hrozně se mi líbilo, jak se herečky na jevišti střídali, každá sama, každá popsala stejnou situaci, ale svým pohledem a to bylo nekonečně osvěžující a zábavné. I to jak se střetnou na samém konci.
Byla jsem dojatá - ale hezky dojatá. Nezanechá vám to šrámy na duši. Spíš vás to povzbudí v další cestě.
↧
Andělská (Zuzana Navarová)
Zatím, počítám nebe, světla kam nedostanu
miluju tebe a pak, usnu a vstanu a tak
počítám nebe, pusy co nedostanu
miluju tebe a pak usnu a vstanu a tak...
miluju tebe a pak, usnu a vstanu a tak
počítám nebe, pusy co nedostanu
miluju tebe a pak usnu a vstanu a tak...
↧
Už mě víckrát neuvidíš!
Nebudu zastírat (a v tomto ohledu jsem tak nikdy nečinila) Liberec a jeho univerzita pro mě byl nenáviděnou destinací, do které jsem se dostala v podstatě řadou nešťastných omylů. Ač jsem byla umíněná vydržet tam alespoň přes zimní semestr, události dostaly takový spád, že jsem odmítla i těch několik měsíců, co mi zbývalo do konce a rozhodla jsem se sbalit svých pět švestek a otočit se k tomuto kraji zády. Abych neodjížděla jen jako uzlíček nervů rozhodla jsem si svůj poslední týden na kolejích užít, jak se patří.
V pondělí jsem šla ještě do školy na svou oblíbenou přednášku - věřte, že dějiny pravěku jsem měla opravdu ráda včetně přednášejícího. Byl to milý chlapík, který svému oboru rozuměl a dokázal podat poutavé informace a na dotazy reagoval vstřícně a vždy se snažil ukojit naši zvědavost.
V úterý jsem udělala řádný nákup a program na večer byl jasný - vysokoškolská párty! Každý pořádný vysokoškolák přeci musí navštívit nějakou tu pařbu (a ty jsou v kolejních podmínkách vskutku legendární!). Abych si tedy tuto pomyslnou povinnost mohla odškrtnout před útěkem ze školy, vydala jsem se svou spřízněnou duší do harcovských klubů. Předem jsme se načnuly colou s rumem (protože věřte, že některé podniky za střízlivého stavu nezvládnete) a za několik hodin jsme vymetli asi čtyři kluby. Ten poslední byl vlastně docela fajn, alespoň do chvíle než se zaplnil tak, že se v něm nedalo ani dýchat ani hýbat.
Shodou okolností připadlo na středu děkanské volno a to bylo jedině dobře, protože jsme potřebovali odpočívat po propařené noci. Nožičky bolely, hlava lehce pulzovala. V odpoledních hodinách jsem se začala rozmýšlet, co podniknu během čtvrtka - přeci nezůstanu zavřená na kolejích! A jak jsem se zamyslela, co se dá v Liberci najít (nebudu vás napínat - nic), přišla mi na mysl spásná myšlenka.
Ve čtvrtečních rannícho hodinách, kdy se Liberec halil do mlhy jsem už stála na autobusové zastávce a vyrážela jsem do ZOO. Na zádech batoh se svačinkou, v ruce termosku s čajem a opravdu jsem se těšila. Do toho mi telefonovala mamka, zda si jsem svou návštěvou ZOO jistá, neboť předchozí den jim tam utekl jakýsi leopard. To, že mě pustili za bránu ZOO jsem považovala za dostatečné ujištění o tom, že šelma byla chycena. Svou návštěvu zahrady jsem si užila - díky všedními dni a chladnému počasí byla takřka liduprázdná, proto jsem se nemusela u výtahu strkat se školními výpravami a nervózními rodiči, co mají dítě za krkem, všechno jsem si mohla prohlížet, jak mi bylo libo a vůbec - bylo tam krásné ticho, zvířata se procházela jako na výstavě a vůbec jsem si to užívala. Podívala jsem se na cvičení lachtanů a krmení tučňáků, slintala nad svými milovanými surikatami a pandami červenými a přemýšlela, jak je propašuju na kolej a následně domů a obdivovala jsem libereckou raritu - bílé tygry. Jediné, co bych ZOO vytknula, bylo to, že měla zavřené veškeré podniky, co se nacházely za branou. Chápu, že tam nebude takový šrumec jako v letních měsících (hlavní sezoně), ale docela jsem se těšila, že si tam dám horký čaj a třeba něco sladkého.
Po návratu ze ZOO jsem se vydala do víru města - měla jsem domluvený sraz s jednou kamarádkou z tábora, která pracuje v nedalekém Jablonci a vyrážely jsme do koktejlového baru. Užily jsme si to nadmíru! Každá jsme do sebe hodily čtyři koktejly, a pak jsme se motaly směr nádraží - ona na bus do Jablonce, já doufala, že něco pojede na Harcov. Doufala jsem marně, spoj mi jel skoro za hodinu, tak jsem se vydala pěšky. Náročná cesta.
Ráno jsem vstávala přiměřeně omámená, ale s radostí - libercká noční můra skončila, balím! Byl to slastný pocit usednout do vlaku a vědět, že se tam už nevrátím…
Před několika týdny mi přišel dopis z děkanátu - ukončení studia. Z nohy mi spadla poslední koule, která mě poutala k tomu místu. Jsem ráda, že to je za mnou.
A teď? Znovu a lépe!
↧
Červená Karkulka
Krásná a mladá Valerie se zamilovala do hloubavého samotáře Petera, avšak její rodiče dohodli sňatek se zámožným Henrym. Valerie a Peter nechtějí ztratit jeden druhého, proto se rozhodnou pro útěk, když se dozvědí, že Valeriina sestra byla zavražděna vlkodlakem, který loví v tmavém lese obklopující vesnici.
Lidé z vesnice udržují po celá léta nelehké příměří se zlou bestií tím, že jí nabízejí každý měsíc zvířecí oběť. Pod krvavým úplňkem si vlkodlak vybere ale oběť větší - lidský život, a tak lidé hladoví po pomstě zavolají známého lovce vlkodlaků, otce Solomona, aby jim pomohl bestii zabít. Solomon ale upozorní vesničany na to, že se vlkodlak přes den mění v člověka a že to může být kdokoliv z nich. Když počet obětí roste s každým úplňkem, začne se Valerie domnívat, že vlkodlakem by mohl být někdo blízký. Panika svírá celou vesnici a Valerie zjišťuje, že má s nestvůrou jedinečné spojení - takové, které je neúprosně táhne k sobě. Díky tomu se Valerie stává podezřelou ale zároveň i návnadou. (csfd.cz + moje úpravy)
Můj názor: K filmu mě přitáhl především Gary Oldman.
Popravdě mi název Červená Karkulka nepřijde úplně adekvátní, ač tam byly použity prvky této známé pohádky, přeci jen si nepamatuju na krvavý úplněk a že by si Karkulka tykala s vlkodlakem natož... (nechci prozrazovat asi největší zápletku), ale jednoduše to tak nebylo :D Objektivně hodnoceno byl film vlastně podprůměrný - celá vesnice v křeči, vyvolená Valerie, která má šanci všechny zachránit, u toho bojuje s předsudky a konvencí, nechybí milostné zápletky, trochu těch typických lekacích scén, podezření je všudypřítomné.
Bylo mi úplně jasné, že vlkodlak se vyloupne z někoho naprosto nečekaného. Celkem jsem koukala, hlavně když k tomu dotyčný vybalil celou tu story :D Nicméně provedení vlkodlaka musím pochválit - trochu se mi zajídá trendy posledních let, kdy jsem vypozorovala, že se z vlkodlaka dělá jakési Frankensteinovo monstrum. Neříkám, že to má být roztomilý chlupáček, ale zároveň to není kojot postižení prašivinou s dvoumetrovými drápy a lidskými rysy. Takže tady hodně bodů za to, jak vlkodlak vypadal.
Závěr byl vlastně... Docela šťastný, ale zároveň docela zvláštní. Nečekejte nic extra, ale zabavit vás to může.
↧
↧
Diskuze č. 21
Knihy jsou pro lidi tím, čím jsou pro ptáky křídla.
Tušíte téma dvacáté první diskuze? :)
KNIHY!
Myslím, že tematiky knih je dost nevyčerpatelná a jsem sama zvědavá s čím přijdete!
Považuji se za vášnivou čtenářku (nicméně znám i vášnivější!) a chvíle strávená s knihou pro mě není nikdy zbytečná.
Láska k potištěné vazbě papíru mi byla velmi nenápadně, ale velmi účinně vštěpována už děství. Máma mi četla - četla mi před spaním, četla mi, když jsme čekaly u doktora, četla mi ve volných chvílích. Rychle jsem se pro to nadchla a sama jsem za ní poskakovala s knížkou a chtěla jsem číst.
Když už jsem byla schopná číst sama přišel světový fenomém Harry Potter a ke stránkám mě doslova přilepil. Četla jsem dnem i nocí, četla jsem s nadšením, četla jsem ráda. A to mi zůstalo.
Přečtu opravdu cokoliv, pokud to je dobře a poutavě napsáno, pokud mám k tematice vnitřní vztah - jsem ochotna číst odbornou literaturu, životopisy, komiksy, krásnou literaturu a do jisté míry jsem ochotna se nadchnou i pro brak. Nijak hluboce se nezajímám o hodnocen širší veřejnosti a oceňovanost knihy - ve chvíli, kdy mě zaujme mi je úplně jedno, zda je odborníky vynášena do nebes nebo zatracována.
"Nejužitečnější jsou knihy, které nutí čtenáře k doplnění."
Jsem schopna se bezhlavě zamilovat do knižních postav a stejně divoce je umím i nenávidět. To, co se odehrává na stránkách knihy prožívám také - trpím společně s hrdiny a raduji se, přemýšlím nad osudy odvrácené (zlé) strany, mnohdy mě více zajímají postavy vedlejší.
Nesnáším otevřené konce, systém "domysli si sám". Chci jasně vědět, co a jak bylo. Stejně tak mě obtěžuje trend posledních let dělit knihy na nekonečné díly a série - ano, někdy si to obsáhlost příběhu žádá a je milé setkat se s hrdiny a prostředím v další knize, al čeho je moc, toho je příliš a natahování, které má za cíl vysokou tržbu mě obtěžuje.
Typická česká slova "Jdu na jedno" jsou snadno srovnatelná s mým "Tak ještě jednu stránku/kapitolu." Někdy opravdu nevím, kdy je čas přestat, nemůžu se odtrhnout a musím číst pořád dál. Když mě kniha opravdu hluboce zaujme celé dny trávím v jejím světě, v příběhu, do kterého jsem se začetla, všechno kolem mě šeptá a daná knižní situace mě naprosto obklopuje.
Knihy jsou podobné domovu, do kterého se vracíme i za největší bouřky.
Ještě bych ráda zabrousila ke knižním zlozvykům - každý nějaký máme!
Mou specialitou je čtení odzadu nebo minimálně předbíhání stránek. Když se děje něco složitého, napínavého... - nechci přeskakovat, jen se ujistit, že daná situace se nějak supokojivě vyřeší. Nahlédnout za oponu několika následujících kapitol je skvělé řešení. Vím, že se tak připravuji o mnohé, ale dodnes jsem se tomu neodnaučila :D
Myslím, že netřeba pokračovat dále - čtu velmi ráda.
A co vy mi na téma knihy povíte vy?
↧
Bezkyslíkatí
Autor: Ingmar Villgist
Počet stran: 204
Anotace: Soubor šesti dramatických jednoaktovek polského autora: Kostka sádla se sušeným ovocem; Bezkyslíkatí; Fantom; Bez názvu (Ohne Titel); Zinková běloba (Zinkweiss); Lemuři.
Moje slovo: K nápadu přečíst si knihu mě přivedlo brilantní divadelní zpracování.
"Já se přece nemůžu pořád bát, pořád se ti omlouvat, bát se jít ven, žertovat, usmívat se...!"
Po přečtení knihy jsem došla k následujícímu:
1) Divadlo Jesličky zpracovalo předlohu velmi, velmi věrně.
2) To, co se odehrávalo na divadelních prknech a tolik mě zasáhlo se na stránkách knihy nacházelo v koncetrovaném a soustředěném množství. Kniha je psána jako drama, autorovi scénické poznámky jsou pečlivě vykreslené, velmi se věnuje prostředí, které výrazně doplňuje příběhy. Začetla jsem se a nemohla jsem se od knížky odtrhnout, slzy mi tekly proudem, ale... Už jsem nebyla tak zbídačená jako po divadle. Teď jsem měla možnost přemítat nad jednotlivými pasážemi, více je doceňovat, měla jsem dostatek času si vše promyslet a pospojovat, nemusela jsem se věnovat příběhu, co se bez pauzy odvíjí.
"Milujete se pořád ještě?"
"Já Evre moc miluju."
"Spíte spolu?"
"Ano, dokonce..."
"Časteji než kdysi?"
"Jsme si blíž..."
Pokud mají některé knihy moc měnit/působit na lidské životy, pak jsou Bezkyslíkatí jednou z nich. Úžasné zpracování nelehkých životních osudů - stojí za to žít? Proč žijeme a jak žijeme, má to tak smysl, má to účel? A proč to je takhle? Bezkyslíkatí se zařadili na můj top seznam.
"A co bude potom?"
"Bude dobře, bude milo... Bude sladce a šťastně."
↧
Knižní dotazník
Před časem jsem na tento dotazník narazila u Silwiniel a nakonec jsem se rozhodla jej vyplnit ;) Když někoho inspiruje/nadchne, může se přidat :)
Mimo jiné připomínám diskuzi!
1. Bývá ti špatně při čtení v autě?
Ano :( Je to dlouhá doba, kdy jsem to "testovala" naposledy, ale nějak nemám ambice to aktuálně zkoušet :D Navíc prakticky nepodnikám tak dlouhé cesty autem, abych si chtěla číst.
2. Který autor má podle tebe jedinečný styl psaní a proč?
Prakticky každý autor, kterého si cením má punc jedinečnosti. Vyzvednu Dana Browna, kterého oceňuju pro spletitost příběhu, která zasahuje do historie i přítomnosti (mnohdy i budoucnosti) a víceméně si nic nevymýšlí, vše je podloženo.
3. Harry Potter nebo Stmívání? Třemi body obhaj svůj výběr...
Harry Potter!
Harry Potter, protože jsem dítě z jeho generace, vyrostla jsem na něm. A přestože sága už před časem skončila, odkaz HP je stále aktuální, fanoušci neutichli.
Harry Potter, jelikož Rowlingová oživila kouzelný svět plný fantazie.
Harry Potter, neboť když se zamyslíte už od prvního dílu musela mít dost detailně naplánované vše - především závěr.
4. Nosíš s sebou nějakou tašku nebo kabelku na knihy? Jestli ano, co v ní je (kromě knih)?
Na knihy nemám žádné speciální zavazadlo, nosím je v kabelce/batohu a ten obsahuje takové obyčejné, obvyklé věci - klíče, peněženka, mobil, kapesníčky aj. :)
5. Čicháš ke knihám?
Ano :)
6. Preferuješ knížky s ilustracemi nebo bez nich?
Samořejmě nepohrdnu hezkou ilustrací (Hobit!), ale svým způsobem mám radši knihy bez nich, protože si tak můžu popisované věci vysnít sama.
7. Která knížka se ti líbila, když jsi ji četla, ale později jsi zjistila, že to není zrovna "kvalitní psaní"?
Sága Stmívání a ruku v ruce s tím jdou Upíří Deníky.
8. Píšeš? Vidíš sebe samu v budoucnu jako spisovatelku?
Ano, píšu, ale jako spisovatelka se rozhodně nevidím. (ani v budoucnu).
9. Kdy jsi začala číst?
Když jsem se to naučila, což je záležitost první třídy.
10. Byl tvůj oblíbený předmět ve škole český jazyk a literatura?
Ano :) (a nikdo to nechápal)
11. Kdybys dostala knihu, kterou jsi četla a nelíbila se ti, co bys dělala?
Nejspíš bych ji poslala dál... (darovala)
12. Která méně známá série se podobá Harrymu Potterovi nebo Hunger Games?
HG jsem nečetla, tudíž těžko k něčemu přirovnávat.
HP je něco jedinečného a popravdě se mi nechce příliš pátrat po sérii, která by jej "kopírovala".
13. Upíři nebo víly?
Upíří - sice jsem tu strhala Twilight ságu, ale tvor žijící staletí mi přijde velmi zajímavý. Ovšem zároveň nebezpečný.
14. Vlkodlaci nebo duchové?
Možná vlkodlak, protože ten je s vyjímkou úplňku normálním člověkem. Duchové jsou od našeho světa odtrženi.
15. Milostný trojúhelník nebo zakázaná láska?
Zakázaná láska.
16. Romantická kniha nebo akční kniha s několika romantickými scénami?
Záleží na mé náladě, ale častěji sáhnu po knize akční s milostnou/romantickou zápletkou.
↧
Je veux (Zaz)
Poslední týdny moje zamilovaná písnička.
↧
↧
Mim? Ananas!
Je o mě všeobecně známo, že se s chutí pouštím do akcí všemožného druhu. Někdy si říkám, že čím šílenější, tím lepší. Naše umělecká škola, pod kterou spadá i moje milované divadlo měla den otevřených dveří pro veřejnost. Program byl pestrý a bylo třeba průvodců, kteří návštěvníky usměrní a pobaví. My, jakožto studenti dramatického oboru jsme tedy byli požádání, abychom se převlékli za mimy a těchto rolí se ujali.
S týdenním předstihem probíhal v divadle výběr kostýmů pro tuto příležitost. "Zkus si tyto kalhoty, ty měla Breberka před rokem taky na mima." Podal mi náš režisér kostkované kalhoty.
Vykulila jsem oči. Breberka je totiž známá svou neuvěřitelně útlou postavou (navzdory tomu, že se neustále cpe. Máme reálné podezření, že má tasemnici jakožto domácího mazlíčka). "To nemyslíš vážně." Svírala jsem oděv ruce. "Pokud to Brebera neměla asi tak dvacetkrát omotané kolem sebe je vyloučené, abych se do toho oblékla já."
"Bylo ji to normálně." Odbyl mě režisér a naznačil, že si mám s převlékáním pospíšit.
"Vždyť její obě nohy jsou jak moje jedna a ještě by zbylo!" zavrčela jsem, ale soukala jsem se do kalhot. Záhy tak vznikla záhada, neboť kalhoty mi padly jako ulité. A Brebeře taktéž. A tomu se říká chyba v Matrixu.
V den D jsme byli nastoupení před divadlem. Všechno šlo jako na drátkách - převlékli jsme se, začali jsme se líčit. Základem byl bílý obličej.
"Nešetři na sobě, vypadáš jak mrtvola, pořádně bílou!" peskoval mě režisér a vytáhl další krabičku. "Tady je ten krém na boty, namalujte si oči!"žertoval nejapně. "A holky vytáhněte rtěnky a dneska s nimi nešetřete." Jeden z mimů si vzal jeho slova k srdci tak důkladně, že ve výsledku vypadal, jako když se líbal s vysavačem. A mimo jiné jsme zjistili, že se nemůžeme smát tak, abychom odhalili zuby neboť v kontrastu s bíle natřeným obličejem působí zoufale a nechutně zažloutle.
"Můžete mi někdo zapnout to fiží, pořád se mi to plete do dreadů!" vykřikla jsem zoufale. Jedna z kamarádek se mě ujala.
"Podrž si vlasy nahoře, ať to jde líp." Požádala mě a já si zvedla dready nahoru. Režisér se plížil kolem. "To je super, mohla bys to tak mít?!" zvolal a díval se na moje trčící dready. Pokrčila jsem rameny. "Klidně. Chceš, abych si udělala palmičku?" zeptala jsem se a on přikyvoval jako pejsek na palubní desce.
Vlasy jsem se svázala a pohlédla jsem do zrcadla. "A ode dneška mi můžete důvěrně říkat ananas."
↧
Co říkal Voldemort?
A to jsem se docela zasmála! :)
↧
Píseční hadi (5x04)
Obvykle takové "scénická" videa nepřidávám, ale tentokrát si to nemohu odpustit.
Rod Martellů jsem si rychle oblíbila a nebudu popírat, že to bylo kvůli Oberynovi, který byl a) pohledný, b) naprosto jsem si zamilovala jeho přízvuk, c) zdál se jako charakterní chlap.
Jak teď události v Dorne dostávají více prostoru vyšlo najevo, že obdobně neodolatelným přízvukem disponují i ostatní a tak nemohu jinak než o nich smýšlet kladně ;) Píseční Hadi a Ellaria jsou jednoznačně mými favority.
Pro případ, že by video nešlo spustit, originál zde.
Mimo jiné tu bylo vyřčeno několik fascinujících replik, ale na pomyslný vrchol byl zařadila tu od Ellarie:
"Nepotřebuji armádu, abych rozpoutala válku."
A připomínám diskuzi! ;)
↧
Na stejné vlně
Své dready a život s nimi jsem tu probrala poměrně důkladně. A myslím, že se k tomu v budoucnu vrátím. Nicméně mě potkala nadmíru zajímavá událost, která mě dost obohatila - sraz dredařů.
Akce vznikla na popud jedné akční slečny, která má shodou okolní pletla a nyní opravuje dready a proto se mi pozvánka dostala do rukou ještě horká. Neváhala jsem ani minutu - strávit víkend s lidmi, kteří budou naladěni na stejné vlně bylo neodolatelné pozvání!
Když se ohlédnu zpátky, musím se zasmát. Aniž bych nijak extra přemýšlela, ráno jsem si oblékla své oblíbené kousky - turecké kalhoty a tílko s volnějším trikem na jedno rameno. Když tak vyrazím do "běžného provozu" lidé se po mě otáčí a vím, že se mému modelu podivují. Když jsem vystoupila v tábořišti, kde se sraz konal rázem ke mně naklusala skupinka prakticky identicky oblečených lidí. Víme, co je slušivé a zároveň pohodlné. A moje nadšení se jen znásobilo tím, že jsme tam všichni pobíhali bosky.
Ráda bych vám vypisovala, jak to byl skvělý den, ale obávám se, že do řádků neumím přenést onu úžasně pohodovou a poklidně dynamickou atmosféru, která tam panovala. Vše bylo organizované, ale zároveň úžasně plynulé a každý si vlastně dělal, co chtěl. Polehávali jsme po trávníků, vyměňovali si své dojmy a zkušenosti nejen ohledně dreadů, vyprávěli si o svých životech a zážitcích.
Měla jsem možnost zkusit si slackline, po čemž už velmi dlouho toužím. To bylo opravdu záživné - od jednoho sympaťáka jsem dostala krátkou instruktáž, jak si počínat, ale přesto jsem byla velmi nejistá.
"Hm, mohla bych se tě jako přidržet?" zeptala jsem se nesměle svého rádce. Ten se smíchem souhlasil. S vytřeštěnýma očima a hlubokým soustředěním jsem se vyhoupla nahoru, křečovitě jsem svírala jeho rameno a kymácela jsem se jako osika. I přes všechnu oporu a svou křečovitou snahu jsme prakticky stejně rychle letěla k zemi. Ale nevzdávala jsem se zkoušela jsem to znovu a znovu.
"Vidíš, jak ti to jde." Pochválil mě můj učitel a trpělivě stál vedle mě a nechával mě, abych se ho držela. "Teď už jen získat jistotu a balanc." A aniž by cokoliv naznačil ustoupil z mého dosahu takže naráz jsem se ocitla na vratké pozici dokonale nezajištěná a odkázaná jen na sebe a svůj balanc. Zařvala jsem jako píchlá svině, začala mávat rukama jako větrný mlýn, předvedla jsem jakousi postiženou holubičku, pak jsem se na zlomek sekundy vyrovnala a pak už jsem elegantním obloukem padala dolů.
"Až budu zítra brečet, proč mě všechno bolí, připomeň mi tohle mé snažení na slackline." Požádala jsem jednu ze svých nových kamarádek asi po hodině snažení. Můj rekord na slackline? Šest vteřin!
Večer poklidně ubíhal u kytary, zpěvu a ohýnku. Nechybělo grilování - bohužel na jeden plátek jsme dokonale zapomněli a stvořili jsme tak dost kvalitní uhlí, které propálilo díru do plastového tácku, na který bylo vytaženo.
Noc byla chladná a deštivá, ale přečkali jsme ji všichni a ráno jsme se opět sešli u plamenů, na kterých už se grilovala cibule a žampiony, které co chvíli padaly do ohně. Nakonec jsme se ale shodli, že popel je slaný a zdravý a ničemu to vadit nebude.
Při odchodu jsem se kroutila jako žížala a funěla nad tím, jak mě všechno bolí. M., jen znalecky pokývala hlavou a se zdviženým prstem mi připomněla slackline.
Kdo by si myslel, že odjezdem z tábořiště celý sraz končí je na omylu! Do vlaku jsem nasedala s dvojící dredatých týpků, kteří cestovali ještě dál než já. Jízdu vlakem jsme si užívali, dívali jsme se z okýnka a připomínali si veselé zážitky uplynulého dne. V Pardubicích, kde nás čekal přestup vyrazil Fenek hbitě do trafiky a přinesl mi pivo a loupák - to aby mě cesta příliš nevysílila. Musela jsem se hrozně smát a ještě více jsem se smála tomu, jak na nás kolemjdoucí lidé pohoršeně koukají.
Další stanice byla ve znamení loučení. A já domů odcházela s nadmíru pozitivními pocity - doufám, že to nebyl náš poslední sraz a sejdeme se znovu!
↧
↧
Merlin
Země je zmítána občanskou válkou a stařičký křesťanský král Konstantin už není s to udržet věci pod kontrolou. Avšak do konfliktu se nedostali jen lidé, ale i mystické bytosti temných věků. I je ohrožuje křesťanství. Obzvláště ohrožená se cítí královna Mab, a proto se rozhodne bojovat. Osloví svou božskou sestru a navrhne jí, že spolu stvoří napůl smrtelného čaroděje, vůdce, který by měl křesťanství zničit. Když neuspěje, rozhodne se Mab jednat na vlastní pěst... (csfd.cz)
Můj názor: Nebudu tu rozebírat historickou (ne)správnost, i když jindy jsem na to pes. Nicméně u tohoto filmu beru v potazi i fakt, že to je historie nesmírně dávná a navíc se stále vedou vášnivé debaty o tom, zda vůbec kdy nějaký Artuš žil, Camelot stál a všechno kolem toho...
Co tedy film nabízí? Dobrodružství, lásku i nenávist, snahu přežít a zachránit se - a účel přeci světí prostředky, ne?, kouzla i triky, válku i mír a v neposlední řadě také víru.
Film je skvostně obsazen - ať už je to titulní role Merlina nebo královna Mab, která mu zdatně sekunduje. Ve filmu můžete vidět i Helenu Bonham Carter - její herecký projev považuji za velmi zdařilý.
Je to dost dlouhá podívaná, ale já vám ji doporučuji :)
↧
Lady Fuckingham
Autor: Neznámý (Oscar Wilde)
Počet stran: 168
Anotace: Novela Lady Fuckingham, jejíž autorství se připisuje irskému spisovateli Oscaru Wildovi, popisuje životní příběh Beatrice, dívky založení spíše nymfomanického. Poprvé navnaděna vyprávěním zvídavé přítelkyně Alice, které se brzkého erotického probuzení dostalo od zmužilého komorníka, Beatrice neváhá a vydává se objevovat erotické taje s Aliciným bratrem.
Jelikož po ochutnání slastí je pro ni nemožno přestat, postupuje hlouběji a zakušuje potěšení rozmanitého druhu mimo jiné se zúčastňuje orgií tajného Amorózního kroužku, svádí služebné, uzavírá manželství se zhýralým lordem Crim-Conem a nakonec předává své nabyté nepřeberné znalosti dalším nezkušeným. (zdroj + moje úpravy)
Jelikož po ochutnání slastí je pro ni nemožno přestat, postupuje hlouběji a zakušuje potěšení rozmanitého druhu mimo jiné se zúčastňuje orgií tajného Amorózního kroužku, svádí služebné, uzavírá manželství se zhýralým lordem Crim-Conem a nakonec předává své nabyté nepřeberné znalosti dalším nezkušeným. (zdroj + moje úpravy)
Můj názor: Knihu jsem objevila skrz seznamy typu "knihy, co musíte přečíst" a její název mě naprosto uzemnil a probudil mou zvědavost. A když jsem zjistila, že autorství je připisováno O.Wildemu, což je můj oblíbený autor, po knize jsem sáhla.
Popravdě mi kniha přijde trochu nezhodnotitelná - jak lze hodnotit stránky, které rozličnými způsoby, přídavnými jmény a slovesy opisují sexuální život? Dějová linka je takřka nulová a velmi upozaděná. Vzato reálně - kniha je vcelku nereálná po všech stránkách :D Ale nemůžu říct, že jsem se u čtení nepobavila. Nehledejte poučení, hlubší myšlenku nebo další filozofické obraty. Tady jen čtete, snad se začervenáte, zabavíte a zasmějete. Některé věci mě opravdu odrovnaly :D
↧
Svatební fotografie Lily a Jamese
Na přidávání obrázků takového rázu si dvakrát nepotrpím, ale tenhle mě doslovy chytl za srdce...
↧