Po dlouhé době jsem se zapojila do fotografické soutěže a díky vašemu hlasování jsem skončila na čtvrtém místě, čímž jsem velmi mile překvapena :)
Zítra čekejte epilog k povídce! :)
↧
84. diplom
↧
Epilog; Víc, než si mohla přát
A je to tady, epilog ;) Jako vždy Vás žádám o zhodnocení celé povídky, vaše názory, pocity a dojmy ;)
Za sebe můžu říct, že jsem ráda, že jsem k tomuto námětu vrátila (i když jsem cca v polovině pochybovala) a myslím si, že jsem odvedla kus dobré, místy výborné, práce. Doufám, že jste alespoň zpoloviny spokojeni tak jako já ;)
Narcissa Malfoyová stála u malého zamřížovaného okénka a upírala oči na temnou oblohu. Cítila se vyčerpaná, vyčerpaná samotným vzpomínám na celý svůj život. Za krátkou chvíli ji před zraky proběhl celý a v nečekaných detailech. Sama už si nebyla jistá, zda tak vzpomíná často, den co den a hodinu, co hodinu, anebo to už byly roky, kdy se naposledy odvážila zaplout ve vzpomínkách na samotný začátek všeho a projít všechny temné a zapomenuté cesty své paměti.
Možná přeci jen nebyla upřímná. Možná to začalo dávno předtím, než si byla ochotná připustit. Co když měla jít do docela jiné koleje? Co když se do Zmijozelu vlastně nehodila, ale moudrý klobouk ji tam zařadil, protože to byla tradice a ona o ní byla pevně přesvědčená? Co když měla sedávat po boku svého bratránka Siriuse, nebo chytrých hlav Havraspáru? Nevydala by se pak po úplně jiných stezkách? Teď by možná nehnila v Azkabanu, ale seděla by po boku milujícího manžela a kolem nich by se batolili jejich vnoučata. Mohlo by to být skutečně jiné? Lehčí? Hezčí?
Pustila mříže a vrátila se na svou nepohodlnou postel. Přitáhla nohy k sobě a pomalu se kolébala. Zvyk, co skýtal jisté utěšení. Navzdory všemu, vším, co si musela prožít, co proklínala a nenáviděla, co odmítala a před čím utíkala si na konci všeho musela přiznat, že by si neuměla představit jiný život, než jaký prožila. Nikdy životu nepoděkovala. Ale dostala víc, než mohla žádat. Snad víc, než si zasloužila.
Po tvářích se ji zvolna koulely slzy, jedna za druhou. Poprvé v životě nevztáhla ruku, aby je setřela. Vždy se řídila přáním druhých, jejich rozkazy a předpoklady. Jako poslušná dcera, matka, manželka, sestra i služebnice si nasadila masku a navzdory své duši, která se svíjela a naříkala, byla takovou, jakou se po ní žádalo. Opuštěná a zapomenutá v celách Azkabanu sundala svou masku.
Byla svobodná.
Černovlasý muž seděl u stolu a četl si noviny. Kolem něj skotačila jeho malá dcera. "Půjdeme si hrát? Tati prosím! Je tam tak krásně! Zahrajme si famfrpál!"žadonila a už běžela pro koště.
Harry se pousmál a dopil poslední doušek kávy. "Samozřejmě Lily, jak chceš." Pohled mu padla na poslední stránku novin, která patřila nepopulárním tématům, jako byla inzerce a také nekrology.
V noci 20. října zemřela v Azkabanu Narcissa Malfoy-Black.
Odpykávala si zde svůj doživotní trest za zločiny, které spáchala ve službách Pána Zla.
Její smrtí vymřel rod Blacků.
Pokoj s ní.
Harry se na zprávu upřeně díval. Narcissu Malfoyovou neznal. Nevěděl, jaká byla a čím si musela projít. Nikdy ho ani nenapadlo přemýšlet o tom, že by kdy mohla milovat jeho otce. Přesto jí vděčil za svůj život. Nikdy ji neměl šanci poděkovat. Její odsouzení považoval zčásti za nespravedlivé, ale když viděl, jak klidně se nechává vyvést ze soudní síně, nedokázal vznést námitku na spravedlnost řízení. Přeci jen musela o svém životě vědět více, než věděl on.
Lily si opírala bradu o stůl. "Narcissa Malfoy-Black. Kdo to je tati? Znal jsi ji?" zeptala se zvědavá.
"Znal i neznal, miláčku. Možná to byla ta nejzvláštnější osoba, která se kdy pohybovala v mojí blízkosti."Řekl zamyšleně a přijal od Lily koště, které donesla. "Ale nechtěla jsi jít hrát?!" zeptal se vesele.
Lily se hlasitě rozesmála. "Samozřejmě. A tati, mohla bych…" jejich hlasy utichly, jak odešli do zahrady.
Dveře se zavřely.
Stejně tak se uzavřel příběh Narcissy. Příběh nešťastné duše a nešťastného srdce. Příběh, který nemohl mít šťastný konec. Příběh, který byl odsouzen ke zkáze.
Anebo ne…?
Navzdory všemu jsem dostala víc, než jsem si mohla přát…
↧
↧
Seiftiú
Kapela, původem z Hradce Králové se skládá z mladých, do hudby zapálených lidí a vznikla v roce 2010. Jejich žánrem je alternativní folk, který vychází z irské a lidové hudby, ale také z hudby současné.
Kapela je stále ve vývoji, hraje nejen v hradeckých lokálech, ale hostují i na plesech a všemožných akcích.
A já jim fandím!
Jelikož na youtube se nachází záznamy z jejich live výstupů, které jsou ve všemožné kvalitě, na poslech vás odkazuji na bandzone, kde má kapela svůj profil :) Mezi moje favority jednoznačně patří Vlaštovka a Plácačka na mouchy. Vimněte si jejich vtipných textů, které rozhodně nepostrádají smysl ba naopak v sobě ukrývají mnoho hříček ;)
Příjmený poslech! :)
↧
Diskuze č. 20
Tématem dvacáté diskuze se stávají sourozenci.
Ráda bych ještě podotkla, že mě inspiroval článek u Petry, která se zamýšlí nad tím, zda mít či nemít společný pokojík se sourozencem ;)
A vy neváhejte napsat svůj pohled na sourozence, sourozenecké vztahy, zážitky, dojmy a pocity! ;)
Je trochu paradoxní, že jsem si vybrala toto téma, neboť sourozence nemám. Zprvu bych chtěla vyzvednout, že mě zlobí názor, že jedináčci jsou rozmazlení, protože mají veškerou pozornost rodiny, nejsou zvyklý se dělit, vždycky hrají TOP roli a dostanou, co chtějí a to hned. Můžete mi říct, kdo a kdy na tuhle hloupost přišel? Ano, je pravda to, že mamka se může soustředit JEN na mě, ovšem to, že jsem její jediné dítě neznamená, že jsem to jediné v čemu životě věnuje svou starost a energii. Že by se mi přáni plnila ještě dříve než je vyslovím se také říct nedá (tím nechci říkat, že trpím, ale nefunguje to tak, že si ukážu prstem a mám to) a věřte mi, že je vždycky s kým srovnánat - a tak jestliže posloucháte od babičky "Proč se neučíš tak dobře jako brácha?" Tak to slýchám taky, ale za příklad dostávám děti od sousedek, tetiček apod. :D Ale dost o téhle křivdě vůči jedináčkům.
Jaké to je mít sourozence tedy netuším a nepřipadám si ochuzena (což mi lidé z velkých rodin rádi vyvrací). Jsem zvyklá na svoje pořádky, systémy, do jisté míry jsem vlastně zvyklá být sama a spoléhat se na to - žádné sourozenecké krytí a výpomoct se nekoná. Nicméně jsem nikdy nepocítila nijak výraznou lítost, že sourozence nemám a prosby vůči mamince, aby měla další dítě se ode mě nikdy nekonaly :D Dnes, když se podívám do budoucnosti, tak mě občas proběhne hlavou, že jednou až tu máma nebude, tak zůstanu úplně sama...
V žertu říkávám, že kdybych někdy měla sourozence, tak by to byl starší bratr, se kterým bych si užívala spoustu zábavy a byl by to můj ochránce. Ovšem staršího bráchu už mamka fakt nestihne, i když je hrozně dobrá, nejlepší :D
A teď se těším na vaše bohaté zážitky a dojmy :)
↧
A teď už vážně naposledy!
Víte, jak jsem tu rozebírala svou zdařilou leč neplánovanou plesovou sezonu? Ano? To je dobře.
Ač jsem považovala plesání pro letošní zimu za ukončené, osud to chtěl jinak a kdo by odmítl tak vřele nabízený lístek? Neměla jsem to srdce a bylo tedy rozhodnuto, že navštívím ještě jeden ples. Už vážně poslední.
Ples se konal v pátek a já se ve středu probudila s nehezkou bolestí v krku. Velkou váhu jsem tomu nepřikládala, neboť tomu předcházelo divadelní vystoupení a několika denní zkoušení, takže jsem to omluvila s tím, že to jsou unavené hlasivky. V noci už ale bylo jasné, že o hlasivky se nejedná, probudila jsem se, se zimnicí a bolestí celého těla. V brzkých ranních hodinách jsem disponovala příjemnou teplotou 38°C.
"Ale na ten ples jdu." Zaskřehotala jsem ve čtvrtek odpoledne a zkroutila se v dalším náporu zimy, která se do mě zakousla.
Mamka mě pozorovala s povytaženým obočím. "Jsi magor." Konstatovala po chvíli přemýšlení. "A nemysli si, že s tebou v pátek z plesu pojedu ve dvě ráno na pohotovost, nebo budu celý víkend poslouchat, jak fňukáš. Uženeš si akorát tak zápal plic." Varovala mě.
"Když už mám lístek a budou tam všichni..." rozkašlala jsem se.
"Jestli ti na tom tak záleží, peníze za lístek ti dám! Nevyplatí se umírat pro tři stovky a všichni ostatní tě můžou přijít navštít, stejně jsi u poloviny z nich jak doma a naopak." rozčílila se mamka a pak si radši odešla po svém.
I přes sýčkování rodiny a svoje vnitřní přesvědčení, že na tom plese umřu jsem se v pátek večer hodila do gala, mimi jiné jsem do sebe hodila tolik prášků, že feťáci by mi mohli jen tiše závidět, do psaníčka jsem nacpala pudr (neboť vrstva byla potřeba obnovovat dosti často vzhledem k frekvenci s jakou jsem sahala po kapesníku) a vlekla jsem se do kongresového centra.
A víte co? Byl to krásný večer. Sice jsem vzbudila podezření, že jsem v jiném stavu, neboť jsem se celý večer držela nealkoholických nápojů, po vyzvání k polce jsem popadala dech celé půlnoční překvapení, ale bavila jsem se královsky.
Na závěr nutno konstatovat, že na pohotovost jsem nejela, zápal plic taky nemám a večer jsem si užila velmi, dokonce jsem si odnášela dárky z tomboly!
Tak zase za rok, tohle bylo opravdu naposledy.
↧
↧
Love Me Like You Do (Ellie Goulding)
Písnička, která se objevila ve spojitosti s 50 odstíny šedi :D Film jsem neviděla, knihu nečetla a ani to nemám v plánu, ale písnička mě poměrně oslovila, hlavně kvůli kamarádce, která ji zbožňuje a když jsme s ní nedávno slavily narozeniny, tak jsme ji nechali u DJ zahrát ;)
Překvapivě musím konstatovat, že mě zaujal i remix této písničky :)
↧
Pronásledovaná
Povídka, která má opravdu bohatou minulost, jedna z mých téměř prvních, po letech jsem ji znovuobjevila a přepracovala - s tím, že je zachována původní myšlenka i děj, jen jsem ji poněkud slovně obohatila a snad i minimalizovala chyby ;)
Sama jsem zvědavá, co na dílko řeknete a v jeho závěru vám něco malého prozradím.
Utíkám.
Vím, že je mi v patách. Sleduje mě, neomylně jde v mých stopách.
Nesmím zpomalit za žádnou cenu, nesmím, i když mám plíce v jednom ohni a v boku mě bolestivě bodá. Nesmím, přestože už nemám dech a klopýtám, zpocené vlasy se mi lepí k čelu. Nesmím se zastavit. V očích mě už štípou slzy a svět kolem mě se točí. Slyším svůj vlastní, hlučný dech a podrážky bot jak pleskají o chodník.
Slyším i jeho.
Není tu nikdo, nikdo kdo by mi pomohl. Žádný náhodný a zpozdilý chodec, ke kterému bych se mohla vrhnout, za kterým bych mohla jít. Nesvítí ani žádné z oken, abych mohla ve svém zoufalství začít bušit do okenní tabule a prosit o ochranu.
Možná není nejlepší nápad prchat po hlavní třídě. Zahnu do první z postranních uliček a překotně si plánuju, jak ho v bludišti křivolakého města setřesu. To je nová naděje, přidám do kroku. Vzápětí by se ve mně krve nedořezal, ze všech uliček, ze všech, co tu jsou a zrovna tahle!
Slepá ulička.
Polknu a v tom tichu to zní tak hlasitě. Není času nazbyt. Otočím se na patě a chystám se vydat zpátky na hlavní třídu, snad mu ještě uteču, snad...
Stojí mi přímo za zády, skoro se mě dotýká. Ustrašeně zvednu oči a dívám se na něj - nevidím mu do tváře, halí ji tmavé vlasy a především má hluboce staženou kapuci. Vidím jen matné rysy jeho obličeje a nemůžu se zbavit dojmu, že ho tak dobře znám! Skoro mám jeho jméno na jazyku, ale neumím ho vyslovit. Dlouhý černý plášť se mu vlní v nočním větru kolem nohou a vypadá jako vodní hladina. Jeden by řekl, že ta osoba není z tohoto světa. Ovšem, že je!
Strašidla neexistují.
Jen se umí dobře skrývat.
Mám strach. Cítí to? Cítí můj děs?
Připadá mi, že je téměř hmatatelný a vznáší se mezi námi. Však se mu na úzkých rtech mihl potměšilý úsměv. Líbí se mu můj strach? Ledové ruce mi krátce sevřou zápěstí, pak se stáhnou a on je naráz pryč. Vidím záblesk jeho pláště, jak se zavlnil kolem rohu, vrací se na hlavní třídu. Celá se třesu a nemůžu tomu věřit.
Co to bylo?! Byl to jenom něčí hloupý žert, schovává se nedaleko banda rozesmátých kumpánů, kteří nemají nic lepšího na práci než někoho děsit? Pochlubí se mi zítra některých z mých kamarádů, že to byl právě on? To si vypije, pokud to tak je.
Dech se mi malinko zklidní a vím, že musím co nejrychleji pryč. Ať jsem byla účastníkem čehokoliv, nelíbilo se mi to ani v nejmenším. Zmizet než si to rozmyslí, ať už měl v úmyslu cokoliv.
Něco je špatně.
Jak mi z žil vyprchával adrenalin, uvědomila jsem si, že cítím pronikavou bolest. Bojím se toho pohledu, ale je to nevyhnutelné. Co mi to udělal?!
Dívám se na své břicho, na svoje ruce, které se neskutečným způsobem třesou. Mám je celé od krve. Rudá tekutina se vsakuje i do světlého trička.
Z břicha mi trčí lesklá střenka nože. Zalapám po dechu a přemáhám silnou touhu zvracet. Dobré, dobré, to bude dobré, jen se někam dostat, někam pro pomoc, dostat se z téhle uličky, alespoň zpátky na hlavní třídu, to bude všechno v pořádku.
Potácivě ujdu několik kroků.
Rána krvácí čím dál tím víc. Zakolísám a doslova padnu tváří hrubou stěnu. Omítka mi rozdírá obličej, cítím lepkavost krve. Ach pro boha...
Přeci se nevzdám!
Odstrčím se od stěny a hodlám se dostat pro pomoc stůj co stůj. Ne.
Sesunula jsem na zem, klečela na chladném dláždění a jako uhranutá jsem zírala na svoje zkrvavené ruce. To nemůže být pravda! Uslyším kroky - našel mě někdo?! Pomoc?! On se vrátil. Dokonat svoje dílo? Pokochat se tím, jak umírám?
"Proč?" můj hlas už nebyl víc jak chroptění, cítila jsem se pořád slabší.
Dřepl si ke mně a vzal mou tvář do dlaní s nečekanou něhou. "Spi sladce, dítě." zašeptal jako by ukládal miminko a přitiskl mi rty k čelu. Pak mě od sebe odmrštil jako bych byla něco špinavého.
Tiše jsem sykla, do tváře mě tlačily kamínky, cítila jsem ten kov, který trčel z mého těla, ve vzduchu byl těžký pach krve, která pod mým tělem tvořila louži a rychle se srážela. Oči se mi nevidomě protočily…
Těším se na vaše názory a pokud vám hlavou proběhla myšlenka, kde jsem něco takového vyhrabala, tak vám prozradím, že povídka vznikla na základě snu, který se mi skutečně velmi dlouhodobě zdál ;)
↧
Ďábel nosí Pradu
V závratném světě newyorské módy, kde nepovedený účes může zabít celou vaši kariéru, je časopis Runway vysněným Olympem všech, kdo se jen trochu zajímají o svůj vzhled. Pod vedením nejmocnější ženy módního průmyslu Mirandy Priestly, která mu vládne tvrdou rukou s dokonale pěstěnými nehty, je Runway obávaným testem, kterým musí projít každý, kdo chce v tomto světě něco znamenat. Místo Mirandiny asistentky by mohlo být bránou do velkého světa módy pro čerstvou absolventku prestižní vysoké školy Andy Sachs.
V nevýrazném oblečení, které ji pasuje spíše na nesmělou studentku než na moderní ženu, působí mezi armádou superštíhlých módních dračic, křižujících chodby manhattanské centrály časopisu v botách na jehlovém podpatku, jako pěst na oko. Už během první návštěvy jí začíná být jasné, že úspěch v tomhle průmyslu vyžaduje víc než jen nadšení a odhodlání. Miranda má sice celý módní svět obtočený kolem prstu, ale má velké potíže najít a udržet si dobrou asistentku. Andy se pro tuhle práci naprosto nehodí. Má však něco, co ostatní adeptky postrádají: Nehodlá se smířit s neúspěchem. (csfd.cz + moje úpravy)
Můj názor: Další z řady filmů, u kterých nemohu říct, že by byly vyloženě mým šálkem kávy, ale díky Meryl Streep a Anne Hathaway v titulních rolích mě k obrazovce přitáhl.
Je to nelítostný svět, ale jsem si jistá, že je znázorněn reálně, možná ještě o něco milosrdnější, než ve skutečnosti je, což je děsivá - zahodit celý svůj život pro nelítostnou šéfku v honbě za... Za čím? Za úspěchem? Za krásou? Za prestiží? Za osobním uspokojením? Vlastně jsem si sama nebyla jistá, co si chtějí dokázat.
Meryl v hlavní roli excelovala. Bylo opravdu úžasné pozorovat její nelítostnou postavu, která nezná slitování, chladně kalkuje a nebere si servítky, ale navzdory vší své snaze a tomu, jak se projevuje... Je to stále člověk s problémy a pocity.
Doporučuju!
↧
Inferno
Autor: Dan Brown
Počet stran: 424
Anotace: Harvardský symbolog Robert Langdon se tentokrát ocitá v samotném srdci Itálie, aby pomohl vyřešit záhadu, jež je pozoruhodně propojena s jedním z největších literárních děl všech dob - Dantovým Peklem. Při svém tajuplném poslání se Langdon musí střetnout s neznámým, hrůzu nahánějícím protivníkem; proplétá se přitom nejen labyrintem florentských, benátských či istanbulských uliček, tajnými chodbami, skrytými komnatami, ale také labyrintem narážek a kódů. Jediná vodítka mu v jeho pátrání nabízí jenom Dantova temná epická báseň - a čas přitom neúprosně pádí. Až uplyne, má dojít ke katastrofě, která navždy změní celý svět. (zdroj)
Můj názor: Už jsem tu několikrát zmínila, že Dan Brown je můj oblíbený spisovatel a to se nezměnilo ani po přečtení jeho další knihy. Rozhodně jsem usoudila, že si budu muset přečíst Danteho!
Každopádně - jak už jsme zmiňovala v předchozích recenzích na jeho knihy, brzy si zvyknete, že námět je celkem neměnný - geniální profesor Langdon s roztomilými nedostatky a zvyky, který v rekordním čase a s padouchy za zády vyřeší odvěké záhady, má přehled prakticky o všem, po svém boku přitažlivou ženu a jako zrádce/strůjce všeho zla se vyjeví zcela nečekaná postava.
Tato kniha byla odlišná od předchozích tím, že se mnohem více soustředila na budoucnost, než aby řešila dávnověké tajemství a obsahovala mnohé znepokojivé informace - ať už se týkaly přelidnění či faktu, že skutečně existuje organizace v knize překřtěna na Konscorcirium. A co teprve možnost rozpoutání Inferna?
Pevně doufám, že to nebyla poslední kniha s Langdonem v hlavní roli. A mimochodem - Brown si svými knihami dělá stále víc nepřátel :D :( Ten chlap se nezastaví před ničím.
Předchozí díla:
↧
↧
Nothing else matters (Apocalyptica)
Jsem uchvácena od prvního do posledního tónu.
Připomínám:
*jednorázová povídka z mé tvorby*
*zápis Hvězdného deníku*
*vyjádřete svůj názor k tématu*
*dokončená kapitolová povídka - HP FF*
↧
Píseční hadi
A po čase tu máme GoT tematiku, neboť premiéra páté série se blíží. V následujícím videu se vám představí Píseční hadi, tedy dcery Oberyna Martella, které budou podle všeho v sérii hrát poměrně zásadní role - či mimimálně role, které nelítostně baží po pomstě svého otce.
Video se českými titulky najdete ZDE.
Myslím, že Píseční hadi už teď aspirují na moje oblíbené postavy, Oberyna jsem žrala (hlavně jeho přízvuk!) a že byl tak brutálně vyšachován z boje mi náladu rozhodně nezvedlo.
↧
Bezkyslíkatí
Uvádí: Divadlo Jesličky Josefa Tejkla, Hradec Králové
Režie: Monika Janáková a Pavel Pešek
Délka představení: 2 hodiny (+přestávka)
Můj názor:
Na úvod by se slušela říct následující legenda; před představením jsem byla mnohokrát varována, že jestliže budu mít špatnou náladu, ať radši zůstanu doma a také bylo prorokováno, že budeme všichni plakat. Tyto řeči jsem nebrala vážně, spíš výsměšně, tím spíše, když mě někdo připravuje na to, že mě události dojmou, zůstávám většinou stoická. A jéje.
Tak realistické, tak brutální, tak zrcadlovité představení jsem dlouho neviděla. Na začátku jsem se zhluboka nadechla, přestávka se podobala jakémusi lapání po dechu a na konci představení jsem byla taktéž bezkyslíkatá.
Hra je složena ze čtyř scén, které fungují nezávisle na sobě, co scéna to příběh. A neskutečně silný příběh, který svá tajemství odbaluje postupně v závratně chvátavém a zároveň mučivě pomalém tempu. Jste svědky nečekaného vývoje stejně jako komplici lidskosti, každodenních událostí, tragédií a smutků. Ta hra mě zasáhla až do morku kostí, vyvolala mi tisíce asociací, vzpomínek, představ a nálad.
Plakala jsem a nemálo. A vám všem, kteří jste si tento článek/recenzi přečetli doporučuju upalovat do divadla Jesličky, o tuto inscenaci nesmíte přijít!![]()
↧
2 Socky (3.série)
Můj názor:
Třetí série už mám nějakou chvíli zhlédnutou, tak proč ji nezhodnotit?
Opakovaně jsem si tu stěžovala na Caroline a to, jak mi strašně, ale opravdu STRAŠNĚ mi leze na nervy. Jak už jsem psala, uvědomuju si, že seriál je postaven na nadsázce a Carolinina neschopnost/štítivost vůči prostému až chudobnému životu je jedním z jeho základních pilířů stejně jako její bezradnost ve všedních situacích, ale čeho je moc, toho je příliš a opravdu jsem zavírala obě oči, když se objevila v záběru a jakmile promluvila, měla jsem tendence si zacpat uši. Absolutně nic mě na jejím počíná nebavilo, jen mě štvala a štvala. Teprve v samotném závěru série si mě malinko naklonila, protože se o něco uklidnila. Díky bohu za to, moje sledování seriálu bylo ve vážném ohrožení.
Max mám stále v oblibě, její vtipy jsou možná otřepané a perverzní až hrůza, ale mě to prostě baví (nenáročný humor no a co). Jen se úplně nesžívám s jejím neustálým srážením sebe sama, přišlo mi, že se to v této sérii také vystupňovalo - ono je občas vtipné/samozřejmé shodit sám sebe, ale když to probíhá s každým Maxiným nápadem/něčím, co by se mělo rozjet a ona se tomu svěřepě brání? To už je taky moc. Nicméně mě pobavilo její působení v cukrářské škole.
Deke byl podivuhodnou postavou. Jak rychle přišel - a byl celkem sympatický, s Max se výtečně doplňoval, tak rychle odešel. Docela se to podobalo Johnnymu a to mě příliš nepobavilo :D
Milým průvodcem takřka každé epizody je Earl a ten mě prostě baví. Jeho otcovský a puberťácký přístup v jednom se mi líbí. A šéf Nikolas (jmenoval se tak? :D) tak to byl vážně úlet! :D
Moje hodnocení zůstává tařka neměnné - oddech, pobavení a nic náročného.
↧
↧
Celeste (Ezra Vine)
Krásný pátek všem! :)
Písnička, co mi byla doporučena na twitteru a nějak jsem si ji zamilovala! A ten klip? ;) Přijde mi to tuze roztomilé!
Krásný víkend všem!
(a pokud máte skrz tento článek strach o mou psychiku, ničeho se nebojte - já ho mám taky, ale neřeším a nepřepínám ;))
↧
Příběhy obyčejného šílenství
Autor: Charles Bukowski
Počet stran: 252
Anotace: Čtyřiatřicet povídek z neobyčejně plodného období v životě Charlese Bukowského, konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Tehdy svými provokativními texty pravidelně zásoboval undergroundové časopisy, aby nonkonformním, drsně originálním stylem reflektoval své existenciální zoufalství, pijáckou samotu, smysl pro laškovnou perverzi a morbidní humor, ale i silnou potřebu lásky a upřímnosti. Samozvaný "starý prasák" americké literatury ve svých povídkách brázdí bary, kriminály, milostná lože i psychiatrické léčebny, přežívá v drsných ulicích velkoměst, upíjí se k smrti, ubíjí prací, užírá láskou a mnohé další. (Kosmas + moje úpravy)
Můj názor: Ne. Kniha se u mě nesetkala ani s nadšením ani s úspěchem.
V zásadě nemám nic proti vulgaritě, tématům, o kterých se ve "spořádaném světě a společnosti" nemluví, dvojsmyslům a podobným věcem. Možná by se dalo říct, že takovou kontroverzi vyhledám.
Tentokrát jsem narazila. Nemám pocit, že by té "kontroverze" bylo moc. Vlastně... V záplavě vulgárních gest, slov a činů jsem nenalézala nic kontrovezního, jen osoby, co mají vážně problémy a řeší je nesprávnou cestou případně tak zaujímají "děsně umělecký postoj".
I když jsem se snažila, nenašla jsem nic povznášející, poučného, rebelského, nebo snad zábavného. Vážně ne.
↧
Hvězdy nám nepřály
Hazel Grace Lancasterové je šestnáct let. Má ráda (a zároveň toleruje) své někdy až příliš starostlivé rodiče a právě se zakoukala do mladíka jménem Gus Waters, který se na oplátku zamiloval do ní. Jak se sbližují, Hazel a Gus společně prožívají své obavy vyplývající z jejich zdravotních problémů a zároveň sdílí lásku ke knihám, včetně Hazelina oblíbeného románu Císařský neduh. Mnohokrát se marně snažila spojit s autorem knihy, samotářským Peterem Van Houtenem. Když se Gusovi podaří Van Houtena zkontaktovat, spisovatel je oba nečekaně pozve do Amsterdamu. Gus je rozhodnutý vzít Hazel na cestu, aby našla odpovědi na všechny otázky, které kdy ke knize měla. Ale odpovědi, které hledá, nepřichází od Petera Van Houtena. Přichází z velkého dobrodružství, které Hazel zažije s někým, koho se nebojí milovat a kdo jim oběma dal něco, co Hazel nazývá "Malou věčností - nekonečnem mezi sečtenými dny." (csfd.cz + moje úpravy)
Můj názor: Aby mému názoru a "soudobému vzdělání" nic nechybělo, po přečtení knihy jsem si pustila i film.
Film je zpracován dosti věrně, myslím, že zachytil příběh v jeho kráse i tragičnosti, vynechané skutečnosti mě příliš nezatěžovaly.
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na herce, který byl obsazen do role Augusta, moje představa byla poměrně odlišná. Hazel byla zahrána až nečekaně dobře, Izák mi byl sympatický stejně jako v knize. Více asi dodat nemohu, film mi nic nového, lepšího či horšího nepřinesl a proto vás odkážu na můj názor na knihu :)
↧
Ten druhý
Uvádí: Divadlo Jesličky Josefa Tejkla
Režie: Josef Jan Kopecký
Délka představení: 80 minut
Ten večer byla se svým milencem.
Domů přišla velmi pozdě.
On ještě nespal...
Po Bezkyslíkatých to byla pohádka na dobrou noc přestože nepojednává o ničem veselém/komickém.
Je to další zrcadlo. Zrcadlo toho, co se může dít - a že se to děje! kolem nás. O lidských vztazích a jejich složitosti, o správných cestách o možnosti řešení problémů, o tom co se stalo v minulosti a jak nás to ovlivňuje do budoucna.
O složitosti pocitů. O životě - je správné zapadnou to stereotypu, nechat se vláčet? Je správné stanovit (absurdní) pravidla, která slibují, že něco nezevšední? Je nejlepší možnost bojovat? A jak a proti čemu a komu?
Když jsem se tak dívala na představení naplňoval mě pocit, že největším nepřítelem já není nikdo jiný než my sami.
Chcete tak žít? Dá se tak žít?
↧
↧
Spolubydlící
A máme tu malý příspěvek k HPFF :) Je to drobnost, ale snad se pobavíte! :)
"Prázdniny." Zabručel Remus nepřítomně, když stanul před portrétem Buclaté dámy.
"Trefné!" vyštěkla. "A něco s tím udělejte, už to na to nemám nervy!" vykřikla poněkud hystericky a pustila ho do věže s rukama na uších.
Remus jen povytáhl obočí a vešel. Ničím se nezdržoval a mířil k ložnicím. Teprve na schodišti ho začalo polévat horko. Od chlapeckých ložnic se nesl pořádný rámus a nebylo možné zaměnit dveře zpoza, kterých ohlušující randál vycházel.
S neblahým tušením otevřel a se strachem nahlédl do pokoje, který s kamarády obýval.
Kus od okna visel hlavou dolů z koštěte James a tak poletoval po místnosti, na ocasu koštěte měl uvázané balonky. Po posteli se zuřivým nadšením skákal Sirius s dvěma culíky na hlavě, v jedné ruce obrovské lízátko z Medového ráje, v druhé Nebelvírskou šálu, se kterou točil jako lasem, které se Jamesovi snažil hodit kolem krku nebo alespoň koštěte.
"A dost!" překřičel Remus hudbu. "Co to děláte, vždyť tohle není ani vtipné! A co ta písnička?!"
"Náměsíčníku, nekaž nám to, každý se musí před zkouškami OVCE uvolnit!" zvolal Sirius a otočil volume doprava. Pokojem se opět začaly linout vlezlé tóny a on s Dvanácterákem spustili ohlušující duet.
"Na uciobu nie pojdu, how do you do you do? KANIKULY…!!!!"
↧
Ledové království
Nebojácná a věčně optimistická Anna se vydává na velkolepou výpravu v doprovodu drsného horala Kristoffa a jeho věrného soba Svena, aby nalezla svou sestru Elsu, jejíž ledová kouzla uvěznila království Arendelle do věčné zimy. Na své pouti se Anna a Kristoff setkávají s podmínkami, které si nezadají s nejvyššími velehorami světa, mýtickými trolly a legračním sněhulákem Olafem, a navzdory drsným živlům se zoufale pokoušejí dosáhnout svého cíle dříve, než bude zcela pozdě. (csfd.cz)
Můj názor: Zázraky se dějí, film, který všechny zahřál na srdci (navzdory tomu, že je ledový ;)) se mi obloukem vyhýbal. Víte co? Byla to milá podívaná,nečekala jsem nic, věděla jsem jen, že to je pohádka a mihne se v ní nějaký sněhulák. A překvapivě jsem se bavila :D
Především mi bylo líto Elsy. Nemohla jsem si pomoct - celý život zahnaná do ústraní, výčitky na každém kroku, strach na každém kroku... Líbil se mi ten její přerod během "Let it go" i když svým způsobem to nic dobrého nepřineslo, hrozně jsme s ní prožívala tu svobodu :D
Oceňuji především soundtrack (originál) a také se mi líbilo, že fim poukázal, že pravé city nejsou jen a pouze mezi "princem a princeznou", ale najdeme je i docela blízko sebe, v rodině. To se mi líbilo. (Trochu mi to připomnělo Rebelku). Oddechový program, který nevyžaduje přemýšlení ;)
↧
Ženy z bloku 10
Autor: Hans-Joachim Lang
Počet stran: 328
Anotace: V mužské části osvětimského koncentračního lágru nechalo vedení SS na jaře 1943 oddělit dvoupodlažní budovu kasáren, blok 10, od ostatního táborového území. Prováděly se tam lékařské pokusy na zhruba 800 židovských ženách. Dva doktoři na nich zkoušeli metody sterilizace, jíní je podrobovali dalším experimentům. Autor líčí, co se s těmi ženami dělo, jak zvládaly úkoly všedního dne a s jakými následky se přeživší vězeňkyně - bylo jich kolem 300 - musely po válce vyrovnávat. (zdroj)
Můj názor: Jedna z knih, kterou nejde hodnotit ve smyslu líbí/nelíbí.
Není to hezké anebo odpočinkové čtení, ale dala bych ji do ruky každému, protože obsahuje svědectví doby, na kterou bychom neměli v žádném případě zapomínat a které nikdy nesmíme dovolit se vrátit.
Není to hezké anebo odpočinkové čtení, ale dala bych ji do ruky každému, protože obsahuje svědectví doby, na kterou bychom neměli v žádném případě zapomínat a které nikdy nesmíme dovolit se vrátit.
↧