Dočetla jsem se zajímavou věc a to, že kočky si pamatují jak se každý člověk, který s nimi přišel do styku, na jejich kočičí adresu choval. Záhy mi na mysl vytanula vzpomínka na babiččina kocoura a přísloví, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. A to v tomto případě úplně neplatilo.
Mám kočky až nezdravě ráda a jakmile se v mém okolí objeví, neváhám se rozplývat. Ke kocourovi jsem se chovala jak k pánovi tvorstva, v krámě jsem přesvědčovala babičku, ať mu koupí masovou kapsičku, co má tak rád, sestrojovala jsem mu různé důmyslné hračky, aby se bavil a především jsem toužila po jeho pozornost a tom, abych ho směla hladit. A víte co? Pohladit se čas od času nechal, ale v zásadě u toho měl výraz trpitele, vůbec nepředl a neváhal mě kousnout, když jsem ho hladila moc dlouho. Vůbec nemluvím o tom, jak zákeřně na mě číhal za gaučem, aby mohl vyskočit, když jdu kolem a zaseknout mi drápy do lýtka. A jak ze mě chtěl udělat druhého Jana Žižku?
Zato babička, babička byla jeho miláček. Na babičku předl už z dálky, večer ji lehával na klíně a nechával se hladit a nosil ji dárky v podobě myší a jiné havěti. A babička? Babička ho neváhala přetáhnout po hlavě, když ji vyskočil na kuchyňskou linku. Když ji dobromyslně obdaroval polochcíplou myší, zkušeně ji trefila pantoflí, kocoura chytila za kůži na krku a i s úlovkem ho vyhodila ven se slovy "Až si to sežereš, vrať se" a to vůbec nemluvím o zkušené síle zápasníka, se kterou ho přimáčkla ke křeslu, když mu potřebovala dát prášky na odčervení.
Uvažuju nad tím a říkám si, zda měl kocour pocit, že mu podlézám, zatímco babi je rovnocenný partner. Anebo měl zvrácený žebříček hodnot. Já nevím. Ale nějak mi ten fakt s pamětí nesedí.
