Ahoj, tak jsem se včera vrátila ve zdraví z lyžáku! A jak jsem se měla? Pojala jsem to formou hvězdného deníku, tak se můžete pustit do čtení :-)
Den a - S nepřeberným množství batohů, kufrů, batůžků, krosen, tašek a taštiček a samozřejmě lyží a snowboardů ( i několik bežek by se našlo) jsme se shromáždily na místě M a netrpělivě očekávaly příjezd autobusu a učitelek. Naší zdravotnici se viditelně ulevilo po zjištění, že nemá nejvíc zavazadel a také po ujištění, že máme mnoho jídla. Povzbuzená výčtem laskomin, která máme po ruce netrpělivě vyhlížela autobus. Vyslechly jsme si poslední rady o slušném chování a teplém oblékání a nahrnuly jsme se do autobusu. Cesta rychle ubíhala a než jsme se nadály za okny nebyla hnědá pole, ale zasněžená krajiny, sjezdovky, lyžaři a rampouchy. V rychlosti jsme se ubytovaly a ihned vyrazili na svah. Na parkovišti jsme měly přednášku o správném nošení lyží, postoji a informovaly nás i o odborných výrazech, které ale nakonec nikdo nepoužil. Reptaly jsme pořádně, ale na necelou hodinu nemělo význam kupovat pernamentku a tak jsme šlapaly svah a předváděly jak umíme lyžovat. Moje očekávání se víceméně nesplnilo. Sice jsem sebou nešlehla o zem, ale můj pokus o obloučky vypadal jako pokus o orbu sjezdovky a tak jsem se nevidila když mě zařadily do družstva B. Učitelka nám říkala Berušky, my jsme se nazývaly Blbý Berušky. Odměnou byla večeře v podobě svíčkové. Pěkně jsme se namlsaly a netušily, že bude hůř.
Den b- Hurá na svah! Protože jsem ještě nikdy nejela na kotvě, dobrosrdečně se mně ujímá učitelka a tak jsem si první dvě jízdy prožila s ní. Měla na mě uklidňující vliv, první jízdu jsem zarytě zírala na svoje lyže, při druhé jsem se dokázala dvakrát podívat před sebe. Ale když jsem přežila obávanou jízdu na kotvě, trochu mi otrnulo a stihla jsem začít vtipkovat. Učitelka ze mně byla trošku na nervy neboť se ji zdálo, že jedu jako porcelánová panenka a tak jsem ji ujistila, že jsem stejně tak křehká. Google učiňuje radostný objev a na sjezdovce zjišťuje, že má signál a hned se zkouší dovolat domů a dostat se na facebook, který ji mobil poskytuje. Ach, ten život závisláků.
Ten den jsme také zjistily, nebo alespoň já jak je svět nespravedlivý. Andílek nám upadla a hned se ji ujal jeden vlekař a zvedl ji na nohy. Když jsem upadla já tak jsem se musela postavit sama. O polední klidu jsme se vůbec nenudily, Andílek nám začala odhalovat svou duši a zjistily jsme, že je v posteli náročná, taky že je celá teplá a že lituje, že si nevzala notebook, ale wifinu by si zapojila leda tak do...
Nicméně Google není sama a ti, kteří se notebookem vybavily pádí na hlavní budovu kde je wifi a zuřivě informují svět o zdějších podmínkách. Vaření se zhoršilo, směnu má jiný kuchař. Doufáme, že se nestřídají po týdnu neboť sekaná plavající v omastku nebyla nic moc.
Den c- Dopolední sjezdování, jsem přeřazena do družstva A. Asi se lepším a už nejezdím jako porcelánová panenka, ale jako umělohmotná. Kdo ví? Nesdílíme nadšení instruktorky, která nás má starost a nezapojujeme se do hromadného sjíždění tvz. vláčku. Když si nás všimne učitelka jak posedáváme na svahu, vypraví se k nám mílovými kroky a my očekáváme výbuch. Ten se ale nekoná, ještě nás pochválí, že jsme se nepřidali neboť i když lyžování plně ovládáme není to zrovna bezpečná zábava. S úsměvem její pochvalu přijme a jdeme do občerstvení pro čaj a házet očkem na vlekaře.
Odpoledne nás čeká výlet a jsme plně vybavené, lopatou a igelitovými pytly na sjezd kopce. Leč cesta tam je pouze do kopce a trošku se zadýcháme. Na druhou stranu nám může být odměnou, že po vystoupání nahoře se hromadně fotíme u cedule Pozor; státní hranice a některým z nás přijde vítací sms od operátora. Mě má tak rád, že mě v Polsku vítá dokonce dvakrát. Po půl hodině se v restauraci dočkáme objednané horké čokolády, který chutná spíše jako kakao, ale nikdo si nestěžuje. Zpáteční cesta je rychlá, někteří jedou po zadku dobrovolně jiní nedobrovolně, ale do chalupy se dostaneme. U večeře zjišťujeme, že máme zase knedlíky. Asi nějaká krajská specialita či co.
Den d - alias den debil. S Andílkem se dobrovolně přeřazuju zpátky do skupiny Blbých Berušek neboť Áčka mají zkoušet carvingové oblouky a do toho se nehrneme. Den začíná poměrně humorně neboť jedna z běžkařek zjišťuje, že ji byly zapůjčeny dvě levé boty. Humor nás brzy přijide. dochází k prvnímu úrazu a tím je naštípnutý nos. Teplota klesá a s ní i nálada, když nám upadne Té a je z toho zlomenina zápěstí. Pak se k ní přidá jedna zlomená vřetenní kost a podezření na otřes mozku. Na svah se nikdo nehrne a tak učitelka volí bázi dobrovolnosti a zbytek posílá na chatu. Carvingové oblouky se nekonají.
Vyjevené ze všech úrazů a zmrzlé strávíme odpoledne převážně hraním karet a jiných her. Navečer se nám vrací obě zlomeniny, ale staráme se o ně královsky. Té půjčujeme notebook, aby si mohla na facebooku postěžovat na svou zlomeninu, oblékáme ji a obouváme, já se ujímám krmení. Vůbec si nestěžuje, nicméně konstatuje, že už by ji tu sádru zase mohli sundat protože ji to nebaví. Surpise ji provokativně nabízí, že si s ní zahraje twister, ale Té to odmítá. Kdo ví proč?
Den e- je dnem odjezdu. Pár odvážých se vypravuje na svah. Andílek, Suprise, Google a já se po zjištění, že tam panují stejně arktické podmínky jako včera lyžování vzdámeme. Potom co Té umyju hlavu se Becher ji vlasy vyfouká se vydámeme na procházku, aby jsme zase tolik nezahálely. Pořádáme skupinové foto a taky jízdu na bobech. Kdo si hraje nezlobí!
Knedliky jsou skutečně národním jídlem a tak já máme k poslednímu obědu. Pak už přichází dobalování věcí a netrpělivé čekání na autobus. Když jsou všechny věci naloženy a my se rozzjíždíme směrem k domovu nikomu se nechce uvěřit, že lyžák utekl tak rychle. To přeci není vůbec možné!
Ale jsme si jisté; užily jsme si to a bylo to parádní.
Pár hlášek:
Jana: A založíme takový spolek a budeme se scházet v pátek u popelnic!
Suprise: A proč v pátek?
Té: Máme doma dva foťáky, jenže jeden fotí jenom za tmy-
Já: A ten druhej jenom za světla, ne?
Suprise: Já mám fakt nějakou poblitou nohu!
Andílek ( večer příjezdu) : Tak bych jela domů.
Becher: My máme králíky, ale tak to moc neřešíš, ty jsou na jídlo. Ale ty morčata-"
Té: Vy jíte morčata?!
Becher: ( strašlivě se směje)
Já: Ty řízky co jste měly, bylo to určitě kuřecí?
Becher: Co řízek, to morče!
Té: Já když jsem se narodila, tak jsem byla skoro mrtvá!
Té: ( Vběhná nám do pokoje, směje se na celé kolo): Becher se dusí!
Všichni přítomní: A je v pohodě?!
Té: Já nevím, jdu se kouknout!