17. Lhářka se ctí

Nemohla jsem svého syna ani řádně pohřbít. Kdo by na takový obřad přišel? Kdo by přišel za takových okolností? Ačkoliv jsem byla na pokraji zhroucení, nedovolila jsem Bellatrix, aby vše zařídila, jak se nabízela. Jestliže nemůže být žádný obřad, proběhne vše v tichosti a podle mých pravidel. Dracovo tělo jsem uložila v rodinné hrobce Malfoyů, vedle Luciuse.

Rodiče by neměli pohřbívat svoje děti. Rodiče by měli svoje děti chránit a položit svůj život za jejich. Zklamala jsem.

"Narcisso, okamžitě vstaň. Neptám se, přikazuji ti. Jdeme do Bradavic. Bude to závěr všeho. Musíš vidět, jak náš mistr pokoří Pottera a všechny kolem něho! Tohle bude nový začátek!" vtrhla Bella do mého pokoje, ze kterého jsem prakticky nevycházela. Vzduch v něm byl těžký, všude tu byl nepořádek. Já sama jsem také nevypadala jako výstavní kus. Prakticky jsem nevstávala z postele. Neměla jsem důvod ani chuť žít.

Můj syn byl mrtvý. Můj manžel byl mrtvý. Muž, kterého jsem kdysi vášnivě milovala, byl mrtvý. Proč jsem pořád naživu já?!

"Ne-"

"Jdeme!" vyštěkla Bellatrix. Jestli bych od ní čekala ohleduplnější chování, když jsem se nacházela v tak delikátní životní situaci, pak jsem ho čekala marně. Nechala jsem se od ní vláčet, tak jako celý život.

Nikdy jsem si nemyslela, že se vrátím do Bradavic a už vůbec jsem si nemyslela, že se tam vrátím jako část armády Smrtijedů a jiných příznivců pána zla. Ať tak nebo tak schylovala se k velkolepé bitvě, která neměla obdoby. Můj názor byl ten, že ani obdoby mít nemůže, protože tu dnes všichni zahyneme a pozabíjíme se navzájem. Souboj Voldemorta a Harry Pottera bude velkolepým finále roky trvajícího souboje.

O to větší bylo překvapení, když se Potter bez hůlky v ruce objevil uprostřed našeho ležení v lese. Roztřásla jsem se. Tohle nebylo podobné Harrymu Potterovi, kterého jsem znala z článků Denního věštce, o kterém s nenávistí mluvil můj Draco. Nebyl to odraz jeho otce, který jsem v něm spatřovala. James by se nikdy nevzdal - i kdyby to znamenalo utrpení jeho přátel? Ne, jistě by se nevzdal, bojoval by do posledního dechu. Když jsem se dívala do Potterovi klidné tváře nemohla jsem v jeho jednání najít logiku. Jen krátký čas zpátky v našem sídle byl plný zuřivého odhodlání. Dokázal si poradit s bezvýchodnou situací. Proč teď přišel na smrt? Avšak čím déle jsem byla svědkem jeho apatie, se kterou mezi nás přišel, tím více jsem rozuměla. Jeho oběť byla tím nejvyšším, co mohl přinést. Tím jak klidně a zjevně tajně přišel, dokazoval svou velikost. Nebál se smrti, nebo utrpení. Chtěl to celé skončit a ochránit ty, které miloval.

Ale po tom všem byl pošetilý, pokud si myslel, že to Voldemorta zastaví. Nikdy nebude mít dost.

Zeleně se zablesklo.

Ozvala se série výkřiků, Potter, ale i Voldemort padli k zemi. Bellatrix se okamžitě rozběhla ke svému mistrovi a začala panicky křičet, udílet rozkazy a upozornění, zoufale se sháněla po někom, kdo mu pomůže, ale zároveň nechtěla nikoho pustit blíž, než byla ona sama. Popošla jsem o několik kroků vpřed. O Pottera, který zůstal na druhé straně ležel, jako odhozený kus látky se nikdo nestaral. Možná už se projevovalo zakalení mého zdravého rozumu, ale přišlo mi to skoro líto. O vraha se všichni starají a oběť leží zapomenutá v prachu. Obr Hagrid hlasitě vzlykal. Nikdo si ho nevšímal.

Voldemort se trochu otřeseně postavil na nohy, ale rezolutně odstrčil Bellatrix, kterou to ale neodradilo a líbala mu lem pláště. Jen jsem se ušklíbla. "Ty tam!" zvolal Voldemort a mému nesmírnému překvapení mi došlo, že mluví na mě. ¨

Udělala jsem váhavý krok vpřed, aby viděl, že mu naslouchám. Chce se snad přesvědčit, že stále umí kouzlit a zabije mě? Nebo viděl, jak se šklebím nad jednání Belly, donutí mě udělat něco podobného a pak mě stejně zabije?

"Podívej se, jestli je mrtvý!" přikázal mi chladně a pokynul k místu, kde leželo tělo Pottera. Pomalu jsem k němu přešla. Navzdory všemu, co se stalo, to bylo jen dítě. Bezbranné dítě, na kterém závisel osud světa. Dítě, co svou bitvu nevyhrálo. Jak by mohlo?

Oči se mi zalily slzami, tolik mi to připomínalo Draca, kterého jsem svírala ve své náruči, stejně nehybného v podobně nemožné pozici. Poklekla jsem k Potterovi a rukama jsem mu vklouzla pod košili. Ke svému překvapení jsem pod dlaní cítila pravidelně bušící srdce. Sklonila jsem se k němu ještě blíž, zakryla mu tvář svými vlasy. "Jsi v pořádku?" vydechla jsem.

Riskovala jsem. Riskovala jsem všechno. Ale co všechno? Co mi v životě zbylo? Nic.

Neznatelně přikývl.

Narovnala jsem se. "Je mrtvý!" vykřikla jsem a davy kolem mě propukly v jásot.

Proč jsem to udělala?

Protože to byl mladý život, kterého by byla škoda. Protože to byl Jamesův syn a pokud jsem Jamese skutečně milovala tak, jak jsem si celou dobu říkala, pak mu to dlužím.

Protože jsem nikdy neměla možnost nic ovlivnit a pokud měla, tak jsem tu možnost dávno propásla. Teď se mi naskytla nečekaná příležitost, jak obrátit tok událostí.

Protože jsem vlastního syna ztratila a Potter chtě-nechtě byl něčím, co k Dracovu životu neodmyslitelně patřilo. Co by řekl Draco na to, že jsem zachránila jeho největšího nepřítele? Možná by mě vzal za ruku, jako já jeho, krátce před jeho smrtí a pochválil mě, stejně jako jsem to udělala já. Draco ho v Malfoy Manor poznal, ale zachránil ho také, když to Belle neřekl. Položil za něj život; dlužila jsem svou lež pro Voldemorta i Dracovi.

"Jmenujete se Narcissa Malfoyová, rozená Blacková?" zeptal se mě přísně předseda soudního tribunálu.

Přikývla jsem.

"Odpovídejte ano, nebo ne!" napomenul mě přísně jeho přísedící.

Odkašlala jsem si. "Ano, jmenuji."

"Manželka Luciuse Malfoye, který zesnul před dvěma lety v Azkabanu. Další členové rodiny?" vyštěkl předseda přísně.

"Všichni jsou mrtví." Odpověděla jsem pravdivě. Rodiče už dávno. Syn dříve než by měl. Sestra zahynula v bitvě o Bradavice, ale ať byla má slova krutá, jak chtěla, svou smrt si zasloužila. Regulus i Sirius byli taktéž na pravdě boží. "Jsem posledním z rodu Blacků." Dodala jsem potichu.

Předseda pokračoval. "Mezi Smrtijedy jste nikdy nevstoupila, znamení zla nemáte. Přesto každý, kdo vás obklopoval, mezi ně patřil a vaše sídlo se stalo jejich baštou."

Povzdechla jsem si. Kdyby to bylo tak jednoduché, jak to u soudu líčí, mohla bych si pískat. "Ano."

"Nepopíráte tedy, že jste působila ve službách Lorda Voldemorta?!"

"Nepůsobila, ale nikdy jsem proti němu nijak nezakročila." Opáčila jsem se na jeho slova nevzrušeně.

Předseda si rychle otřel pot z čela a pokračoval. "Nicméně Harry Potter dosvědčil, že přežil jen díky vám. Je to pravda?"

Pousmála jsem se. Přeci jen to byl celý James. Čestný za každých okolností. "Přežití je jeho zásluhou. Dovoluji si říct, že jsem mu k tomu dopomohla, když jsem Pánovi Zla lhala o tom, že je mrtev."

Předseda nahlas polkl.

"To ale neomlouvá způsob života, jaký jsem vedla." Dodala jsem uctivě. Porota se souhlasně zavrtěla. Chvíli to v sále šumělo jejich tlumenými hlasy.

"Azkaban. Na doživotí!"

Byla jsem ke slovům soudního tribunálu lhostejná. Bitva skončila, svět se topil v euforii. Pán Zla definitivně padl a už nikdy se nevrátí, aby šířil svou temnotu. Každý, kdo mu stál po boku, musel být potrestán. Byla jsem jedna z mála z jeho strany, která bitvu o Bradavice přežila a byla jsem tak exemplárním případem, co se takovým lidem stane. Co na tom, že bylo tolik dalších, kteří byli horší než já. Dnes jsem se hodila světu pro to, aby dokázal, jak zatočí se zloduchy.

Měla jsem zbytek svého života prožít ve zničeném Malfoy Manor jako duchu Narcissy Malfoyové, kterou svět znal? Jako přízrak, co se loudá chodbami, vydává skřítkům zmatené rozkazy a na každém kroku vidí připomínku svého syna nebo manžela? Nebo jiný doklad svého zpackaného života?

Ať to znělo sebešíleněji, snad jsem měla ze svého odsouzení radost. Azkaban sliboval brzkou vstupenku do záhrobí.