Nemyslím si, že je nutné tu nějak výrazně opisovat fakt, že se mohu pyšnit dready. A vzhledem k tomu, že nedávno jsme (dready a já) oslavily čtvrt roku společného života, napadlo mě, že by nebylo od věci vám toto soužití přiblížit, neboť moje okolí má kupu otazníků, co se mého vlasového stylingu týče.
Předesílám, že jsem mezi dredaři žabička, nováček a moje odpovědi neberte jako univerzální, zaručenou pravdu. Chci jen ukázat, že jsem pořád ten stejný člověk jako na podzim a stejně tak další dreadaři; pořád jsme lidé a ne vesmírná entita, která se tu líhne z vajec.
1a) "A jak si to myješ?/ Dready se nemyjí."
To je nejčastější starost, která lidem přijde na mysl, když vidí, že mám dready. Žijí totiž v představě, že dreadaři jsou špinavá zvířátka, co žijí v norách a vody a šamponu se obávají víc, než kyseliny.
Tak tedy jednou pro vždy, drazí: dready se MOHOU umývat a dokonce se to s nimi DĚLÁ.
Je nutné podotknout, že dready nejsou účesem, který by byl stavěný na každodenní namáčení a umývání a to už jen z důvodu, že dready jsou ve své podstatě smotané/zcuchané vlasy a velmi dlouho schnou. Nepřipadá v úvahu, že si půjdete lehnout s mokrou hlavou; zapařené dready není nic hezkého. Pokud chcete jít s dready pod kohoutek pak si ráno musíte přivstat a ideálně si vzít někoho na pomoc, protože celé to nešamponovat a vypláchnout dá docela práci. Přiblížila bych vám to asi takto; upleťte si po celé hlavě copánky (ale mnoho copánků, pro ilustraci já mám 46 dreadů) a běžte si je namočit, propláchnout šamponem a pak čekejte, jak dlouho vám to bude schnout.
Nebudu tu s nikým polemizovat o tom, že "Znal/a jednoho týpka/holku a ten mě dready fakt hnusný a nechutný a smradlavý a vůbec si je nemyl…" Jak se říká i ho*no má své mouchy a kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Dejte si ruku na srdce a zamyslete se. Copak nemáte ve svém okolí minimálně jednoho člověka, kterému by pravidelná dávka šamponu prospěla? (Severus Snape by mohl vyprávět). Ano, jsou lidé, co mají dready a nepečují o ně a je to humus. Ale stejně tak jsou lidé s "klasickým"účesem, o který se nestarají a to je humus úplně stejný. Dívejte se tedy na věc střízlivě a nezakončujte to tak, že dreadaři jsou prasata.
1b) "Co na to rodina?"
Lidé dbají na pohodu u domácího krbu a hned po mé hygieně je nejvíc bere za srdce, jak to zvládli doma.
Když jsem před pár lety přiklusala s nadšením ve tváři a oznámením, že jednou budu mít dready, tak mamka nadšená nebyla. Nicméně si na tu myšlenku postupně zvykala a smiřovala se s ní a ve finále prohlásila, že jsem stejně plnoletá a je to moje hlava, takže ať si dělám, co chci. Dnes nemá s mými vlasy jediný problém, líbí se jí to a říká, že se to ke mně velmi hodí.
S prarodiči je to trochu oříšek, nemohou se osvobodit od myšlenky, že "jsem měla tak nádherné, dlouhé vlásky a česala jsem si tak krásné drdoly." Za boha jim nemůžu vysvětlit, že mým vlasům se přeci nic nestalo, pořád tu jsou a drdoly taky budou, jen co budu mít delší dready. Zeměkoule se točí dál.
2) "A to se ti to líbí?"
Ne, jsem tím znechucená a nechala jsem si to na hlavě udělat. Vždycky si říkám, co ti lidé mysleli, když se tak ptali.
3) "A jak dlouho to budeš mít?"
Upřímně? Netuším. Dready nejsou módní výkřik, člověk si je nepořizuje na několik týdnů jako spíš na několik let. Rozhodně je v nejbližší době dát dolů nehodlám, ale zda je budu mít rok nebo pět let, nevím.
4) "A to se budeš muset ostříhat, až je nebudeš chtít?"
Tuhle položku přátelé prožívají, jako kdyby se zásah nůžkami týkal jejich vlastní hlavy. Dready jdou rozčesat, pokud jsou slušně udělané, ale je to tak dlouhý a bolestivý proces, že se do toho málokdo pustí a většina lidí dá přednost ostříhání.
Ano, i já se jednou zřejmě ostříhám. Nadšením z toho do stropu neskáču, ale jsou to "jen" vlasy, zase dorostou. Na krátko už jsem byla, vím, co mě čeká. Každá legrace něco stojí.
5) "Jak se to dělá?"
Zůstávala jsem stát v němém úžasu, když mi mnozí kladli otázku, zda jsem se nebála, že mi při výrobě dreadů shoří hlava. Proč by mi pro bůh měla hořet hlava?! Teprve sami tazatelé mi museli vysvětlit, že dready se přeci opalují zapalovačem! Taky jsem se dozvěděla, že se dready dělají pomocí cukrové vody či jiného lepivého elementu a další chuťovky. Ne.
Nepochybuju o tom, že opilý kamarád ve čtyři ráno v parku pochybné pověsti vám dready takto vyrobí. Když vám je dělá někdo, kdo to umí a rozumí tomu, nemusíte se rozhodně bát, že by vám chytla hlava nebo jste se pak přilepili k polštáři. Dready se dělají (berte to jako můj laický pohled) cucháním, motáním a háčkováním.
6) "Jak s tím spíš?"
Úplně normálně.
7) "A to už ti jako neporostou vlasy?"
Je zvláštní, že lidé mají pocit, že moje vlasové kořínky se dreadů lekly a řekly si, že žádný růst vlasů se konat nebude. Ne, vlasy mi normálně rostou dál, dready mi odrůstají a proto je třeba je doplétat. Už teď mám vlasy delší, než když jsem si na podzim nechala dready dělat.
8) "A to jako hulíš?"
Samozřejmě. V mém pokoji není vidět přes dým a s partou stejně vygumovaných kamarádů polehávám na kanapi.
Ne, v jointech vážně nejedu a nemám to ani v plánu. Mrzí mě, že lidé takto dreadaře vidí. Nejde o to, být zhulený, nosit jamajskou čapku a celý den poslouchat Boba Marleyho! Tohle je přeci o něčem docela jiném. Dready možná nastiňují životní postoj jedince, ale neznamená to, že ten člověk je ubohá smažka, která se hloupě směje vlastním vtipům.
A tak bych to asi shrnula ;) Snad jsem ukojila vaši zvědavost a třeba vás i pobavila. Mějte otevřenou mysl! ;)
