Abych nezapomněla, můžete mě podpořit tady. A teď už k novému dílu Hvězdného deníku! ;)
Zcela jednoznačně se nepovažuji za člověka, který by byl závislý na svém mobilním telefonu. Na druhou stranu říkám, že to je moje prodloužená ruka. Jsem zvyklá mít mobil při ruce a na doslech. V tomto umění mobilní dostupnosti mě vytrénovala moje maminka, která značně znervózní, když ji dlouhodobě neodpovídám na telefonáty či sms zprávy. A moje nervózní maminka není příjemný zážitek. A ještě méně příjemný zážitek je moje nasraná maminka, která záhy zjistí, že jsem se flákala a nebrala ji mobil, zatímco ona trnula hrůzou, že už mě banda překupníků pašuje v kufru auta za hranice všedních dnů. Bez mého svolení, samozřejmě.
Považuji se za vzorného komunikátora, který hovory přijímá bez většího váhání a prodlevy a na zprávy odpovídá v řádu minut. Díky mobilu jsem zjistila smutnou skutečnost. Naprostou většinu času (rozumějte přibližně 90%) nikdo neshání a nepotřebuje. Mobil leží mlčky vedle mě na stole, gauči či na posteli nebo poličce a ani nepípne. Tiše odpočívá v mojí kabelce či kapse a obrazovka zůstává temná.
Každopádně nejsem maniak a mobil k sobě nemám přiletovaný. Existují chvíle, kdy nejsem na příjmu. Když vynechám ty pochopitelné okamžiky, kdy se nacházím na toaletě či v koupelně, pak můžu prohlásit, že nepovažuji za nutné si mobil brát, když jdu vynést odpadky nebo do vedlejší ulice koupit rohlíky. Tyto situace jsou záležitostí několika minut. Myslím, že takové chvíle nepřekračují půl hodiny.
A to se začnou dít věci! Tichý mobil rázem procitne a než se vrátím ze své několika minutové výpravy s odpadkovým košem čeká mě minimálně jeden zmeškaný hovor a několik zpráv. Mnohdy už za dveřmi na chodbě, když odemykám, slyším melodii svého vyzvánění.
Podobně žádanou osobností se stávám ve chvíli, kdy jsem mimo signál sítě či mi zbývá několik málo procent baterky a mobil žhne výstražnou rudou barvou.
A pak že Murphyho zákony nefungují...