14. Rodinná pouta

"Draco je důležitější než kdy jindy, abys upevnil svoje postavení ve Zmijozelské koleji." Lucius zaujal kazatelskou pozici a přecházel po pokoji.

Draco seděl vedle mě na gauči a netrpělivě naslouchal jeho slovům. "Není to zapotřebí, otče. Mám v naší koleji dostatečný vliv."

"Nemáš dostatečný vliv, dokud tě ostatní nebudou respektovat! I bez tvých goril za zády!" vyštěkl Lucius. "Dobře mě poslouchej. S novým školením rokem nastoupí do vaší školy Doloros Umbriedgová. Nejen jako profesorka, ale také jako náměstkyně ministra. Bude kontrolou, zda ve vaší škole vše probíhá podle představ Popletala."

"Popletal a Brumbál jsou jedna ruka." Odsekl Draco.

"Časy se změnily, synku. Potter už není chlapec, co přežil, ale sprostý lhář, který na sebe snaží strhnout pozornost tím, že tvrdí, že pán zla se vrátil. A Brumbál jeho pohádky podporuje. Navíc Popletovala náklonnost k Potterovi značně ochladla po tom disciplinárním řízení."

Draco protočil oči. "Nechápu, proč jsi nezařídil, aby ho vyhodili. Mohl být svatý pokoj."

Stiskla jsem Dracovu ruku. "Klid, synu."

"Nepřítel nablízku tě bude nutit zlepšovat výsledky." Usadil ho Lucius. "Musíš být lepší než Potter!"

"Jsem lepší!" vyskočil Draco na nohy.

Lucius se jen ušklíbl. "Snažíš se být lepší, ale bolestně selháváš. Zatím jsi jej neporazil ani v té hloupé hře! A teď ven!" ukázal na dveře.

Jakmile zaklaply, vyskočila jsem na nohy já. "Nesouhlasím s tím, Luciusi! Přestaň se k Dracovi chovat jako kdyby to byl nástroj, jako kdyby to byl voják! Je to kluk! Je to můj syn!"

Lucius zavrtěl hlavou. "Není čas na hry. Musíme Pánovi zla dokázat naši oddanost a získat jeho oblibu. Víš to stejně dobře jako já."

"Jenže to se nepovede skrz Draca, který bude ve škole vyvádět, kdo ví, co! Nech ho dospět a rozhodovat o jeho vlastním osudu!" vyštěkla jsem.

Lucius se na mě studeně podíval. "Pokud se bude rozhodovat stejně dobře jako jeho matka… Není se čeho bát."

Uléhala jsem do postele, když se domem rozlehla příšerná rána. Nejen, že se k nám někdo přemístil - možná to bylo více osob, ale dokázal u toho něco rozbít. Rychle jsem to odhadla na porcelánový servis, který se vyjímal v kredenci v přijímací hale, anebo skleněnou vázu u protilehlých dveří.

Lucius byl rychlejší než já a už jsem slyšela, jak dupe za schodů. "To snad-" rozkřikl se a další slova zanikla v příšerném smíchu. V příšerně povědomém smíchu. "Bellatrix?" zůstala jsem zkoprněle stát u paty schodiště.

Rozhodila rukama. "Ach ano! Tohle je uvítání po patnácti letech?!"štěkavě se zasmála. "Čekala jsem mnohé, třeba objetí, úsměv, slzy dojetí, připravenou večeři… Čekala jsem něco nápaditějšího, než křik Luciuse a tvoje vykulené oči, sestřičko."

Nepamatovala jsem si, že by se kdy kdo z Azkabanu vrátil, ale viděla jsem tamní vězně. Během několika měsíců se změnili k nepoznání. Bellatrix jako kdyby se mučivá moc mozkomorů nedotýkala. Byla sice příšerně vyhublá a její vlasy ztratily lesk, ale stále to byla ta bohatá záplava kudrlin. Nehty měla dlouhé a špičaté, byla špinavá až hrůza. Ale její oči stále zářily v propadlé tváři, zuřivá odhodlanost a krutost. Jakoby to bylo včera, kdy mi popisovala, jak zmučila Longbotomovi. Teprve tiché odkašlání mi dalo najevo, že Rudoplhus stojí v jejím stínu. Nejednalo se jen o Bellin stín, ale i o stín Rudoplhuse, kterého jsem znala. Vyhlášený sukničkář se krčil v rohu jako stařec, díval se na podlahu a nervózně s sebou škubal.

Bella to nijak nekomentovala. "Náš mistr nás osvobodil. Věděla jsem, že se dočkám!" nadechla se z plných plic. "Nic se tu nezměnilo."Řekla udiveně a přejela prstem po naleštěném zábradlí.

"Nesahej na to!" sykl Lucius. "Zbláznila ses přijít sem?! Bude to první místo, kam tě přijdou hledat! A vůbec, kdo tě zval?!"

"Uklidni se, nejsi už nejmladší. A taky nejsi v té největší přízni, takže být tebou bych si moc nevyskakovala." Usadila ho sestra ledovým hlasem. "A co se týká případné prohlídky, spoléhám na tvou výmluvnost." Odbyla ho jako kdyby se jednalo o pouhou formalitu.

Lucius se na mě podíval a čekal na můj zásah. Opravdu se nic nezměnilo - oni dva ve při a já jim mám dělat soudce. Povzdechla jsem si. "Nemohli byste začít jinak než hádkou?" zeptala jsem se.

"Na rozdíl od někoho jsem totiž před lety prohlásila, že jsem hrdá na vše, co jsem udělala a udělala bych to znova. Byla jsem odměněna, přesně jak jsem doufala." Odfoukla si vlasy z čela.

Lucius začínal růžovět. "Na rozdíl od někoho," pronesl sladce, "jsem poslední roky nehnil zaživa v kobce."

"Dočkáš se." Bellatrix si ho odstrčila z cesty. "Všechno má svůj čas."

"Jste jediní, kdo utekl?" zeptala jsem se potichu.

Bellatrix ukázala v úsměv žluté zuby, potěšená mým zájmem. "Ani zdaleka ne. Blýská se na lepší časy, sestřičko!" krátce mi sevřela ruku a pokračovala v cestě do koupelny.

Dům byl vzhůru nohama. Nejen proto, že tu byly potyčky mezi Bellou a Luciusem na denním pořádku. Pán Zla se skutečně vrátil a sílil. Bella tomu ráda napomáhala vraždami mudlů všude po světě a detailním plánováním toho, jak zatočí se Siriusem, až ho najde.

"Viděla jsem ho! Viděla jsem ho v Azkabanu, Cissy."Šeptala mi jako v horečce. "Nikomu neřekl, co se stalo, vím, že to nebylo tak jak si všichni myslí… A netuším, jak dokázal utéct!"

Pravda byla taková, že okolnosti Siriusova útěku mě zajímaly mnohem méně, než kdy předtím. Neměla jsem prostředky, jak uchránit svého syna, který byl stovky kilometrů ode mě…

Když se za mnou ozval zvuk typický pro přemístění otočila jsem se jako na obrtlíku s hůlkou připravenou. K mému nesmírnému překvapení mi za zády stál domácí skřítek. Byl to nesmírně ošklivý a starý domácí skřítek a nechápala jsem, co dělá v našem salonku.

Ihned padl na kolena a přitiskl svůj nehezký rypák k zemi. "Prosím o prominutí, má paní." Zašeptal patolízalským tónem. "Přicházím v záležitosti Blacků."

"Tady není místo pro záležitosti Blacků. Jsi v Malfoy Manor." Odvětila jsem chladně. Rozhodně jsem si chtěla užít klidné svátky (tedy minimálně v měřítku "mám manžela a sestru na jedné půdě") a nemínila jsem se zdržovat s domácím skřítkem, který přišel kdo ví odkud a bude si žádat službu, protože jeho dědeček přes koleno, kdysi sloužil mé matce.

"Jsem služebníkem posledního žijícího mužského potomka rodu Blacků."Řekl skřítek tichým vemlouvavým hlasem.

Zarazila jsem se. "Sloužíš Siriusi Blackovi?!" myšlenky mi běžely jako o závod. "Ty jsi Krátura, mám pravdu?" vyhrkla jsem.

Skřítkovi vyskočily slzy dojetí. "Paní Narcissa je nesmírně laskavá, pamatuje si Kráturovo jméno!" a znovu připlácl rypák k podlaze.

"Proč přicházíš? Pochybuju, že tě Sirius poslal." Kladla jsem mu otázky. Pohybovala jsem se na tenkém ledě, hrozilo, že sem vrazí Lucius nebo Bella a v obou případech by mě vykázali s tím, že Krátura a jeho příchod souvisí s tím, co by se mohlo dít kolem pána Zla. A do toho jsem neměla, co strkat nos, v tom se Lucius a Bella zázračně shodli.

"Neposlal." Přiznal skřítek a chytil si lem své roušky, který začal nervózně žmoulat. "Ale ani nezakázal Kráturovi přijít."

"Nemám čas na hádanky, Kráturo. Musíš mluvit jasně." Požádala jsem ho přímočaře, ale snažila jsem se o laskavý tón. Pokud přišel skřítek víceméně z vlastní vůle, musel Siriuse skutečně nenávidět (ne že by to byla nějaká novinka, že byl Sirius na půdě Blacků neoblíbený) a předpokládala jsem, že přichází s něčím průlomovým.

"Krátura vždy sloužil vznešenému rodu Blacků a předtím jeho matka i její matka… Krátura je zcela oddaným prastarému a čistokrevnému rodu Blacků a jeho ideálům." Začal skřítek. Musela jsem se přemáhat, abych neprotočila oči. Bylo to jako kdyby tetička Walburga obživla. "Krátura je vázán mnohými sliby a tak nemůže prozradit vše, co by prozradil rád, ale přesto si Krátura myslí, že ví o důležitých věcech. V domě," Kráturovi proběhl obličejem nepěkný úšklebek, když musel Siriuse titulovat "mého pána se často zdržuje chlapec, který přežil." Povytáhla jsem obočí.

"Harry Potter?"

"Tak jest, paní Narcisso." Zašeptal a znovu uctivě přitiskl obličej k zemi. "Krátura viděl a slyšel mnohé…" tázavě na mě upíral oči.

Otevřela jsem ústa, ale ve stejném okamžiky dovnitř vpadla Bellatrix. Víceméně jsem nepochybovala o tom, že poslouchala za dveřmi. Zvyk zřejmě zdědila po naší matce, pro změnu.

"Co to tady máme?" zeptala se cukrátkovým tónem, který byl v jejím podání zlověstnější než syčení hadů. "Krátura!" Bellatrix se nikdy nepřátelila se skřítky a podobnými tvory, naopak k nim byla velmi krutá. Její přístup mi jen potvrdil, že poslední minuty měla ucho nalepené na dveřích. "Cisso, zavolej svého manžela. Tohle by ho mohlo taky zajímat." Pousmála se sladce a posadila se na moje místo. "Velmi mě těší vidět, že jsou nám služebníci věrní." Zasmála se s gestem královny.

"Na skřítky měla teta Walburga vkus, to se musí uznat!" halasila Bellatrix u večeře. "Ten skřet je užitečnější, než bych kdy čekala! Samozřejmě by nám mohl říct mnohem víc, stačilo by jen zatlačit…"

Lucius ji zpražil pohledem. "Víš dobře, že je vázán mnohými sliby. Kdyby je porušil, může ho to stát život."

Bella se nafoukla jako žába. "Jako kdyby život jednoho mrňavého, bezcenného-"

"Není tak bezcenný, jak si ve své krátkozrakosti myslíš!" okřikl ji Lucius. "Budeme ho potřebovat, nemůžeme dopustit, aby zemřel!"

Podepřela jsem si rukou čelo. "Šťastné a veselé Vánoce." Zamumlala jsem.

"Luciusi, co se stalo?" můj něžný tón překvapil i mě samotnou. Lucius těžce dosedl na postel a už hodnou chvíli se nehýbal, stále seděl na okraji pelesti, zády ke mně a hlava mu podivně cukala. Po kolenou jsem přelezla k němu a usadila jsem se za jeho záda. "Máš starosti?" zeptala jsem se a váhavě jsem jeho směrem vztáhla ruce. Bylo to zvláštní, netušila jsem, zda si mohu dovolit dotknout se vlastního manžela.

"Jistě, že mám starosti!" odsekl, ale jeho cynismus nevyzněl tak, jak si představoval. Jeho hlasu chyběla obvyklá povýšenost a panovačnost. Opatrně jsem se k němu přitiskla, svou hrudí na jeho záda a obtočila jsem mu nohy kolem pasu.

"Povídej mi o tom." Vyzvala jsem ho a natáhla jsem si ruce přes jeho ramena.

Chvíli seděl mlčky a pak vzal mé ruce do svých dlaní. Opatrně se dotýkal mých zkřehlých konečků prstů. "Je toho tolik, Cisso. Děje se toho tolik a nevím, jak se v tom vyznat a jak reagovat. Vždy jsem si byl jistý, tím, co dělám. Pokaždé. Měl jsem svůj život pevně v rukou a spokojeně jsem se díval, jak plyne. Teď si připadám, jako kdyby mě někdo vlekl."

Hořce jsem si uvědomovala, že tím co Lucius zažívá nyní, by se dal opsat celý můj život. "Mohu ti nějak pomoct, drahý?" zeptala jsem se a krátce jsem se dotkla rty jeho krku. Nemůžu říct, že bych po Luciusovi toužila, že by mě jeho blízkost vzrušovala. Bylo to tak vůbec někdy? Cítila jsem jeho zoufalost a bezradnost, ale zároveň jsem nemohla říct, že bych jednala ze soucitu. Ve vzduchu se vznášela zvláštní atmosféra, musel to také cítit. Po letech jsme si byli blíž, než kdy dříve.

Uvolnil si jednu ruku a stáhl za sebe, zabořil mi dlaň do vlasů. "Máš nádherné vlasy. Vždycky jsem je zbožňoval."Řekl potichu. "Celou jsem tě zbožňoval…" dodal tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli to nebylo ševelení větru za okny.

"Luciusi…" zašeptala jsem zlomeně a přitiskla jsem k němu víc. Opravdu jsem nestála o to, abychom navázali na dosud nezapomenutou debatu o tom, že jsem Luciuse nemilovala. Nemohla jsem mu vyčítat ani vyvrátit jeho útoky. Přesto mě to zraňovalo. Zraňoval mě pohled na něj a jeho neštěstí, že pro mě není nikým. Celou dobu jsem litovala jen sebe a svou bezvýchodnou situaci, nedostala jsem muže, kterého jsem milovala. Zoufalou roli jsem ve své tragédii sehrávala já a nikdo jiný. Lucius mi nečekaně ukázal, že jsem zdaleka nebyla jediná. Ve své síti neštěstí a smutku jsem uvěznila i jeho. Zatímco já toužila po Jamesi Potterovi, který se mi nikdy nepřiblížil, Lucius toužil po lásce a náklonnosti své manželky, kterou jsem byla. Nedokázala jsem mu ji dát, přestože jsem mívala pocit, že se o to snažím.

Během svých úvah jsem mi nepřišlo na mysl, jak pevně svírám lem jeho polorozepnuté košile.

"Něco se stane, Narciso."Řekl mi Lucius tiše a poraženě spustil ruce podél těla. "Nemůže to dopadnout dobře. Tentokrát ne."

Dech se mi zrychlil a zkrátil. Zoufalá doba, co si žádá zoufalé činy? Ne. Jistě, že jsem se Luciusem milovala i dříve. Ale vždy jsem to brala jako jakousi oběť, která patří k tomu, že jsme manželé, a kterou musím čas od času přinést. Dnes to bylo jinak. Nebyla to povinnosti ani přehnaně trapné odhodlání jej přivést na jiné myšlenky. Já jsem chtěla. "Nemysli na to." Zašeptala jsem, zatímco moje třesoucí prsty mu rozepínaly zbytek knoflíčků. Nešlo to dost dobře, stále ke mně byl otočený zády. Připadala jsem si jako nezkušená školačka, která vidí poprvé muže. Prsty jsem mu přejela po odhalené hrudi.

Lucius se ke mně konečně otočil tváři, ve které bylo čiré překvapení. "Cissy." Vydechl. To slovo v sobě mělo všechno. Všechno, co mělo být řečeno a co jsme v tu chvíli potřebovali slyšet. Stáhla jsem ho do své náruče.

"Zabila jsem Siriuse, zabila jsem Siriuse, já ho zabila, ZABILA JSEM SIRIUSE!" Bellatrix už několik hodin pobíhala po domě a prozpěvovala si svou šílenou písničku. Práskala dveřmi, předváděla šílený sólový tanec, rozhazovala rukama na všechny strany, broukala si a nepřestávala vykřikovat.

"U Merlina!" zaječela jsem. Dveře se hlučně zabouchly a rozdováděná Bellatrix se lokty opřela o stůl naproti mně. "Sestřičko, tak usměj se! Zbavila jsem svět a náš rod špíny! Zabila jsem Siriuse-"

"Můžeš na pět minut zmlknout?!" vyhrkla jsem. "Ty jsi možná zabila dalšího člověka, ale Lucius se z té vaší slavné výpravy ještě nevrátil!"

"A ani nevrátí." Vzala si jablko a pohodlně se s ním usadila, nohy si vyšvihla na stůl.

"Nevrátí?" tep se mi zpomalil.

"Asi jsem se zapomněla zmínit." Bella ukusovala z jablka a po tváři ji tekla šťáva. "Vrazili tam bystrozové. Obávám se, že Luciuse zatkli. Nejspíš už je na cestě do Azkabanu." Vyskočila z židle tak prudce, že ji převrátila. "Zabila jsem Siriuse, zabila jsem Siriuse…"

Mé podpatky hlučně cvakaly o podlahu. Pospíchala jsem dlouhou chodbou, abych vyhledala jednoho z našich vlivných přátel, který by mi pomohl dostat Luciuse z maléru, ve kterém se nacházel. Kabelka mě na rameni tížila, přetékala zlatem. Bylo mi jasné, že tahle služba nebude zadarmo. Spěšně jsem nastoupila do výtahu a chystala jsem se zatáhnout mříž. Čísi nevzhledná ruka ovšem ozdobné kování zastavila a do malého prostoru vstoupil Pošuk Moody. Byl to skrz naskrz oddaný člen Fénixova řádu a co víc nesmírně odpudivá osobnost. Jeho protáčející se oko mě k smrti děsilo.

"Když dovolíte, paní Malfoyová." V jeho hlase jasně zněla ironie a mě po zádech přeběhl mráz. Bylo to jako když skřípou staré dveře.

Neřekla jsem nic, jen jsem pohlédla stranou. Výtah se rozjel.

"Nepochybuji, že přicházíte v záležitosti svého drahého manžela. Ručím vám za to, že shnije v Azkabanu. Před lety jste se možná dokázali vyplatit, ale tentokrát ne."

"Nevím, o čem mluvíte." Odsekla jsem a porušila jsem tak zásadu mlčení. Na takové průpovídky jsem zásadně nereagovala, ale byla jsem velmi rozrušená. O to, jak zahladit stopy a dostat naše jméno na světlo se vždy staral Lucius, ne já.

"Myslím, že víte. A taky bych řekl, že za svým kamarádíčkem Moonem pospícháte s tím zlatem zbytečně. Ten byl totiž na odboru záhad taky." Pokřiveně se usmál a vystoupil z výtahu. Zůstala jsem tam a sama a bezradná.

Bellatrixin obličej se kroutil znechucením. "Nemyslíš to vážně, že se za Malfoyem vypravíš do Azkabanu?" zeptala se snad po sté.

A moje odpověď byla i po sté neměnná. "Je to můj manžel, Bellatrix."

"Teď si hraj na hrdinku a oddanou manželku." Odfrkla si. "A že´s tam přišla navštívit svou sestřičku, hm?" začala se pitvořit.

"O tom se nebudeme bavit." Odbyla jsem ji. "Nemohla jsem tě navštěvovat, když jsi před celým tribunálem vychválila svou službu pro pána zla až do nebes. My s tím neměli nic společného."

Bellatrix si jen skousla ret a neřekla nic. Bylo vidět, že ji těší, že jsem se dostala do úzkých. Nedalo se říct, že by na mě padl stín podezření, ale Lucius byl zavřený v Azkabanu a čekal na soudní přelíčení. "Zbytečně se namáháš, Cisso. Lucius sice není nejvěrnější a nejlepší služebník, ale jsem si jistá, že náš mistr již brzy osvobodí celý Azkaban. Nebude trvat dlouho a mozkomorové jej budou také následovat."

"Mozkomorové následují jen zhoubu, ne tvého mistra." Usadila jsem ji a vydala jsem se na cestu. Nečeká mě nic hezkého.

Azkaban byl příšerné místo. Třásla jsem se od chvíle, kdy jsem ho měla na dohled. "Půl hodiny, ne více." Sdělil mi odměřeně pracovník ministerstva, který byl pověřen tím, aby mě na mé návštěvě doprovodil. "A vaši hůlku, madam." Dodal ještě.

Protočila jsem oči. "Myslíte, že si hodlám prokouzlit cestu přes desítky mozkomorů s manželem, který nemá hůlku, po boku?" zeptala jsem se ironicky, ale hůlku jsem mu odevzdala. Nebylo času nazbyt. Chlad se mi zažíral až do morku kostí, všechno se mi zdálo marné a neviděla jsem nic než zdi, strach a smutek. Azkabanem vládlo mrtvé ticho. Bylo to děsivé a tak zvuky jako bylo občasné škytnutí či chraplavé odkašlání, nebo pláč byly téměř osvobozující a dodávali člověku pocit reality.

Luciusova cela byla až hluboko v komplexu chodeb. "Nesmíte dovnitř, jen přes mříže." Upozornil mě ten mladý muž, co mě doprovázel.

"A dáte nám trochu soukromí, nebo půjdete k těm mřížím se mnou?!" vyštěkla jsem. O několik kroků ucouvl. "Jistě. Omlouvám se." A vzdálil se k místu, kde se chodby lámaly.

Zhluboka jsem se nadechla a překonala jsem několik posledních kroků, co mě dělily od mříží. Sevřela jsem je pevně v rukou. "Luciusi."Řekla jsem a moc jsem se snažila, aby můj tón vyzněl vřele a hřejivě.

V tmavé cele se něco pohnulo a po chvíli se objevila záplava zcuchaných vlasů. Nemohla jsem uvěřit tomu, že Lucius tu strávil jen několik týdnů, než se mi podařilo vyjednat návštěvu a tak sešel. Jak bylo možné, že má sestra byla stále naživu, když tu strávila mnoho let? Můj muž vypadal jako, kdyby měl každou chvíli zemřít. Na tváři měl strniště, oči bledé a chyběla jim jakákoliv jiskra nebo vědoucnost. Příšerný vězeňský mundúr na něm visel a páchl. Choulil se do slabé, děravé deky, jako by to byl ten největší poklad.

"Cisso." Vydechl a slepě se díval mým směrem.

Horečnatě jsem přikývla. "Jsem to já. Pojď sem Luciusi, pojď ke mně blíž." Zašeptala jsem a natáhla jsem ruce skrz mříže.

Váhavě se na mě díval, jakoby se bál, že jsem jen další přelud nebo trik.

Hlas mi přeskočil. "Pojď ke mně. Neboj se. Jsem tady."

Nechal deku spadnout na zem a učinil několik málo kroků. Šel pomalu a šouravě jako stařec. Tohle nebyl můj hrdý aristokrat. Nevěřícně se dotkl mých rukou a pevně je sevřel v těch svých. "Co tu děláš?" zeptal se potichu. "Tak mě nemáš vidět."

Ulevilo se mi, že navzdory všemu je stále při smyslech. "O tom to přeci není." Vyvrátila jsem jeho domněnku. "V dobrém i ve zlém, tak nám to kdysi říkali, vzpomínáš?" Nevěděla jsem proč jsem pronesla zrovna taková slova, slova, co zněla jako z laciného románu. Zněla tak, ale byla pravdivá.

Možná se chtěl usmát, ale nedokázal to. Koutky úst zůstaly ochable viset. "Neexistuje nic, co by mi mohlo pomoct. Možná jsem vděčný, že jsi tady. Ale možná taky ne. Pořád jsem dost hrdý na to, abych chtěl být někým, koho jsi obdivovala. Teď jsem troska."

Popadla jsem hrubou látku jeho obleku a přitáhla jsem si ho blíž k sobě. Oba jsme se tiskli k mřížím, cítili navzájem svá těla a přesto jsme byli striktně oddělení. "Vždycky k tobě budu vzhlížet. Dal jsi mi syna, dal jsi mi domov a lásku navzdory všemu. Ale přestaňme být takoví. Nic nekončí, Luciusi. Nebude to dlouho trvat."

"Víš něco o mém soudním přelíčení?" zeptal se a v očích mu zajiskřila naděje.

"Bohužel. Jsem z obliga, pokud se chci vyhnout podezření. Ale Bellatrix říkala…" ztlumila jsem hlas. "Bella si je jistá, že váš pán vás brzo osvobodí."Řekla jsem potichu.

Lucius se odvrátil, ale neřekl nic.

"Musíš to vydržet, drahý. Všechno bude brzy v pořádku."

"Mám sobeckou prosbu a přání."Řekl, aniž by se na mě podíval, nebo dal najevo, že moje předchozí slova vnímal. "Chci, aby Draco věděl, že jsem na něj byl hrdý, přestože jsem to nedal najevo a měl jsem pro něj jen tvrdá slova. Je to můj syn. Můj jediný syn. Syn, kterého miluji."

Stiskla jsem jeho studené ruce. "Řekneš mu to sám, Luciusi."

Zavrtěl hlavou a oči dál upíral stranou.

"Madam, je načase jít." Ozvalo se mi za zády. Nepohnula jsem se. "Madam." Zopakoval naléhavěji.

"Ještě ne." Osopila jsem se na něj.

Otevíral ústa, aby protestoval.

"Říkám, že ještě ne. A pokud nesouhlasíte, tak mi vraťte hůlku a dokážu vám, že moje návštěva ještě neskončila!"

Muž se zhoupl na patách. "Zodpovíte si to osobně příslušným institucím." Zabručel, ale o několik metrů se vzdálil.

Obrátila jsem tvář zpět k Luciusovi. Díval se na mě, tentokrát měl na tváři úsměv. Byl to drobný úsměv, ale byl tam. "Jsi žena mnoho tváři, Narcisso. Ale v každé spatřuji dokonalost a střípek toho, co dává dohromady tvou jedinečnou osobnost, kterou miluji." Vztáhl ke mně ruku a opatrně mi přejel po tváři. Obkreslil konturu čela, dotkla se lícní kosti i ušního boltce, opatrně mi palcem přejel po rtech. "Nikdy to nebylo jinak. Možná jsme se potkali ve špatnou dobu. Možná jsme se neměli potkat vůbec. Ale nelituju toho."

"Neříkej to, jako kdyby ses loučil." Zašeptala jsem a v očích jsem cítila slzy. Přitiskla jsem svou tvář do jeho ledové dlaně.

"Oba víme, že se loučím. Nelžeme si alespoň teď." Vyzval mě potichu.

Zavrtěla jsem hlavou. "Všechno mě to tak mrzí." Slzy se přelily přes okraj.

Opatrným gestem je setřel. "Nemusí."

Vzala jsem jeho ruce do dlaní a vtiskla mu na hřbety rukou polibek. "Miluju tě, Luciusi."Řekla jsem a podívala jsem se mu do očí. Nikdy jsem svá slova nemyslela více doopravdy.

Krátce se natáhl přes mříže a jeho rty mě zašimraly na čele. "Nikdy jsem o tom nepochyboval, drahá."

A pak se jeho postava ztrácela, bledla a zmenšovala, až zmizel docela.

Můj manžel zemřel jen několik málo dní po mé návštěvě Azkabanu. Dříve než začalo soudní přelíčení, které mělo rozhodnout o jeho vině či nevinně, dříve než Pán Zla osvobodil Azkaban, jak prorokovala Bella.

Dívala jsem se na svou svatební fotografii. Oba jsme měli dokonale povýšené výrazy, staticky se tisknoucí jeden k druhému. Pýcha rodu Blacků i rodu Malfoyů.

Dřív mě to nenapadlo, ale Lucius byl tím nejlepším manželem, jakého jsem si mohla přát. Proč jen takové myšlenky přichází v dobách ztráty?