13. Otázky bez odpovědí

"Blackovský duch nezklamal a nenechal se zlomit." Přivítal mě Lucius u snídaně úšklebkem.

Nevzrušeně jsem usedla a nechala si nalít kávu. "Netuším, nač narážíš, drahý." Odvětila jsem a klidně jsem usrkávala nápoj.

Podal mi noviny. "Podívej se sama." Vybídl mě.

Na titulní stránce Denního Věštce se šklebila rozpohybovaná tvář vyhublého muže. Nebylo pochyb o tom, že křičel z plných plic, když ho fotografovali. Nepotřebovala jsem čas, abych strhanou tvář poznala. "Sirius utekl z Azkabanu?" vydechla jsem. Lucius se jednou nemýlil, to byla převratná zpráva. "Jak? To není možné."

"Evidentně je. Možná jsme se mýlili, když jsme ho považovali za horlivého zastánce fénixova řádu." Zasmál se té představě.

Šlehla jsem po něm nepříjemným pohledem. "Víš stejně dobře jako já, kým Sirius byl. Nechápu, jak se mu to mohlo podařit." Zavrtěla jsem hlavou.

"A já zase nechápu, jak v tom mohl předběhnout tvou dokonalou sestru, kterou jsem považoval za jednu z největších znalkyň černé magie."

"Kdyby v tom byla černá magie, tak je Azkaban prázdný." Odbyla jsem ho. "Ale proč utekl až teď? A proč vůbec utekl? Jsem si jistá, že…" slova mě v krku nenadále začala pálit, získala na objemu a nemohla jsem se vyslovit. Proklaté pocity! I po tolika letech mám pocit, že mi někdo sype sůl do rány! "Zhroutil se mu svět."

"Útěk z nejhoršího místa na světě přímo sálá touhou po životě." Luciusovi oči zasvítily. "Ať je to cokoliv, není to jen tak. Black ví něco, co my nevíme." Rozhlédl se kolem sebe, jakoby čekal, že se od stropu snese tajné poselství.

"Anebo ho omrzelo zírat na svět skrz mříže." Odsekla jsem pobouřená vším, co se odehrávalo a jak málo taktu projevoval můj muž.

Mistrovství světa ve famfrpálu se dotýkalo snad každého kouzelníka a nemusel být ani zapáleným fanouškem tohoto sportu. Dospělým mužům se vzrušeně chvělo chřípí a při pohledu na plakáty sportovců a představě získání autogramu poskakovali jako malé děti pod vánočním stromem. Neholdovala jsem famfrpálu, jevil se mi jako nebezpečná kratochvíle. A bolestně připomínal Jamese Pottera, jednoho z nejlepších chytačů, co (minimálně) Bradavice poznaly. Ať byl můj názor jakýkoliv, bylo nad slunce jasné, že naše rodina se mistrovství zúčastní. Když nic jiného, šlo o otázku společenské prestiže. A co mohlo být prestižnějšího než pozvání do lóže samotného ministra kouzel?

Stoupali jsme po nekonečném schodišti do závratných výšin, na tváři masky arogantní povýšenosti a míjeli jsme obyčejné lidi, kteří vzrušeně debatovali a hledali své podřadné sedačky. Mou pozornost upoutala hlučná skupina, která se nám postavila do cesty. Rusá záplava vlasů mě nenechala na pochybách, že se setkáváme s Weasleyovic klanem. Lucius jen ohrnul ret. Rychle jsem k němu přiskočila a rukou mu vklouzla do dlaně. "Neopovažuj se udělat scénu."

To zřejmě v úmyslu neměl, ale důrazně dloubl do Dracových zad svou vycházkovou holí. Ten s sebou ani netrhnul, jen upřel oči k Weasleyovým. "Hej, Weasley!" houkl na jejich nejmladšího syna. "Jak dlouho jste na tohle šetřili? Vsadím se-"

"Zavři hubu, Malfoy." Okřikl ho černovlasý chlapec, který tu zjevně byl s nimi, přesto svým vzhledem do rodiny nezapadal. "Pojďte dál." Společně s kučeravou dívkou popadli zrzka za ramena a vedli ho pryč. Zalapala jsem po dechu a pevně jsem se chytila Luciuse. Měla jsem pocit, že omdlím, nebo se minimálně rozpláču. Harry Potter.

Jako kdybych se ocitla ve stavu deja vu a dívala se do tváře jeho otce. Stejné rysy, stejné brýle, stejné vlasy. Snad i ten tón hlasu se mu blížil. On a Weasley stejně nerozluční jako byl James se Siriusem.

"Drahá, to nic. Budou sedět daleko od nás." Ukonejšil mě s nepěkným šklebem Lucius. "Jen ať se baví, dokud to jde." A prstem krátce přiloženým na mé rty mi dal najevo, že se nemám ptát.

Noc po zápase jsme trávili ve stanu - tedy ve stanu. Byl to malý palác. Několik ložnic, prostorný obývací prostor a nablýskaná kuchyň, ze které se ozývalo klapání nádobí, koupelna obložená mramorem a nechyběla ani knihovnička. Považovala jsem to za zbytečné, mohli jsme se bez problémů vrátit do Malfoy Manor, ale Lucius si nedal říct. Draco už byl zavřený ve svém pokoji a Lucius nečekaně vyšel z ložnice. Měl na sobě černé oblečení i plášť na tvář si právě nasazoval nehezkou masku. Stačil mi jeden pohled. Maska smrtijedů.

"Kdepak jsi vzal tuhle parádu?" zeptala jsem se s povytaženým obočím.

I přes úzké štěrbiny, které měla maska na oči, jsem viděla, jak je obrátil v sloup. "Pošli Draca pryč. Ať uteče do lesa. A ty se taky někam schovej. Anebo zůstaň tady, já tě pak hrdinně zachráním."

"Jsi při smyslech?" kladla jsem jednu otázku za druhou. "Chceš si hrát na maškarní, o co ti jde?!"

Nehezky se rozesmál, rychle přešel místnost ke mně a vzal mou tvář do dlaní. "Cisso, Cisso…" zašeptal. "Máš až příliš otázek drahá. Udělej, co jsem ti řekl, buď hodná jako vždycky."

"Jako vždycky?" ucedila jsem skrz zuby. Poslední roky jsem si alespoň snažila hrát na to, že jsem mu rovnocenná a svobodná.

Přejel mi po tváři, ale nebyl to výraz něhy, anebo touhy. "Nakonec vždycky uděláš, co se po tobě chce. Jsi správná Blacková. Malfoyová." Zasmál se a vyběhl ven.

Na nic jsem nečekala. "Draco?!" vběhla jsem do jeho pokoje. Už téměř spal. "Budeš muset jít ven. A utíkat. A hodně rychle." Venku se ozval výbuch.

Draco se postavil na nohy a trochu znuděně se protáhl. "To je otec, to venku?" zeptal se klidně.

Merline, někdy mě děsí, co všechno ví. "Draco, běž. Pak si tě najdu." Políbila jsem ho na čelo a sama jsem vyběhla do tmavé noci. Výborně. Můj manžel si hraje na anarchistu a syn mi běhá, kdo ví kde. Zabijte mě někdo.

"Luciusi, posloucháš mě vůbec?" zeptala jsem se povytaženým obočím manžela.

Začínala jsem mít pocit, že to nebude dlouho trvat a zeměkoule se začne točit proti své ose. Po dlouhé době jsem si začínala připadat jako ve snu, jako někdo, kdo neřídí svoje kroky. Denní Věštec nepsal o ničem jiném než o turnaji tří kouzelníků, který se konal v Bradavicích. Vlivem nepravděpodobných událostí, ale byli šampioni najednou čtyři. Nebylo těžké uhodnout, kdo by mohl být tím čtvrtým. "Jak jinak než ředitelům miláček Potter." Slyšela jsem Dracova slova ostrá a studená jako led.

Lucius se domem pohyboval neslyšně a rychle, začínal se podobat stínu. Jeho oči dostávaly fanatický nádech a naháněly mi strach. "Cože?" trhl sebou. Byl to vzácný okamžik, kdy jsem ho našla sedět v salonu, jak zadumaně hledí do plamenů. Už hodnou chvíli jsem na něj mluvila, ale jeho prázdný výraz mi dodal jistotu, že se slova míjí s účinkem. Povzdechla jsem si. "Marnost. Jako vždy a pokaždé. Celý život."

"Neříkej to, jako kdyby to byla má vina. To tys nebyla schopna mě milovat. Já bych ti dal všechno."

Pootevřela jsem pusu údivem. Jeho reakce byla nečekaná a zcela scestná. "Luciusi?" zašeptala jsem.

Seděl v křesle rovně jako svíce a křečovitě se přidržoval opěrek.

"Jsi ochotna mluvit o čemkoliv, jen abys nemusela přiznat barvu, abys se mnou nezůstala o samotě, abych se tě nedotýkal. Myslíš, že jsem si za ty roky nevšiml, jak se odtahuješ? Jak mi nedokážeš opětovat sebemenší laskavost, úsměv? Jsi ztracená sama v sobě a zahleděná to našeho syna. Ale to je všechno. Já ve tvém životě nehraju roli. Nikdy jsem nehrál."

Zoufale jsem zavrtěla hlavou. Najednou mi bylo Luciuse z duše líto. Do jisté míry jsem ho nemohla vinit ze všeho neštěstí, které se nashromáždilo v mém životě. On se skutečně snažil, on mě skutečně miloval… Toužila jsem jeho slova vyvrátit, ale neměla jsem sílu. Nemohla jsem promluvit. Tolikrát pronesená lež mi najednou nešla přes rty.

Jen zavrtěl hlavou a vstal z křesla. "Nepřekvapuje mě, že neumíš odpověď. Snad ani nechci nic slyšet." Vykasal si rukáv. "Měl jsem pravdu." Odtažitý tón, kterým mě častoval v posledních větách se rázem změnil na chraplavý. Znamení vypálené na jeho ruce zčernalo jako uhel a pulzovalo.

Zvedl se mi žaludek. "Nemožné." Zašeptala jsem.

Nezvedl ke mně oči a přemístil se.