Sama bych lhala, kdybych tvrdila, že vím, kdy tahle plíživá záliba započala. Řekněme, že jednoho krásné dne jsem se začala otáčet za muži, kteří měli na hlavě dready a označovat je za pohledné.
Pak jsem se začala dívat i po holkách a musela uznat, že i jim dready velmi sluší a že se mi jednoduše líbí, když někdo tento účes má.
Pokud totiž v hlavě nemáte piliny není to jen jakýsi módní výstřelek, není to jen o vzhledu, o tom jak v dreadech dobře vypadáte, ale i o jakémsi životním postoji.
Dredáči mě vždycky nadchli a nadšeně jsem se za nimi otáčela. Dívala jsem se jakým stylem mají upleteno, jak si svou chloubu krášlí, jaké účesy volí a kochala jsem se.
Uplynul nějaký čas a od prostého obdivu jsem přešla k myšlence, jaké by to asi bylo, kdybych měla dready já sama. Dlouho zůstávalo u nevyřčeného nápadu až se nápad přetavil v sen a já jednoho dne pevně prohlásila, že dready budu mít na hlavě taky.
Maminka se tehdy netvářila jako osoba, která tomu fandí, ale nakonec mi se staženým hrdlem řekla, že to je moje hlava a ať si dělám, co chci.
Sen se rozpínal a rozpínal, zrál a dral se v pomyslném žebříčku výš a výš. Když jsem v létě nasadila pseudo dready a cítila jsem se jako ryba ve vodě, bylo to jasné. Nebude trvat dlouho a pořídím si vlastní háďátka.
Jako kdyby to byly minuty a zároveň věky. Sháněla jsem vhodnou osobu, která mi dready vytvoří a sháněla jsem finance.
A nastal ten velký den, kdy jsem u jedné neskutečně milé osůbky (taktéž dredařky) usedla v pokoji a daly jsme se do práce. Tedy, ona se dala do práce, já jen držela a čekala.
Dva dny, celkem dvanáct hodin, které strávila prací na mých dreadech. Měla jsem pocit deja vu, nemohla jsem uvěřit, že se můj sen konečně plní, že to už je ono a po celou dobu jsem byla až obdivuhodně klidná.
A ve chvíli kdy mi Máňa položila ruce na ramena a pronesla "Máme tu dredatou slečnu!" jsem jako ve snu došla k zrcadlu.
Byl to zvláštní pocit. Svým způsbem se na mě díval někdo docela cizí, někdo komu do všech stran trčely dready, někdo s vykulenýma očima a překvapením v tváři. A na stranu druhou jsem viděla někoho, koho důvěrně znám, kdo je v mém nitru celý život. "Konečně jsem to já." vydechla jsem s překvapením.
A tak jsem se počátkem listopadu zařadila mezi dredaře. Na hlavě mám celkem 46 hadích ocásku, na které jsem neskonale hrdá a zkrášlila jsem si je korálky.
A nemůžu se dočkat toho, jak porostou, budou získávat na síle a krása.
A na vás ostatní mám prosbu - nedejte se strhnout škatulkou, že dredaři jsou špinaví lidé, kteří mají na hlavě zoologickou zahradu :)
It's not look style it's lifestyle :)