9. Můj dráček

"Je to chlapec!" vykřikla porodnice a zvedla děťátko do náruče. To křičelo z plných plic a bylo celé od krve. "Musíte být na sebe pyšná, maminko! A co teprve na manžela!" usmála se na mě sestra zářivě a vlhkou žínkou mi otírala zpocené čelo.

Pyšná? Na manžela rozhodně ne, ženy kolem mě se tvářili jakoby to dítě porodil Lucius osobně. Ten si to jen před pár měsíci užil a teď má ještě slíznout smetanu za dobře odvedenou práci.

Hrdá? Šťastná?

Nevěděla jsem, především jsem byla vyčerpaná. Víčka mi padaly, celé tělo mě bolelo. Nebyla jsem si jistá, zda to dítě chci vidět. Devět měsíců jsem ho v sobě nosila bez jakékoliv jiné vyšší formy pocitů. Brala jsem ho jako Malfoyovo dítě, nehladila jsem si láskyplně břicho, jako jiné matky, nemluvila jsem na plod ani mu nezpívala, nebo snad nečetla pohádky. Nemohla jsem ale ani říct, že bych ho nenáviděla.

Zvládala jsem to na perfektně neutrální úrovni.

Automaticky jsem nastavila náruč, když mi sestra podala drobný uzlíček. Dítě bylo zabalené v hedvábné osušce s monogramem Malfoyů. Přepych už od narození.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se tvorečkovi do tváře. Dítě zrychleně dýchalo a kulilo na svět své modré oči. Už neplakalo, otevíralo drobné rtíky jako ryba, kterou vytáhnete na sucho. Vyprostilo si jednu ruku z hedvábí a chňapalo s ní ve vzduchu. Dívala jsem se na něj zvědavě, jako na exponát v muzeu. Všechno pro mě byla novinka, nikdy jsem se nezajímala o mateřství nebo snad o malé děti.

Nebyla jsem si jistá, co udělat, jak se chovat - mám na něj mluvit? Vždyť z toho nebude mít rozum.

Mám se usmát? Vždyť neví, co to úsměv znamená.

Mám ho chytit za ty drobné prstíky, které naprázdno svíral ve vzduchu? Ale co když se mu to nebude líbit, co když začne plakat? Co si počnu potom s křičícím dítětem v náručím, jak ho utiším? Přestane, když prsty zase pustím?

Vítat ho na svět slzami možná není nejlepší způsob, ale neuměla jsem je zastavit.

"Manžel říkal, že se bude jmenovat Draco." Naklonila se ke mně sestřička.

"Jistě." Zašeptala jsem a jednoznačným pohledem jsem ji vykázala z místnosti.

Opatrně jsem vzala Draca za buclaté prstíky. Nezaplakal, jen stočil pohled ke mně. Těžko říct, co se může odehrávat v hlavě novorozeně. Měla jsem pocit, že se dívá zvědavě - ale možná to byl jen dojem.

"Vítám tě na světě, dráčku…" zašeptala jsem. Cítila jsem u toho trapně - a sama jsem nevěděla proč. Kdo ví, kdo poslouchá. "Nebude to tady lehké, ale já jsem tvoje máma a udělám pro tebe všechno." Sklonila jsem se k němu a opřela si čelo o jeho drobnou hlavičku. Krásně voněl - neuměla jsem tu vůni popsat či identifikovat, ale byla to nádhera. Zhluboka jsem se nadechla a pocítila jsem silný příval citů.

Byla jsem pevně rozhodnutá. Mám-li ještě někdy někomu věnovat všechny své city, celé své bytí pak to bude tohle - moje dítě. Pak to bude Draco. Člověk prý má mít smysl života. A já ho našla právě teď.

"Jsi jenom můj." Zašeptala jsem do jeho voňavé kůže a přitiskla ho k sobě. "A nikdy tě nikomu nedám."