Svítání v temnotách

Život je rozmanitý. Život je nestálý. Svět se pořád mění a my se měníme také.

Nic není jako dřív, včera je včera.

A zítřek čeká.

Co bude dál?

Je to tak zvláštní situace.

Tak zvláštní pocit.

Tak zvláštní vzpomínka. Stalo se to vůbec, nebo je to jen můj sen? Toužebné přání, které se v oparu večera zformovalo do nejasných obrysů, a fantazie dotvořila zbytek?

Stojíte v mase lidí. Všichni jsme jeden celek a zároveň je tu individualita vedle individuality. Jste všem na očích a zároveň jako kdyby vás nikdo neviděl.

Neslyšíte ani vlastní slova, vaše nohy se automaticky pohupují do rytmu, díváte se před sebe, vnímáte celým tělem vibrace, které vychází zepředu, v ruce držíte sklenku.

Než se nadějete, přistoupí k vám a dotkne se vašeho ramene. "Proč pláčeš?" zeptá se potichu.

Ani jste si nevšimli, že se vám koulí slzy.

Síla okamžiku, to ta atmosféra. Nebo ne?

"Jsi tady tak sama." Pokračuje a rozhlédne se kolem. "Neutekl ti někdo?" ptá se starostlivě. Není to obvyklá otázka mužů, kteří narazí na ženu, která tu stojí sama. Většinou vás ani nenechají odpovědět a pokračují v tom, že to je hotový hřích, nechat opuštěnou tak krásnou slečnu a zda se vás mohou ujmout, pozvat vás na sklenku něčeho dobrého, dělat vám společnost…

On se doopravdy zajímá bez vedlejších úmyslů.

Úmyslů, jak mě získat jen pro sebe.

Automaticky jsem si přejela dlaní po tváři a setřela z nich vlhkost. "Kdepak." Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. "Přijela jsem sama… A tak i odjedu." Dodala jsem s hořkým podtónem, i když zrovna tato skutečnost mi vadila ze všeho nejméně.

"Proč tedy ty slzy?" nechápal. "Někdo ti ublížil?" přistoupil o krok blíž.

Znovu jsem nesouhlasně zakývala hlavou. "Ne, to ne."

Jak říct, že tím největším zločincem a obětí zároveň jste vy sami? To se těžko vysvětluje a už vůbec neznámému člověku v tak předimenzovaném prostředí, které bylo kolem nás.

Ne, neměla jsem náladu někomu otevírat svou duši, někomu se zpovídat, být před někým za blbce.

Nepotřebovala jsem pomoct, potřebovala jsem dnes zapomenout na všechno.

Byl to krásný kluk.

Upíral na mě svoje modré oči, zajímavé kombinace něžné barvy pomněnek a krutého, syrového nebe na severu, stahující se mračna. Přesto to byly jasné oči, které mě hladily.

Na bradě mu rašily světlé vousy, a kdybych se jen trochu zasnila, uměla bych si představit, jak by při polibku škrábaly. Byla by to ona roztomilá nepříjemnost, která váš rozčiluje a těší zároveň.

Jak stál blízko mě, dobře jsem cítila jeho krásnou, kořeněnou vůni.

Možná by bylo nejlepší řešení vztáhnout po něm ruce a přitáhnout si ho k sobě, tělo na tělo… Užívat si večírku se vším všudy.

Ale i přesto, jak se mi zdál přitažlivý, a přes mou obvyklou neukázněnou fantazii jsem takové myšlenky neměla. Nechtěla jsem ho pro sebe, neviděla jsem ho jako objekt touhy. Ona vzdálená krása, které se nechcete dotknout, aby se nerozplynula.

"Povídej mi." Vyzval mě hebkým hlasem a dal mi prst pod bradu, aby mě lehkým tlakem donutil zvednout oči od země.

"Povídej o čem?" zeptala jsem se překvapeně a plačtivě zároveň.

Pokrčil rameny.

Oba jsme věděli, o čem mám spustit, že mám na srdci velký kámen a ten nutně musí spadnout, nebo alespoň popraskat, nebo se z toho zblázním.

"O čem sama chceš."Řekl potichu a přistoupil ještě o něco blíž.

Naše paže se dotýkaly, jeho kůže byla hřejivá až pálivá, ale neucukla jsem. Možná jsem se přitiskla blíž.

"Je toho tolik… A tak složité." Zašeptala jsem a sama jsem nevěděla, jestli mě slyší.

Najednou mi slova plynula z úst, jako kdyby to byla pohádka na dobrou noc, příběh co už jsem převyprávěla tisíckrát, dobře známý vtip, kterým chci někoho pobavit.

Mluvila jsem potichu a přerývavě. Zastavovala jsem a hledala jsem to správné slovo, ale zároveň to bylo přirozeně ubíhající vyprávění, do kterého mé pomlky přesně a vhodně zapadaly.

Proč zrovna jemu? Viděla jsem ho prvně v životě - jak se vůbec jmenoval?

Bylo moudré svěřovat tak niterné věci někomu, kdo mě obloudil krásným vzhledem a příjemným vystupováním? Co když se někdy v budoucnu setkáme a on to otočí proti mně? Co když se mi bude zítra s přáteli vysmívat a vyprávět o tom, jak potkal jednu zoufalou husičku, co mu vylila srdce?

Cítila jsem zvláštní druh důvěry a zároveň anonymity.

Ani on neznal moje jméno, netušil, odkud jsem a kam mířím, přestože jsem mluvila o tak osobních věcech, nepadly konkrétní názvy či jména a on se po nich nepátral.

Nechával mě, abych vypověděla všechno, co jsem chtěla a musela, čekal až všechny ty pocity bolesti, žalu, křivdy a nepochopení, co se ve mně za poslední měsíce shromáždily, pustím ven.

Předkládala jsem mu svoje sny i argumenty, stěžovala jsem si i jsem se snažila o nadhled, zmítala jsem se ve svých pocitech a myšlenkách.

Byl trpělivý, za celou dobu nic neřekl, nepohnul se, jen se na mě díval a pečlivě poslouchal.

Zmlkla jsem a zhluboka jsem se nadechla.

Byla to otázka několika málo minut, ale já si připadala vyčerpaná, jako kdybych zaběhla maraton, jako kdybych se vrátila z dlouhé směny, jako kdybych mluvila celou noc.

Netušila jsem, zda cítím úlevu, ale bezesporu bylo svým způsobem osvobozující o tom všem, co se mi dělo promluvit.

Možná to byl cizí člověk, ale možná to bylo dobře. Neznal mě, nemohl mě soudit, neznal všechny okolnosti a pohnutky, příběh mu byl převyprávěn mýma očima. Tak jej musel uchopit a reagovat.

Vlastně jsem nevěděla, zda ho chci nechat taky mluvit. Nestála jsem o nové rady a poučování, o doporučení o pozitivním pohledu na svět a o tom, jak si všechno nakonec zamiluju a svoje názory změním.

Promnul si kořen nosu a na krátkou chvíli zavřel oči. Jako kdyby si celé moje vyprávění v hlavě přehrál ještě jednou a dokázal správně odpovědět. Možná se taky rozhodne mlčet, jen mě poplácá po rameni a řekne, že se mnou soucítí.

Možná to tak bude nejlepší.

Jenže ve vzduchu se vznášelo ono mystické chvění a situace nemohla skončit tím, že mě polituje a oba si půjdeme po svém!

Prosím, řekni něco, prosím zachraň mě, už sama dál nemůžu!

Otevřel oči s hlasitým nádechem a začal mluvit.

Svět se smrštil na úzkou bublinku - jen my dva.

Najednou jsem nevnímala, jak země pod mýma nohama chvěje, najednou jsem neslyšela lidi, kteří byli všude kolem a hlasitě si zpívali.

Neviděla jsem nikoho kromě něj, jako kdyby tu byl kužel měkkého, očím příjemného, světla, který jej halil a podporoval moje soustředění.

Posunul si klobouk do týla a pokračoval.

Byla jsem uchvácena, hltala jsem každou slabiku, která mu sklouzla ze rtů. Byl to mistr slova. V koutku duše jsem si uvědomovala, že mi možná neříká nic, co bych už neslyšela od rodiny či přátel, nebo nač bych nepřišla vlastní hlavou, ale dokázal skutečnost podat jinak.

Líbivěji? Uhlazenějšími frázemi? Působila na mě i jeho fyzická přitažlivost?

Netušila jsem.

A nechtěla jsem tušit. Jen jsem poslouchala, vychutnávala jsem si každičké slovo a nechávala se jimi naplňovat.

Začalo svítat.

Tohle svítání se netýkalo sluneční soustavy, ale mojí duše.

Po týdnech temnoty a ztracení sebe sama, všech cílů, ideálů a radosti mě najednou začala šimrat paprsky a celé mé já, pookřálo.

Mluvil o tom, co potkalo jeho. Ty zážitky byly nepodobné tomu, co se stalo mě, ale přesto jsem cítila zvláštní souznění a dokázala jsem si v tom příběhu najít svoje. Něco, co mě postrčí dál, něco co bylo srovnatelné.

Nesnažil se mi nalhat, že brzo přijdou světlejší zítřky, ani mě přesvědčit o tom, že tahle bezvýchodná situace se po čase ukáže jako to nejlepší, co mě mohlo potkat a já za to budu osudu děkovat.

Vyjádřil myšlenku, že se mi to třeba zalíbí a můj život se otočí jiným směrem, než jakým ho ženu teď, ale to bude jen a pouze moje rozhodnutí. Pokud se tak stane, třeba to bude nakonec dobře. Pokud se budu držet původního plánu, stane se tahle záležitost cennou zkušeností.

Ať tak nebo tak, mohu z toho vytěžit užitek.

Pokud se nevzdám.

Není to lehké, když se člověku nedaří a ještě, když si připadá nepochopený. Ale i přes tuhle dočasnou nepřízeň se nesmím nechat zlomit.

Co udělám dál?

Nechám se zlomit a na celý dlouhý rok zalezu do své ulity a budu naříkat? Je to možnost, ale mnohem víc získám, jestliže otevřu oči a budu objektivně hodnotit.

Žít.

Ne v podmínkách, které jsem si vysnila.

Ale je to jen další cesta, kterou si musím projít.

Když jeho hlas umlkl, měla jsem chuť mu skočit do náruče.

Po dlouhé době se mi chtělo rozesmát se, nahlas a nespoutaně. Ruce se mi třásly, ale nebyl to nepříjemný třes způsobený nervozitou nebo zimou. Byl to ten zvláštní druh vzrušení, kdy jsme dojatí, pobavení a nadšení zároveň.

"Hrozně ti děkuju… Moc jsi mi pomohl!" vydechla jsem a v očích už jsem zase cítila vlhkost.

Jen se skromně pousmál.

On nepotřeboval slyšet chválu, potěšilo ho to, ale nevyprávěl proto, abych se mu pak poklonila a byla mu vděčná až za hrob. "Nemáš zač. Jsem rád, jestli ti to nějak pomohlo."

"To ani nevíš jak." Přiznala jsem.

Moje obvyklé, energická já, které se nezastaví před žádným (sebešílenějším) úkolem, které má ryzí radost ze života a toho, co je kolem nás, které je neúnavné se v mém nitru protahovalo a probouzelo z dlouhého spánku.

Žilami mi najednou proudila energie, kdybych dostala zrcadlo mohla bych se podívat na jiskřičky naděje, které mi tančily v očích.

"Jsem rád." Prstem mi lehce přejel po tváři a kochal se úsměvem, který mi na ni pomalu začínal pohrávat.

Oba jsme se odmlčeli a ponořili jsme se do svých myšlenek. Těžko říct nad čím rozjímal on, ale já byla tak potěšená, tak překvapená, kdo by řekl, že mi někdo tak projasní duši?

Stalo se to znenadání…

Po očku jsem si ho prohlížela.

Moje probouzející se já, volalo, ať ho požádám o kontakt.

Byl tak krásný. Tak milý. Tak lidský.

Kousala jsem se do jazyka a nedokázala jsem promluvit.

Toužila jsem po tom, abychom se ještě někdy viděli, ale zároveň jsem si byla jistá, že když ho o něco takového požádám, všechna mystika a posvátnost, která mezi námi proudila, bude pryč.

Bylo by to jako šlapat v záhonu květin.

Oba jsme se stáčeli k odchodu.

"Zase se tu někdy uvidíme?!" chtěla jsem, aby to vyznělo jako prosté oznámení, ale hlas se mi zvedl do otázky.

Po tváři mu přeběhl úsměv a najednou působil unaveně. "Nemyslím si. Tohle byl můj první… a taky poslední výlet sem." Díval se na mě a naklonil hlavu ke straně, jako zvědavé dítě.

"Ach…" byla jsem tím trochu zklamaná. "Kdo ví, třeba se tu zase potkáme." Mrkla jsem na něj rošťácky.

Z jeho pohledu se dalo vyčíst, že nemám pravdu. "Možná… Někde jinde a někdy jindy." Připustil a tajemně se u toho usmíval.

Zmizel v davu a ani se neotočil.

"Možná." Pronesla jsem pro sebe šeptem.

Byl pryč.

Tak náhle, jak se objevil, tak odešel.

Kdo to byl a proč si mě tak našel? Co ho vedlo k tomu se mnou vést takové rozhovory?

A proč mi zase zmizel?

Cítila jsem smutek, který se mísil s pochopením.

Přála jsem si, aby zůstal déle, ale zároveň jsem chápala, že jeho čas byl přesně vyměřen a kdyby zůstal déle, vyprchá ono kouzlo jeho návštěvy.

Na druhou stranu jsem se cítila klidněji, klidněji než kdy dřív. On nade mnou bdí.

On poznal, že mi je tak zle, jako nikdy dřív, že mě musí navštívit.

On jednou přijde zase.