Byla jsem pozvaná do školy na zápis. Nadávala jsem poměrně hlasitě, protože to znamenalo strávit hodně času ve vlaku. ¨
Ale už abych si zvykala, že ano?
Vyrazila jsem časně z rána, v batohu jsem si vezla všechny příslušné a napůl vyplněné formuláře a přinejmenším jsem doufala, že mi ve škole vysvětlí všechno, nač jsem zatím nekápla.
Prvně to byla ISIC karta - mohli jsme si vybrat tři druhy karty, nicméně nebylo popsáno, jaké jsou mezi nimi rozdíly a k čemu přesně nám tato kartička bude. Samozřejmě jsem pochopila, že ta nejdražší je ta nejlepší, kterou si můžu vybrat, ale čekala jsem informace.
Dalším bodem programu byly předměty - v pozvánce bylo napsáno, že si budeme sestavovat rozvrh. Z toho jsem byla nervózní, protože studijní plány vyšly tištěné asi na šest stran, kupa povinných předmětů, povinně volitelných předmětů a volitelných předmětů (které si ale taky musíte vybrat, pokud chcete splnit kredity) a to nemluvím o tom, že některé názvy byly tak záhadné, až zněly perverzně a já opravdu netuším, co se to tam budu učit.
A vůbec čekala jsem pár slov o chodu školy, provozní informace a podobné bláboly, které možná člověk poslouchá na půl ucha, ale hodí se.
Co si budeme povídat.
Dorazila jsme do města, našla jsem příslušnou budovu i učebnu. Tam nás postavili do řady, která pomalu postupovala ke katedře a odevzdávali se tam peníze za ISIC. Pohledem jsem zjistila, že i mí budoucí spolužáci usoudili, že nejdražší bude nejlepší a odevzdávají příslušnou částku. Narychlo jsem začala dovyplňovat formuláře a hledat peníze.
Usadili nás v lavicích a orazítkovali nám všechna potřebná potvrzení - což bylo na dlouho, papírů bylo požehnaně. Odevzdala jsem také žádost o kolej a milá paní mi dala papíry s informacemi, což jsem vítala, protože web kolejí je sice obsáhlý, ale člověk z nich nezjistil po kolika jsou pokoje, co za vybavení tam mohu a nemohu čekat a vůbec…
Papír od milé paní mi v tomto směru nepomohl, protože obsahoval pouze obšírný popis způsobu platby kolejného.
Rozdali nám indexy a začali jsme si je nadepisovat.
Hned v úvodu nás upozornili, že tento dostáváme zadarmo, ale jakmile ho zmrzvíme, anebo ztratíme tak si další už musíme koupit. Nervy jsem měla jako špagáty, že to zkazím a to nemluvím o tom, jak jsem nestíhala, zatímco jsem ze sebe potila svoje rodné číslo, tak vyučující už byla na druhé stránce indexu.
Nevadí.
Zvládla jsem to bez karambolů, až na to, že jsem název jednoho předmětu napsala do jména vyučujícího, nicméně si myslím, že to nebyla moje chyba, protože ta madam řekla, že to máme napsat na první řádek - poslechla jsem. Ale to prý nevadí, takže jsem nemusela investovat do nového indexu.
Pak nám prozradili, že máme pozorně sledovat web fakulty, protože tam se bude objevovat plno novinek a užitečných informací, poradili nám jak se dostat do systému, doporučili si pročíst informace k pedagogickému praktiku.
Posledním bodem odpoledne bylo jít se vyfotit na ISIC kartu. To se konalo v jiné budově. "Ale nebojte se, to je blízko, hned tady kousek."Řekli nám.
Pokud se tomuhle říká v Liberci BLÍZKO, tak se nechci dožít dne, kdy mi někdo místní řekne, že tohle je DALEKO. Hnali nás snad přes půl Liberce, tam další řada, vyfasovali jsme čísla a postupně jsme se chodili fotit.
Ani mi tu fotku neukázali, nepochybuju o tom, že tam vypadám kouzelně. A sbohem děti, nezapomeňte, že imatrikulace je povinná.
Seděla jsem ve vlaku a mířila k domovu. Byla jsem unavená, zmrzlá a nevrlá - den mi žádné novinky nepřinesl. Pořád nevím, k čemu mi bude ISIC karta (ta nejdražší), pořád nevím, jak to bude s rozvrhem, pořád nevím, co nějaké materiály do školy a vůbec - proč jsem tam jela?!
Víte, ne každý jezdí na zápis jenom proto, aby si nadepsal index…