Aby to tady trochu ožilo, přináším první příspěvek do nové rubriky LBC life :) Tato složka je blízce příbuzná Hvězdnému deníku a bude pojednávat o mém vysokoškolském životě :)
O všem dalším pomlčím, neboť se to dozvíte během čtení a nechci vás připravovat o překvapení! :) Užijte si to.
Určitě si vzpomínáte, jak jsem vás celý školní rok zásobovala informace o svém maturitním ročníku.
S úspěchem jsem v září nastoupila do školy, na podzim jsem absolvovala stužkovací večírek v retro stylu, po novém roce se konal maturitní ples a ze mě rázem byla ošerpovaná maturantka, dokázala jsem zdárně ukončit čtvrtý ročník, vyřádit se na posledním zvonění, pak jsem proflákala svatý týden a odmaturovala jsem.
Velká sláva to byla.
Byla jsem na sebe hrdá, byla jsem oceněna za vynikající studijní výsledky po celou dobu studia a maturita byla za vyznamenání. Hurá.
Tudíž bylo nasnadě, že budu pokračovat na vysokou školu - takové pěkné výsledky si o to přímo říkají a co víc, já po té vysoké toužím, neboť další vzdělání potřebuju k výkonu vysněného povolání.
Odeslala jsem přihlášky na tři školy a čekala na vůli boží. Tedy nejen na ni, vůli boží se musí pomoct a tak jsem jela na přijímačky.
Praha a Karlova univerzita. Už jen to zní prestižně a možná si klepete na čelo nad mou přehnanou sebedůvěrou. Možná jsem ji měla, možná ne - blízcí mě přesvědčovali, že to zkusit mám a já toho názoru byla také. Nakonec, kdo jiný, celou střední jsem prošla s tak krásnými výsledky a nebyly to plody mechanického učení, tak proč ne? Hlavu na to mám! Ve výsledku se ukázalo, že hlavu samozřejmě mám (aby mi nepršelo do krku), ale evidentně ne na Karlovku. Mezi čtyřicet přijatých jsem se opravdu nedostala (z cca tisícovky lidí.)
Ještě bych ráda vyzvedla vtipnou vzpomínku z těchto přijímaček, kde jsem byla snad nejmladší a ostatní si povídali o tom, jak to zkouší třeba už po páté.
Obrečela jsem si pozlacenou Karlovku a trpělivě jsem čekala, že mě přijmou na škole další, která je v místě mého bydliště. To jsem čekala zcela marně, neboť jsem nebyla přijata z kapacitních důvodů. Výsledky přijímaček jsem sice měla skvělé, ale holt mě nedokázali dostat na školu (jen pro zajímavost asi o pět bodů).
Pojala mě děs a hrůza, neboť jsem si začala uvědomovat, že budu muset do školy poslední, do Liberce.
Do Liberce, kde nikoho a nic neznám.
Do Liberce, kde je 90% roku zima a sníh a já zimu a sníh opravdu nemám ráda.
Do Liberce, kde mám obor, který by možná bylo zábavné studovat, ale rozhodně se nehodlám takovému povolání věnovat.
Do Liberce, kde budu muset být na koleji - a kdo ví s kým?!
Do Liberce?!
Happy jako grepy, vážení.
Co se dá dělat. Pomalu balím svých pět švestek a připravuju se na akademický rok. Budu rok žít na Sibiři- v Liberci a pak svoje štěstí zkusím znovu, neboť já se nevzdávám. Rok si budu odpočívat na haldách sněhu a připravovat se na přijímací zkoušky.
A pak? Pokračuju za svým snem, tohle je přestupní stanice. (a taky, kdo by si nechtěl na rok oddechnout, že?)
Nakonec si to tam hodlám pořádně užít a udělat si z toho velkou roční párty.
Na závěr bych si dovolila takovou btw poznámku - kdo by chtěl začít být úžasně chytrý a rýpat, proč raději nejdu na rok do práce, když je pro mě Liberec takové utrpení, tak bych mu ráda sdělila, že věci nejsou tak lehké a legrační, jak jsem vypsala v článku a z důvodů, které na blog ventilovat nechci, si nemohu dovolit ztratit status studenta :) Díky za pochopení :-p