A zase tu je jednou příspěvek do Hvězdného deníku! :)
Nedávno jsem si našla nový koníček. Už mě to lákalo dlouho, ale stále nebyl čas, až moje pomaturitní a předvysokoškolské volno mi poskytlo dostatek prostoru. Pustila jsem se do geocachingu, neboli do hledání "kešek". Netřeba dlouze vyprávět o podstatě této záliby, myslím, že ji zná každý a ani se tomu nemusíte věnovat. Ve vyhovující lokalitě, ve které se pohybujete si vyhledáte kešku a podle přiložených souřadnic či indicií dříve anebo později dojdete k ukryté schránce, kam se zapisujete svou přezdívkou do přiloženého bločku a některé kešky v sobě skrývají o poklady a můžete si tedy odnést drobný předmět a jiný na oplátku vkládáte.
Podle mě je to pěkný koníček vhodný pro všechny - sami si vybíráte po stopách, které kešky se vydáte a všechny nesou označení ohledně fyzické náročnosti trasy, přibližné délky i obtížnosti rozluštění. Každý si tak přijde na své, můžete zdolávat horské vrcholy a luštit složité rébusy a rovnice, nebo se jít jen odpoledne projít po městě a přitom mimoděk odlovit kešku. Není na tom nic složitého.
Geocaching nemá ani nijak složitá pravidla - hlavní je chovat se k nálezu, jako kdyby byl váš vlastní, neponičit jen a zase pečlivě uložit zpátky. A hlavně - nikdo vás přitom nesmí vidět.
Zpočátku jsem se tomutu pravidlu smála a pozorovala kamarádku, která s grandiózní nenápadností lovila kešku na pěší zóně. Až zpětně jsem uznala, že toto pravidlo smysl má, neboť ti kteří se keškování nevěnují by se mohli vydat po vašich stopách a jelikož lidé jsou všelijací, mohli by si kešku přivlastnit či ji jen tak pohodit a bylo by to po legraci. Naopak ti, kteří se tomu věnují by při pohledu na vás přišli o celý zábavný proces hledání či se na váš úkor mohli přiživit, jednoduše se zapsat aniž by na to měli svou hledačskou zásluhu.
Dnes jsem se vydala keškovat do nedalekého parku. Cesta nebyla dlouhá, příjemná, navigaci jsem ani nepotřebovala, indicie byli jasné, souřadnic nebylo třeba. Plížila jsem se podél zdi a připadala jsem si u toho jak agent 007. Našla jsem příslušné místo a vylovila kešku ze schránky, podepsala se a zase ji uložila na místo. Už jsem se chytala odejít když v tom po cestičce přicházel mladý pár. Povzdechla jsem si s zůstala jsem dřepět na místě, skrytá za keřem a čekajíc až přejdou.
A co osud nechtěl - asi to byla odplata za můj dřívější výsměch plížící se kamarádce. Pár se zastavil na cestičce, přesně v mojí úrovni a sladkými slůvky a polibky si začali vyznávat lásku. Já jsem v křoví trnula hned ze dvou důvodů - jednak mě v té skrčené pozici boleli nohy a dostávala jsem křeče a taky jsem se bála, že se ti dva rozjedou, padnou do trávy před keř, který mě maskoval a já tu budu uvězněná na hodně dlouho a svědkem něčeho, co opravdu vidět nechci a nepotřebuju.
Po nekonečně dlouhých deseti minutách se ty dvě hrdličky vypadali dál a mě spadl kámen ze srdce - tak hlasitě, že to muselo být slyšet. Z křoví jsem se vyhrabala raketovou rychlostí a pádila jsem pryč...
Každopádně od dnešního dne se můžu vysmát já všem těm škarohlídům, kteří tvrdí, že geocaching je nuda a nevidí nic napínavého na honbě za schránkou ukrytou třeba v dutině stromu.
Že ne? Zkuste se krčit v křoví a doufat, že ty dva nepřemůžou pudy a vy budete moct prchnout. Adrenalin mi stoupl hodně vysoko...