A máme tu jednu jednorázovou povídku! :) Doufám, že se začtete a přidáte komentář!
Pěkný víkend! :)
Prsty se pevně obemkly kolem zrezlého zábradlí. Dotek byl teplotně neutrální, ale do rýh na dlaních mě řezala rez. Dívala jsem se dolů.
Voda se valila přes jez a pod ním se vařila, tvořily se silné víry a proudy, vlny se přes sebe převalovaly, voda bublala a dmula se, pak zase mizela a s novou, nevídanou silou vyvěrala zpátky. Od vodní hladiny stoupal chlad a ne zcela příjemný bahnitý zápach.
Na samých krajích jezu vázly větší větve a nějaké odpadky. Ale přes samý střed se valily magicky hladké proudy vody, vábivě hučely a šeptaly o nevídanosti vodních krajin, o lehkosti, nespoutanosti a zároveň síle, kterou voda vládne.
Vždy mě voda fascinovala. Mystici to přisuzovali tomu, že jsem vodní znamení, praktici tomu, že jsem s vodou neměla špatnou zkušenost. Neměla a ani jsem nerozuměla tomu, jak se někdo může vody bát. Chápala jsem fobický strach těch, kteří se topili, ale neopodstatněné averzi k vodě jsem nerozuměla. Voda je přeci přítel, voda nadnáší, voda hladí, voda chladí i zahřívá, voda odnáší starosti.
Mohla by odnést i mě….?
Ta myšlenka mi proběhla hlavou jako blesk. Byla bláznivá, šílená i scestná. Naklonila jsem se nad vodu a nasávala ten chlad, který z ní stoupal. Padala bych dolů, letěla bych jako pták - ne dlouho. Dopadla bych na vodní hladinu, stáhlo by mě to ihned dolů. Ten vodní vír pod jezem mi připomínal bublinkové koupele v lázních. Vždycky jsem jimi proplouvala, nořila se skrz bublinky až ke dnu, hrála si s nimi. Tady bych neuplavala. Ani bych nechtěla. Voda by mě sevřela ve své náruči, byla by mým vražedným milencem a stáhla by mě hluboko, hluboko až na samé dno.
Pak bych se vynořila, nedaleko za víry a klouzavý, plynulý proud by mě nesl dál. Daleko, předaleko, daleko od všeho, nehybnou a nepochybně velmi bledou, vlasy by mi tančily kolem hlavy, údy bych měla změklé a povolné, odevzdaná vodě, mlčenlivá jako ryby…
Mrtvá.
Bezstarostná.
Voda mě volala. Pěnila a vzpínala se. Iluzionistický pocit kapek dopadajících na hřbet rukou, volání sirény.
Skoč!
Napnula jsem se na špičkách a prsty sevřely zábradlí ještě pevněji. Měla bych si sundat batoh? Anebo se prostě odrazit a překlopit se tam po hlavě? Vylézt na zábradlí a skočit po nohou?
Z mých soustředěných úvah mě vytrhl neodbytný pocit, že mě někdo sleduje. Na kraji mostu se zastavil muž a pečlivě mě pozoroval. Byl zvláštní, vysoký, tak vysoký, že převyšoval všechny spěchající kolemjdoucí. Oblečení mu nepadlo. Za normálních okolností bych po něm podrážděně sekla slovem, možná bych se ho bála.
Bylo to dílo okamžiku. Narušil moje sebevražedné myšlenky, pustila jsem zábradlí tak prudce, jako kdybych dostala ránu elektřinou. Začala jsem lapat po vzduchu, jako kdybych celou dobu zadržovala dech. Nezdržovala jsem se dál, vodě už jsem nevěnovala ani pohled. Jako by se nic nestalo, ten chlapík se otočil a pokračoval ve své cestě. Jako kdyby předchozí okamžiky nevěnoval pohledu na mě.
Brzy jsem ho předběhla - ani nevím, zda tušil, že mi po tváři tečou hořké slzy.
Byla jsem ráda? Styděla jsem se za svoje myšlenky? Nebo jsem jen byla zbabělá - protože jsem chtěla skočit anebo proto, že jsem na to nakonec neudělala?
Tolik otázek a žádné odpovědi.
Všechno kolem nás plyne…
Protéká a zurčí… Šumí. Šeptá. Pění a bublá, hladí, hřeje i studí.
Jako voda…
