Drž hubu, Ruby aneb JamRock 2014

(Nejen) Tři dny života navíc slibuje festival JamRock v Žamberku. A rozhodně to není nadsazený slib.

I letos jsem se vypravila do tohoto malého městečka, abych si uloupila své tři dny navíc a užila si tu nejbáječnější festivalovou atmosféru, kterou znám a odměnila se tak za maturitu, viděla svoje oblíbené interprety, poznala nové a shledala se s přáteli, které vídám jen a pouze na JR.

19 - 22.6.2014

Žamberk

Vstupenka koupena koncem dubna za 490 Kč (zadarmo).

Kempíme v neplacená části stanového městečka a letošní ročník se zapsal tím nejméně příznivým počasím, jaké jsem zatím na festivalu měla možnost zažít. Vylévala jsem ze stanu vodu, ale nakonec to nebylo tak tragické (i když jsem si v jednu chvíli říkala, že můj kvalitní stan značky Tesco už se asi vpil do země), ale překvapil a vydržel.

Přijíždíme v podvečer a zabydlujeme se.

Letošní pásky jsou žluté (což nejsem moc nadšená a vidím to tak, že za chvíli bude černá… Uvítala bych klidně třetí do červena :D) Nicméně je látkový a to se počítá, další do sbírky. Měla jsem ze sebe letos skutečně radost, když jsem po areálu pobíhali s pásky na ruce z předchozích ročníků…

Čtvrtky na JamRocku jsou zaměřeny na hudbu tvrdšího rázu.

Hned první kapela, která mi zahajovala festival. Za normálních okolností bych je určitě neposlouchala a možná bych se trochu smála stárnoucím chlápkům, kteří se obléknou do džínoviny a kůže a jsou z nich drsní rockeři. Jenže od toho je festival a oni to uměli podat, člověk rázem zapomínal své předchozí myšlenky a o stárnoucích mužích a dobře chápal proč přední řady, kde bylo mnoho mladých fanynek, tak šílí.

Švédská kapela se na stage cítila velmi dobře. Zatímco mi pod podiem klepali kosu a tiskli se jeden ke druhému jim bylo evidentně teplo (no jo, Švédi) a ještě musím podotknout, že kytarista byl opravdu na větvi z českých holek (hm, na nás blonďaté švédky nemají, muhahaha). Bylo to zajímavé - pásma tvrdé muziky, kytarových sólíček a divokého bubnování, hřmení baskytary a najednou naprosté uklidnění, akustická kytara a jemný hlas zpěvačky, bylo to skoro jako ukolébavka.

Další zahraniční lahůdka. Přiznávám, že tentokrát tekla slina mě, při pohledu na dlouhovlasé, dobře oblečené a ještě lépe vypadající hudebníky, kteří to na podium rozjížděli, jak se patří (bubeník, áááááh). :D Rázem jsem zapomněla, že mi je zima. Nemohu se upamatovat, že bych o kapele dříve slyšela, ale jejich songy mi zněly povědomě. Opravdu skvělý výstup, kdybych je měla možnost vidět znovu budu jenom ráda.

A tím jsme zakončily čtvrtek. Není radno se přepínat.

Aneb personální změny, Michal Hrůza odešel, zůstal zbytek kapely a název, přišel nový zpěvák. A pořád hrají písničky, které hráli s Michalem. Popravdě… Hrůza je pro mě pan zpěvák a možná to je tím, že jsem na písničky jeho podáním zvyklá, ale nový zpěvák mě nějak extra nesedl. Bylo to příjemné uvítání dne, ale na přehnaný výskok to nebylo.

"Nazdar debilové!" uvítal nás svérázně Michal Pixa. Ne, bez něj by Visací zámek nebyl Visacím zámkem a mě prostě baví. Baví mě jejich přisprostlé písničky i řeči, zaskáču si a zasměju se. A tak jsme si vyslechli Traktor Zetor, Známku punku, Prezident je buzna a Zlá baba. Já se zkrátka bavím.

Člověk si má rozšiřovat svoje hudební obzory. Vyrazila jsem na rapera Marpa. Ehm.

Ne.

Našla jsem v sobě chuť a sluch pro Johnnyho Machettu, ale tohle opravdu ne. Byli mi pro smích, texty byli jen hloupé rýmování a čekala jsem, kdy jejich DJ práskne hlavou o stůl, když se tam tak smysluplně kýval.

V této chvíli i počasí zanevřelo na Marpa a spustil se takový liják, že si to ani nechcete představit. Jo, radši neměl zpívat, hošan. Jistím náš stan dírou do celty.

Na Horkýže musím mít náladu a nakonec jsem ji v sobě našla, i když jsem se na to necítila. Víte, že je vlastně ohromná zábava skákat v blátě, v pláštěnce, ve které vypadáte jak mozkomor a řvát "A ja sprosta, sem si kvoli tobe oholila nohy!!!!" Mám ráda jejich písničky…

Měla jsem ohromnou radost, že je vidím, na fesťáky totiž tolik nejezdí. První řada byla moje! J Hráli především songy ze své nové (na podzim vydané) desky Valerie, o které tady na blogu už několikrát řeč byla, ale nezapomněli ani na starší songy. Hrozně mě potěšila písnička Ruce se sejdou! Zpěvák Thom je při výstupu tak trochu uvavřený ve vlastním světě, příliš nekomunikuje s příznivci, ale i na tomhle způsobu shledávám jistá pozitiva. Když vím, že na mě nekouká, nevyhledává oční kontakt, zavírám i já oči a nechávám se unášet tóny a texty, skáču a kývám se do rytmu, ztracená a unášená ve vlastních představách a myšlenkách, které ve mně píseň nechává.

Zahraniční bonbonek. Až na to, že celý jejich koncert propršel jsem si to užívala (jen mi doslova kapalo na maják). Lidé to trochu vzdávali a tak jsem si je mohla vychutnávat z první řady, což bylo skvělé.

Hrají můj milovaný rock a… Poslechněte si sami :) A když k tomu přidáte fakt, že zpěvák kulil ty svoje velké oči a opakoval nám, že jsme supr, že vydržíme i přes ten déšť, netleskejte jim ;)

A já v první řadě! (Díky Sáruš, že mě tam udržela). Tím, že jsem viděla tuto kapelu naživo se mi prozatím (pokud se nepletu) uzavřel seznam českých interpretů, které jsem opravdu vidět CHTĚLA. (OK, Lucii nepočítám :( :D). Bylo to skvělé, báječné a dechberoucí. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů. Na to, kolik koncertů a fesťáků jsem už odjezdila, jsem si chvílemi připadala, jak na svém prvním. Radovala jsem se z každé písničky, tleskala jsem a křepčila.

"Láááásko, tvý tělo chutná, jak červený víno kyselý, vem k sobě spát vojáka…" Hráli písničky z nového alba i starší tvorbu, natáčeli s námi klip k písni Námořnická. Tak se budu muset podívat, až bude na světě, zda tam ze sebe zahlédnu alespoň kus vlasů :D A pozor drazí, přišel i Pekelník! :)

Divokým Billem pro nás skončil pátek a vydaly jsem se do stanu, regulovat tělesnou teplotu za pomoci vodky… O:)

Sobotu začínáme vtipem. Asi těžko popisovat, co se tam dělo, to se prostě musí slyšet a vidět, ale bavila jsem se královsky, snad u každého výstupu. Ať už to bylo ohledně dámských časopisů anebo televizních zpráv.

Tuhle kapelu jsem viděla po dlouhé době a hrozně moc ráda! Jsou to skvělý týpci, kteří jsou opravdu nadšením bez sebe ze sebemenšího projevu náklonnosti (tím myslím hudební náklonnosti :D) a svůj výstup si užívali snad více než diváci. Propagovali svou novou desku, své nejnovější hity Než se Rozední anebo Vteřina, ale došlo i na starší tvorbu, mé oblíbené Mapy. Jo, mám je ráda a doufám, že je uvidím dříve než za dva roky!

OK, tahle kapela a já asi nikdy nebudeme naživo přátelé. Jsem vůči nim celkem kritická neboť mě jejich živé výstupy opakovaně zklamávají. Ale myslím, že umím uznat, když se jim to povede (viz Pardubický Majáles), ale tohle se opravdu nepovedlo. Zpěvák byl zmatený jak lesní včela, kytarista Bolan se držel mikrofonu jak tonoucí stébla trávy, o popletených textech a nekomunikaci s fanoušky už vůbec nemluvím. Snad příště, pánové.

Zajímavá zahraniční dvojka. Možná bych je přirovnala k Emmanuelovi z loňska. Akustická kytara, beatbox a až éterický zpěv. Ani jsem se nemohla kývat do rytmu, spíš jsem fascinovaně zírala. A nechyběl proslov od jednoho z aktérů. Šel do hloubky. Žijeme jen jednou, jednoho dne umřeme a pak co - budeme mrtví. Mrtví. Život skončil. Takže co podnikneme dnes? Budeme si pořád klást podmínky štěstí a hledat překážky? Ne. Musíme se umět zařídit, srovnat si to v hlavě a říct si "Hej, vždyť nemám důvod hledat problémy, dneska je tak krásně!" a užívat si toho, co je. Prostě baštím umělce.

Někdy mám pocit, že jsem se narodila do špatné doby a měla jsem po světě běhat v éře Hippies a odjet do Woodstocku. Když jsem viděla tuhle kapelu, můj sen ožil. Hipíci každým coulem, dlouhé vlasy, dready, pestrobarevné oblečení a hipiies hudba. Pobavilo mě, že za výstup zahráli jen tři songy - tak jsou totiž jejich písničky dlouhé, že se toho víc nedalo. A tak jsem pohazovala vlasy, zavírala oči a poslouchala. Peace, love, empathy!

A proč si neposlechnout písničky, co jste slyšeli den předtím od Ready Kirken? :D Ale Michal je Michal a v jeho podání je to o 100% lepší. Bílá Velryba, Duše do Vesmíru, Zakázané uvolnění, Namaluj Svítání a Napořád.

První řada je moje a už se z ní nehnu. Opět radost, že se shledávám s kapelou, kterou není moc vidět. Přijeli s velkou show, vystlajlovaný a připravení podat výkon. Měli s sebou sympatickou houslistku/zpěvačku.

Trochu mě mrzlo, že nezahráli písničku Hlavní je, že mě chceš :( Ale člověk nemůže mít všechno, že ano… Alespoň jsem si poslechla Pyžamo, Dost anebo Můj Dům. Brali jsme si energii z vesmíru a pořádně si zaskákali :)

*Kdo mě na této fotce najde? :D*

Abych byla upřímná, tak pro Annu zase tak extrémní náklonnost nemám. Ale musí se ji uznat bezvadné grimasy a silné prožívání výstupu.

Při jejím výstupu se hodně improvizovalo, neboť chyběl čas, ale výstup byl tak mile spontánní, že si nešlo neužívat.

Kluse prostě můžu. Nedávno jsem četla, že si vyhrané ceny vůbec nezaslouží, protože to není dobrý zpěvák. Trochu mě to naštvalo - teď nechci, aby jste mě špatně pochopili, ale hudba přeci není jen a pouze o zpěvu. OK, Tomův zpěv není bezchybný, ale čí je? A hudba je přeci i o textu, podání a zahrání. A jestli občas není pěvecky dokonalý, co na tom? Bývá často srovnánám s Karlem Krylem a pokud dobře poslouchám Kryl má k pěknému zpěvu poměrně daleko… Ale to nechme.

Na stage si vytvořil malou svatyni s hinduistickým oltářkem, vonnými tyčkami a koberečkem a šlo se na to.

Staré i nové songy. Panenka ve svižné verzi, Malčik, Marie, Nina i Sibyla. Nové kousky - Noe. Jsem.

Přídavek Napojen, při kterém jsem skoro slzela. Tomáš prostě umí.

Když od Wohnoutů poslouchám jinou písničku než Svaz českých bohémů, jde do tuhého. Začla jsem před maturitou a na jejich výstup jsem se těšila. Skákala jsem tam jako veverka. Zatímco nás Vašek Bláha z DB oslovoval jako chuligány a Pixa jako debily, Honza Homola volí oslovení "sympaťáci". A že jsme takový sympaťáci zahráli nám Pedra, Padák, Hledá se zpěvák, Rajda i Gastrosexuál. A Svaz samozřejmě jako přídavek.

Měla jsem matné povědomí, že tato kapela existuje, ale s její tvorbou jsem se setkala premiérově. Nebylo to špatné, ale jejich songy jsou… Jeden jak druhý. Energické, taneční, nadupané, ale všechny stejné, na stejné vlně, rytmu… Ale bylo to veselé zakončení, alespoň mi nebylo tak do breku, že JR je u konce.

Ano, opravdu jste se prokousali přes tři báječné a plné dny. Běžely jsme areálem a křičely "JAM ROCK!!!!" a už myslely na to, jak se za rok vrátíme. Není totiž lepší festival, než je JamRock :)