1. Bolestná slabost

Skupina studentů kráčela chodbami Bradavické školy čar a kouzel. Tiše mezi sebou diskutovali, občas se ozval jasný dívčí smích. Jejich hrdě vztyčené hlavy, které se co chvíli otáčely, aby se ujistili, že se za nimi všichni dívají s dostatečnou úctou, a had v zeleném poli, který se skvěl na jejich hábitech nemohl nikoho nechat na pochybách. Vznešená jména, staré kouzelnické rody, lidé, kteří si mysleli, že jsou něčím víc než ostatní studenti a žáci. Jak by si to nemysleli. Byli v tom vychováni a celý život utvrzování.

Elita školy, žáci sedmého ročníku Zmijozelu.

"Koho to tady máme? Srabusi! Tak dlouho jsme se neviděli a doufám, že už se nikdy neuvidíme, ale těch posledních pár dní si tady musíme pořádně užít!" ozval se hlasitý výkřik snad odnikud a než se kdokoliv stačil vzpamatovat, cestu jim zastoupili dva chlapci.

Sirius Black a James Potter.

"Jděte do háje." Zabručel netečně černovlasý mladík, který se shrbeně šoural za skupinou svých spolužaček.

"Ale, ale, nebuď tak nevlídný!" napomenul do James s divokým leskem v očích. "Určitě se ti po nás bude stýskat."

"Víte co? Jste fakt trapný, jdeme!" zavelela vysoká brunetka a všechny dívky ji následovaly. Všechny až na jednu. Drobná blondýnka zůstala váhavě stát kus od Snapea a oči ji těkaly z místa na místo.

"Padej, sestřenko," Sirius to slovo pronesl s netajeným odporem, "přeci nechceš, aby ta tvoje krásná tvářička přišla k úrazu."

Nezmohla se na slovo. Věděla přesně, kde má hůlku a věděla, co by měla říct. Měla by se s ním vypořádat jako její sestra Bellatrix, vzor všeho Blackovského a čistokrevného. Namísto toho tu stála a nezmohla se na slovo. Cítila, jak se na ni všichni dívají - Sirius, Snape a… James.

Nikdy, nikdy v životě by to nepřiznala, ale měla pro něj slabost. Byl tak krásný! Vysoký, po létě se vracel opálený a s několika pihami ve tváře. Nepoddajné černé vlasy mu trčely do všech stran, oříškově hnědé oči v sobě vždycky nesly lišáckou notu a vždy věděl, co má říct. A co teprve ty svalnaté paže… Jenže místo toho, aby se zajímal o dívky v patřičném postavení, pálil za tou mudlovskou holkou Lily Evansovou! Narcisa ji z duše nesnášela.

"Levicorpus!" vykřikl Sirius a Snape už se houpal za kotník ve vzduchu. Narcisa jen vypískla a uskočila stranou, k jejímu štěstí, tam byl výklenek, do kterého zapadla.

Chodbou ještě chvíli létaly kouzla a peprné urážky z obou stran. Pak se James se Sinusem rozesmáli. "Neber si to osobně, Srábku, ale legrace musí být." Protáhl Sirius.

"Hele, kde je Narcisa?" zeptal se James. Té se zastavilo srdce a zadržela dech. Nikdy by si nepomyslela, že ji zná jménem už vůbec, že by ho mohl vyslovit s tak starostlivým podtónem!

"Nemám ponětí. A záleží na tom? Nejspíš vzala nohy na ramena, typická matinka co by jsi chtěl po někom…" hlas se ztrácel v dálce.

Opustila jsem svůj úkryt. Severus právě s hlučným plesknutím dopadl na podlahu. Neměla jsem ho právě ráda, ale na druhou stranu jsem k němu cítila jistý soucit. Spolužáci ho příliš nepřijímali, další ho šikanovali a on byl věčně sám a dost naštvaný. Na koho, to nevím. Možná na celý svět. Kdysi se bavil právě s Evansovou, ale pak jejich přátelství vzalo za své. Narcisa jej podezřívala, že byl do Lily zamilovaný, protože jejich kontakt utichl právě poté, co si ona začala s Potterem.

"Hm, všechno dobrý?" zeptala se ho nešikovně a nabízela mu ruku, aby mohl vstát.

Tvářil se stejně nerudně jako vždycky a na nohy se vyškrábal sám. "Všechno dobrý, rutina jako vždycky."

"Promiň, že jsem ti nepomohla…" zamumlala trochu provinile. "Nevěděla jsem, co mám dělat."

"Co bys chtěla dělat? Teď bych tě nesl na ošetřovnu v krabičce od sirek." Odfrkl si.

"Oni by mi neubl -"

"Jseš si jistá?" zeptal se Severus ledově. "Nech to být a pojď, než se vrátí."

Sedm let mi znělo jako dlouhá doba, ale bylo to pryč. Zkoušky OVCE jsem samozřejmě složila na výbornou. A teď tu byl poslední večer, který jsme tu měli strávit. Zvláštní pomyšlení. Vracela jsem se z knihovny, abych vrátila všechny knihy, které jsem měla. Ta stará sůva by to nikdy nepřežila, kdybych ji odjela s jednou z jejich milovaných rozpadajících se knížek.

"Konečně jsi tady!" vykřikla Charlotte a vyskočila ze své postele. "Dáváme si zahřívací kolo před večeří, neříkej, že se nepřidáš!" a strčila mi do ruky lahev ohnivé whiskey. "Nedělej drahoty, je to poslední večer!"

Zhluboka jsem se nadechla. Vlastně proč ne? Za celých sedm let jsem neudělala žádný přestupek a drobný hřích, jako je loknutí si alkoholu nebude dnes večer nikoho zajímat. "Bože, to je hnus!" zaprskala jsem.

"Opovaž se to plivat, takové škody!" varovala mě Charlott a sama se pořádně napila. "Tak a ještě do druhé nohy, ať nekulháš a jdeme na večeři!" poručila, a když jsem ji lahev vrátila, zastrčila si ji pod hábit.

"To chceš brát sebou?" zeptala jsem se s nevírou.

"Jistě, nalijeme si to místo dýňové šťávy, už ji nemůžu ani vidět!" vyprskla. "Prázdnou lahev pak dáme pod stůl. Nebuď srab, Cisso. Poslední večer, no ne? Chceš si ho užít? Chceš! Jdeme!" vzala mě za paži a táhla do , a had v zeleném by se ujistili, že se za nimi všichni dívají s dostatečnou ívčí smích. Jejich hrdě vztyčené hlavy, které Velké síně.

Opravdu pochybuju, že o tom Brumbál nevěděl. Je pravda, že jsem o něm smýšlela jako o senilním dědovi, který soucítí s mudly a jinými existencemi (tak jako celá naše rodina), ale pochybuju, že tohoto si nevšiml. Byl však dost velkorysý na to, aby nikomu nedělal poslední noc problémy.

Vyhlásil vítěze školního poháru (Zatracený Nebelvír! Evansová se mohla zbláznit a pořád dokola pusinkovala Jamese - musela jsem vypít svoji číši na ex) a poblahopřál studentům pátého ročníku k úspěšnému složení NKÚ a nám k OVCE a také nám popřál do života.

"Pamatujte,"řekl nám s důrazem, "že za branou školy je skutečný svět. A je důležité vykročit správným směrem." Pohledem klouzal po síni z jednoho studenta na druhého. Nebylo to nic příjemného. Raději jsem začala šmátrat pod stolem, abych objevila poloplnou lahev whiskey.

Večeře se nesla v rychlém tempu. Všechno mi to splývalo. Pila jsem. Pila jsem hodně. Hlava se mi motala a cítila jsme se tak nějak vláčně. Hlavou mi klopýtaly zběsilé myšlenky. Tohle je moje poslední šance, já Pottera zkrátka musím získat na svou stranu! Musím, musím, musím! On je můj, žádná zrzka ho mít nebude, to nedovolím! Jak by někdo se jménem Potter mohl cítit něco víc k obyčejné, neurozené holce. Jen si s ní hraje, nejpozději zítra ve vlaku ten jejich románek ukončí, otevře oči a uvidí… Uvidí mě.

"Pottere!" vykřikla jsem. Všichni už pomalu odcházeli, mířili do svých společenských místností, některé zapálené párečky ještě sháněly volnou učebnu.

James se udiveně otočil a s povytaženým obočím se na mě podíval. Právě šel s jedním ze svých přátel - díky Merlinovi, že ne s ní! "Prosím?" zeptal se.

"Pojď sem, ráda bych ti něco řekla." Vyzvala jsem ho. Musela jsem se držet zábradlí, protože nohy se mi kymácely a ztrácely stabilitu.

"Ehm, Reme, já tě doženu."Řekl trochu rozpačitě a přešel ke mně. Nelíbilo se mi, že se zastavil tak daleko. "Pojď blíž a půjdeme trochu jinam…" vyzvala jsem ho. Lidí tu už bylo málo, ale ti procházející se stále otáčeli.

"Nezlob se, ale nechci s tebou nikam chodit - co potřebuješ?" zeptal se zpříma. Jeho hlas vůbec nebyl starostlivý jako tehdy v chodbě. "Co chceš?"

"Chci ti něco říct. Už docela dlouho…" nečekala jsem se svou řečí, kterou jsem si skládala v hlavě během jídla. "Chci…" pohrávala jsem si s pramínkem svých vlasů. "Chci tebe." Natáhla jsem k němu ruce a dotkla se límečku jeho košile.

Uskočil, jako kdybych byla jedovatá. "Co to povídáš?" obořil se na mě. "Jsi opilá."Řekl znechuceně a ještě o krok ustoupil. "Plácáš nesmysly, děláš si legraci a-"

"Nedělám!" zvolala jsem zoufale. "Je to upřímné, věř mi!" chtěla jsem se k němu rozběhnout, ale žaludek se mi zhoupl. Raději jsem se zastavila a rukama jsem šmátrala kolem sebe, hledala jsem oporu. "Mluvím pravdu. Já…Já…" koktala jsem a cítila, jak mi hoří tváře. "Já tě miluju." Zašeptala jsem a podívala jsem se na něj skrz řasy. Oči mi plavaly v slzách, cítila jsem se tak slabá a potřebovala jsem jeho náruč a jeho laskavá slova. Slyšet o jeho citech ke mně.

"Ne."Řekl mi tvrdě.

"Prosím?" zalapala jsem po dechu. Jsem přeci Narcisa Blacková! Blacková! Nikdo mi nemůžu odmítnout, měl by být mým vyznáním polichocen, už tak jsem se snížila až dost!

"Říkám ne. Ty to také nemyslíš vážně, máš dost v krvi." Po tváři mu přeběhl trochu škodolibý úsměv, když to říkal. Varovně zvedl prst, jak viděl, že se k němu chci zase rozběhnout. "A i kdybys nebyla, moje odpověď bude stejná. Narciso, my dva se neznáme, my dva se k sobě nehodíme, ty jsi Blacková a celá tvoje rodina je na straně zla -"

"A tvůj nejlepší přítel je Black." Zamumlala jsem hořce.

"Ale o to tady nejde. To jsou zbytečné argumenty." Přerušil mě. "Především a hlavně, já jsem s Lily a já miluju Lily. Neopustím ji." Podíval se na mě a oči mu jen plály. Myslel to zcela vážně. "Je mi líto, ale u mě nenajdeš, co hledáš. Ať sis myslela cokoliv. Sbohem, Narciso." Otočil se na patě. Považoval náš rozhovor za skončený.

"Ne! Ne, neodcházej, ty nesmíš odejít, já tě miluju, slyšíš, co ti tady říkám, miluju tě!" volala jsem za ním, ale on se ani neotočil. Jako kdyby byl hluchý. Vrávorala jsem po chodbě, až jsem se na jejím rohu svezla na zem.

Po tvářích se mi koulely horké slzy. Nesnáším slzy. Slzy jsou hloupé, slzy bolí. Správná Blacková nemá plakat! Za celou dobu v Bradavicíh jsem nikdy neplakala. Neplakala jsem jako snad každý prvňák steskem po rodičích. Neplakala jsem, když mi můj tehdejší amant ve čtvrtém ročníku zapomněl dát dárek k Valentýnu. Neplakala jsem, když mi Bellatrix rozcupovala nejmilejší hračku. Neplakala jsem, když se na lektvarech stala nehoda a Charlotte na mě převrhla kotlík s vroucím lektvarem.

Nikdy jsem neplakala. Pláč byl špatný, byla to známka slabost. Pláč se v našem domě trestal. Správná Blacková je jako z kamene, jako moje sestra, nelítostná a chladná. Nezná pláč.

Matka mě v umění neplakat trénovala se skutečnou poctivostí. Jedinkrát mě přistihla, jak pláču - bylo mi asi pět let a ona zmučila jednoho z našich domácích skřítků. Osladil ji čaj a ona přeci čaj nesladí! To nebohé stvoření zůstalo ležet v salonku, plné krvavých šrámů a těžce dýchalo. Byla jsem tak malá, byla jsem nevinná a bylo mi toho stvoření tak líto. Sedla jsem si k němu na podlahu, neměla jsem jak mu pomoct a plakala jsem nad jeho bolestí a osudem. Tak mě našla matka. Skřítka před mýma očima zabila, já schytala několik výchovných a dlouhé vysvětlování k tomu. Dávala si pak záležet, aby před mýma očima trestala naše skřítky, někdy i sestru. Nesměla jsem uronit jedinou slzu. Co víc, měla jsem s potěšením dívat.

"Na bolesti není nic špatného, Cisso. To musíš vědět. A oni nejsou lidé, oni nejsou více než brouk na zemi. Zaslouží si to."Říkala mi vždycky.

"A co Bellatrix?" odvážila jsem se jednou pípnout.

"Bellatrix udělala špatnou věc. Ale jen se podívej, jak hrdě svůj trest snáší. Jako pravá Blacková!" Bellatrix měla zuby zatnuté, oči vykulené, ale ani nemukla.

Pláč se v domě Blacků i mimo něj zakazuje. Tedy pokud jsem Black…

Zaslechla jsem kroky a rychle jsem si začala otírat slzy. Ve svém opile horečnatém stavu jsem si představovala matku, která se ke mně žene a výrazem nenávisti a pomstychtivosti. Přistihla mě plakat!

"Narciso! Konečně!" vydechla si Charlotte a dřepla si ke mně. "Co tady děláš, prosím tě? Hledala jsem tě snad všude! Trochu jsme to s tím pitím, přehnaly, že?" zazubila se a pomohla mi na nohy. "Nic si z toho nedělej, Gladys Nottová na pokoji zvrací, jako kdyby za to byla placená. Tak pojď, kamarádko." Dala si mou ruku kolem pasu a odváděla mě pryč.

"Vstávej!" zařvala mi Charlotte přímo do ucha.

"Merline, moje hlava!" zasténala jsem a zvuk vlastního hlavu způsobil téměř explozi.

"Ve vlaku ti na to dám nějaký lektvar, ale musíš vstát, nebo nám to ujede! Nemohla jsem tě vůbec vzbudit."

Ani nevím, jak jsem se dokázala obléknout a doklopýtat do kočáru. Nejen student se otočil za mým vrabčím hnízdem a měli možnost obdivovat rudé fleky po obličeji a temné kruhy pod očima.

"Vypadáš hrozně. Napij se." Podala mi Charlotte malý flakonek. "Ale nevypij to všechno, Gladys bude taky potřebovat." Zasmála se. Její zvonivý smích mi v hlavě duněl jako kladivo. "Merline." Vydechla jsem, když jsem polkla a konečně se mi ulevilo. "Musím se dát trochu dohromady!" vypískla jsem.

"To jsem se tě snažila přesvědčit už na pokoji." Ušklíbla se Charlotte a sledovala jako zběsile šátrám ve své příruční tašce. Díky své šikovnosti a několika důvtipným kouzlům, než kočáry dorazily k nádraží, opět jsem byla dokonalá. Nikdo by nic nepoznal. Vystoupila jsem ven a nechala odnést svoje kufry.

Ozvala se rána jako z děla. "Pottere! Blacku! Pro Merlina, nemůžete být alespoň chvíli v klidu!" rozkřikla se profesorka McGonagallová, když zjistila příčinu hluku a aktéry. Ti dva nechali vybuchnout, kdo ví co a všichni v dosahu dobrých pěti metrů byli barevní od hlavy až k patě. Jejich drobný, obtloustlý přítel Pettigrew to taky schytal, vlasy měly zářivě rudou barvu a hábit mu zfialověl.

"Promiňte, profesorko, nemohli jsme odolat. Naše poslední klukovina." Zubil se Sirius a oprašoval Petrovi hlavu. "Než dorazíme do Londýna všichni budou, jako ze škatulky."

Byla to jedna z mála příležitostí, kdy se McGonagallové mihl po tváři úsměv. "Co s vámi? Trest vám dát nemohu a body strhnout také ne. Ať už jste ve vlaku a já vás nevidím!" sama jim otevřela dveře jednoho z vagonů.

"Profesorko, přeci se vám bude po nás stýskat!" bolestně jsem vzhlédla, když jsem uslyšela ten hlas. Jamesův hlas. Jak jinak než s Evansovou po svém boku. Věděl, že se na něj dívám? Tak nebo tak mu to nebránilo se k ní sklonit a krátce ji políbit na rty. Otočila jsem se na patě a naskočila do vlaku.

Lomoz sílil a my se rozjeli domů.