Stále při smyslech

Místo, kam se nikdy z kouzelníků nechtěl dostat. A kdyby Azkaban znali mudlové, také by figuroval v jejich nejčernějších nočních můrách.

Byli tací, kteří se tu ocitli justičním omylem, a když se vrátili, svět pro ně už nebyl jako dřív. Pronásledovali je sžíravý strach, pocit mrazení v zátylku a svíravý pocit nevolnosti. Jediný známý, kterému se podařilo uprchnout, byl Sirius Black.

Proběhlo hlavou jedné z vězeňkyň. Vlastně mohla být ráda, že po téměř pětiletém pobytu tady ji stále něco prochází hlavou. Většina odsouzených tu brzy ztratila rozum, stali se z nich prázdné tělesné skořápky, které pomalu slábli až k smrti. Byl to trest anebo boží milost, že ona si stále uchovávala zdravý rozum?

Seděla tam v šedivém mundúru, na proležené nepohodlné příčce, která se nazývala postelí. U mříží ležela miska s nedotčeným jídlem, na které sedal prach. Že by si je tu mozkomorové vydržovali, jako v bavlnce se říct nedalo.

Ta žena kdysi musela být oslnivě krásná, ale dnes byla její jemná tvář strhaná a apatická k veškerému dění kolem. Život pro ni ztratil smysl už dávno.

Plavé vlasy měla zcuchané a matné, neupraveně ji spadaly až k pasu. Kdyby se člověk zasnil, mohl si představit jejich velkolepý lesk a nádherný drdol, který se z nich kdysi dal vyčesat. Byla kost a kůže, tváře se ji propadly a zuby pokryl nehezký žlutý povlak.

Jediné oči, okna do duše, zůstaly připomínkou toho, kým kdysi byla. Zelené oči, barvou stejně svěží jako jarní tráva a dlouhé řasy. Kdysi tak zářivé! Ale všechna radost z žití, všechno charisma z nich zmizelo už před lety.

Cynicky se zachichotala. Možná to byla spíš hysterie. Kdo ví?

Narcisa Malfoy vstala a přešla k maličkému oknu, které v cele měla. Většina cel neměla okno, ta její ano. Snad lichotivá připomínka jejího někdejšího postavení. Doslova VIP aristokratická cela.

Stoupla si na špičky a dlaně položila na drsnou stěnu, aby viděla ven. Nic jiného než tma, voda hlučně narážela na útes. Sem tam na temné obloze probleskla hvězda. Zablikala a pak rychle zmizela.