Hvězdný deník, zápis ze střední školy (v případě úspěchu) poslední.
Poslední. Zvláštní slovo. Vyrazili jsme do ulic v kostýmech, za které by nás normálně odporoučeli na psychiatrii nicméně dnes bylo dovoleno téměř vše.
Poslední zvonění.
V našem případě dosti imaginární, neboť naše maličká škola nevlastní rozhlas a proto pro mě zvonění školního zvonku utichlo už s odchodem ze základní školy. Všem to přijde podivné a nemožné, ale já si vlastně zvykla a když jsem byla na návštěvě na škole, kde zvonky fungují tak jsem byla z toho nenadálého rachotu, který všichni očekávají, vyděšená k smrti.
Nicméně jsme se sešly v téměř plném počtu, smály jsme se jedna druhé jak vypadáme a vyrazily jsme do ulic. Škarohlídské spolužačky mi říkaly, že se nepočítám, protože to co jsem nahodila na sebe není v mém případě převlek, ale nenechala jsem si kazit náladu. Pobíhaly jsme především po nádraží a obíraly žáky mladších ročníků (to chudáci ještě nevěděli, že je skásneme podruhé až přijedeme do školy) a lidi, co nestihli utéct na druhý chodník.
Řidič autobusu na nás koukal poněkud vyděšeně, ale nakonec nás nastoupit nechal. Ve škole už probíhal neskutečný bengál, protože druhá maturitní třída spáchala své, všude bylo pokresleno rtěnkami, kliky a zábradlí schodišt byly pomatlané čímsi - radši nevědět... Žáci se schovávali v učebnách a třásli se před námi strachy, někteří už nám běželi naproti a křičeli, že nám peníze dají jen ať pro boha nestříkáme ten smrad a nekreslíme po nich.
Přišla velká přestávka a s ní naše představení. Nová várka řevu a běhání po škole. "Všichni ven, všichni ven!" hulákala jsme na schodišti a ignoranti z druhého oboru šli na místo toho do patra. Nicméně dobře mířená dávka octu je zastavila a donutila změnit směr.
"Pane učiteli, pojďte hned dolů!" křičely jsme do patra, kde z okna koukal náš mladý učitel (již zdárně pokreslený od hlavy k patě). On se jen smál od ucha k uchu a královsky nám kynul.
Sešli jsme se na školním dvoře, kde jsme přezpívaly připravená pásma pro učitele - sklidilo to úspěch, celkem se nám ulevilo, protože jsme se bály, že složené písničky by se mohly některých dotknout a mohli nám dělat zle za pár týdnů, ale všichni se smáli. Nemohli jsme opomenout předání klíče od čtvrťáku. Naši nástupci se k nim museli projíst skrz želatinu, ovoce a piškoty, aby si na samém dně mísy vyzvedly vzkaz, že klíče má jejich třídní učitelka (pokud máte pocit, že jsme byly příliš kruté, musím vám sdělit, že loňské maturantky nás nechali hrabat se v červech...).
Když proběhlo skupinové foto, vyrazily jsme do tříd vzít si své poslední (a zase to slovo!) ročníkové vysvědčení. Třídní měla připravený jímavý proslov (aby taky nebyla dojatá po těch letech s námi!) a pak už přišlo na řadu jedno z prvních velkých loučení... Uteklo to ani nevíme jak.
Snad tedy bude platit to, co jsme zazpívaly naší třídní učitelce. "Maturu zvládneme, hlavně v květnu!"
Tak tedy můj převlek/nepřevlek za hippies :)![]()
