Sex, tráva, rock´n´roll aneb JamRock 2013

Rok uplynul jako voda a vracela jsem se na místo činu. Mnohé bylo jiné, něco zůstalo stejné. Ale nic to neměnilo na faktu, že jsem se společně se Sárou vrátila do Žamberka, na ten nejlepší festival na světě. Unešené rytmy JamRocku jsme vlítly do prázdnin, přesně jak pořadatelé slibovali.

Cestu už jsme měly v malíku, stejně jako stavbu stanu. Stanové městečko nebylo příliš plné, vybavené hygienickým zázemím a co by kamenem dohodil i občerstvením (velké plus píšu maníkům, kteří tam vařili kafe. Bylo výborné a ještě jsme si při čekání na něj krásně popovídali :D )

Areál na nás dýchal přívětivostí a vůbec se nám nechtělo ho opouštět! Od loňského roku se příliš nezměnil. Disponoval dvěma stagemi, na kterých se střídali hudebníci jako na běžícím pásu a těšili nás svými hity a nešetřili chválou na festivalovou atmosféru a festival samotný.

Dále tu bylo mnoho stánků s jídlem a pitím, na rozdíl od Votvíráku nebyl problém sehnat nealko za dobrou cenu (rozuměno ve festivalových poměrech). Stejně tak se nekonaly hodinové fronty na toi-toi, nečekala jsem snad ani jednou, toalet bylo dostatečné množství a co víc byly pravidelně udržovány úklidem, takže jsem nepadala hrůzou a smrady jen co jsem vzala za kliku. Ta starost pořadatelů, když kromě umyvadel a cisteren zajistili i papírové ručníky, abychom si měli do čeho utírat ruce! Celkový úklid areálu probíhal takřka nepřetržitě a proto nebylo divu, že opět získali ocenění za nejčistší festival. Inu pořadatelé se opravdu činí a snaží. Klobouk dolů před nimi!

Dále se JamRock mohl pochlubit i workshopem, kde nebyl problém se nechat potetovat henou, zakoupit náušnice z víček od pivka, uplést si náramky přátelství, nebo si nechat udělat dred. V tomto zevlpointu, jak si jej sami obyvatelé nazvali, se taky nacházel plakátový týpek Vincek, kterého dobře pamatuju z loňska a je to opravdu pohodář, pobíhal tam zcela free a usměvavě i když se za celou dobu nezastavil J No a samozřejmě nechyběli stánky s upomínkovými předměty, oblečením, svítícími rohy a parohy a dalšími nesmysly. A jak to bylo s hudbou?

Festival byl od čtvrtka, leč zdraví se nám podlomilo a byly jsme rády, že vyrážíme v ten pátek ráno. Trochu mě mrzí, že jsem neviděla Tři sestry, ale raději jsem se pořádně vyspala a jakžtakž uzdravila, než se přepínala a pak z festu neměla nic.

První kapela festivalu mě nepotěšila. Dostala se tam skrze Youtubefest a absolutně nemůžu pochopit, jak se jim to povedlo, jak jen mohli porazit mého favorita?! Místo nich tam mohla jet mnou preferovaná kapela a bylo by to o 100% lepší. Kapela W.x.P vyhlížila dojmem, že je na JamRocku vlastně za trest, zpěvák se za mikrofonem krčil, jako kdyby hrál na schovávanou a ta hudba? Zpívat něco o noční košili se mi nezdá opravdu chytlavé.

To Dirty Blondes byla jiná. Zpěvačka se nestyděla ani v nejmenším a předvedla nám hotovou kamasútru! Stud nebo zábrany nula, opravdu se nám rozdávala se vším všudy. Jejich živý výstup mě přesvědčil, že se jedná o poslouchatelnou kapelu (naposlouchvání na bandzone u mě nesklidilo velký úspěch) i přesto, že texty nejsou z nejslušnějších. Pobavil mě okamžik, kdy k nám zpěvačka vedla motivační řeč ohledně našich životů, že máme dělat to, co sami chceme a co nás baví neboť život je krátký a nesmíme se příliš obtěžovat nepříjemnostmi no a pak následovala píseň Fucking job.

Místo pod stage a na řadu přichází Vypsaná FiXa a její frontman Mardi, který vždy vypadá trochu mimo a ve vlastním světě, ale rozbalit to rozhodně umí. Bohužel musím zkritizovat nazvučení kapely, Mardimu bylo opravdu špatně (téměř vůbec) rozumět, nerozeznávala jsem jednotlivá slova, jediná píseň, kde bylo dobře slyšet byla Antidepresivní rybička.

Po nazvučení FiXy jsem měla obavu o své oblíbené UDG, kdyby jejich zpěvákovi nebylo rozumět, to už nesla opravdu těžce. Ale zvukař Sally se skutečně (nebo možná neskutečně) pochlapil a nazvučení bylo opravdu dokonalé, jednotlivé nástroje se vynikaly, ale nepřebíjeli se navzájem a zpěvu se nedalo nic vytknout. UDG si připravili jedno velké překvapení, vyzvali své fanoušky, aby je následovali na stage, kde si společně pořádně zapaří. Leč tento báječný nápad se nelíbil security, pořadatelům a ani vysouvací plošině, která byla připravená specielně pro kapelu Kryštof a tak UDGéčkům vypnuli odposlechy a následně i mikrofony, aby zamezili dalším výstupům. Nakonec to kapela vyřešila šalamounsky s fanoušky na stage se vyfotila a oni se pak spořádaně vrátili do publika a koncert mohl pokračovat. Překvapením nebyl Jugiho skok do publika, při kterém si nabil nejen rypáček, ale především zádíčka a tak bylo nutno vyléčit ho slivovicí a brufenem. A já si mohla užívat svoje favorizované songy - Piloty překoná opravdu máloco. A samozřejmě nechyběl tradiční přídavek Hvězdář, který má na JamRocku opravdu úžasnou atmosféru. Ten čas vymezený pro UDG mi vždy uteče rychleji než u ostatních. Proč jenom? :D

K večeru na scénu nastoupila kapela Kryštof, která mě na Majálese ohromila vypracovaností své show, na Votvíráku mi nebyla dopřána, a tak jsem si tady spravila chuť. Sice řada 1000+, neviděla jsem prakticky nic a ptala se o něco vyšší Sáry co se děje na stage kdykoliv lidé začali křikem dávat najevo svou spokojenost… Neochudili nás o známé songy jako je Rubikon, Křídla z mýdla, Tak nějak málo tančím, titulní singl nového alba Inzerát a nakonec fenomenální Cesta, tu písničku opravdu zbožňuju má v sobě tolik inspirace a síly J Ohňostroj si se sebou tentokrát nepřivezli, za to nechyběli balonky vypouštěné mezi fanoušky, a jak poznamenal Richard o pár minut později, když se rozletěli do všech světových stran "A jsou v hajzlu". Na samý závěr, jako vyvrcholení, se nám Krajčo rozjel a hodil do publika své tričko (hádám, že na místě dopadu se strhla rvačka :D), a chvíli se zdálo, že mezi nás skočí i on sám, ale na poslední chvíle se zabrzdil a letělo jenom to tričko.

Své hudební obzory a znalosti jsem si rozšířila u vítěze Youtubefestu Iana. Příjemný chlápek, který mi vzhledem i nástrojovým vybavením a vlastně trochu i tou hudbou připomněl Tomáše Kluse. Byl to odpočinkový výstup, téměř poetické chvíle. Má na poslech velmi příjemný hlas a ty písničky vedli k zamýšlení a obracení se do sebe sama.

Přišel zlatý hřeb pátečního večera, zahraniční hosté kapela Dezperadoz, která se může pochlubit tím, že hraje western metal. Nejspíš jsem nebyla jediná, kdo o takovém stylu hudby slyšel ten večer prvně, ale byla jsem velmi příjemně překvapená tím, jak dobře se poslouchal - no asi ne od rána do večera, ale novinka to byla dobrá. Čtyři potetovaní muži, kteří vědí, jak se dělá show a jak rozparádit dav - a ani k tomu příliš nepotřebovali plameny šlehající ze stage a doplňující jejich výstup. Asi nejvíc zážitkovou písní pro mě byl cover na píseň Lady Gaga; Poker face. Mnohem lepší než originál!

Pátek se nám ladně a nepozorovaně přehoupl v sobotní noc a společně s touto brzkou noční hodinou přišla kapela Tatabojs, slavící velké jubileum. Nejenže to spolu táhnou už dvacátým pátým rokem, ale na JamRock přijeli hrát ve stejný den, ve kterém před lety odehráli svůj vůbec první koncert. A tak bylo třeba pořádně to oslavit! Jak už jsem se zmiňovala v recenzi na Votvírák, kapela má velmi propracovanou grafickou stránku výstupu. Obrazovky, kde se prolínali klipy a animace, obrazovky, které klesaly ke stage a zdálo se, že se celá skupina ztrácí v plamenech nebo opticky klamných kruzích a spirálách, báječné děkovné vzkazy na závěr. Neúnavný baskytarista kapely, který celou dobu poskakoval jako o závod a dával neskutečně mnoho energie a také radosti ze zjištění, že lidé v publiku blbnou stejně jako on. TataBojs nás opravdu rozehřáli, to delší čekání na ně, stálo za to.

Noc byla krutou zkouškou. Téměř jsem se nevyspala. Největší vinu na tom nesly teplotní podmínky. Ve chvíli kdy jsem měla na sobě takřka všechno, co jsem si přivezla a stejně jsem se třásla zimou a zuby mi jektaly, jak o závod jsem se cítila opravdu zoufale. Jako doplněk k té zimě, kus od nás nějaký mladík stále pořvával "Marie ukaž kozy, ukaž kozy, tak Marie ukaž kozy!" už jsem měla chuť vylézt a zavolat na Marii, ať mu ty kozy ukáže a on konečně sklapne. Nemám nic proti ruchu ve stanovém městečku, ale ruchu různorodému, když tam někdo dvě hodiny vyřvává jednu větu a Vám je zima k zbláznění je to na hlavu. Nemohla jsem se dočkat rána.

Zahřívacím kolem byl výstup Komiků s.r.o v podání Knorra a Blondýny Ivy Pazderkové. Poslechli jsme si přednášku o hulení za volantem, zazpívali si o Vánocích, které se neodvratně blíží, já osobně rozehřívali ztuhlé svaly smíchem ( v noci mi málem upadl nos!) a těšili se na den plný hudby a pohody.

Kapelka O5 a Radeček dovršila příjemné ráno. Nemají nijak chvátavé tempo, svoje výstupy si užívají a nesou se na obláčku nadhledu a klidu. Definitivně jsme doladili formu hlasivek při písničkách Zůstaň, Máš mě na svědomí a Vítr fouká. Dobré ráno, JamRocku!

Charlie Straight a jejich lehce pubertální fanynky, které zpěváka Alberta opravdu rády viděly a byly nadšením bez sebe, když seskočil z podia mezi nás a obíhal stage velkým obloukem, aby se za velkého potlesku vrátil až z backstage. No, když se mu po ránu chtělo tak sportovat, brát mu to nebudu. A dočkali jsme se i konfetového výbuchu - jednu jsem si sebrala na památku J Charlieci jsou pohodová kapela, jejich výstup jsem si užila, ráda jsem slyšela jejich rádiem prohnané hity jako School Beauty Queen, Coco a nebo hit s Markétou Irglovou I sleep alone.

Zrní, jako název pro kapelu mi přijde skutečně úsměvný a šla jsem se o jejich kvalitách přesvědčit, když na Andělech tolik bodovali a byli vynášeni do nebes. Můj pocit z nich byl srovnatelný s kapelou A Banket, která vyhrála objev roku. Nevím, možná jsem hudebním barbarem, ale ty jejich písně mě nezaujaly a vlastně se mi ani moc nelíbily, jedna mi přišla jako druhá, bez většího smyslu… Pokud je ještě někde uvidím, možná změním názor, ale prozatím je vidím v záporném světle.

"Moje máma nás má hodně ráda, teda hlavně mě má ráda, ale tato písnička se nelíbí ani jí."Řekl nám na úvod Jan Kalina, zpěvák a člen kapely Sto zvířat. Nevím, jak moc se líbila nebo nelíbila ostatním na festu, ale dočkala se bouřlivého potlesku, stejně jako oblíbené songy Dáma s čápem, Škola (díky bohu za ty prázdniny!) anebo Nikdy nic nebylo. Jana opět měnila převleky a doplňky, ale mě to nepřestává bavit, jejich výstupy jsou velmi podobné, ale struktura se lehce mění a to mě baví pozorovat.

Mezi všemi sobotními výstupy se mezi diváky potulovali lidé výrazně a přesto zajímavě oblečení a nalíčení, předváděli své umění od chůze na chůdách přes žonglování a zářivé úsměvy. Nebyl to nikdo jiný než divadlo Anamitas, které je světoznámé. Bylo to úžasné - nikým neohlášené a přesto skvělé!

Georg Viktor Emmanuel přijel z Rakouska s velmi skromnou výbavou. On totiž nepotřebuje kapelu, nepotřebuje ani hudební nástroje - on využívá jen sám sebe, možnosti svého hlasu a vymakané zařízení, které mu pomáhá hudbu mixovat, znovu přehrávat nazpívané a se pak udivujete nad tím jak vymakanou verzi písně We are young dal dohromady. V čase vymezeném pro něj jsem se opravdu velmi dobře bavila, byl to showman, stále se nás ptal zda se bavíme a máme se dobře - a to jsme se rozhodně měli!

Na zahraniční vlně jsem pokračovaly, když jsme zaskočily k partě z Francie, která si říká The Wolfgangs. Vášnivou francouzštinu však v jejich textech nehledejte, zpívají anglicky. A nemohu říct, že by to bylo nějak příšerné, své fanoušky si to jistě najde, ale na potlesk to pro mě příliš nebylo. Zpěvačka byla tak excentrická až mě odpuzovala. (Chtěla jsem Vám najít její fotku z JR, ale zřejmě se ji nikdo neodvážil fotit...)

Proto jsme vlčí gang nechali na pokoji a zamířili ke Skyline. Stejně jako předchozí den Vypsaná FiXa příliš nevychytali nazvučení, všemu vévodil buben kopák, který mě rozechvíval snad všechny vnitřní orgány a to v dosti nepříjemném smyslu slova, zpěvákům nebylo dost dobře rozumět. Lehkou chybou možná bylo i to, že zařadilo dost písní z nového alba, které nikdo (málokdo) znal a ono pak zkuste pařit na něco co neznáte, neznáte slova, nemůžete si je pobrukovat, nevíte kdy přijde refrén a tak raději posloucháte než abyste předváděli taneční kreace. Ale někdy se s představováním novinek začít musí, to se nedá nic dělat a na druhou stranu se mi zdály lepší, propracovanější než songy staršího ražení.

Po Skyline jsme zůstaly na místě a napjatě očekávali kapelu Mr.Wu, která byla posledním zahraničním hostem. Byl to skvělý pohled a nejen pro tu hudbu, musím říct, že mi tekla slina nad jejich pomocnými silami. To se nevidí každý den! ;) Jejich písničky mi malinko splývají, nesou se opravdu na jedné tvořivé lince, ale neříkám, že to je špatné. Jako překvapení měli kohosi - jméno té ženy mě uniká, ale u nich je slavná - která s nimi přišla zazpívat poslední písničky a ač mi sympatická příliš nebyla společně to na podium pěkně rozbalili - a asi sami byli překvapeni příznivou reakcí publika.

Žamberská kapela Hashberry byla odpočinková, pozorovaly jsme ji zdálky a nasávaly tu atmosféru festivalu…

Společně s BSP přišel chladný vítr a tak mě Sáruš trochu proklínala (nebo možná spíš Střihavku, protože já čekala jen na Zemi Vzdálenou, která byla samozřejmě až přídavek), ovšem byla jsem potěšená a nadšená. Kamila Střihavku mám ráda, byla jsem ráda, že jeho kapelu vidím naživo. Zahráli nám píseň, kterou jim všichno pořadatelé open airů zakazují - tedy Kapky deště, ale pršení se naštěstí nekonalo. No a ta Země Vzdálená? Úžasná symfonie!

S doplněnými silami jsme zachytily poslední songy kapely Poletíme?, která mi přišla opravdu vtipná - tedy její texty. Možná mě až mrzí, že jsme slyšely jen ty poslední písně, celý koncert by byla asi zážitkovější, jenže to bychom si umrzly a umřely hlady.

Pokud jsem Dezperadoz nazvala zlatým hřebem pátku nevím jak se vyjádřit teď. Platinový hřeb? Diamant celého festivalu…? Tak nebo tak přišel Michal Malátný a jeho Chinaski. A my byly pod stage! Ani se mi o tom nesnilo a byla jsem tím opravdu nadšená, Chinaski mám moc ráda, ty jejich písničky, na kterých jsem do jisté míry vyrůstala, navíc o tom, že je znovu uvidím naživo sním už od loňska. Úvodní nahrané slovo, která nás vyburcovalo k ještě většímu povyku a nedočkavosti na řádné osvětlení stage, otočení aktérů a začátku hudby. Hráli seč jim síly stačili, hráli staré i novější songy, vychutnávali si naši přízeň, byli výjimeční a dobře to věděli; tohle je jejich jediné festivalové vystoupení pro tento rok. Byla jsem nadšením bez sebe z písni Stejně jako já, 1970, úchylný song Punčocháče, na který jsme ale pařily, jako kdybychom za to byly placené, pak následovali poklidnější kusy, které Michal nazývá "kundibály" a to byla třeba jedna z mých nejoblíbenějších Drobná paraela. Výstup byl doplněn ohňostrojem, který nám završoval nejen výstup Chinaski, ale celý JamRock.

Ano, opravdu nám ten festival tak utekl. Ještě jsme si zapařily na hudby Fast Food Orchestra (myslím, že to co jsme na té louce předváděli by mohlo být přirovnáváno k účinkům extáze, ale jsme čisté… Jen jsme se bavili :D ), z dálky k nám ještě doléhal řev Škworů a my se nostalgicky blížily k východu z areálu. Uteklo to příliš rychle.

Co bych tedy řekla, když se ohlédnu? Myslím, že už toho moc není. JamRock je pro mě tím domovským festivalem, tím úžasným místem, kde vzduch chutná jinak, kde jsou jiní lidé, kde jsou přátelé, kde je skvělá hudba, báječná atmosféra a tři dny života navíc. Příští rok tam pojedu oslavit složenou maturitu. Už teď se nemůžu dočkat, až vystoupám ten kopec a uvidím areál, uvidím stanové městečko a ty přátelské tváře. Zase za rok!

Je to Vincek! :D (plusové body tomu, kdo poznal plakátového maníka)

Slavíme druhý rok na JamRocku :D Kdo pozná, která ruka je moje? :D :D :D