V krvi pouze jeden panák a přesto jsme už vedly nadmíru inteligetní řeči a začaly jsme plánovat budoucnost. Kromě toho, že budeme žít někde na samotě u lesa v naprosto a perfektně vybaveném, luxusním a špičkovém srubu si pořídíme i nějaké zvířátko.
"Já bych chtěla nosála."řekla jsem.
"A to je co? Veverka, opice?" dotazovala mě Sára.
"Tak něco mezi tím." vysvětlila jsem a už jsem googlila obrázky. "Není nádherný, toho si koupíme, prosím!"škemrala jsem jak malé dítě před Vánoci nad letákem z Tesca.
Sára se tvářila poněkud skepticky. "Já nevím a to můžeš mít doma?"
"Náhodou to prodávají ve zverimexu." zahučela jsem, zklamaná, že neskáče nadšením.
" A je to pěkně drahý, co?"
"Hm to je, ale můžeš to mít doma. I na vodítku se dá vodit, koukej!" cpala jsem ji pod nos fotky, ale ani tím jsem ji neobměkčila. "Tak víš co? Pořídíme si vakoveverku. Bude nám létat po srubu." a hned jsem začala googlit další fotky. Leč vakoveverky na nich byly zachyceny v poněkud zajímavých pozicích, vlastně to při troše představivosti vypadalo jako veverči kamasútra. "Podívej! Takový malinký jsou a už tohle?!" podivovala jsem se nad fotkou mláďat.
"To asi ne, ale příprava dobrá." rozchechtala se Sáruš.
"Tak tohle zviřátko si nepořídíme, ještě bychom se zkazily." rozhodla jsem. "Ale tak ten nosál, co říkáš, prosím, já bych chtěla, nosál, nosál, nosál, nosál!" opakovala jsem jak zaseknutý gramofon.
"Prosím tě, dej pokoj s nosálem, vždyť to hrozně smrdí." napomenula mě Sára. "A víš jak by to tam pak smrdělo?"
Teď mě vážně urazila. "Tak chlap taky smrdí a máš ho doma!" vypálila jsem.
A na to už argument neměla, neboť jsme se obě složily pod stůl.
Tak vážně nevím co si domů jednou přivedeme - nakonec co se odéru týče, vyjde to nastejno...
