11. Lapač snů

"Elizabeth! Sakra, probuď se!" zakřičel další hlas. To už otvírala oči plné slz, posadila se a zmateně se rozhlížela kolem. "Kde to jsem?" kníkla vyděšeně.

Skláněl se nad ní bledý Sirius. "Jsi u mě doma - tedy už vlastně u nás doma. Co to mělo znamenat?" zeptal se udiveně a čekal na vysvětlení.

Oddechovala. "Dej mi chviličku." zašeptala vyčerpaně a setřela si z čela studený pot.

"Dojdu ti pro vodu." usoudil a vytratil se z pokoje.

Pomalu ji docházelo k čemu došlo - rozplakala se nad fotkou Justina a z toho všeho nakonec usnula. Jak hloupé! Usnula, usnula protože brečela jak malá holka. Nezačarovala svůj pokoj tak jako tomu bylo doma nebo ve škole - tedy, aby se ven nedostalo ani pípnutí.

Sirius neměl mít o jejích nočních můrách ani ponětí.

"Tady máš." už byl zpátky a strčil ji do ruky sklenici s vodou. Pomalu z ní upíjela a snažila se uklidnit. Ten sen byl noc od noci děsivější. Hezké části kdy pobíhala s Justinem po louce nebo snad zasněžené plání, po městě se stávaly kratšími a kratšími, naopak mozkomor v nich zabíral více a více místa. Jeho proslovy byli delší a reálnější, stejně jako jeho sípot a slizské pokusy o dotek. Otřásla se hnusem a hrůzou.

"Přišel jsem domů a ty jsi křičela na celé kolo!"

"Usnula jsem a zdál se mi ošklivý sen. Už to je dobré. Promiň, že jsem tě vyděsila." zamumlala a znovu se napila.

Sirius se sehnul pro pomačkanou fotografii, kterou shodila na zem jak sebou v posteli házela. Uhnula, aby se nemusela dívat do Justinova usměvavého obličeje. Tak si ho měla navěky pamatovat. Ne, jako stvůru!

"To nebylo poprvé, že ne?" díval se na ni a jeho bouřkové oči působily jako rentgen.

"Co myslíš?" hrála si na hloupou.

"Ten sen. Nebyl to jeden ošklivý sen. Je to kupa ošklivých snů, že ano?" uhodl co se děje.

Bála se na něj podíval a přiznat pravdu. Bez varování ji objal. "Siriusi!" vzlykla. Už zase ty hloupé slzy! Život poslední dobou není o ničem jiném než o pláči!

"Mluvila jsi s někým? Kvůli těm snům."

"Ví to Lili." zamumlala. Před Lili to nešlo utajit...

"Neptám se kdo to ví, ale jestli si s někým mluvila. S někým kdo má odbornost."

Vymrštila se z postele. "Nejsem blázen!"

"To neříkám, ale nesmíš se takhle ničit."

"Koukni Siriusi, já si toho všeho cením. Bydlení, tvého zájmů a přátelství, tvých starostí, ale už začínáš mít náběh na moje drahé stěžovatele života. Když dovolíš tak si dovybalím své věci." krátce pohledem těkla ke dveřím.

"Jasně, nemusíš říkat víc." zvedl ruce dlaněmi vzhůru a opustil pokoj. Krátce na to uslyšela cvaknutí dveří. Vykoukla z okna - Sirius kráčel ulicí pryč. Povzdechla si.

"Ano, něco málo se mi doneslo." zavrčel Snape a díval se na druhou stranu než seděl Malfoy. "Co je k tomu nenadálému sblížení vedlo skutečně nevím. Potterův vliv byl zřejmě tak velký, že vedl k tomu, že se mnou Liliana přestala mluvit." pohlédl zpátky na Luciuse. "Ale koho by to zajímalo? Sprostá mudlovská šmejdka. Vždyť byla v Nebelvíru." pohodil hlavou. "Kdo by stál o její přátelství? Všechny její ušlechtilé záměry a mravokárné řeči... Ať si je s Potterem, když myslí, že to tak bude nejlepší."

Malfoy se důvěrně dotkl jeho ruky. "Doplatí na to. Tak jako všichni členové Fénixova řádu."

Severus jen nepřítomně přikývl. "Luciusi, nechci se tě dotknout." zamumlal a podíval se na něj. "Slyšel jsem, že jsi následovníkem ty-víš-koho."

Lucius se usmál. Debata konečně začala být zajímavá. "Kdo to říkal. Lili?"

"Víš, že s ní nemluvím." odsekl Severus.

"Když odpovím kladně co z toho budeš mít, hm?" zeptal se.

Snape vtáhl vzduch. "Když odpovíš kladně pak jsem našel toho správného člověka."

"Chceš ho také následovat?"

"Takže jsi smrtijed." pronesl s jistým uspokojením v hlase Snape.

Malfoy byl podrážděný vlastní chybou. "Ano, to jsem." potvrdil. "Jedno z mých nejlepších rozhodnutí vůbec. Žádáš tedy, abych tě uvedl před našeho pána?"

Severus se nepohnul.

"Když mu budeš věrně sloužit dostane se ti poct o jakých se ti ani nesnilo. Vytáhneme tě z Příčné ulice a můžeš být třeba ministrem, když našeho pána potěšíš. Všichni se tě budou bát a půjdou ti z cesty." obvyklé řeči pro nové rekruty. "Už tě nikdo nebude šikanovat, Severusi. Ani Potter ani nikdo jiný."

"Potter..." ucedil skze zuby. Ano, Potter. Někdo kdo jej léta ponižoval a odvedl jeho lásku. Jak s ním mohl soupeřit?Teď by směl. S podporou smrtijedů a Pána zla. Ukáže mu, kdo je silný!

"I ten se tě bude bát." zašklebil se Lucius a natáhl se pro pohár s vínem. "Přidáš se k nám?" vykasal si rukáv a vydal na obdiv vypálenou lebku s hadem.

Severus na ni pohlédl. Chopil se své číše. "Bude mi ctí." vyřkl osudová slova.

Lucius se spokojeně usmál. "Na zdraví, příteli smrtijede."

Na dveře Siriusova bytu se ozvalo zaklepání. Liz k nim váhavě přistoupila a ze všech sil tiskla kliku. V druhé ruce svírala hůlku. "To jsem já, Tichošlápku." ozýval se za dveřmi Jamesův hlas.

"Jaké je druhé jméno Siriuse Blacka?" křikla. Uvědomovala si, že to není nejlepší otázka, tohle mohl vědět kde kdo.

James za dveřmi se zarazil. Sirius vždycky otevřel dveře dokořán. Sáhl do džínů pro svou hůlku. "Orion!" zahuhlal do dveří a doufal, že se trefil. Sirius měl hodně jmen.

Zámek cvakl a hleděla na něho vyplašená Elizabeth. Když ji na hrudník zamířil svou hůlkou nevypadala překvapeně. "Jaký je patron Lili Evan-Potterové?" zeptal se.

"Laň. Ideální k jelenovi." usmála se.

James sklonil hůlku. "Co tu sakra děláš? A kde je Sirius?" divil se.

"Díky za uvítání. Pojď dál." pobídla ho. "Řekněme, že jsme se tak nějak domluvili, že teďka budu bydlet tady." pokrčila rameny. "A kde je Sirius nevím, my nemáme pravidla. Šel ven."

Díval se na ni trochu vyděšeně. "Dobrá na tom zase tolik nezáleží. Vysvětlíte mi to jindy. Přišel jsem vám říct, že pozítří se bude konat pohřeb našich rodičů."

Liz přešlápla z nohy na nohu. "Upřímnou soustras." zamumlala.

"Chceš tu na něj počkat? Ale nevím kdy se vrátí. Nebo ti můžu dát něco k pití." navrhla.

Zavrtěl hlavou. "Musím se vrátit. Byli jsem u Liliiné sestry. Nemilá návštěva." povzdechl si.

"Ach." zamumlala Liz chápavě. S Petunií se nikdy do konfliktu nedostala přesto věděla, že umí být velmi nepříjemná. "Přeju vám hodně sil. Pozdravuj Lili."

"Bude ráda. Přijď nás navštívit." zamumlal James a otočil se na odchod. Ve dveřích se zastavil. "Vy spolu chodíte?" nedalo mu, aby se nezeptal.

Liz si dala ruce v bok. "Pottere!"

"Co, jen se ptám!" bránil se a na několik okamžiků ji připomněl toho rozježeného puberťáka, který na Lili mnohokrát pokřikoval přes celou společenku.

"Ne, nechodíme! Jsme kamarádi."

"To jsem ještě neviděl moc kamarádů, kteří spolu bydlí."

Liz ho vystrčila na chodbu. "Za drzost ti zkracuju návštěvní hodiny. Kliď se." vyplázla na něj jazyk. Jen se zasmál a přemístil se.

"Eliz?" strčil Sirius hlavu do jejího pokoje. "Něco jsem ti přinesl." když překročil práh musel se podivovat kolik toho stihla. Nejenže svůj pokoj už měla v perfektním pořádku, uklidila i všechen nepořádek v kuchyni a obývací pokoj působil uhlazenějším dojmem.

"Cože?" zatvářila se nadmíru překapeně a vstala od psacího stolu.

"Sháněl jsem to v mudlovském Londýně. Trochu zmatek." zakřenil se a dal ji do ruky papírový sáček.

"Co je to?" zeptala se zvědavě. Jak to už bylo dlouho co dostala nějaký dárek? Do ruky ji vklouzl drobný předmět.

Byl to lapač snů.

"Doufám, že se nenaštveš. Nechci tvoje sny dál probírat pokud si o nepřeješ." vysvětloval svoje pohnutky. "Ale o tomhle už jsem dost slyšel a mudlové v to věří a docela hezky to vypadá a třeba alespoň kdyby jsi to měla pro lepší pocit..." plácal jedno přes druhé.

Liz se jen pousmála a pomocí kouzla připevnila lapač nad svou postel. "Chytá zlé sny, že ano?" ujistila se.

"Přesně tak. Zachytí se na té síťce a slunce je ráno spáli." přikývl Sirius. "Hezké sny pustí dál." dodal ještě.

Usmála se. "Děkuju ti."

"Upřímnou soustrast, Pottere." zamumlala profesorka McGonagallová a stiskla Jamesovi ruku.

"Děkuji." odpověděl James už naproto automaticky. Už neanalyzoval kdo svá slova jen tiše zamumlal a hned zmizel, už nepozoroval kdo odešel položit na rakve květiny nebo se naleštěného dřeva jen letmo dotknout. Byl unavený a ze všeho nejvíc si přál mít to už všechno za sebou.

Lili vedle něj stála jako kdyby vytesaná z mramoru, oči měla zarudlé přesto trpělivě vyslechla kondoleci všech účastníků pohřbu. Nebylo jich příliš, ale i tak už měla pocit závratě. Nejlepší bude až se za nimi zavřou dveře jejich domu, budou v klidu a bezpečí. Oči ji znovu zvlhly.

Ten dům...

Svatební dar.

Dar od Jamesových rodičů.

Poslední co jim kdy mohli dát.

"Věčná škoda. Znal jsem s Jamesovým otcem, pracoval na stejném oddělení když jsem nastoupil do práce." zahuhla Ralph, který stál se svou ženou a Elizabeth stranou od ostatních. Svou soustrast už vyjádřili v soukromí a nechtěli Lili s Jamesem přitěžovat dalšími výlevy žalu.

"Koho není škoda." broukla Kristin věčně a opřela se mu hlavou o rameno. "Je to vysilující. Jestli se mi něco stane nepřeju si pohřeb. Všichni jsou pak nešťastnější mnohem déle než je nutné."

Ralph zatnul zuby. "Kristin!" vyštěkl jako když práskne bičem. "O tomhle se ani nemluví, rozumíš mi dobře?" zasyčel podrážděne.

"Nemluví, ale je dobré něco vědět. Pak už ti ten dotyčný neřekne nikdy nic."

"Víš co? Jdu za Longbottomem a až se vrátím budu dělat, že tahle diskuze nikdy neproběhla." odvrátil se od nich a zamířil k Frankovi.

Kristin se s úšklebkem podívala na sestřenici. "No, netvař se tak. Člověk má nárok na takové řeči."

Liz se zlehka dotkla jejího bříška. "Ale ty ne. Ralph měl pravdu."

Trochu poplašeně její ruku odstrčila. "Ještě to mnoho lidí neví. Neupozorňuj na to." požádala ji tichým hlasem.

Liz se zatvářila omluvně a přistoupila o krok blíž. "A kdy to pustíte do světa?" zeptala se.

"To netuším. Teď máme poněkud živější domácnost, protože vedeme diskuze na téma Fénixův řád." připustila Kristin.

"Co je s ním?"

Kristin si odkašlala. "Ralph zastává názor, že bych se ve svém stavu měla vzdát práce pro něj. Aby se mi něco nestalo." protočila panenky jako kdyby to byl ten největší nesmysl pod sluncem. "Nechci na to přistoupit."

"Pro Merlina proč jenom?" zeptala se Liz vyděšeně. "Nerada ti odporuju, už podruhé za takovu chvílí, ale tvůj muž má opět pravdu."

"Jistě někdo z nás dvou musí být ten moudrý." odsekla Kristin. "Ne, Liz. Jde mi to, že když nebudu pracovat pro řád tak budu sedět zavřená doma jako ve vězení. Chodit do normální práce je úkol téměř nadlidský. Pořád někoho zatýkají a někdo mizí. Pamatuješ si Melody? Chodila se mnou a Elenou do třídy."

Liz svraštila obočí ve snaze vzpomenout si. "To byla ta malinká černovláska?" zeptala se nejistě.

"Ano ta. Pracovala ve vedlejší kanceláři. V červnu zmizela, řekli mi, že si vzala volno." Kristin si povzdechla. "A před několika dny jsem zjistila, že už nějakou chvíli není mezi živými."

Eliz se otřásla. "Víš pořád lepší sedět doma než být... Nebýt." zamumlala.

Kristin na ni upřela svoje pronikavé oči. "Zcvoknu se jestli to tak bude."