Ahoj, ahoj, takže jsem zpátky z Votvíráku - recenzi napíšu v co nejbližší době a zatím jeden malý příspěvek k pobavení, abyste věděli, jak jsem se tam měla! ;)
Vize posledních dní byla chmurná; festival se blížil a z nebe se snášely husté provazce deště, města nám začínala plavat, všechny silnice byly pro vodáky sjízdné a mě trochu chytala panika neboť kvalitní stan značky Tesco promoká už při ranní rose. Bylo mi tedy jasné, že pokud pršet nepřestane nejenže na místo možná vůbec nedojedeme, ale taky že z festivalu budeme mít vodácký kurz neboť stan nemá šanci přežít - a my půjdeme ke dnu s ním.
Nicméně kdosi nahoře se smiloval, vysvitlo slunce a tak jsme v pátek odpoledne vyrazily směr Milovice, naložené jak soumaři (spíš než fesťákového nadšence jsem připomínala zapomenutý vánoční stromek, odložený na peroně) jsme šťastně dorazily na místo konání.
Stanové městečko bylo narvané k prasknutí a najít místo pro náš skromný příbytek nebyl lehký úkol. Přeskakovaly jsme stanové šňůry i první opilce a hledaly kus svého místa pod sluncem. Což se nám nakonec přeci jen povedlo a stan jsme vztyčily v jakémsi improvizovaném kruhu ostatních stanů.
"Pro srandu bych to postavila přímo doprostřed toho kruhu." poznamenala jsem zatímco jsme tahaly tyčky, "ale to asi bude parta co chce být po kupě, tak co nejvíce uhneme, ať nepřekážíme." dodala jsem a natěsnaly modrou příšerku mezi dva stany, aby co nejméně narušovala vymezený kruh.
Dál šlo vše jako po másle, ve stanu velmi rychle zavládl chaos a nepořádek, my se převlékly a vyrazily pařit. Pařily jsme, pařily a hodina pokročila. Padla tma a my se vyrazily do stanu trochu najíst a přibrat nějaké to oblečení. V ruce baterku, klopýtaly jsme po cestě a hledaly návodné body (vlajky, dopravní značky, výrazné stany a jiné užitečné věci), které nás do našeho stanu dovedou. Přišly jsme tam, kde jsme odpoledne stan zanechaly.
A v tu chvíli přišlo jedno velké JENŽE. Věřte nebo ne, ten stan tam prostě nebyl! Stály jsme tam, kde jsme ho postavily, ale on tam nebyl!
"Nejsem blbá, ten stan byl tady!" dupala Sára po místě, kde se nenecházelo nic, ale měl tam být náš dvoudenní domov. "Kde je? Co to znamená?!"
"Nikdo nám přeci nemohl ukrást celý stan!" funěla jsem vzteky, ale taky zoufalstvím. Stan tam jednoduše nebyl a spolu s ním všechny naše věci; batohy, spacáky, oblečení, jídlo, prostě všechno!
"Ale jsme tady dobře!" stála si Sára tvrdošíjně na svém, když jsem polemizovala o myšlence, že jsme přeci jen v jiné části kempu.
"Tak mi řekni, kde ten..." použila jsem několik slov, které do slovníku něžného děvčete rozhodně nepatří "stan je?! Co jako budeme dělat?!" Bezradně jsme se na sebe dívaly a jako sudičky jsme začaly obcházet nejbližší stanové okolí. A světe div se!
Náš plátěný drahoušek se našel! Z poloviny statečně držel tvar, z půlky se bezvládně povaloval v trávě, byl vhozený mezi jiné stany, takže by jejich majitelům totálně blokoval vchod či východ do jejich stanu a čekal až ho objevíme a zachráníme. Nikdy jsem ten stan neviděla radši!
Následně nám oběma došlo co se stalo; bez červenání přiznávám, že jsem opět použila několik nepublikovatelných výrazů na adresu těch, kteří nám toto bojové cvičení připravili. Majitelé sousedních stanů se rozhodli, že jim tam nesmírně překážíme neboť na původním místě našeho stanu ráno vztyčily altán a tak aniž by se s námi obtěžovali nějak domluvit ohledně varianty, že si svůj stan přeneseme nás jednoduše vysídlili.
My jsme tedy v nastalé tmě a ještě větším množství stanu, než jaké bylo odpoledne hledaly nové místo - a to bylo hodně výživné. Na druhou stranu nás musím pochválit, nikdy bych neřekla, že ten stan narveme do takové mezery; a z té už nás nikdo nevyhodil!
Můj drahý stan při tomto necitlivém zásahu přišel o dva kolíky a má přeraženou tyčku. Musím mu naordinovat nemocenskou.
A mimochodem pokud si říkáte, že nám takovou bojovku mohli připravit jen nějací mladí opilci, pak vás vyvádím z omylu - ráno jsem pohlížela do tváře tak přibližně třiceti letých pachatelů. A pak že dospělí mají rozum. A to jako od kdy?
A prý, že v Praze je blaze...
Tak tam někdě mám vážně stan... A tam někde jsem vážně já :D