Siriuse probudilo bušení na dveře. "Nejsem doma!" zakřičel a převalil se na druhý bok.
"Špatná taktika, otevři!" křikl Remus v odpověď a dál neúnavně bušil do dveří.
Tichošlápek zasténal a s velkou nechutí se vymotal z peřin. "Remusi jestli nemáš v patách smrtijedy, tak jsem hodně naštvaný, žes mě vzbudil." zahuhlal nevrle když Remus vpadl dovnitř. "Vypadáš jak kdybys po cestě potkal Voldemorta." zhodnotil jeho rozevlátý vzhled a vyděšenou tvář.
Remus ustoupil několik kroků ode dveří a zhluboka se nadechl. Pak se zády opřel o stěnu a roztřásl se jako osika.
Sirius znepokojeně povytáhl obočí. "Hele jsi v pořádku? Nechceš si třeba sednout nebo skleničku něčeho pořádného? Oč se jedná?" vyptával se starostlivě a nedůvěra vůči Remusovi, která v něm v posledních dnech vzrůstala byla alespoň pro tuto chvíli zapomenuta. Měl před sebou svého letitého přítele, který evidentně nebyl ve své kůži. "Náměsíčníku, tak co se stalo?" položil mu ruku na rameno. "Mluv!"
Remus gestem ruky naznačil, aby ho nechal vydechnout. Pak se pod ním bez varování podlomila kolena a sesunul se k zemi. Neovladatelně se třásl.
"Hergot!" ulevil si Sirius a pádil do kuchyně a vrátil se s lahví ohnivé whisky. "Napij se!" přistrkoval Removi flašku pod nos.
Jen odmítavě odvrátil hlavu.
"Napij se, udělá se ti líp!" vnutil mu lahev, pak si pro jistotou lokl taky a pomohl příteli na nohy. "Tady si sedni a řekni mi co se stalo." vyzval ho když se posadil na gauč.
"Siriusi," podíval se na něj Remus zoufale, " Jsou mrtví, Siriusi!" zasténal. "Otec Lili a Jamesovi rodiče, smrtijedi je dostali."
Siriusovi se zatočil celý svět a ztěžka se posadil vedle Remuse. "Víš to jistě?" Byla to pro něj nesmírá rána, jako kdyby se dozvěděl, že zemřeli jeho vlastní rodiče. Co znamená domov pochopil teprve u Potterových. Jamesova laskavá maminka a vtipkující tatínek, to oni mu ač nevědomky, dokázali vysvětlit co to je mateřská láska. Pro něj byli rodiči a pro ně byl jako další syn. Kolik času u nich strávil? Za kolik jim toho vděčil?
"Šli najisto. Podle všeho Potterovi i mučili, aby z nich něco dostali. Předpokládám, že to se jim to nepovedlo, ale nic to nemění na faktu, že jsou všichni po smrti. A taky musíme..." polkl. "Moody chce, aby jsme to šli říct Jamesovi s Lili než se to dozví z rádia nebo tak."
"Zbláznil se?! Nemůžu říct Jamesovi něco takového. To po mě nemůže chtít." bránil se Sirius a znovu sahal po lahvi. "Včera měl svatbu! Nemůžu mu přeci říct, že jeho rodiče jsou mrtví."
Lili zamžikala víčky a podívala se na Jamese. Na svého Jamese. Na svého manžela. S něhou v očích se dívala jak spí a ve tváři má poklidný a spokojený výraz. Jednou rukou ji objímal kolem ramen. Uhlově černé vlasy mu jako vždy trčely do všech stran. Při tom pohledu se nemohla ubránit tichému zachichotání. James se pohnul a pak otevřel své oříškově hnědé oči. "Dobré ráno, paní Potterová." usmál se a políbil ji.
"Tohle je víc než dobré." oplatila mu úsměv a vyskočila zpod peřiny.
"Tak moment, tohle se mi nelíbí!" protestoval James a rychle si sedal. Jeho žena téměř přetančila pokoj k jeho straně postele a jemně ho zatlačila zpátky do postele. "Počkej. Bude se ti to líbit." ujistila ho a vyběhla z pokoje. James trochu udiveně zavrtěl hlavou, ale poslechl a zůstal na místě. Z dolního patra se zatím ozývalo tiché cvakání a cinkání. Za několik minut na prahu ložnice stanula Lili se zaplněným podnosem v rukou.
James se rozesmál na celé kolo. "Tak tohle si nechám líbit!" souhlasil nadšeně a už se oblizoval až za ušima. "Toasty! Lili, zbožňuju tě!" vyhrkl a s chutí se pustil do snídaně.
"První návštěva!" vyhrkla Lili překvapeně když se před polednem ozvalo zaklepání na dveře.
"Sázím galeon na to, že Tichošlápek jde otestovat pokoj pro hosty." zazubil se James. "A nepřekvapilo by mě kdyby měl v patách nějakou roštěnku."
Lili po něm hodila pohoršený pohled. "Jamie, vždyť má Caroline."
James s potutelným smíchem a vyrazil k domovním dveřím. "Merline, oba jsem vás nečekal!" přiznal a ustoupil, aby mohli vejít. "Dáte si u nás něco na zub nebo jste přišli okukovat? Jen mi neříkejte, že mi nesete nějaké papírování od řádu. To dnes nechci ani vidět."
Remus se Siriusem se donutili zasmát. Velkolepost a pohostinost domu se jim zdála jaksi vzdálená. Ti kdo jej budovali už nebyli mezi živými.
Lili před ně postavila máslový ležák a posadila se k Jamesovi, proti nim. "Rádi vás vidíme!" oba dva doslova zářili.
Sirius se ani nehnul a Remus se ze slušnosti natáhl pro nabízený nápoj. Ruce se mu třásly když si ho bral. "Přišli jsme vám něco říct."řekl tichým hlasem a stále uvažoval jak by jim to měli co nejšetrněji sdělit. Po cestě si připravili několik scénářů, ale teď, tváří v vář novomanželům se nic nezdálo jako vhodné. Všechno bude bolestivé a zraňující. Ať řeknou cokoliv...
"Jsme zvědaví." přiznal James a vzal Lili za ruku. Oba očekávali nějaké pozitivní novinky.
"Jde o to..." Remusův hlas se zadrhl. "My jsme totiž přišli protože..."
Sirius prudce vstal a odpochodoval k oknu.
"Co se děje? Co jste nám přišli říct?" Lili znervózněla a napjala se.
"Vaši rodiče..." promluvil Sirius a pomalu se na ně otočil. "Jsou mrtví." na okamžik se odmlčel a sklopil zrak. "Smrtijedi." dodal ještě a položil ruku na malou knihovnu po svém boku.
Liliiny oči se okamžitě zalily slzami. "Táta?" zašeptala jenom.
Remus toporně přikývl.
"Ne... Pro boha ne!" zasténala a se vzlykáním ukryla hlavu na Jamesově hrudi. Ten se zdál v šoku. Automaticky ji objal a přitiskl k sobě. Oči stále upíral na Siriuse v touze, aby mu přítel potvrdil, že jde o omyl, že se nic nestalo.
Tichošlápek popotáhl nosem. "Je mi líto, Jamesi." zamumlal a sklopil zrak.
"Kdy?" zeptal se James tvrdě.
Remus si odkašlal ve snaze najít svůj hlas. "Dnes v noci."řekl přepadlým tónem. "Smrtijedi věděli kde je hledat."
"Proč jste to věděli dřív než já?" tázal se dál.
Sirius pozvedl hlavu - ano, Remus mu tvrdil, že Moody chce, aby to Dvanácterákovi sdělili sami, ale jak k téhle informaci přišel Remus...?
"Šel jsem na štáb, měl jsem mít službu. Byl vzhůru nohami. Nejsou jediní, kteří dnes v noci přišli o život. Jako kdyby smrtijedi pořádali nějaký... Hon, nebo jak to mám říct. Spousta lidí zmizelo a Kitty McRoyová s celou rodinou..." odmlčel se když Lili začala plakat zoufaleji.
Zavládlo zoufalé ticho a nikdo nevěděl co by měl říct. Jestli se sluší něco říct. Udělat něco co by zmírnilo žal jejich přátel a žal, který vyvstal v jejich vlastních srdcích. Sirius nehnutě stál u okna přestože cítil nutkavou potřebu něco udělat.
"Necháme vás o samotě."řekl Remus tiše a odložil netnutý ležák. "Kdyby jste cokoliv potřebovali, budeme na štábu." dodal jen tak pro formu, kývl na Siriuse a tiše se vytratili.
Před domem si Remus s rozpaky otřel oči rukávem. Sirius stál zády k němu a hleděl neurčitě před sebe ztraven ve vlastních myšlenkách. "V pořádku?" zeptal se Remus.
"Ne. Ale na to teď není čas. Co budeme dělat?" zeptal se Sirius příkře.
"Měli by jsme jít na štáb, nahlásit se Moodymu a případně přijmout úkoly. Bude tam boží dopuštění po všem co se v noci stalo." zamumlal Remus.
A skutečně se nemýlil. Na štábu pobíhalo spousta lidí a ve tváří všech se zračila úzkost a již bylo vyplakáno mnoho slz. Kouzelníci vysílali mnoho patronů se zprávami, předávali si rychlé instrukce, míjeli jeden druhého. Uprostřed všeho seděl Brumbál s Moodym a koordinovali spletitou situaci.
"Vyřízeno?" zabručel Moody když si jich všiml.
Sirius s Remusem krátce přikývli. "Výtečně. Máme pro vás práci, neváhejte ani chvíli." a začal jim vysvětlovat co půjdou udělat.
Lili i Jamesovi už došli slzy. Seděli u vyhaslého krbu, objímali jeden druhého a nevěděli co říct. Lili se už několikrát pokusila promluvit, ale skončilo to tím, že jen propukla v další pláč. James ji konejšivě houpal v náruči.
Pomalu se odtáhla. "V dobrém i zlém." zašeptala a natáhla k němu levou ruku. Vzal ji do dlaní a pohlédl na třpytivé prstýnky. "Zvládneme to." pokusil se usmát.
Přikývla. "Je tady ještě jedna věc, kterou musíme udělat. A to co nejdříve."
"Ano?" Jamese v tuhle chvíli nenapadlo nic jiného než pohřeb nebo pomsta a udivovala nač si jeho žena vzpomněla v takovou chvíli.
"Nikdy mi to nepromine. Bude mě z toho vinit..." zašeptala Lili a znovu ji vyhrkly slzy.
"O čem to mluvíš?" zeptal se.
"Musíme to říct Petunii." zašeptala Lili zlomeně.
"Siriusi!" hlavní štáb se střídavě vyprazdňoval a zase plnil, jak lidé přicházeli a zase odcházeli. Teď dovnitř vběhla Liz a prodírala se k někomu koho důvěrně znala. "Měla jsem službu, ale doléhalo ke mě tolik podivných řečí!" vyhrkla. "Spousta lidí je pryč. Kristin mi posílala Briketu zda jsem v pořádku." otočila se za sebe a pak se podívala na Siriuse. "Je to pravda? Jsou Potterovi po smrti?" zeptala se napjatě.
Vzal ji za ruce a odtáhl ji do kouta, kde měli trochu soukromí. Proč on, on který byl vždy zdrojem vtipů a fórků, je teď poslem špatných zpráv?"Bohužel ano."
Liz si přikryla ústa rukou. " A Lili s Jamesem?"
"Sám jsem jim to byl říct. Nejsou na tom dobře, ale spolu to zvládnout lépe než kdybych jim tam kmotřil."řekl potichu a sledoval Elizabeth.
Jen zavrtěla hlavou. "Myslela jsem si, že už mě žádné katastrofy postihnout nemohou." přiznala. "Byla jsem naivní, že?" z koutku oka ji vytryskla slza.
Sirius ji opatrně setřel. "Ne, to nejsi. Jsi jen neuvěřitelně dobrá."
"Promiň." zašeptala se a vyběhla z místnosti.
Halou se nesl tichý vzlykot. Na patě schodiště se choulila Elizabeth a plakala. Sirius za sebou zavřel dveře a utlumil tak zvuk hovoru, který se nesl z vedlejší místnosti, ve které se členové štábu scházeli, kde se konali porady a všechno důležité. Mlčky zamířil k Liz a sedl si vedle ní.
Zvedla uslzenou tvář. "Odešla jsem, aby jsi tohle neviděl. Ne proto, aby jsi šel za mou." vzlykla a snažila si setřít slzy.
"Slzy mi nevadí. Vadí mi, když je neumím zastavit." vysvětlil s drobným úsměvem. "A na takové zprávy se nedá reagovat jinak. To nejde."
Dívala se na něj a pak ho plácla po rameni. "Nebuď tak moudrý. Děsí mě to." vyčetla mu.
"To dělá ta doba." povzdechl si a vzápětí si uvědomil, že to nebyla nejvhodnější poznámka. Eliz si položila hlavu na své pokrčené nohy a z očí ji kanuly slzy. "Promiň." zamumlal a rozpačitě ji začal hladit po zádech.
Chvíli tak setrvali až Liz znovu pozvedla hlavu a opřela si ji zábradlí. "Nikdy jsem si to tak nepředstavovala. Myslela jsem, že až odejdeme ze školy budu chodit do práce a založím si rodinu a budu navštěvovat rodiče a Lili s Jamesem... Nemyslela jsem si, že se budu schovávat a místo pořádného zaměstnání budu pokoutně pracovat pro řád a den co den žít ve strachu!" znovu ji začaly téct slzy. "Přišla jsem o Justina, přišla jsem o Elenu a o koho ještě? Kdo to bude příště? Ubíjí mě to, Siriusi." zašeptala.
S nikým nedovedla mluvit tak upřímně. Sama nedovedla říct proč tahle nejniternější tajemství a dojmy svěřuje právě jemu. Někomu kdo ji tak moc ublížil a někdo komu nakonec ublížila i ona. "Doma jsem jako v kleci. Rodiče kolem mě chodí po špičkách a všichni mě pořád tak soucitně pozorují jako kdybych se měla každou chvílí sesypat! Plácají mě po rameni a šeptají mi slova útěchy a mluví o tom jak to bude všechno v pořádku - ale nic není v pořádku když mi to pořád připomínají, když kolem mě stále umírají další a další." zoufale se chytila za hlavu. Mezi prsty svírala vyrtžené vlasy a jen tiše zasténala. "Nemůžu pryč, nemůžu nikam! Všechno mi je připomínají a když dokážu být na vteřinku šťastná tak přijde máma s tím svým pohřebním výrazem a táta mi začne mačkat ruku! Už nemůžu...." zašeptala a bezmocně se dívala na Siriuse jako kdyby doufala, že ji obdaruje nějakým zázrakem, který ji vysvobodí. "Musím pryč." zašeptala.
Lili s Jamesem stáli v mudlovské čtvrti Kvikálkov. Byla plná novostaveb, plná mladých manželských párů, snoubenců, plná lidí s ideály.
Lili s oprávněnými obavami zaklepala na dům číslo čtyři v Zobí ulici. James ji stiskl ruku. Dveře se otevřely a na prahu stála Liliina sestra Petunie.
James žasl nad tím jak si byly nepodobné ač se jednalo o sestry. Narozdíl od vitální Lili působila Petunie nezdravým dojmem. Hned jak je spatřila její studené oči dostaly ještě ledovější nádech a vysrčila proti nim svou špičatou bradu. "Lili? Co tady chceš?" zeptala se a nezdálo se, že by je hodlala pustit dál.
"Petty,"špitla Lili a víc se schoulila k Jamesovi, "smíme dál, prosím?" zašeptala prosebně. "Nehodí se to řešit mezi dveřmi."
Ještě několik okamžiků si je prohlížela a pak ustoupila, aby mohli vejít. "Vernon není doma." prohodila zády k nim a mířila do kuchyně. "Je v práci." dodala ještě a zastavila se u pečlivě naleštěné linky. "Poseďte se." vyzvala je když viděla jak nervózně postávají u lednice.
Petunie je bedlivě sledovala a nezdálo se, že by se chystala přisednout k nim. "Vím, že jste měli svatbu a mrzí mě, že jsem nemohla přijít. Nehodilo se to. Vernon měl důležité obchodní jednání." pronesla téměř bez zájmu a lež z jejích slov doslova čouhala. Několikrát naprázdno přežvýkla a očekávala reakci. "Proč jste přišli?" přešla k oknu a rázným pohybem zatáhla záclonku, snad v obavách, že by je mohl spatřit někdo ze sousedů a později se vyptávat kdo to byl. "Netváříte se moc radostně." pokračovala Petunie ve svém monologu když nevítaní hosté nepromluvili. "Snad z veselky sešlo?" zeptala se s kyselým úšklebkem.
"Nic takového." odmítla Lili její bláhová slova. "Svatba byla včera."
"Gratuluju." Petuininy rty se zkroutily k něčemu co by se při dávce fantazii mohlo nazývat úsměvem.
Ticho houstlo. Petunie popadla hadřík a znovu přetřela už tak dokonalou linku. James šťouchl do Lili. "Mám to říct já?" zeptal se potichu. Bylo mu nadmíru nepříjemné sedět v bobtnající atmosféře. Lili zavrtěla hlavou a chvatně zamrkala. "To zvládnu."
"Když jsme u té vaší svatby, co je s tátou? Měl se vrátit dnes odpoledne už jsem mu dvakrát volala."řekla Petunie s nelibostí v hlase.
"O to právě jde, Petty." polkla Lili a bázlivě se na sestru podívala.
"Co se stalo, Lili?!" vyštěkla Petunie a pevně sevřela linku.
"Táta je po smrti."škytla Lili a vytáhla kapesník.
Petunie zbledla a vyvalila oči. Vypadalo to jakože se dusí. "Prosím?" vypravila ze sebe.
Lili vyskočila na nohy a chvátala k ní. "Přespával u Potterových a jejich dům byl napaden smrtijedy. Všechny je zabili, Petty. Ach Pettty!" rozplakala se a chtěla sestru sevřít v náručí.
"Nesahej na mě!" zaječela Petunie a uskočila jako kdyby se po ní natahoval jedovatý had. "Vůbec se ke mě nepřibližuj!" vřískala a mávala kolem sebe rukama. "Chceš mi říct, že našeho otce zamordoval někdo z toho vašeho spolku?!"
James vstal. "Není to náš spolek, Petunie. Jsou to následovnící pána Zla. Ti, proti kterým bojujeme-"
Petunie si přikryla uši. "Nechci nic slyšet!" rozkřičela se obviňujícně zamířila prstem na Lili. "Zabili ho, protože jsi zrůda!"
Lili plakala. "Petty, prosím-"
"Přestaň mi tak říkat! Jsi zrůda Lili, vždycky jsi byla! Ode dne co nám přišel ten zatracený dopis jsem věděla, že to tak dopadne! Že nás zničí to co jsi! Říkala jsem to!"
"Nebyla to Liliina vina!" zahřměl James. "Oni si nevybírají, dělají to pro radost. Jestli chceš někoho vinit, pak mě. Šli především po mých rodičích."
"Petunie, poslouchej mě," obrátila se na ni Lili, "Nikdo za to nemůže. Petunie, p-prosím tě. Nemůžu za to, že jsem čarodějka a ty-"
Sestřina tvář dostala zelenavý podtón jakoby se ji zvedl žaludek. "Zmlkni!" zakřičela a rozběhla se k domovním dveřím. "Nenávidím tě! Všechno jsi zničila! Nesnáším tě!" zakřičela a otevřela dveře. "Ven!"
James přistoupil ke chvějící se Lili. "Udělalas všechno. Musíme jít." zašeptal.
"Petty-Petunie-" pokusila se Lili znovu.
O krok ustoupila a opírala se zády o stěnu. Těžce se nadechovala a slova odsekávala s děsivou pravidelností. "Zmiz - odsud. Ty- nejsi - moje - sestra. Ta - zemřela. Už... Už - dávno."