Nemám tě znát...

Vždycky jsem se pousmívala nad řečmi, že když potkáte toho pana pravého, dokonalého tak vlastně najdete i sami sebe. Jako kdyby Vás do té doby kus chyběl - ať už jste to pociťovali nebo nepociťovali najednou byl Váš život naplnější - snad úplně naplněný a skvělý. Ne, nevysmívala jsem se. Jen jsem to dost dobře nechápala. Já jsem si připadala celá a soběstačná.

To se ale změnilo.

I já jsem byla tak smělá a bláhová a když jsem ho uviděla tak se moje srdce bláznivě rozbušilo - a jak se mi později přiznal byl na tom podobně. Všechny ty romantické, sentimentální a melodramatické řeči, které mi kdysi připadaly poměrně hloupé bych teď říkala také. Pro něj bych se vzdala snad čehokoliv. Za něj bych dýchala. On byl můj svět. Moje druhá půlka.

Jenže, uvědomovala jsem s úsměvem, spíš hořkým než sladkým, já musím mít vždycky něco extra, něco co ostatní nemají. Ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Podle okolí jsme k sobě prostě nepatřili. Prý jsme moc rozdílní. Křičeli spousty argumentů, zrazovali nás a vyhrožovali. Naše láska byla zakázaná. Je to fér? Není.

Přesto se zdálo lepší kdyby jsme se nikdy nepoznali a žili si dál ve svých vlastních sférách. Neúplní přesto s méně překážkami v životě.

Nemám tě znát, nemám mít rád,
Nehledat v kapce vína
Nemám tě znát, nemám mít rád,
Barbína, balerína

Beznaděj?

Zoufalství?

Smutek?

Stesk?

A bolest. Bolest díky nepochopení. Nechtěli nám nerozumět.

Nemínili nás akceptovat.

Jako hodná holčička jsem si přestala připadat dávno. O své druhé polovičce už vůbec nemluvím. Dva rebelové? Proto nás to k sobě táhlo? Snad nás do jisté míry bavilo provokovat okolí tím, že jsme byli spolu.

Ani jeden z nás nebyl vzor ctností. A byli jsme na to hrdí.

Bylo to zvláštní. Zvláštní protože jste si do té doby mysleli, že máte dost přátel. Ne mnoho,ale dost. Ale z dost přátel se stávalo méně a méně a nakonec zůstali jen ti skuteční - a byli to ti, o kterých jsem si to skutečně nemyslela. Přesto, jak řekla jedna knižní hrdinka, měli otevřenou mysl a snad proto nás brali. Třebaže si mysleli si své nestrašili nás tím co přijde, co by mohlo přijít a dalšími negativy. Prostě pokládali věc za hotovou a že nejsem já a on, ale že jsme my akceptovali. Na takzvané přátelé zbyly jenom vzpomínky...

Neměli jsme se potkat?

Možná.

Neměli jsme se do toho všeho pouštět?

Zcela jistě.

Kolik hádek, strastí bychom si tak ušetřili?

Nepočítaně.

Nemám tě znát
Nemám mít rád

Přesto ani jeden z nás ani na okamžik nelitoval.

Zakázané ovoce je přeci nejsladší.

Až město pozhasíná
Nemám tě znát
Nemám mít rád
Sejdem se u casina.

Je mi jedno, co o mě říkají...

Kromě toho, že jsem našla svou druhou polovinu jsem se musela ztotžnit s jedním citátem : Nikdy nevysvětluj. Nepřátelé ti stejně neuvěří a přátelům to není zapotřebí.

Nechcete mě takovou jaké jsem? Ne? Tak ne.

Věřte si klepům když se Vám to zdá lepší.

Já vím svoje. A to mi nikdo nevezme.