Svými komentáři k první kapitole jste mě opravdu moc potěšily, jsem ráda, že nová povídka se Vám zalíbila. Nebudu to tedy dlouho odkládat a můžete se dát do čtení druhé kapitoly.
"Proklatě." zavrčel jsem a setřel si krev z tváře. Tenhle den nezačal podle mých představ. Kam ti lidé také nevlezou! A kdo mohl čekat, že uprostřed skal narazí na horolezce?! Já jsem to tedy rozhodně nepředpokládal. Já ne. Vlastně tohle není vůbec moje chyba. Je to jejich chyba. Stejně tady lezení po skalách není dovoleno takže jsem je vlastně za jejich nerespektování zákazů vytrestal. Pravda, možná až příliš krutě. Předtím než jsem se zakousl do lahodných krčků té výpravy jsem se již týden nekrmil a byl jsem téměř pološílený. Věděl jsem, že město je daleko a bylo to vyhovující. Byl bych ještě odolával, ale ne to se tady musí objevit oni! Podrážděně jsem zafrkal a uklízel jsem jejich těla. Tohle mi byl čert dlužen.
Byl jsem tak zabraný do vlastních myšlenek a polohlasného mumlání kleteb, že mi téměř něco uniklo. Téměř. Zbystřil jsem a celý se napjal. Ve vzduchu se nevznášel jen těžký pach lidské krve a vůně typické pro les. Bylo tu něco víc. Pach dalšího nesmrtelného.
Bleskovým způsobem jsem se zbavil posledního těla a snažil jsem si vyčistit hlavu od omamné vůně krve, kterou jsem vypil. Bylo nutné uvažovat - je možné, že ten dotyčný upír se tu skrývá a je připraven zaútočit. Vstoupil jsem snad na jeho území? Nebo mě sleduje už celé týdny?! Tlumeně jsem zavrčel, abych dal najevo, že já se bez boje nevzdám. Mezitím jsem se snažil analyzovat tu vůni - setkal jsem s ní někdy? Tak jako pach všech nesmrtelných v sobě měla jistý sladký podtón, ale pak už tu byly osobité složky. Ne, tento pach jsem nepoznával. Byl sladký, ale zároveň jsem z něj pociťoval mrazení v zátylku. Měl v sobě cosi svěžího, ale zároveň uklidňujícího a utišujícího. Byl jsem si jistý, že s tímto upírem jsem nikdy neměl co dočinění. Tak co tady dělá?
Po krátké úvaze jsem se rozhodl jeho stopu nesledovat a pokračovat ve své cestě. Nestál jsem o žádnou společnost nebo snad o boj. Spoléhal jsem na to, že tohle je dílo náhody. Stopa už byla několik hodin stará - snad jsem jen příliš podezřívavý a ten druhý nesmrtelný tu také náhodou procházel. Budu se mít na pozoru a vše bude v pořádku. Jsem silný a žádnou z bitev jsem nikdy neprohrál. A ani se k tomu nechystám.
Uplynulo několik dní a příhodu s vůní neznámého upíra jsem trochu upozadil. Nikdo na mě nezaútočil, nikdo mě nesledoval a znovu jsem ten pach nepotkal. Dílo náhody, nic víc. Nadále jsem se potuloval po neobydlených krajích a místech, vyhýbal se lidským sídlům a destinacím, o kterých jsem se domníval, že by mohlo dojít ke střetu a marně si lámal hlavu nad tím jak vyřešit svůj problém. Skutečně, nyní když jsem byl z dosahu zabíjení a všeho živého, necítil jsem žádné emoce cítil jsem se svobodnější. Neútočily na mě prudké vlny citů, nemusel jsem nikoho ovlivňovat s ničím se vyrovnávat. Ne, nebyl to ideální stav, ale bylo to lepší. Dá se takhle přežívat věčnost? Daleko od lidí, od upírů, od všech jen sám a sám....?
Zaslechl jsem daleké halekání. Cože? To jsem se snad přiblížil k nějakým skalám a zase budu svačit horolezce?! Mám se nadechnout?
"Ne." ozval se za mnou vysoce posazený, přesto mému sluchu příjemný, hlas. "Rozhodně se nenadechuj nebo to špatně dopadne."
Otočil jsem se jako na obrtlíku a ke svému překvapení jsem před sebou uviděl upírku, kterak se opírá o kmen stromu jako kdyby se nechumelilo a zcela klidně mě pozoruje.
"Radím ti dobře i když se ti to možná nezdá." mrkla na mě se samozřejmostí ke mě natáhla ruku. "Pojď, tady to není dobré místo. Za chvíli jsou tu ti lidé."
Jak byla důvěřivá! Během sekundy bych ji mohl ty ruce utrhnout, popadnout ji pod krkem a... A byl by konec. Jak jsem se na ni díval nemohl jsem si představit menší nebezpečí. Byla drobná a křehká. Nechtěl jsem ji ublížit. Chtěl jsem ji bránit.
"Ani moje sebeovládání není nijak skvělé. Pojď." řekla mi a do jejího hlasu prosákla naléhavost. Nezaváhal jsem a její nabízenou ruku jsem uchopil. S úsměvem ji stiskla a rozběhla se kupředu. Následoval jsem - hlavou se mi honilo,že to může být léčka, může mé vést kdo ví kam a kdo ví za kým, ale já ji kdo ví proč věřil. Připadala mi... Příliš čestná. Laskavá než aby mě vedla vstříc smrti. Byla po čertech rychlá - stačil jsem ji, ale byla rychlá!
Když si byla jistá, že jsme dost daleko zastavila se a mou ruku pustila. "Děkuju, žes mě poslechl. Nebyl by to hezký pohled." zašklebila se a půvabně usedla na zem do tureckého sedu. "Ráda tě poznávám. Jmenuju se Alice." řekla mi a přestože se jen před několika sekundami posadila rázem vyskočila na nohy a natáhla ke mě ruku k potřesení.
Trochu zaraženě jsem ji přijal a sledoval její neobvyklé počínání. Její bezprostřednost byla dech vyrážející.
Zase se posadila. "Asi máš hodně otázek." uchichtla se. "Pusť se do toho."
Nadechl jsem si protože lidé byli daleko za námi a do nosu mě uhodila její vůně - ta vůně, kterou jsem ucítil ve skalách. "Ty-" řekl jsem ohromeně.
"Ano, to jsem byla já. Minuli jsme se, je mi líto." řekla sklíčeně. "Bohužel vize nejsou stoprocentní." povzdechla si. "Přesto jsem ráda, že jsem se konečně našli, Jaspere." usmála se blaženě.
"Znáš moje jméno?" zeptal jsem se a nevycházel z údivu.
"Abych neznala!" zvolala a podívala se na nebe. "Nevěřil by jsi co všechno našemu setkání předcházelo. Chápu, že jsi zmatený." dodala rychle a podívala se na mě. "Jsem k nezastavení, omluv mě, ale hledám tě už tolik let a byla jsem celou tu dobu sama a-"
"Hledáš mě kolik let? A proč mě hledáš jak ses o mě dozvěděla?" chrlil jsem ze sebe otázky a zapomínal na všechnu zdvořilost jakou jsem se kdy naučil.
Zjevně ji to nečinilo žádné problémy. "Hledám tě víc jak čtvrt století." řekla mi. "Dozvěděla jsem se o tobě... Říkám tomu vize. Vidím do budoucnosti. Neptej se mě jak to je možné a proč to tak, ale někdo se prostě rozhodl, že se máme setkat. Proč to sama nevím, ale vize se nemýlí a začala jsem tě hledat. A to se mi dnes konečně povedlo." oddechla si. "Netušíš jak jsem ráda."
Ona zase netušila, že vím jak je ráda. S údivem jsem si uvědomoval, že její pocity se nepodobají ničemu co jsem zažil - po nenávisti, zášti, zlobě nebo snad strachu tam nebylo ani stopy. Ona byla jednoduše šťastná a taky hrdá - snad sama na sebe, že mě našla.
"Dobře. Vídala jsi mě ve vizích a tak jsi mě víc jak čtvrt století hledala?" zeptal jsem.
Přikývla na souhlas. "Byla to nutnost. Abych se mohla v životě pohnout dál musela jsem najít tebe."
K neuvěření, že by někdo potřeboval mě. Jedině k tomu, abych jeho život zdecimoval. V tom jsem byl přeborník. Pak mě ale zarazila jedna věc. "Počkej a co tomu říká tvůj stvořitel a druh nebo klan...?" nechal jsem otázku vyznít do ztracena,
"To netuším. Svého stvořitele neznám a klan nemám, stejně jako druha. Mám trochu složitější minulost." přiznala a zamyšleně se podívala do dálky.
Fakt, že nemá druha se mi zdál poněkud překvapivý. Za svůj život jsem viděl už mnoho upírek - a ona byla rozhodně pohledná! Jak jsem si už všiml byla nesmírně drobná a křehká, musela ve všech vyvolávat ochranitelský instinkt. Její postava byla žensky zaoblená, ale ne příliš, byla velmi hubená. Rysy v obličeji byly jasně a ostře řezané což ještě podtrhovaly krátké černé vlasy, které měla rozježené do všech stran. V okamžiku kdy jsem ji pohlédl do očí jsem zalapal po dechu. Nesmrtelným máloco vezme dech. Ale tohle mezi dechberoucí okamžiky rozhodně patřilo.
"Tvoje oči-" zašeptal jsem.
"Jsou jiné než tvoje." usmála se a zamrkala.
Její oči neměly obvyklou rudou barvu. Nebyly ani černé - což by značilo, že již dlouho nekrmila. Byly okrově hnědé. "Co to znamená?" zeptal jsem a trochu jsem se přikrčil.
"Živím se trochu jinak než většina upírů." vysvětlila mi potichu. "Mohlo by se ti to líbit." naklonila hlavu na stranu a čekala jestli ji poprosím o vysvětlení.
"Nač jsi přišla?" zeptal jsem se a ona se uličnicky usmála.
"Nezabíjím lidi." prohlásila hrdě. "Živím se krví zvířat."
Vykulil jsem oči. "To je možné?" zeptal jsem se a žasl nad chladnou logikou, kterou použila. Při všem na co jsem kdy přišel, při všech taktikách, léčkách a všem dalším - jak jsem na tohle mohl nepřijít? Krev jako krev.... A zvířata emoce neměla - tedy samozřejmě měla, ale o mnoho jednoduší a jak jsem během několika krátkých setkání s nimi (zvířata narozdíl od lidí ihned vycítila, že jsme jiní a naší společnosti se stranila) jsem zjistil, že mě nikterak nezasahují. Řešení svého problému jsem měl celou dobu na dosah ruky a nedokázal jsem na to přijít! Cítil jsem se až zahanbený.
"Nemáš ponětí jak moc jsi mi pomohla." vyhrkl jsem a vděčně jsem se na ni podíval.
"Není zač." odpověděla mi a zeširoka se usmála. "Dost možná to byla ta věc kvůli, které jsme se měli setkat!" řekla a obličej se ji rozzářil. "Možná je moje poslání pomáhat jiným. Možná teď začnu vídat někoho dalšího koho mám najít." podívala se do dálky a po tváři ji přeběhly pochybnosti. "Ale zní to dost vyčerpávajícně. Než jsem našla tebe byla to doba." zavrtěla hlavou. "Ne, neposlouchej mě. Jsem ráda, že jsem ti pomohla."
"Počkej, co to vůbec znamená? Ty jsi mi víc než pomohla - zachránila jsi mi život a to doslova. To co se dělo předtím... Nezvládal jsem to." znal jsem ji tak krátce! A přesto jsem k ní byl upřímnější a vřelejší než ke komukoliv koho jsem znal. "Nemůžeš jen tak odejít, beze slova."
"Slovo ti klidně věnuji." pousmála se škádlivě a pak se rozhlédla kolem sebe. "Ne, pokud tě to uklidní, mohla bych se nějakou dobu zdržet s tebou. Nemám kam nebo za kým jít a tvoje společnost je mi příjemná." přiznala se a pak se nervózně ošila jako kdyby své upřímnosti litovala. "Vyprávěj mi." zaprosila po chvíli ticha.
"Co chceš vyprávět?" zeptal jsem se překvapeně.
Zkoumavě se mi dívala do tváře a pohled sklouzl na mé jizvy, které se táhly po celém těle. Pomalu natáhla ruku a dotkla se mé tváře. Prstem obkreslovala linii jedné z nich. Nemohl jsem se pohnout a zapomínal jsem i dýchat. Ten dotek ve mě vyvolával nezvyklé pocity. Necítil jsem se ohrožený nebo zraněný - tak jako vždy když se mě někdo dotkl. Její dotyk byl lehčí než pohlazení větru a šetrný, nežný. K mojí nelibosti svou ruku stáhla a ustraný výraz z její tváře nezmizel. "O svém životě." řekla tichounce.
