Nezařaditelná č.1

December 3, 2014, 3:57 am

≫ Next: Jak jsem se odnaučila objímat stromy

≪ Previous: Amélie z Montmartru

$

0

0

Tento článek vkládám mezi diskuze, přestože si nejsem jistá, zda je vůbec o čem diskutovat a co by se dalo říct. Nicméně, zkuste se na článek podívat a třeba se zamyslet...

Slyšeli jste někdy o dívce jménem Amanda Todd?

---

Podívejte se na toto video a pak čtetě dál.

(video s českými titulky zde)

Několik málo dní po natočení videa spáchala Amanda sebevraždu.

Tohle video jsem viděla úplnou náhodou před pár týdny a velmi mě to zasáhlo. Snad proto, že jsem sama byla obětí šikany. Snad proto, že z podstaty nedokážu pochopit důvod ubližování druhým. Snad proto, že nechápu, proč se na Amandu tak vrhli. Slova, která použila ve svém videu jakoby byla moje a pořád si je opakuju "Zpackala to, ale proč ji za to pronásledovat?"

Udělala chyby, udělala hlouposti, ale ruku na srdce, kdo někdy neudělal něco, co by chtěl vzít zpátky, kdo neměl průšvih nebo ostudu? Řeknete si - kdyby ji rodiče pořádně vychovali, kdyby nebyla hloupá atd... Sama za sebe - myslím, že vychovaná jsem výborně a v hlavě nemám piliny, ale už jsem udělala tolik kravin a mám velké štěstí, že se mi "ještě" nic nevymstilo v opravdu velkém měřítku. Jednoduše, lidé chybují.

Ale proč lidé neumí i odpouštět?

Amanda se stala obětí (nejen) kyberšikany. Po její smrti vzniklo x stránek, videí a akcí, kde spolužáci a známí plakali, vzpomínali na Amandu jako na úžasného člověka atd. Proč ji nikdo nepodal ruku, když byla naživu? Proč všichni přichází až když je pozdě?

K sebevraždě nedošla Amanda sama. K sebevraždě ji dohnalo okolí.

Víte, tímhle článekem nechci vyvolat žádné bouřlivé debaty o tom, jaká Amanda byla nebo nebyla, zda si něco (ne)zasloužila a tak dále.

Je to svým způsobem poselství - článek si každý přeberete po svém, ale... Nikdy nesuďte druhé. Nevíte, jakou bitvu právě bojují a čím si prošli. A než věřit tomu, co říká okolí, jdete přímo ke zdroji. Zeptejte se. Dívejte se sami kolem sebe.

---

Jak jsem se odnaučila objímat stromy

December 5, 2014, 5:36 am

≫ Next: 12. Čistá krev

≪ Previous: Nezařaditelná č.1

$

0

0

Poslední dobou se cítím unavená, bez nápadů a energie, celá nesvá. Řekla jsem si, že by s tím chtělo něco udělat, přeci nemůžu být jako hromádka neštěstí!

Dlouze jsem přemýšlela čím se povzbudit, až mi na mysl přišel jeden alternativní nápad - objímání stromů. Znáte to, jdete přírodou a začnete objímat kmen stromu, relaxovat a přijímat jeho energii. Pokud tomu samozřejmě věříte, někdo se tomu vysměje. Já mám ale ráda nezvyklé postupy a nové věci, klidně tomu věřit budu a řekla jsem si, že to zkusím.

---

Odpoledne jsem sbalila našeho psa a vydala se do svého oblíbeného parku. Pozvolna jsem procházela parkem a začala jsem odhalovat dosti podstatnou vadu; v posledních týdnech byl park razantně vykácen, protože vzrostlé stromy už byly staré a ohrožovaly zdraví návštěvníků parku. Nahradily je mladé stromky. Ty byly jednak chráněné "ohrádkou" a potom, objímejte si něco, co je slabší než vaše paže. Pochopila jsem, že tudy cesta nepovede.

Vydala jsem se na své další oblíbené místo, podél řeky. Tam už o vzrostlé stromy není nouze. Pomalu jsem si je obcházela, až jsem si vybrala jeden hezký a rozhodla jsem se ho obejmout. Strom byl na dotek studený a trochu mokrý, ale překonala jsem to a vytrvale jsem se tiskla ke kmenu a očekávala přívaly energie.

Náš pes stál opodál a díval se na mě s výrazem, který jasně vypovídal, že si myslí, že jsem se pomátla už docela a on se mnou nechce mít nic společného. Aby učinili přítrž ostudě, kterou jsem mu dělala, rázně se na vodítku vzepjal, škubl se mnou a já málem spadla do řeky. Začala jsem mu peprně nadávat a škrábat se za ním na cestu, abych mu vyprášila kožich. Při této příležitosti jsem zjistila, že jsem si během válení se po kmeni stromu nehorázně ušpinila bundu. To vyvolalo nový příval slov, protože byla týden vypraná.

Vracela jsem se domů, pes skotačil, já trucovala nad špinavým oblečením. Ale když se nad tím zamyslím... Nebylo to tak špatné. Cítím se celkem naplněně. Jen nevím, zda to je silou stromu, anebo tím jak sem s vražednou touhou v očích vyrazila za psem...

12. Čistá krev

December 8, 2014, 2:24 am

≫ Next: Ve víru tance

≪ Previous: Jak jsem se odnaučila objímat stromy

$

0

0

Víkend za námi, naplněný týden před námi. K zpříjemnění přináším kapitolu k povídce :)

Hluk na nádraží King´s Cross byl stejně ohlušující jako před lety. Nic se nezměnilo - všude plno lidí. Někteří měli společenské hábity, jiní mudlovské oblečení, děti tu pobíhali ve stejnokrojích i v letních šatech, kufry hlučně drkotaly o dlažbu, sovy plácaly křídly o klec a lomcovali s mřížemi zobáky, kočky podrážděně prskaly ze svých bedýnek a sem tam se ozvalo zlověstné žabí kuňknutí.

Bylo slyšet dívčí chichotání i jekot, když po měsících spatřili své spolužačky a kamarády, chlapci se plácali po ramenou a zádech, sem tam se ozval výbuch nepovedeného kouzla či taškářova předmětu, lidé se tu loučili i shledávali, tekly první slzy a věnovaly se první polibky, rodiče rychle objímali své ratolesti a dávali jim poslední rady, klábosili s jinými rodiči a mávali nastupujícím dětem.

Pořád stejné.

---

Nemohla jsem uvěřit.

Jak čas letěl? Bylo to vůbec možné? Asi už jsem sentimentální tak jako každá matka.

S nevírou jsem se dívala na svého synka, který si oblékl bradavický hábit. Co si jen počnu bez jeho úsměvu, bez jeho přítomnosti? Den, ve kterém se o něm nebudu moct starat, mi připadal ztracený. Byl moje všechno, dýchala bych za něj.

"Budeš mi chybět, dráčku." Sevřela jsem ho v náručí.

Rychle se ke mně přitiskl, ale pak se z mého objetí vymanil, aby si nás nikdo nevšiml a nekazila jsem jeho image dokonalého chlapce z čistokrevné rodiny.

"Budu ti psát, matko." Protahoval slova úplně stejně jako jeho otec.

"Bude to příjemná změna po letech, kdy tě učila matka." Utahoval si z nás obou Lucius.

Byla to pravda. Odmítla jsem byť sebelepší učitele pro svého syna a všemu jsem ho naučila já - číst, psát, počítat, učila jsem ho znát zeměpisné pojmy a historii naší země, učila jsem ho o přírodě i o slávě aristokracie. Nezapomněla jsem nic, předávala jsem mu všechno svoje vědění.

"Postarej se o ty kufry, ať jsi k něčemu!" zavrčel Lucius a bez okolků pustil těžký kufr na našeho domácího skřítka Dobbyho. Při intenzitě trestů, které mu ukládal můj muž a které si dával skřítek sám, jsem se divila, že je ještě naživu. "Žádné srdceryvné loučení, jsi chlap. Večer si rád poslechnu zprávy o tom, že jsi ve Zmijozelu." Stiskl Lucius rameno svého syna. "Ať na tebe můžeme být hrdí."

Nepochybovala jsem o tom, do jaké koleje zamíří náš syn, ale hlas matky ve mně nešlo umlčet. "Budu na tebe pyšná vždycky." Zašeptala jsem mu do ucha a dovolila jsem si ještě jedno krátké objetí. Draco se jen pousmál, pak nasadil dokonale povýšený výraz a s vystrčenou bradou nastoupil do vlaku.

"Jsem si jistý, že si povede skvěle." Vydechl Lucius. "Pojďme domů, ten budižkničemu skřítek, to snad dokázal." Odcházel k méně přeplněné části nástupiště, ze které se přemístíme. Naprázdno jsem se zadívala do davu a chystala jsem ho následovat. Ale ta záplava uhlově černých vlasů mě upoutala, zůstala jsem stát jako přikovaná.

Sám chlapec, bez viditelného doprovodu, tlačil kufr směrem ke schůdkům vlaku. Měl na sobě obnošené oblečení, kterému velikostně nesedělo, bylo příliš velké. Ty vlasy…?

"Narcisso!" zavolal Lucius. "Nečekej dál, už se o sebe postará. Je to Malfoy!" otočila jsem se na podpatku a následovala ho.

Nepotřebuju si rozdrásat srdce, stačí, že mi právě odjíždí syn a několik měsíců ho neuvidím.

Kdo ví, může to být shoda. Na světě je spousta černovlasých chlapců…

Velmi záhy jsem poznala, že se marně snažím oklamat sama sebe. Tolik let jsem se snažila a pokládala jsem svou lásku k Jamesovi Potterovi za uhašenou. Kdo pro mě byl, vždyť jsem ho pořádně neznala, milovala jsem jeho odraz, který jsem si vytvořila v duchu, protiklad Luciuse, muž se smyslem pro humor, který se ani za mák nezajímá o Blackovskou či jinou hrdost.

Když jsem o následujících letních prázdninách spatřila fotku jeho syna, nemohla jsem popadnout dech. Tentýž úsměv, stejné rozčepýřené vlasy, dokonce nosil brýle s kulatými obroučkami.

Draco ho upřímně nenáviděl. Podle všeho se stihli nepohodnout už ve vlaku. Draco důkladně poučen Luciusem si ihned vyhledal tělesnou stráž, nepříliš inteligentní hromotluky a pokoušel se na svou stranu získat i někoho věhlasného jména, někoho, kdo by se po boku urozeného Malfoye dobře vyjímal.

U Harryho Pottera evidentně nepochodil.

Nikdy jsem to neřekla nahlas, ta slova by se rovnalo převratu naší domácnosti a Dracovi naprosté izolace od mé osoby, ale hlavním důvodem jejich nesnášenlivosti byla soupeřivost a žárlivost. Draco jednoduše žárlil na to, že je někomu věnováno více pozornosti než jemu, že se někdo jeví jako úspěšnější. Zdálo se, že Harry má skromnou povahu a to hnalo jeho hvězdu do ještě zářivějších končin.

Draco se zalykal vzteky, jen si na něj vzpomněl.

"Taková malichernost!" vybuchla jsem a popravdě jsem se musela ovládat, abych po Luciusovi něčím nehodila. "Nepřišlo ti to celé hanba? Před všemi těmi lidmi, před naším synem?!" rozkřikla jsem se.

Lucius seděl v křesle a přikládal si k modrajícímu oku obklad. Naprosto dětinsky se zapletl do šarvátky s Arturem Weasley, jako by to byl hospodský povaleč a ne vážený pracovník ministerstva kouzel a člen rodu Malfoyů.

"Nikdy se mi nezdálo, že by ses ohlížela na naši čest a slávu." Odsekl a bolestně zamrkal.

"Nepleť do toho moje pohnutky! Nemohu pochopit, jak jsi mohl dát Dracovi takový příklad!" Poklepala jsem prstem na Denního věštce, ze kterého mrkal Zlatohlav Lockhart, který k sobě tiskl poněkud zoufale vyhlížejícího Harryho. "Nádherný příklad pro všechny přítomné!" vyčetla jsem mu.

Lucius vyhlížel jako trucovité dítě. "Nešlo o něj. Neměl se do toho plést." Pronesl a pevně k sobě stiskl rty.

"Luciusi…" zahalila mě zlá předtucha. "Co jsi udělal?" zeptala jsem se skoro vyděšeně. Můj vztek vyprchával.

"Ty stopy se množí, náš pán se snaží vrátit k moci." Zašeptal a podíval se na mě. "Svěřil jsem naprosto nenápadnou maličkost jednomu z Weasleyových dětí. Kdyby nebyl Draco tak mladý, svěřil bych to do jeho rukou, ale…"

Vyskočila jsem na nohy a naklonila se k manželovi. Naše nosy se téměř dotýkaly.

"Mého syna nebudeš zatahovat do pletek s černou magií a pánem zla! Nikdy!" zasyčela jsem.

"Je to náš syn, Narcisso." Opravil mě ledovým tónem. "A času má na všechno dost, neměj strach. Všechno půjde podle plánu, ta rusovlasá rodinka se nikdy nevyznačovala zvýšenou inteligencí. Děvčátko to celé spolkne i s navijákem a brzy uvítáme mistra v plné síle."

Zavrtěla jsem hlavou na nesouhlas. "Pán zla je pryč! Už se nevrátí, nikdy!"

Lucius vyskočil z křesla a přimáčkl mě ke zdi.

Vyděšeně jsem se nadechla a ustrašeně jsem k němu vzhlédla. Náš vztah už dávno nešel nazvat idylickým. Respektive idylický nebyl nikdy, ale nyní jsme si na tu idylu přestali hrát. Lucius snad celou dobu tušil, že mu jeho vřelé city neoplácím, ale v prvních letech nejspíš doufal, že se to naučím. Když viděl, že je to marné i on značně ochladl a jeho hlas už dávno nebyl prodchnutý nadšením, když se mnou mluvil, ale odrážela se v něm ledová znuděnost a úsečnost.

Nikdy mi ale neublížil.

"Co to-" zašeptala jsem vyděšeně.

Dal mi prst pod bradu. "Tohle už nikdy neříkej!" pustil mě a ustoupil o několik kroků dozadu. "A už se nepleť do záležitostí, které ti nepřísluší." Varoval mě a opustil pokoj.

Dveře se hlučně zabouchly.

Znepokojeně jsem dočetla dopis od Draca.

"Co to znamená?" zeptala jsem se Luciuse, který nezaujatě večeřel. "To je tvoje práce? Souvisí to s tím, co jsi udělal v létě?" zeptala jsem se.

V Bradavicích se děly podivné věci. Temné věci. Šeptalo se o znovuotevření Tajemné komnaty, což byla bájná místnost údajně schovaná v útrobách hradu, kterou vybudoval jeden ze zakladatelů, Salazar Zmijozel. V komnatě měla přežívat nestvůra, která naslouchá jen Zmijozelu dědici, který by se měl do školy jednou vrátit a očistit tak školu od všech studentů, kteří nebyli podle zmijozelských měřítek hodni studovat magii. Její existence se ale nikdy nepotvrdila, přestože ti nejpovolanější prozkoumali hrad mnohokrát od sklepení až po věže.

"Říkal jsem, že se nemáš plést do záležitostí, do kterých ti nic není." Odvětil Lucius a vložil si sousto do úst.

"Na té škole je i Draco! Co když se mu něco stane?!" zeptala jsem se.

"Náš čistokrevný syn?" Lucius se jen pousmál. "Nemožné."

Roztřásla jsem se po celém těle.

Ve víru tance

December 10, 2014, 12:29 pm

≫ Next: Knižní TAG (top 10)

≪ Previous: 12. Čistá krev

$

0

0

Přináším povídku ze své tvorby :) Nepovažuji ji za songfic, přestože je protkána textem jedné písně.

Přeju příjemné čtení :)

Mám ráda intimní klubovou atmosféru. Nejlépe, když je po koncertě. Unavení lidé chodí tam a zpátky, na tváři mají úsměv po intenzivním hudebním prožitku, ve kterém viděli své oblíbence a vyslechli své oblíbené hity. V ruce drží sklenici a obvykle cigaretu, povídají si, poznávají se, nahlas se směji, dobíhají na parket, když DJ pustí známý flák.

Tenhle svět příšeří, cigaretového kouře a promísené vůně zpocených těl, parfémů, alkoholu a cigaretového kouře nám ráda.

Seděla jsem na vysoké barové stoličce. I ty mám ráda. Vždycky, když na ně usednu, si připadám jako dáma z vyšší společnosti.

Nohy ladně překřížené v kotnících, úzké kalhoty a top, který obepíná postavu. Vlasy vysoko vyčesané, aby vynikl můj profil. Byla jsem pyšná na svůj štíhlý krček a jemné rysy v obličeji.

Ráda se předvádím, ráda jsem středem pozornosti.

---

Seděla jsem v kroužku svých přátel a úspěšně jsem předstírala, že naslouchám slovům své kamarádky, která mi zaníceně vyprávěla nějaký příběh. Automaticky jsem přikyvovala a občas jsem se pousmála, aby měla pocit účasti.

Ne, neměla jsem ze sebe špatné svědomí.

Moje pozornost se upírala k opačné straně baru, kde stál ON. Zvláštní, jak prostý může být náš svět - ženy se točí kolem mužů a muži kolem žen a víc k životu nepotřebujeme, stále řešíme jeden druhého a dny plynou.

Stál tam sám, před sebou měl drink a v prstech svíral cigaretu. Oči upíral do neurčita a já umírala touhou, aby se podíval mým směrem a začal mi věnovat pozornost.

Znovu jsem se na kamarádku pousmála a přitakala jsem jí. Ve stejném okamžiku přede mě kdosi postavil pití - můj oblíbený džus s vodkou. Povytáhla jsem obočí a podívala jsem se a strůjce. Už nebyl na opačné straně baru, ale přímo vedle mě.

"Něco pro tebe." Pousmál se. "Měla´s přeci narozeniny. Všechno nejlepší." Aniž by čekal na mé díky, zase se otočil a odcházel.

Pevně jsem stiskla rty a přemáhala nutkání ho sklenicí trefit do hlavy. Byl to jeho jedinečný talent. Pod jedním gestem se člověk rozplýval jako tající čokoláda a za to druhé by ho holýma rukama na místě uškrtil. Zhluboka jsem se nadechla a nutkání jsem překonala. Přeci jen škoda alkoholu. A zvlášť škoda alkoholu, který jsem neplatila já. Když byl dostatečně daleko a milostivě se na mě podíval, jen jsem pozvedla sklenku a s mrknutím jsem se napila. Nějak se s tím poper, chlapče.

Hodiny plynuly, někteří se stávali společensky unavenými. I to ke klubovému životu patří a člověk si musí vypěstovat vyřídilku, se kterou odkáže přítulné opilce do patřičných mezí. Okolí se párovalo, lidé neúnavně chodili pro nové a nové drinky a smích a hovor neutichal.

Protáhla jsem se, dlouhé sezení bylo přeci jen v něčem nevýhodné. I na barové židli, na které si člověk připadá dobře. Překvapeně jsem zamrkala, když přede mnou znovu stanul a natahoval mým směrem ruku. "Zatančíme si?" zeptal se.

Z tanečního parketu, který byl od barové části oddělen tenkou zdí, doléhaly tóny písně, která mi něco říkala. Ano, byla to jeho oblíbená píseň, sláva za sociální sítě, kde můžeme své dojmy sdílet a člověk se tak může dozvědět něco užitečného.

Ostatní nás napjatě pozorovali.

Není dobré se před mužem shazovat, věděla jsem to. Zároveň jsem však neuměla mlčet. "Já a tančit?" zasmála jsem se trochu cynicky. Chtěla jsem s ním tančit, ale pravda byla taková, že jsem měla pocit, že při tanci jsem všechno možné jen ne elegantní a přitažlivá. A rozhodně jsem si zrovna s ním, o kterém jsem věděla, že je působivý tanečník, nehodlala udělat trapas typu "šlápla jsem mu na nohu".

Po tváři mu přeběhl lišácký úsměv, který jsem v jeho podání milovala, nabízená ruka se nezachvěla.

Projel mnou záchvěv odvahy a touhy po nespoutanosti. V rychlosti jsem dopila poslední doušek, který ve sklenici zbýval a vyskočila na nohy. Bez zaváhání propletl naše prsty a odváděl mě na parket.

I know you're tired of loving, of loving
With nobody to love, nobody, nobody
So just grab somebody, no leaving this party
With nobody to love, nobody, nobly

Nemohla jsem tomu věřit. Tančila jsem a nepřipadala jsem si jako idiot nebo jako neohrabaný medvídek.

Připadala jsem si krásná a smyslná. Užívala jsem si tvůj pohled, kterým jsi mě sjížděl od hlavy až k patě, užívala jsem si, jak ses mě dotýkal konečky prstů, laskal jsi mě po odhalené kůži a čas od času jsi mi přejel prsty po tváři až ke rtům.

…of loving, of loving…

Přestávala jsem vnímat okolí a věci, které mě za normálních okolností rozčilovali. Třeba, jak do mě kolem tančící lidé bezohledně vráží, anebo se cigareta v jejich ruce až nebezpečně blížící se k mému oblečení.

Musela jsem se smát dívkám, které se zoufale snažily upoutat pozornost. Všechno marné, holčičky, dnes večer je jenom můj. Neměl oči pro jinou, byla jsem středem jeho světa.

Byla jsem dokonale spokojená.

Já a žádná jiná, tohle jsem si vždycky přála, podívej se na mě tak znovu, znovu mi dej svým pohledem najevo, jak jsem jedinečná a jak nemůžeš uvěřit tomu, že se mě smíš dotýkat, pozvedni koutky úst, když se i ty mé zvednou k úsměvu, vydechni, když se k tobě přitočím, projeď mi prsty vlasy a propleť naše ruce…

…nobody, nobody

Možná mě ostatní začnou hledat a možná se jim pranic nelíbí, že jsem tu zrovna s tebou. Mnoho mužů tu o mě má zájem a já odejdu právě s tebou. Proč jenom?

Jsem tak hloupá, jsem tak naivní, jsem tak odhodlaná? Ne, možná je důvodem až přehnaná prozíravost. Neznám pro tebe nic extra - kromě dnešní noci. Dnes jsem ti vším. A tohle vědomí mi bohatě stačí.

Nekažte mi mou dokonalou chvíli svým sýčkováním.

Copak to nevím? Copak ho neznám dost na to, abych odhadla jeho pohnutky? Ale právě proto si jej tak velmi cením. Nikdy mi nebude slibovat lásku až za hrob, nikdy nebude říkat ta sladká slůvka, která dívkám pletou hlavy a nutí je přemýšlet o slovech, jako jsou láska, budoucnost a vztah. Neslibuješ nic a v tom tkví veškeré kouzlo. Jsem si vědoma pravidel této hry. Tahle noc a snad žádná jiná.

Ale bude to stát za to.

…no leaving this party

Dech se mi krátil a pohled z očí do očí se prohlubovaly. Vzdálenost mezi námi se zkracovala.

Prahla jsem po doteku tvých rtů.

Ale jako malé zarputilé dítě jsem odmítala být ta, která si začne. Vím, nač jsi zvyklý od ostatních, děvčátka, co tě nenechají v klidu ani na minutu, žebrají o tvou pozornost i o tvé polibky. Kdepak. Vím, že po mě také velmi toužíš a nic se ti nestane, když to budeš ty, kdo smaže onu vzdálenost mezi námi.

Přitáhl ses ještě blíž a mé srdce se splašeně rozbušilo. Upírám k tobě oči plné prosby a naděje, už, už se to stane, už se naše rty setkají?

Mhouříš oči a vidím, že se přemáháš a bojuješ sám se sebou. Chceš mě, ale tvoje hrdost je blízká té mojí. Proč by sis měl začínat, že ano?

Stojím ti za to?

Přitáhla jsem se k tobě ještě blíž a zaklonila jsem hlavu. Udělej to!

Oči jsi zavřel. Vidím, jak se pobaveně usmíváš a zároveň trpíš. Víš, že prohraješ.

Nejsi tu jediný, kdo je hráčem.

…with nobody to love

Už jsem čekala až příliš.

Dnes ochutnám tvoje rty, vím to. A víš to i ty.

Počínáš si smyslně, jako při každém svém kroku, když mi zcela vážně položíš jednu ruku na kříž a druhou mi odhrneš vlasy z tváře, aby se ti nepletly. Dlouze se na mě díváš, tóny písně doznívají. Přejedeš mi ukazovákem přes čelist a obkroužíš konturu spodního rtu.

"Nemáš to nejmenší ponětí, jak dlouho tě chci." Promluví poprvé od chvíle, kdy mě odvedl z baru.

Chci odpovědět, chci být vtipná, úsečná i svůdná, ale nezmůžu se na nic. Jen pootevřu ústa a moje oči říkají jediné "Stejně dlouho, jako já tebe."

A pak je i ta poslední vzdálenost mezi námi pryč.

Knižní TAG (top 10)

December 12, 2014, 2:31 am

≫ Next: Imodium

≪ Previous: Ve víru tance

$

0

0

Už to je nějaká chvíle, co jsem byla v tomto tagu označena - ne v blogovém světě, ale na FB. Díky Káťuli a omlouvám se, že mi to tak trvalo a že to nakonec vkládám sem, ale řekla jsem si, že blogový čtenáři by mohli tuto "knižní výzvu" ocenit více, než (ne)otesanci na FB :D Pojďme na to.

Úkol zní: Sepiš do statusu 10 knih, které v tobě nějakým způsobem zůstaly. Moc nad tím nepřemýšlet a nezabývej se tím více než pár minut. Nemusí to být "ty pravé" knížky, anebo velkolepá literární díla, ale zkrátka ty knihy, které tě nějak zasáhly.

Poté označ 10 přátel (včetně mě, jakožto toho, kdo tě označil), aby si tvůj seznam přečetli a napsali vlastní.

Já nikoho označovat nebudu, je to čistě na vás :) Každopádně pojďme se podívat na můj seznam :)

---

1. William Shakespeare - Romeo a Julie

2. J.K. Rowling - Harry Potter

3. E.E. Schmit - Oskar a Růžová paní

4. A. Rice - Interview s upírem

5. G. Orwell - Farma zvířat

6. J. Havlíček - Muž sedmi sester

7. A. Lindgren - Děti z Bullerbynu

8. T. Pratchett - Barva kouzel

9. J. Walton - Draví a krvežíznivý

10. O. Wilde - Slavík a růžeMohu hrdě prohlásit, že jsem skutečně psala první tituly, které mi přišly na mysl, když se teď na seznam podívám, tak mě napadá, že jednak je to zajímavé myšlenkové vlákno - od Shakespeara, přes Havlíčka až po Wildea... :D A mimo jiné mě napadá i to, že jsem přečetla mnoho knih, které by se daly řadit ke kvalitnější literární produkci, ale... To v zadání nebylo ;)Račte navázat :)

Imodium

December 14, 2014, 7:57 am

≫ Next: Zpátky ke kořenům

≪ Previous: Knižní TAG (top 10)

$

0

0

Po čase jsem se rozhodla představit Vám svou další oblíbenou kapelu.

Imodium je čtyřčlená klučičí partička z Broumova, která se dala dohromady už v roce 1999. Hrají (tvrdší) rock a rock´n´roll.

Do paměti lidí se mohli zapsat tím, že dělali předskokana na koncertě Avril Lavigne nebo skupině Simple Plan.

Kapela dostala trochu neprávem nálepku emo kapely. Stalo se tak nejen díky jejich stylingu, ale především kvůli písni a klipu s písni Žiletko má lásko, který v době vydání natolik nazvedl průmysl ze židle, že óčko a podobné instituce jej odmítli vysílat.

---

Jejich dokument 9 ½, který mapuje jejich působení na hudební scéně byl v anketě Žebřík oceněn jako Hudební film roku.

Pravidelně organizují tvz. bytové turné - tedy že jejich koncert se uspořádá v bytě některého z jejih přátel či fanoušků. Kdo by nechtěl něco takového zažít? :)

Imodia mají na kontě již tři alba - Stigmata (2007), Polarity (2010) a nejnovější Valerii (2013).

Dlaně

Žiletko, má lásko

Pokud nemáte na youtube účet, který by systému dokázal, že jste již plnoletí, pak je pravděpodobné, že se vám klip proto přikládám odkaz na karaoke-texty :) Nepovažuji klip za nic hrozného (myslím, že s dnešní produkcí je už x krát překonaný) a popravdě tahle písnička je jedna z těch, která se mi od nich příliš nelíbí. Ale poprask kolem ní byl pořádný.

Kluci nepláčou

Jsou stejný, jsou silný

Příběhy o synovi

Zpátky ke kořenům

December 16, 2014, 11:05 pm

≫ Next: Tři bratři

≪ Previous: Imodium

$

0

0

Po čase se věci nejen změnily, ale také uklidnily a uznala jsem za vhodné vrátit se k divadlu. Konečně.

Neomylně jsem usedla v kanceláři naší milé zástupkyně, udělala jsem na ni psí oči a vemlouvavě jsem se zeptala, zda bych se mohla vrátit k hrani. "Nejspíš po pololetí, že?" zeptala jsem se, se smutkem v představě, že ještě pár měsíců budu muset vydržet bez hraní.

Jana jen pozvedla obočí. "Zbláznila ses? Po pololetí? To už budou všechny inscenace hotové! Najdeme ti místo hned!" a okamžitě mě dovedla k jednomu z režisérů. "Tohle je naše Rogue. Neměl bys pro ní ještě místo?" zeptala se a držela mě za ramena.

---

Pepa se zeširoka usmál. "Samozřejmě, že bych našel. Do pololetí budeš alternovat a pak se domluvíme dál." slíbil mi.

Byla jsem na vrcholu blaha.

Další týden jsme postávaly před divadlem a čekali na začátek zkoušky.

"Bože, neumím text." povzdechlo si Vlče.

"Rogue taky ne."řekl Pepa potměšile.

"Rogue nemá co umět, protože text nemá." opravila jsem ho.

Jeho úsměv mě rychle vyvedl z omylu. "Už máš." a narychlo miv ysvětlil, že jedna z dívek svoje účinkování vzdala a já jsem povýšila od alternace k plnohodnotnému hraní.

Jackpot!

"Chtěl bych jen upozornit, že všichni divadelní nováčci musí projít křestem." protáhl se jeden z mých nových kolegů a ve tváři měl záludný výraz.

"Na to zapomeň, nejsem tu nová. Straším tu už dobrých deset let." vyvedla jsem ho z omylu.

"Já vím. Ale mezi námi jsi nová, taks tím počítej." slíbil mi.

Listovala jsem texty. "Hezké, hezké."

"Co hraješ?" naklonila se mi mamka přes rameno.

"Blbouna nejapného. Byla jsem dobře odhadnuta, ne?"

Další zkouška byla ve znamení hledání kostýmů.

"Fajn a najdi si nějaký hrozný šaty." byla mi svěřena režisérova představa.

"Jak hrozně hrozný?" pídila jsem se a lezla jsem do skříně.

"Třeba takový." Pepa svíral v ruce květované šaty z šifónu.

Zalapala jsem po dechu. "Ty jsou úplně průsvitný!"

"A to vadí?" zeptal se potměšile.

"Budu mít něco pod tím?"

Rozesmál se. "Když jinak nedáš, něco ti dovolím."

A pak že divadlo šlechtí ducha...

Tři bratři

December 18, 2014, 10:39 am

≫ Next: Magdaléna (Jelen)

≪ Previous: Zpátky ke kořenům

$

0

0

Kdo by chtěl může mě podpořit v soutěži :)

Tři bratři se vydávají do světa na zkušenou, aby si našli nevěsty a rodiče jim mohli předat hospodářství. Sourozenci při svém putování jako kouzlem vstupují do slavných pohádek, ve kterých je čeká mnoho nástrah, nečekaných příhod a možná také láska... (csfd.cz + moje úpravy)

---

Můj názor: V posledních letech jsem se nějak sekla, co se pohádek týče a žádná z novinek se mi nelíbila. Naposledy jsem zajásala nad Andělem páně a další nově představené pohádky mě více neoslovily. Ale tři bratři zabodovali ;)

Pohádka vám vlastně nepřinese žádný nový příběh - všechno už znáte. Růženka, Karkulka a Maruška. Ale tři bratři to svým způsobem novinka je a přináší do těchlech (nic ve zlém) otřepaných příběhů svěžest.

Šípková Růženka a bratr Tomáš Klus se mi asi líbili nejvíce. Nejen pro to, že samotnou pohádku mám ráda, ale líbí se mi Klusův styl (ne)hraní, zpívání a když upře do kamery ty svoje kukadla, tak v člověku to nějakou sympatii probudit musí :D A baba z mokřin byla taky výborná. A taky se mi líbil vývoj Tomášovy postavy - od zapomětlivého a roztržitého kluka k vládci.

Červená Karkulka mě lehce zvedla ze židle. Nemůžu si pomoct, ale to bylo pedofilní :D Kdyby ta holčička byla o dva, tři roky starší, ale takhle to ve mě vzbuzovalo fakt nelibé představy. A vlk byl správně odporný, teď se chvíli budu bát do lesa.

Vojtu Dyka nemám příliš ráda, ale v téhle pohádce mi překvapivě sedl. Možná bych jeho linku označila za nejvtipnější - ať už to byly jeho pasáže, anebo dvanáct měsíčků o ohně. Sice to bylo legrační, ale možná bych to trochu zkrátila, tu jeho část. Na druhou stranu bylo pěkné, že film skutečně zanechal pohádkovou verzi a nijak to nekrátil - takže to je takový rozpor, co tady píšu :)

A protože to je pohádka, tak se konal happy end ;) Na Vánoce doporučuju! ;)

---

Magdaléna (Jelen)

December 20, 2014, 4:08 am

≫ Next: Splněné dětské přání aneb předčasné Vánoce

≪ Previous: Tři bratři

$

0

0

A pořád dokola! :D

Splněné dětské přání aneb předčasné Vánoce

December 22, 2014, 3:08 am

≫ Next: Pobertové (n)a Vánoce

≪ Previous: Magdaléna (Jelen)

$

0

0

Dnešní den jsem měla za docela obyčejný; shánění posledních dárků a ty následně úhledně zabalit, poklidit pokoj, chodit uzobávat cukroví, naplánovat si, jaké pohádky si pustím... Prostě ničím výjimečný den. Mamka přišla na oběd a přinesla dopisy ze schránky - a byla tam obálka i pro mě! Trochu jsem zpozorněla, ale nijak extra mě to nenapružilo, protože jsem předpokládala, že nějaká akční spolužačka ze střední si vzpomněla s vánočním přáním.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že si ke mě konečně našel cestu dopis z Bradavic! :D

---

OK, pravda je taková, že dopis mi zaslala Janiss, vyvinulo se to z krátké a zcela nevinné mailovo-komentářové konverzace. Popravdě jsem to nebrala nijak extra vážně, spíš takový výstřel do tmy, když jsem byla tak drzá, že jsem si řekla o dopis! :D A světe div se - dopis přišel! Janiss ohromně děkuju, culím se tady jako blbeček :D A už jdu Minervě psát, že to beru všema deseti a shánět si kočku :D

Pobertové (n)a Vánoce

December 23, 2014, 2:34 pm

≫ Next: Biomanželka

≪ Previous: Splněné dětské přání aneb předčasné Vánoce

$

0

0

Milí návštěvníci blogu, ráda bych Vám skrz tuto povídku popřála šťastné a veselé Vánoce, poklidné prožití štědrého dne a následujících svátků, bohatého ježíška (respektive takového ježíška, který vám splní přání, která jste na něj vznesli), pohodovou atmosféru - zkrátka jenom to nejlepší ;)

V posledních týdnech jsem si četla o tom, jak Vánoce ztrácí své kouzlo a nikdo se na ně pořádně netěší - popravdě taky nedisponuju úplně sváteční náladou, ale nakonec - kašlat na to! Vždyť to není o tom, jestli je za oknem půl metru sněhu, jestli dávají vaši oblíbenou pohádku nebo opakují "trapárny", není to o počtu napečeného cukroví nebo hodnotě dárků pod stromkem. Je to o tom, že si člověk může odpočinout, sejít se s lidmi, se kterými mu je dobře, najít si čas na věci, které běžně nestíhá... Jaký si to uděláte, takový to bude. Pokud Vánoce pojmete jako hektické šílenství, pak takové budou.

Nebudu dál filozofovat, přeju vám krásné svátky a přináším malou povídku - proběhla snaha o vtip, snad se trochu pobavíte :)

Rogue

8:00

- nebelvírská věž se otřásá, jak Petr chrápe

- Remus si zoufale schovává hlavu pod polštář

- Sirius leží na zádech s otevřenou pusou

- James je jediný čilý jako rybička

James: Vstáváme! Je štědrý den! Honem z postele, musíme toho spoustu stihnout!

Remus: Merline, že sis zase spletl vitamín C s extází? Nepamatuju, kdy naposled jsi byl tak hrrr do vstávání!

James: Dnes toho spoustu zažijeme, nemůžete to prospat! *skáče z postele na postel*

Sirius: Na to, že je štědrý den, tak toho spánku moc nenadělil.

- všichni s nespokojeným brumláním vstávají a odebírají se na snídani

- u stolu už sedí Lili

James: Dobré ráno, miláčku!

Remus: *naloží si plnou misku ovesné kaše a když si chce do úst vložit plnou lžíci, Lili ho pleskne po ruce*

Lili: Nežer!

Remus: *hábit špinavý od kaše* Kdy přesně jsem si objednal výživového poradce?

Lili: Neuvidíš zlaté prasátko.

Sirius: Jedno prasátko máme celoročně na pokoji.

Lili: Ale tohle je zlatý!

Remus a Sirius: Však taky o Petrovi nevíš všechno. *zvrácený smích*

---

10:00

Sirius s pobertovským výrazem brousí po pokoji

Remus: Jdi šikanovat někoho jiného, chci si zabalit dárky.

Sirus: Já ti rád pomůžu! *natěšený, že odhalí svůj dárek*

Remus: Klidně, stejně pro tebe nic nemám.

- mezitím ve spolce

James: *snaží se namontovat stromeček do stojánku*

Stromeček: *už po páté spadl na Petra*

Lili: A fakt chcete ty Vánoce slavit ještě dnes? *ironicky*

Stromek: *souhlasně pošesté spadne*

Lili: *povzdech* Pustíš mě k tomu, zlatíčko?

James: Ale Lili, drahá, to je mužská práce… * Lili se vnoří mezi větve a během pár vteřin stromeček pevně drží ve stojánku*

13:00

- Sirius vzlyká v rohu společenky

- Petr se cpe cukrovím

- Lili dokončuje zdobení stromečku

- James se snaží chytit Lili do lasové smyčky, kterou udělal na vánočním řetězu

Remus: * schází z pokoje a táhne sáňky* Kdo se mnou půjde ven?

Sirius: S tebou nikam nejdu, nemáš pro mě dárek!

Remus: Tichošlápku, mám pro tebe dárek, jen jsem se tě chtěl zbavit.

Sirius: *znovunalezne úsměv* I tak s tebou nikam nejdu, je tam zima.

Lili: Kdo by čekal v prosinci zimu…

Remus: Chci jít sáňkovat, je to mudlovský sport.

James: *dívá se z okna* Remusi, vážně chceš jít ven? Je tam sněhová vánice. *melancholický pohled na venku zuřící bouři*

Remus: Ta dnešní mládež nic nevydrží! *odchází*

Lili: Ale má pravdu v tom, že sáňkování je super zábava.

James: A kdo říká, že mi sáňkovat nebudeme? Tichošlápku, dones výzbroj!

- Sirius se rozběhne do jejich ložnice a přinese sáňky a provaz

James: Lili, miláčku, mohla bys vyjít po schodišti k vašim ložnicím a ten provaz uvázat nahoře na zábradlí?

Lili: Proč?!

Sirius: Nebuď zvědavá a dělej, co říká!

- nasupená Lili je poslechne

- provaz je na svém místě, James a Sirius popadnou sáňky a rozběhnou se po schodišti nahoru

- schodiště se mění ve skluzavku

- James padá na ústa

- Sirius se chytá provazu a vyleze až nahoru

Sirius: Tak dělej jelene, nebo zvládnu premiérovou jízdu bez tebe.

James: * s funěním leze nahoru*

Petr: Jamesi, na to že jsi famfrpálista moc fyzičku nemáš.

James: *mumlá* Chtěl bych vidět tebe, bez zadýchání bys ani ten provaz do ruky nevzal!

- Lili má v očích starost

- kluci si sedají na sáňky

Lili: Já nevím, jestli to je nejlepší nápad…

Sirius: Lili, mám přeci motorku, něco o řízení vím!

Lili: Nejsem si jistá-

- kluci jedou dolů

James: Brzdi!

Sirius: Kde? Čím? Jak?

- Kluci náraží do křesla

Lili: *ječí*

Sirius: To bylo hustý! Dáme to ještě jednou?!

James: *má bouli na čele* Zdržuju se hlasování.

- portrétem se vrací Remus

James: Jak bylo venku?

Remus: Vstupní brána zamrzla a nejde otevřít. Nedostanu se sáňkovat!

Sirius: Zkus náš vynález! *ukazuje na schodiště*

James: A sežeň si helmu. *ukazuje na svou bouli*

Lili: Já myslím, že bude lepší, když přejdeme k vánočním zvykům.

15:00

Lili: Tak já si hodím botou.

Petr: Můžu taky?

Lili: Jedině v případě, že jsi svobodná dívka. *hází botou, ta je špičkou k portrétu*

Sirius: *poklepe Jamesovi na rameno* Buď se budeš ženit, nebo ti zdrhne, kámo. V každým případě upřímnou soustrast.

Remus: *přinesl umyvadlo plné vody* Pojďme pouštět svíčky!

Sirius: Nemůžeme radši lít olovo? To je víc chlapské, svíčky jsou pro baby a Péťu.

James: *taví olovo hůlkou* A já začnu, protože jsem měl úraz a jsem chudák. *lije olovo do vody* To je jasný, to je koště.

Lili: Asi budeš hodně uklízet. *prohlíží si svůj odlitek* Nezpochybnitelně je to kniha.

Sirius: *odstrčí Jamese a lije olovo do vody* To je taky jasný, to je podprsenka. Budu mít hodně holek!

Remus: * kouká mu přes rameno* Anebo se necháš přeoperovat. Teď já. *lije olovo*

Sirius: *naštvaný* To vypadá jako psí pelech. Asi budeš mít štěňata.

Petr: *odlil svůj kousek* Co to je? *všichni se dívají na olovo, které se zkroutilo do podivně kulatého tvaru*

Remus: Nejspíš ještě přibereš.

Sirius: Vždyť bude jak koule!

Remus: *ukazuje na Petrův odlitek* Však to má pevně odlité v budoucnosti.

Lili: Pusťte tam konečně ty svíčky.

Petr: *krájí jablíčko* Co znamená, když v něm mám červa?

James: Že na něj máš být hodný, Červíčku.

Sirius: Mám hlad. Celý den jsem nejel, viděl jsem akorát Petra a vůbec. Mám hlad a chci dárky.

18:00

- večeře ve velké síni

Sirius: *není ho vidět za jídlem, co si nandal na talíř*

Petr: *mizí v míse s pudinkem*

Remus: *vybírá z kapra kosti*

Lili: *vybírá Jamesovi z kapra kosti*

James: *zamilovaně se culí*

Remus: *zaskočila mu kost*

- kolemjdoucí McGonagallová mu dává Heimlichův chvat "Šťastné a veselé, Lupine."

Lili: Nezazpívali jsme si koledy.

James: Není problém! Nééééséééém Váááám nooooviinyyyy….

Brumbál: *trefí Jamese lžící pudinku* Pottere,nekažte mi chuť k jídlu.

- návrat do společenky

Sirius: Dárky, dárky, dárky!

Petr: *dojídá jablka, která tam nechali než odešli večeřet*

James: Brumbál je z doslechu, nemohl bych dozpívat tu koledu?

Lili: A nemohli bysme se chvíli chovat normálně a ne jako paka?

Remus: Mohli, ale už bysme to nebyli my.

Sirius: *noruje pod stromečkem*

Lili: A co zvoneček, Siriusi?

Sirius: *vykoukne zpod stromečku vlasy plné třpytek z ozdob* Zvoneček?

James: *rychle cinká na zvoneček* Šťastné a veselé!!!

- dlouho do noci se z věže ozývají výkřiky radosti a smích

- a kolem půlnoci dojde i na tu koledu

- Brumbál zavřený ve své pracovně opět nedostal vlněné ponožky a když k němu dolehne zpěv uvažuje o skoku z věže; nakonec se vydává do kuchyně "Doufám, že mi Pettigrew nesežral všechen puding!"

Vím, že jsem Pobertům Vánoce upravila na český způsob ;) To byl účel ;)

Biomanželka

December 26, 2014, 6:26 am

≫ Next: 13. Otázky bez odpovědí

≪ Previous: Pobertové (n)a Vánoce

$

0

0

Autor: Michal Viewegh

Počet stran: 168

---

Anotace:"Od začátku jsem přesvědčena, že Mojmírovo manželství s Hedvikou je moderní soft verzí pradávného příběhu o Modrovousovi, který vraždí své ženy. Jistě jej znáte: nezkušená kráska se provdá za chlípné bohaté monstrum, které jí naoko poskytuje svobodu, ale ve skutečnosti zabíjí její přirozenou krásu, talent a nespoutanost,"říká dula, vypravěčka knihy. Dula je zprvu jen průvodkyní manželčiným těhotenstvím a porodem. Svou rodičku však neopouští ani poté, takže následujících sedm let s Hedvikou a jejím manželem bydlí - to je výchozí situace humoristického románu nejpopulárnějšího českého spisovatele. (Kosmas + moje úpravy)

Můj názor: Zpočátku jsem se snad bavila, úvod přinesl velkou dávku nadhledu a sarkastického humoru, který mi je blízký. Ale s přibývajícím počtem stran se moje ironické pobavení měnilo spíš v zhnusení. Možná nejsem správný čtenář těcho knih, nakonec Viewegh je považován za nejúspěšnějšího českého spisovatele a znám mnoho lidí, kteří jsou jím nadšení. Možná to nebyl správný titul. Každopádně neshledávám na ději, popisovaných situacích a chování jednotlivých postav k sobě navzájem nic úsměvného. Přijde mi to spíš ubohé a k pláči.

13. Otázky bez odpovědí

December 28, 2014, 4:58 am

≫ Next: Vzpomínání 2014

≪ Previous: Biomanželka

$

0

0

Před koncem roku přináším další kapitolu k povídce ;) Promiňte mi, že je spíše popisná než dějová, ale nechci šmahem přeskočit tolik let... Už brzy se to změní a hádám, že budete valit oči nad tím, co se děje :) Přeju pěkné čtení! :)

Na konci na Vás mám pěknou otázku, prosím o její zodpovězení ;)

"Blackovský duch nezklamal a nenechal se zlomit." Přivítal mě Lucius u snídaně úšklebkem.

Nevzrušeně jsem usedla a nechala si nalít kávu. "Netuším, nač narážíš, drahý." Odvětila jsem a klidně jsem usrkávala nápoj.

Podal mi noviny. "Podívej se sama." Vybídl mě.

Na titulní stránce Denního Věštce se šklebila rozpohybovaná tvář vyhublého muže. Nebylo pochyb o tom, že křičel z plných plic, když ho fotografovali. Nepotřebovala jsem čas, abych strhanou tvář poznala. "Sirius utekl z Azkabanu?" vydechla jsem. Lucius se jednou nemýlil, to byla převratná zpráva. "Jak? To není možné."

---

"Evidentně je. Možná jsme se mýlili, když jsme ho považovali za horlivého zastánce fénixova řádu." Zasmál se té představě.

Šlehla jsem po něm nepříjemným pohledem. "Víš stejně dobře jako já, kým Sirius byl. Nechápu, jak se mu to mohlo podařit." Zavrtěla jsem hlavou.

"A já zase nechápu, jak v tom mohl předběhnout tvou dokonalou sestru, kterou jsem považoval za jednu z největších znalkyň černé magie."

"Kdyby v tom byla černá magie, tak je Azkaban prázdný." Odbyla jsem ho. "Ale proč utekl až teď? A proč vůbec utekl? Jsem si jistá, že…" slova mě v krku nenadále začala pálit, získala na objemu a nemohla jsem se vyslovit. Proklaté pocity! I po tolika letech mám pocit, že mi někdo sype sůl do rány! "Zhroutil se mu svět."

"Útěk z nejhoršího místa na světě přímo sálá touhou po životě." Luciusovi oči zasvítily. "Ať je to cokoliv, není to jen tak. Black ví něco, co my nevíme." Rozhlédl se kolem sebe, jakoby čekal, že se od stropu snese tajné poselství.

"Anebo ho omrzelo zírat na svět skrz mříže." Odsekla jsem pobouřená vším, co se odehrávalo a jak málo taktu projevoval můj muž.

Mistrovství světa ve famfrpálu se dotýkalo snad každého kouzelníka a nemusel být ani zapáleným fanouškem tohoto sportu. Dospělým mužům se vzrušeně chvělo chřípí a při pohledu na plakáty sportovců a představě získání autogramu poskakovali jako malé děti pod vánočním stromem. Neholdovala jsem famfrpálu, jevil se mi jako nebezpečná kratochvíle. A bolestně připomínal Jamese Pottera, jednoho z nejlepších chytačů, co (minimálně) Bradavice poznaly. Ať byl můj názor jakýkoliv, bylo nad slunce jasné, že naše rodina se mistrovství zúčastní. Když nic jiného, šlo o otázku společenské prestiže. A co mohlo být prestižnějšího než pozvání do lóže samotného ministra kouzel?

Stoupali jsme po nekonečném schodišti do závratných výšin, na tváři masky arogantní povýšenosti a míjeli jsme obyčejné lidi, kteří vzrušeně debatovali a hledali své podřadné sedačky. Mou pozornost upoutala hlučná skupina, která se nám postavila do cesty. Rusá záplava vlasů mě nenechala na pochybách, že se setkáváme s Weasleyovic klanem. Lucius jen ohrnul ret. Rychle jsem k němu přiskočila a rukou mu vklouzla do dlaně. "Neopovažuj se udělat scénu."

To zřejmě v úmyslu neměl, ale důrazně dloubl do Dracových zad svou vycházkovou holí. Ten s sebou ani netrhnul, jen upřel oči k Weasleyovým. "Hej, Weasley!" houkl na jejich nejmladšího syna. "Jak dlouho jste na tohle šetřili? Vsadím se-"

"Zavři hubu, Malfoy." Okřikl ho černovlasý chlapec, který tu zjevně byl s nimi, přesto svým vzhledem do rodiny nezapadal. "Pojďte dál." Společně s kučeravou dívkou popadli zrzka za ramena a vedli ho pryč. Zalapala jsem po dechu a pevně jsem se chytila Luciuse. Měla jsem pocit, že omdlím, nebo se minimálně rozpláču. Harry Potter.

Jako kdybych se ocitla ve stavu deja vu a dívala se do tváře jeho otce. Stejné rysy, stejné brýle, stejné vlasy. Snad i ten tón hlasu se mu blížil. On a Weasley stejně nerozluční jako byl James se Siriusem.

"Drahá, to nic. Budou sedět daleko od nás." Ukonejšil mě s nepěkným šklebem Lucius. "Jen ať se baví, dokud to jde." A prstem krátce přiloženým na mé rty mi dal najevo, že se nemám ptát.

Noc po zápase jsme trávili ve stanu - tedy ve stanu. Byl to malý palác. Několik ložnic, prostorný obývací prostor a nablýskaná kuchyň, ze které se ozývalo klapání nádobí, koupelna obložená mramorem a nechyběla ani knihovnička. Považovala jsem to za zbytečné, mohli jsme se bez problémů vrátit do Malfoy Manor, ale Lucius si nedal říct. Draco už byl zavřený ve svém pokoji a Lucius nečekaně vyšel z ložnice. Měl na sobě černé oblečení i plášť na tvář si právě nasazoval nehezkou masku. Stačil mi jeden pohled. Maska smrtijedů.

"Kdepak jsi vzal tuhle parádu?" zeptala jsem se s povytaženým obočím.

I přes úzké štěrbiny, které měla maska na oči, jsem viděla, jak je obrátil v sloup. "Pošli Draca pryč. Ať uteče do lesa. A ty se taky někam schovej. Anebo zůstaň tady, já tě pak hrdinně zachráním."

"Jsi při smyslech?" kladla jsem jednu otázku za druhou. "Chceš si hrát na maškarní, o co ti jde?!"

Nehezky se rozesmál, rychle přešel místnost ke mně a vzal mou tvář do dlaní. "Cisso, Cisso…" zašeptal. "Máš až příliš otázek drahá. Udělej, co jsem ti řekl, buď hodná jako vždycky."

"Jako vždycky?" ucedila jsem skrz zuby. Poslední roky jsem si alespoň snažila hrát na to, že jsem mu rovnocenná a svobodná.

Přejel mi po tváři, ale nebyl to výraz něhy, anebo touhy. "Nakonec vždycky uděláš, co se po tobě chce. Jsi správná Blacková. Malfoyová." Zasmál se a vyběhl ven.

Na nic jsem nečekala. "Draco?!" vběhla jsem do jeho pokoje. Už téměř spal. "Budeš muset jít ven. A utíkat. A hodně rychle." Venku se ozval výbuch.

Draco se postavil na nohy a trochu znuděně se protáhl. "To je otec, to venku?" zeptal se klidně.

Merline, někdy mě děsí, co všechno ví. "Draco, běž. Pak si tě najdu." Políbila jsem ho na čelo a sama jsem vyběhla do tmavé noci. Výborně. Můj manžel si hraje na anarchistu a syn mi běhá, kdo ví kde. Zabijte mě někdo.

"Luciusi, posloucháš mě vůbec?" zeptala jsem se povytaženým obočím manžela.

Začínala jsem mít pocit, že to nebude dlouho trvat a zeměkoule se začne točit proti své ose. Po dlouhé době jsem si začínala připadat jako ve snu, jako někdo, kdo neřídí svoje kroky. Denní Věštec nepsal o ničem jiném než o turnaji tří kouzelníků, který se konal v Bradavicích. Vlivem nepravděpodobných událostí, ale byli šampioni najednou čtyři. Nebylo těžké uhodnout, kdo by mohl být tím čtvrtým. "Jak jinak než ředitelům miláček Potter." Slyšela jsem Dracova slova ostrá a studená jako led.

Lucius se domem pohyboval neslyšně a rychle, začínal se podobat stínu. Jeho oči dostávaly fanatický nádech a naháněly mi strach. "Cože?" trhl sebou. Byl to vzácný okamžik, kdy jsem ho našla sedět v salonu, jak zadumaně hledí do plamenů. Už hodnou chvíli jsem na něj mluvila, ale jeho prázdný výraz mi dodal jistotu, že se slova míjí s účinkem. Povzdechla jsem si. "Marnost. Jako vždy a pokaždé. Celý život."

"Neříkej to, jako kdyby to byla má vina. To tys nebyla schopna mě milovat. Já bych ti dal všechno."

Pootevřela jsem pusu údivem. Jeho reakce byla nečekaná a zcela scestná. "Luciusi?" zašeptala jsem.

Seděl v křesle rovně jako svíce a křečovitě se přidržoval opěrek.

"Jsi ochotna mluvit o čemkoliv, jen abys nemusela přiznat barvu, abys se mnou nezůstala o samotě, abych se tě nedotýkal. Myslíš, že jsem si za ty roky nevšiml, jak se odtahuješ? Jak mi nedokážeš opětovat sebemenší laskavost, úsměv? Jsi ztracená sama v sobě a zahleděná to našeho syna. Ale to je všechno. Já ve tvém životě nehraju roli. Nikdy jsem nehrál."

Zoufale jsem zavrtěla hlavou. Najednou mi bylo Luciuse z duše líto. Do jisté míry jsem ho nemohla vinit ze všeho neštěstí, které se nashromáždilo v mém životě. On se skutečně snažil, on mě skutečně miloval… Toužila jsem jeho slova vyvrátit, ale neměla jsem sílu. Nemohla jsem promluvit. Tolikrát pronesená lež mi najednou nešla přes rty.

Jen zavrtěl hlavou a vstal z křesla. "Nepřekvapuje mě, že neumíš odpověď. Snad ani nechci nic slyšet." Vykasal si rukáv. "Měl jsem pravdu." Odtažitý tón, kterým mě častoval v posledních větách se rázem změnil na chraplavý. Znamení vypálené na jeho ruce zčernalo jako uhel a pulzovalo.

Zvedl se mi žaludek. "Nemožné." Zašeptala jsem.

Nezvedl ke mně oči a přemístil se.

Na závěr mám otázku - chcete ke konci roku podobný článek s jakým jsem přišla loni - Úsměvy 2013? :) Piště své názory!

Vzpomínání 2014

December 30, 2014, 2:12 am

≫ Next: I want to break free (Queen)

≪ Previous: 13. Otázky bez odpovědí

$

0

0

Na mou otázku sice reagovala jako jediná Anytt, ale trochu sobecky a sebestředně spoléhám na to, že by další lidé reagovali podobně a že jste příliš zaneprázdnění vánočně-novoročními povinnostmi a radostmi :)

Sedím na svém oblíbeném místě s notebookem na klíně a uvažuji. Slíbila jsem článek v podobném duchu jako úsměvy a velmi ráda takový článek na svět přivedu, ale jak to udělat? Nechci se podobat roku předchozímu, přesto se mi ta forma velmi zamlouvá. A není to nudné, měsíc po měsíci vypisovat, co všechno se mi stalo?

Rok 2014 pro mě byl rokem velmi zvláštním. Na jednu stranu o něm mohu hovořit jako o úžasném, potkalo mě mnoho šťastlivých věcí. Ovšem všechno má svůj rub a musím přiznat, že jsem okusila řadu nepříjemností a porážek. Ale co se stalo, to se stalo a nechci tento článek pojmout jako lítostivou výpověď. Pojďte se podívat na nejvýraznější okamžiky mého roku…

---

Maturitní ples!

Maturitní ples pro mě má zvláštní příchuť. Je to okamžik, na který se svým způsobem těší snad každý středoškolák a je to pomyslná tečka za čtyřletým studiem. Atmosféra je v závratných výšinách, ale zároveň příjemně neformální, učitelé i rodiče jsou dojatí, sejdou se přátelé. Musím říct, že můj maturitní ples a moje chvíle slávy utekla v tak překotném tempu, že ani nevím, jaké z toho mám pocity. Snad rozporuplné. Tak dlouze se těšíte a chystáte a během chvíle je to celé pryč.

Ája: "Já stejně nechápu, proč je maturák tak brzo. Ještě nevíš, zda tě k matuře pustí a už vůbec nemáš, co slavit."

Naše kongresové centrum praskalo ve švech a my byly připraveny (ano, neplísněte mě za pravopisnou chybu, naše třída se skládala výlučně z děvčat). Předtančení jsme zvládly s grácií a úsměvem a přišlo na řadu šerpování. Bylo nemyslitelné, abych si pro šerpu kráčela po boku někoho jiného, než po boku Áji. Strávily jsme spolu v lavici nezapomenutelné čtyři roky, někdy to bylo těžké, někdy vtipné, lezly jsme si na nervy a pak se zase zbožňovaly - takže koho jiného si vybrat?

Myslím, že nezapomenu na chvíli, kdy moderátor přečetl naše jména, sál zaburácel nadšením, my vyrazily vstříc třídní učitelce a do kroku nám zněla písnička.

Svatý týden měsíc

Ano, maturita se mi roztahala do celého měsíce května a proto ke svatému týdnu přistupuji s lehkým úsměvem. Svatý týden jsem totiž prospala. Nedivte se, někdy jsem ty spánkové deficity dohnat musela!

Oáza klidu na Jamrocku

Můj milovaný festival mě přivítal s otevřenou náručí. Musím říct, že za tři dny jsem se nejen hudebně obohatila, ale také bych si vysloužila hodnost plavčíka za záchranu věcí ze stanu a bleskové vylívání vody ze stanu. Škody jsem minimalizovala, vydržely jsme celé tři dny - i když jsem svým způsobem byla ráda, že mám zase střechu nad hlavou.

Oáza neklidu na táboře

Nejlepší tábor na světě s tím nejlepším parťákem, kterého jsem do poslední chvíle trápila rozhodnutím, že nepojedu. Nicméně parťák je liška mazaná, a když jsem mu poslušně hlásila, že jsem se stala úspěšnou maturantkou, využil mého euforického rozpoložení k tomu, aby mě přesvědčil k odjezdu, neboť by to beze mě nedal. A tak jsem jela a jsem moc ráda!

Vím, že tohle si parťák nikdy nepřečte (a svým způsobem to je dobře, ještě by mi zpychnul!), ale musím vám na něj prozradit, že to je úžasný člověk, který mi mnohokrát vytrhl trn z paty, nejen v rámci tábora, a na kterého se můžu spolehnout a obrátit. Nevím, komu mám děkovat za tu milost, že jsme se poznali, ale jsem moc ráda.

Tábor jsem vám popsala dosti důkladně a myslím, že uznáte, že se tam člověk ani na okamžik nenudí!

Figurantka, která byla nadšením bez sebe

Znáte Rescue campy? Neznáte? Velká chyba! Jsou to letní tábory, kde se děti velmi důkladně seznamují se zdravovědou a chováním v krizových situací. Aby se nejednalo o výklady a nevypovídající akce v táboře s vedoucími, účastníkům Rescue Campu se připravují simulované nehody, kde si mohou vyzkoušet svoje dovednosti v praxi. Vyrazila jsem k takovéto nehodě dělat figurantku.

Simulovali jsme nehodu vlaku (srážka vlaku a automobilů) a bylo to náramné. Zpočátku jsem byla trochu uražená, že nalíčená jen jako lehce zraněná (těšila jsem se, jak ze mě bude cákat krev a trčet kosti), ale nakonec se to ukázalo být výhodou. Těžce ranění totiž hráli bezvědomí a museli bez hnutí a hlesu ležet. Zato já mohla vyvádět jako pominutá.

Děti (účastníci Rescue) poslušně naklusaly do vlaku a začaly nám pomáhat. Musím říct, že za tuto odvahu a nasazení je celkem obdivuji. Já osobně jsem hystericky vřískala na zemi, "krev" jsem měla rozpatlanou po celém obličeji a celkově jsem předváděla šílený tyjátr. Jedna z dívek se mě ujala, zběžně zhodnotila moje zranění a předala mě do opatrování jednomu z hasičů, kteří s akcí pomáhali. Hasič mě vzal mezi sebe a kolegu a vynesli mě z vlaku (bylo nutné přejít po kapotě auta, ze které mě snesli) a následně mě venku uklidňovali. Musím říct, že jsem si situaci velmi užívala a bylo mi skoro líto, když mě odvedli do stanu, kde se shromažďovaly zranění. Každopádně si myslím, že příští rok jedu na Rescue znova!

Studijní plány

Jako úspěšný maturant jsem se hlásila na vysokou školu, ale s lítostí musím poznamenat, že u přijímaček už jsem tak úspěšná nebyla. Nakonec jsem nastoupila do Liberce na školu, na kterou jsem se toužila dostat nejméně. Nicméně je pro mě výhodnější disponovat statusem studenta a proto jsem si řekla, že rok vydržím a přijímačky zkusím znovu. Osud se postavil proti mému odvážnému rozhodnutí a na začátku zimy jsem konstatovala, že psychicky zdeptat se nenechám. Nešlo o učení - popravdě mě vysoká za tu dobu nepřinesla nic nového, půjdu se svým učitelům ze střední poklonit až k zemi, ale o přístup tamních přednášejících. Vím, že všude se lidově řečeno najde blbec, ale co je moc to je moc.

Ze školy jsem odešla se vztyčenou hlavou, se ztrátou studentského statusu si bude muset poradit a chystám se na nové přijímačky.

Dready, kam se podíváš

Ano, tuto svou proměnu už jsem tu probrala několikrát. Na podzim jsem si splnila dlouhodobé přání a nechala jsem si udělat dready. A víte co? Cítím se v tom výborně!

Když jsem psala poprvé, že jsem hlavička dredatá, padlo několik dotazů na zveřejnění fotku. Nebudu si hrát na tajemnou a tady jsem! :) (snad omluvíte webovou kvalitu fotografie, ale prozatím více lepších fotek nemám). Vím, že dready mám poměrně krátké, nicméně k mé obrovské radosti rostou a prospívají :)

Divadlo

I tuto událost jsem zmínila, velkolepě jsem se vrátila do divadla. A ten návrat mi nadmíru prospívá!

A to bych ve zkrátkách a bodech mohla říct o uplynulém roce. Samozřejmě, že to není všechno! Ale sama bych asi všechny události neshrnula a kdo by to četl! Nicméně není čas ulpívat v minulosti, protože přichází něco velkolepého.

Rok 2015!

Ze srdce si přeju, aby to byl rok úspěšný, šťastný a naplněný. Přeji si rozhodovat se lépe než v minulosti a mít šťastnější ruku při výběru - čehokoliv. Doufám, že mě na mojí cestě budou doprovázet přátelé, rodina a také dobrá nálada. Věřím jen v to nejlepší. Věci se musí zhoršit, aby se zase mohly zlepšit a nyní čekám na zlepšení.

Vám ostatním bych vlastně přála to samé - jen to nejlepší. Štěstí, zdraví, spokojenost a úspěchy. Úsměv na každém kroku a pohodu.

Co se týká blogu, doufám, že to tady jen tak neskončí :) Proto přeju mnoho návštěvníků, komentářů i tvůrčích nápadů :)

Pour Felicitér! :)

I want to break free (Queen)

January 2, 2015, 10:36 am

≫ Next: Jako zabít ptáčka

≪ Previous: Vzpomínání 2014

$

0

0

Vítám Vás v novém roce, do kterého Vám přeji jen to nejlepší! Ať se Vám ve všem daří a jste šťastní ;)

Jednak mě fascinuje ta hudba a jednak ten klip nemá chybu! Fredie měl dar od boha... :)

Tak krásný nový rok a zachovejte blogu přízeň :)

---

Jako zabít ptáčka

January 4, 2015, 11:25 pm

≫ Next: 2 Socky (1. série)

≪ Previous: I want to break free (Queen)

$

0

0

Autor: Lee Harper

Počet stran: 358

Anotace: Příběh justiční vraždy nevinného černocha na americkém jihu v první třetině 20. století, viděný očima dvou malých dětí. Neměnný řád světa je narušen: nevinný černoch je křivě obviněn ze znásilnění bělošky a postaven před soud. Obhájcem černocha se stává otec obou dětí, který bere tento případ jako věc své osobní cti. (Kosmas + moje úpravy)

---

Můj názor: Po delší době to byla kniha, která mě chytla prakticky po přečtení několika prvních stránek. Byla to jedna z těch zvláštně podivných knížek, u kterých si nejste jistí, co se v ději odehrává a kam to povede, ale ač tomu možná nerozumíte, nemůžete se odtrhnout, chcete porozumět a zjistit, co bude dál.

Knihu jsem přečetla velmi rychle, děj vás vtáhne. Vážné problémy viděny očima nepoznamených dětí - tedy v tom správném světle. Co je na barvě kůže? Nejsme náhodou všichni stejní a nezasloužíme si stejné zacházení? Děti vidí skrytou pravdu, kterou dospělí nechtějí i odmítají vidět.

Ústřední příběh justiční nepsravedlnosti je vlastně zabalen v množství dalších méně i více významných příbězích a úvahách, odvíjí se zcela přirozeně a nepozorovaně. Četlo se to samo. Určitě doporučuju!

2 Socky (1. série)

January 6, 2015, 10:27 pm

≫ Next: Dorian Gray

≪ Previous: Jako zabít ptáčka

$

0

0

Rozmazlená, ale schopná princeznička Caroline přišla vinou otcových podvodů o peníze a musí se začít živit jakoukoli prací. Přijme proto místo servírky ve Williamsburg Diner, kde se seznámí s pohodářkou Max. Ta je z chudých poměrů, a jestli někdy mívala nějaké ambice, dávno na ně zanevřela. Její jedinou radostí vyjma randění je pečení lahodných košíčků. Caroline spatří v Maxině cukrářském nadání podnikatelský potenciál, a cesta za splněním snu o vlastním byznyse může začít. (csfd.cz)

---

Můj názor:

Vlastně ani nevím proč nebo s jakým záměrem jsem začala seriál sledovat.

Popravdě moc nemusím Caroline, zdá se mi, že všechno moc prožívá a zveličuje a zbytečně dělá tyjátr kolem obyčejných věcí - na druhou stranu si uvědomuju, že na tom je její postava, která si celý život prožila ve vatě a luxusu a nyní se setkává s denní realitou a (obyčejným) životem je na tomto postavená. Ovšem přes tyhle svoje nedostatky je (paradoxně) použitelnější v životě, protože své problémy zkouší řešit, narozdíl od Max, která je nechá být a doufá, že se to nějak vyřeší samo :D Stejně tak úplně nefandím Hannovi - někdy mi je ho skoro líto, ale s dalším krome mě hrozně rozčiluje.

Max mi je sympatická mnohem více, popravdě její perverzní a dvojsmyslné řeči jsou někdy identické s těmi, co vedu já :D Earl je taková potěšujícího postava, jen ho vidím, tak se musím pousmát. Trochu otcovská postava, ale na ty jeho hlášky... :D S Max se výborně doplňují. Oleg to je kapitola sama pro sebe, v prvních dílech jsem si říkala "Pro boha, co to je?!" Ale nakonec jsem mu přišla na chuť, pokud se to tak dá říct. Nejsem fanynka jeho postavy, ale baví mě. Sophie je zvláštní figurkou, od každého má trochu. Za zklamání bych označila Johnnyho - jeho linka se mi zdála prapodivná, skoro jakoby scénaristka nevěděla, co si s ním najednou počít a řekla si, že Max nemůže mít super vztah a tak ho rychle vyšoupla. Zajímalo by mě, zda se ještě objeví a doufám v trochu jiný vývoj.

Líbí se mi, že děj postupuje přiměřeným tempem a závěr epizody, ve kterém je připomenuto jak je to s kontem Max a Caroline mi přijde jako dobrý nápad. Stejně tak úvod, který vždy proběhne v bistru a je to nějaká vtipná scénka.

Co říct na závěr mé trochu zmatené recenze? Neříkám, že tento seriál budete sledovat bez dechu a závislácky odpočívát hodiny do nového dílu, to se nejspíš nestane, od toho je tu třeba GoT :D. Ale pokud chcete nenáročnou a humornou podívanou, pak můžu vřele doporučit ;)

Dorian Gray

January 10, 2015, 12:36 am

≫ Next: Zapomenutí

≪ Previous: 2 Socky (1. série)

$

0

0

Dorian Gray byl mladý anglický aristokrat, kterému v životě nic nechybělo. Měl hezkou tvář, peníze a věděl, jak na ženy. Jenže se bál stárnutí. Až jednoho dne si nechává udělat portrét a vysloví tajné přání - chce aby za něj stárnul jeho obraz. A přání se splní. Dorianu Grayovi zůstává tvář nevinného mladíka, zatímco obraz nese stopy času i všech hříchů a zločinů, kterých se dopustil. Ale žádné tajemství se nedá udržet navždy a minulost ho po letech dohání v podobě Hallwarda i bratra dívky, jejíž smrt kdysi způsobil... (csfd + moje úpravy)

---

Můj názor: Na tento film jsem kladla velké nároky, protože jsem velkou ctitelkou a obdivovatelkou knižní předlohy,

kterou považuji za něco mrazivě neuchopitelného, ale zároveň nesmírně lidského.

Ben Barnes se mi v úvodu nezdál jako dobrá volba pro hlavní roli, ale zakrátko mě jeho výkon přesvědčil, že on Doriana ztvárnil mistrovsky. Byla jsem jím nadšená, jeden jeho pohled dokázal vyjádřit to andělské i ďábelské, co v Dorianovi bylo. A jeho závěr, kdy donutil Emily, aby se pustila mříže pro mě byl snad nejsilnějším okamžikem - ten jeho pohled mám pořád před sebou.

Potěšilo mě i obsazení Colina Firtha, kterého mám jako herce velmi ráda, ale přesto ho mám zažitého jako dobrácký, možná trochu přihlouplý charakter, takový tatíček. Tohle byla jiná a jeho vlil na Doriana byl fascinující.

Zklámání mi film přinesl v tom, že byl pojat trochu tak, že Dorian byl sexuální mašina :D Neříkám, že by kniha něco takového popírala, ale nebylo to podstatou toho, kým se Dorian stával. Obrazu bylo vdechnuto mnoho víc života, což do filmu vneslo náboj a vlastně nejsem proti. Největší zklamání pro mě byl závěr, nechtěl jsem hollywodský akčňák, ale tu tajemnou parádu, kterou donesla kniha. O tu jsme bohužel byla připravena.

Každopádně film hodnotím jako velmi povedený a vřele doporučuji :)

Zapomenutí

January 10, 2015, 4:02 pm

≫ Next: Hobit; Bitva pěti armád

≪ Previous: Dorian Gray

$

0

0

Vzpomínáte si ještě na tu dobu, kdy jsme všichni byly blázni do Twilight? Já vím, já vím, je to asi hloupá otázka, ale byl to celosvětový fenomém, davy šílely a vřískaly, lidi se mohli zbláznit. Vždyť já sama jsem tu začínala pod přezdívkou Alice Cullen-Hale ;)

Když si vezmu další fenomém - Harry Potter, nedá se to srovnat. HP už taky skončilo, nejsou knihy, nejsou filmy, je to passé, ale ta základna fanoušků a příznivců ještě stále dýchá a HP je pořád top! Kde je konec Twilight sáze a jejím hvězdám? Napadlo mě to jen tak z čista jasna, zapátrala jsem po webech a sociálních profilech tehdejších hvězd a víte co... Pamatujete si jejich tváře? :)

---

Nostalgie mi káže začít právě touto tváří a jménem... :D

Jackson Rathbone (Jasper Hale)

Bože, já ho milovala...

Ashley Greene (Alice Cullen)

Ash se uplatňuje spíš jako modelka...

Nikki Reed (Rosalie Hale)

Jak postupoval děj měla jsem její postavu radši a radši. A ještě se musím přiznat, že to jak Nikki vypadá v reálném životě pro mě byl největší šok oproti filmu (možná ještě s Peterem).

Kellan Lutz (Emmet Cullen)

Peter Facinelli (Carlisle Cullen)

Tady na té fotce vypadá Peter opravdu krutopřísně :D Leč z jeho příspěvků bylo těžké vybrat něco na čem by se člověk do jeho tváře podíval, na většině fotek má sluneční brýle a dělá nějaké obličeje.

Elizabeth Reaser (Esme Cullen)

Kristen Stewart (Bella Swan)

O Kristen se teď mluví v souvislosti s tím, že by měla mít přítelkyni... Nu, chtěla bych být člověk, který má čas se po takových informacích pídit :D

Robert Pattinson (Edward Cullen)

Tak Robert má prý taky přítelkyni... :D

Taylor Lautner (Jacob Black)

Zdrojem mi v drtivé většině případů byly oficiální twitterové či instagrové profily, v případě Kristen je zdroj na fotce. Kdyby mě snad někdo chtěl plísnit, že všem jsem vybrala hezkou, propagační fotografii a tímto Kristen snižuju, pak takového člověka prosím, ať mi najde fotku, kde je Kristen v gala :)

Musela jsem se nad tím usmívat. Možná časem udělám další článek, kde se zaměřím na vedlejší postavy - Belliny spolužáky, vlkodlaky, upíry z BD a další. Možná to bude zajímavý pohled, protože tady to mnohokrát tak bylo.

Na druhou stranu musím říct, že v nadpisu možná trochu zkresluji pohled na věc (Zapomenutí) protože všichni mají svoje projekty a pohybují se v uměleckých kruzích. Ale bohužel svět zapomněl na TW ságu a jakmile naši hrdinové nemají nejsvětlější odstín pokožky a špičáky (nebo dlouhé chlupy, drápy a každých pět minut sundané tričko) tak pro puberťačky nejsou dost top. Trochu smutné.

A na závěr to nejdůležitější - poznali jste, nebo jste jen lapali po dechu? :)

Hobit; Bitva pěti armád

January 16, 2015, 9:30 pm

≫ Next: 14. Rodinná pouta

≪ Previous: Zapomenutí

$

0

0

Rozzuřený Šmak dští svůj spalující hněv na bezbranné muže, ženy a děti v Jezerním městě. Thorinova posedlost hromaděním znovu nabytého pokladu, kterému i přes Bilbovu snahu obětuje přátelství i čest, dožene Hobita k zoufalému a nebezpečnému rozhodnutí. Ale ještě větší nebezpečí je čeká.

---

Sauron, o jehož krocích nikdo kromě čaroděje Gandalfa nic netuší, tajně vyslal obrovskou armádu Skřetů, aby zaútočila na Osamělou horu. S tím, jak se stahují mračna stupňujícího se konfliktu, jsou Trpaslíci, Elfové a Lidé postaveni před volbu, zda se sjednotí či budou zničeni. Budoucnost Středozemě visí na vlásku a v epické bitvě pěti armád bojuje Bilbo o život svůj i svých přátel. (csfd.cz + moje úpravy)

Můj názor na film obsahuje SPOILERY!

Můj názor:Čekala jsem epické zakončení... A vlastně jsem se ho dočkala. Trochu mě zklamalo, že draka Šmaka se zbavili v prvních minutách filmu, i když pravda nač to prodlužovat, dlouhé to bylo už tak dost. Jen mi Šmaka byla líto, já byla jeho fanynka :( A jeho hláška, ve chvíli, kdy Bardovi došly šípy "To je ale smůla!" mě donutila milovat ho ještě více. Jednoduše drak Šmak a já máme stejně zvrácený humor :D

Bitevní scény byly velkolepé. Když se bojovala v městě u Ereboru občas jsem měla pocit, že vidím LotR; Návrat krále a dívám se na Bitvu o Gondor, podpořil to i Gandal s Bilbem v patách (vize Gandalfa a Pipina).Thorin svou posedlost zahrál velmi dobře, to šílenství jsem mu věřila a velké plus tvůrcům za prokládání replikami trpaslíků, Šmaka, Bilba i Gandalfa. To situaci hodně nahrálo. Jeho prozření bylo dojemné a závr ještě více. Vlastně scéna, kdy Thorin umírá a ještě předtím, kdy mu Bilbo ukazuje žalud, který si chce zasadit u Dna Pytle, považuju za jedny z nejdojemějších.Ve finále mě jakž-takž přesvědčil i přidaný příběh Tauriel a Kiliho. Od počátku jsem tomu moc nevěřila a nefandila, ale poslední chvíle, kdy bojovali jeden za druhého a následná slova Tauriel o lásce a bolesti... Oproti tomu mě nijak nenadchl odkaz na LotR, kde je Legolas poslán za Dúnadany, za mužem, kterému říkají Chodec. Já nevím, prostě mě to nijak nenadchlo :DMožná závěrem vyzním morbidně, když závěr filmu přinesl skon mnoha (skvělých) postav, ale do jisté míry to byl díl nejvtipnější, několik hlášek zaperlilo opravdu výborně. Musím říct, že Jackson odvedl velký kus práce - jak dobrý už je na posouzení jednotlivců. Tak nebo tak, smekám.